Starec
(H.P.Lovecraft)

Angelo Ricci, Joe Czanek a Manuel Silva se rozhodli vykonat návštěvu u hrůzného starce. Bydlel docela sám ve zchátralém domě nedaleko přístavu, ve Water Street, a lidé o něm říkali, že je velice bohatý, ale také velice nemocný a sešlý. Oba tyto předpoklady byly pro pány Ricciho, Czanka a Silvu neobyčejně lákavé, neboť to byli kumpáni zabývající se činností, kterou soud zpravidla kvalifikuje jako krádež nebo loupež.
Obyvatelé městečka Kingsportu o hrůzném starci vykládají a rozšiřují spoustu nejrůznějších pověstí, které ho chrání před přílišnou pozorností ze strany lidí, jako je Silva a jeho kolegové. Přesto však je jisté, že v tom svém plesnivém příbytku má stařec někde ukryto nesmírné jmění. Je to podivín a kdysi prý býval kapitánem velké plachetnice, brázdící vlny Indického oceánu. Dnes ale už je tak starý, že se nenajde člověk, který ví něco o jeho mládí, a tak zamlklý, že se najde jen pár lidí, kteří vědí, jak se vlastně stařec jmenuje. Na zahradě před jeho domem stojí pod mohutnými stromy několik podivně otesaných balvanů. Jsou pestře pomalované a seskupené tak, že připomínají sochy známé z některých indických chrámů. Tato exotická sbírka nahání strach skoro všem klukům z okolí, kteří se jinak hrůznému starci pošklebují kvůli jeho dlouhým bílým vlasům a dobře mířenými kameny mu občas vytloukají okna. Existují tu však ještě jiné okolnosti, které odpuzují a děsí i starší zvědavce, když se někdy přiblíží k oknům domu a pokusí se nahlédnout dovnitř. Tito zevlouni tvrdí, že v přízemí, v místnosti, která je jinak dočista prázdná, stojí na stole řádka kuriózních lahví a v každé je na šňůrce zavěšen kousek olova, takže to připomíná kyvadlo hodin. Hrůzný stařec prý s těmi lahvemi rozmlouvá a oslovuje prý je jmény, jako Jack, Dlouhý Tom, Joe Španělák, Peters nebo kormidelník Ellis. Jakmile je osloví, pohybují prý se ty kousky olova sem a tam, jako by mu chtěly odpovědět.
Nikdo z těch, kdo toho vyzáblého, hrůzného starce při některém z podobných hovorů pozorovali, neodvážil se už k jeho domu ani přiblížit. Angelo Ricci, Joe Czanek a Manuel Silva však nebyli místní občané, patřili k těm četným návštěvníkům, kteří v poslední době vždy na krátký čas zaplavují poklidná městečka Nové Anglie. Hrůzný stařec pro ně byl jenom neduživý, skoro bezmocný dědoušek, těžce se pohybující s pomocí hole, kterou křečovitě svíral v třaslavé ruce. Svým způsobem jim bylo toho osamělého a neoblíbeného starce vlastně líto, poněvadž mu každý uhýbal z cesty, a dokonce i psi po něm poštěkávali, když se pomalu šoural ulicí. Jenomže kšeft je kšeft a každý lupič, který si na sobě trochu zakládá, neomylně cítí, že je v sázce jeho čest, když má co dělat se starým a zdravím právě nepřekypujícím mužem bez bankovního konta, který při nákupu nejnutnějších životních potřeb platí španělskými zlaťáky a stříbrňáky raženými před dvěma sty lety.

Pánové Ricci, Czanek a Silva si ke své návštěvě zvolili noc na jedenáctého dubna. Pan Ricci a pan Silva měli za starým džentlmenem zajít, zatímco pan Czanek měl čekat na lup v autě zaparkovaném v Ship Street, před vraty ve zdi, která vroubila zadní část zahrady. Toto nezbytné opatření jim mělo zaručit včasný únik, kdyby se snad náhodou přece jen odněkud vynořila policie.
Podle předběžné domluvy se ti tři rozdělili už dřív, aby vyloučili jakékoli pozdější domněnky a podezření. Pan Ricci a pan Silva si dali schůzku ve Water Street u předního vchodu do starcova domu, a třebaže jim bylo poněkud nápadné, jak přízračně a zlověstně se odráží měsíční světlo, pronikající mezi větvemi stromů, od pestře pomalovaných balvanů, měli hlavu natolik plnou jiných starostí, že je ani nenapadlo zabývat se nějakými fantaziemi či pověrami. Obávali se, že je čeká zdlouhavá a nepříjemná práce, než se jim z toho hrůzného starce podaří vymáčknout, kde má ukryté své poklady, neboť je všeobecně známo, že vysloužilí kapitáni námořní plavby se vyznačují obzvláštní tvrdošíjností a umíněností. Utěšovala je však poněkud okolnost, že tenhle kapitán je už starý, hotový věchýtek, a že ho jdou navštívit dva. Pan Ricci a pan Silva měli jisté zkušenosti s tím, jak rozvázat jazyk i těm nejzamlklejším zatvrzelcům, a také výkřiky starce slabého jako moucha nebude obtížné umlčet. Přiblížili se k jedinému osvětlenému oknu a uslyšeli, jak se hrůzný stařec žvatlavě a naprosto dětinsky baví s řádkou lahví stojících na stole. Poté si nasadili na tváře černé škrabošky a zdvořile zaklepali na omšelé dubové dveře.
Panu Czankovi, sedícímu za volantem auta zaparkovaného se zhasnutými světly v Ship Street, utíkal čas velice pomalu. Byl to neobyčejně citlivý člověk, a proto to s ním přece jen trochu trhlo, když krátce po okamžiku stanoveném k návštěvě zaslechl z domu strašlivé výkřiky. Upozorňoval přece kolegy, aby s tím starým a třaslavým dědulou jednali v rukavičkách, ne? Nervózně civěl na vrátka v zahradní zdi. Pak se znova podíval na hodinky a znepokojeně začal uvažovat o tom, co mohlo ty dva tak dlouho zdržet.

Neumřel snad stařec dřív, než mohl prozradit úkryt, a nemuseli teď kvůli tomu obracet naruby celý dům? Panu Czankovi nepůsobilo přílišné potěšení, že musí čekat tak dlouho na tak opuštěném místě a navíc uprostřed nevlídné noci. Konečně přece jen zaslechl za zdí loudavé kroky a spatřil, jak se jedno křídlo vrat otevřelo do zahrady. V kalném světle vzdálené pouliční lucerny se marně pokoušel rozeznat, co kolegové přinášejí z toho temného domu, který se hrozivě rýsoval v pozadí. Oči se mu rozšířily děsem, když uviděl něco, co věru nečekal. Ve vratech nestál ani jeden z jeho kumpánů, ale... hrůzný stařec! Opíral se o hůl a usmíval se. Pan Czanek si nikdy dřív nepovšiml barvy jeho očí: teď viděl, že jsou žluté.

Na malém městě vyvolá nepřiměřený rozruch každá maličkost; jen tím si lze vysvětlit, proč kingsportští občané mluvili na jaře a ještě v létě pořád dokola o třech zohavených mrtvolách, které příliv vyplavil na pobřeží. A někteří lidé se dokonce zmiňovali i o dalších bezvýznamných věcech, jako například o tom, že se v Ship Street našlo opuštěné auto, nebo že zaslechli několik nelidských výkřiků.
Pověsti kolující po městě však hrůzného starce nezajímaly. Od přírody byl ke všemu značně rezervovaný, a když člověk zestárne a je nucen se potýkat se stařeckými neduhy, stává se z něho ještě větší morous a tajnůstkář než zamlada. Ostatně, takový vysloužilý kapitán námořní plavby zažil jistě za dlouhých let své služby mnohem tajemnější a záhadnější příhody, než byla tahle.
Navíc do jeho sbírky přibyly další tři láhve, o které stařec musel bděle pečovat.