Éliphas Lévi
(1810-1875)
celým menom Abbé Alphonse Louis Constant, francúzsky mág 19. storočia

DEJINY MÁGIE

Časť prvá - Úvod

(...:::Do češtiny preložil: Dr. JAN KEFER:::...)

..."Učencům naše objevy, kněžím pak naše touhy a víru! Běda dítěti, jež se domýšlí býti moudřejším než jeho otec, běda člověku, jenž neuznává pána, snílku, jenž myslí a prosí jen za sebe! Život je universální obecenství a v tomto obecenství se dochází k nesmrtelnosti. Ten, kdo se odlučuje, zasvěcuje se smrti a věčné odloučení by bylo věčnou smrtí!"...

 

 

Předmluva

Práce Éliphase Léviho o vědě starých mágů tvoři soubor rozvržený do tři částí.

První částí jest Dogma a rituál vysoké magie; druhá Dějiny magie; třetí Klíč k velkým tajemstvím, jež bude uveřejněna později.

Každá z těchto částí, studovaná jednotlivě, tvoří samostatný celek a každá obsahuje celou vědu. Ale k získání plného a přesného porozumění jest nutno studovati vždy i dvě ostatní.

Toto rozdělení našeho díla ve tři části bylo dáno vědou samou; ale naše odhalení velkých tajemství této vědy spočívají na významech, které staří hierofanti přikládali číslům. Trojka byla jim plodícím číslem a v souhrnu každé vědy uvažovali vždy theorii, realisaci a adaptaci ku všem možným účelům. Tak byla tvořena dogmata ať náboženská či filosofická. Také dogmatická synthesa křesťanství od mágů zděděná chápe tři osoby v Bohu a tři tajemství universálního náboženství.

Dle tohoto vzoru rozdělili jsme naše dvě díla již publikovaná a pokračujeme dle kabbalistického plánu i v díle třetím, následujíce nejčistší tradice okultismu. Naše Dogma a náš Rituál jsou rozděleny každé ve 22 kapitol, označených 22 písmenami hebrejské abecedy. V záhlaví každé kapitoly jsme umístili písmeno mající k ní vztah a latinské slovo vyjadřující, dle nejlepších autorů, význam hieroglyfický. Tak na začátku první kapitoly ku příkladu čteme:

1 — Alef— A Čekatel zasvěcení Disciplina — Ensof— Keter.

Písmeno Alef odpovídá latinskému a našemu A, číslu 1, člověku povolanému k zasvěcení, inteligentnímu jedinci (kejklíř tarotu), a označuje též dogmatickou sylepsi (disciplina), bytí ve svém nejvyšším a prvním projevu a konečně první a nejasnou ideu božství vyjádřenou v kabbalistické theologii keter-em (korunou).

Kapitola je odhalením titulu a titul obsahuje hieroglyficky v sobě celou kapitolu. Celá kniha jest složena dle této kombinace.

Dějiny magie, které následují a jež po theorii vědy podané v Dogmatu a Rituálu vypravují a vykládají realisaci této vědy během věků a jsou děleny dle čísla 7, jak vyložíme v Úvodu, Číslo sedm jest číslem tvořivého týdne a božské realisace.

Klíč k velkým tajemstvím jest budován dle čísla 4, enigmatického to tvaru sfingy a živelných manifestací! Jest to také číslo krychle a síly a v oné knize postavíme jistotu na neochvějný základ. Vyložíme přesně enigma sfingy a dáme svým čtenářům onen klíč k věcem skrytým, od počátku světa, jehož se moudrý Postel odvážil podati v jedné z nejtemnějších knih jen velmi hádankovitě bez dostatečného vysvětlení.

Dějiny magie vysvětlují tvrzení obsažené v Dogmatu a Rituálu; Klíč k velkým tajemstvím doplňuje a vysvětluje dějiny magie takovým způsobem, že pozornému čtenáři neunikne — jak doufáme — nic z našeho odhalení tajemství židovské kabbaly a vysoké magie Zoroastrovy či Hermovy.

Spisovatel těchto knih velmi rád poučí osoby vážné a vzdělané, ale chtěje předejíti své čtenáře prohlašuje, že mu neběží o dobrodružství, že nevěští, nezaklíná, ani nevyrábí kouzelné nápoje, ani se nepropůjčuje k čarování a k evokacím. Jest mužem vědy a nehledá slávy. Odsuzuje energicky vše, co náboženství kára a nesmí býti zaměňován stěmi, kteří bez ostychu a strachu neblaze používají své vědy k účelům nebezpečným a nedovoleným.

Vyžaduje si upřímné kritiky, na určité invektivy však nereaguje. Vážné studium a svědomitá práce jsou povýšeny nad každé útoky; a prvním dobrem těm, kteří je dovedou pochopiti, jest hluboký mír a láska ke všemu tvorstvu.

1. záři 1859
Éliphas Lévi

 

Úvod

 

Ode dávna pokládá se magie za shodnou s kejkly šarlatánů, s halucinacemi nemocných s jistými mimořádnými zločiny. Z druhé strany pokoušejí se jiní definovati magii jako umění vyvolávati účinky bez příčin. Dle této definice řekne dav se svým dobrým rozumem, který jest pro něho příznačný i tam, kde se dopouští největších nespravedlností, že magie jest nesmyslem.

Magie však není tím, co zní činí nevědomci. Nepřísluší nikomu, aby ji činil tím neb oním; existuje sama sebou, jest obdobná matematice, neboť je absolutním věděním o přírodě a jejich zákonech.

Magie jest vědou starých mágů a zasvěcenců. A náboženství křesťanské, které umlčelo všechny lživé věštírny a zahnalo všechna kouzla klamných bohů, uctívá mágy, jež přišli vedeni hvězdou z Východu, aby pozdravili Spasitele světa v jeho kolébce.

Tradice jmenuje tyto mágy králi, poněvadž zasvěcení v magii jest skutečné království a vždy bylo veliké umění mágů ode všech svých žáků nazýváno: uměním královským, neb svatým královstvím, sanctum regnum. Hvězda, která ji řídí jest ona planoucí hvězda, kterou nacházíme vyobrazenou ve všech zasvěceních. Alchymistům je znamením kvintesence, mágům velikým tajemstvím, kabbalistům svatým pentagramem. Dokážeme, že studium pentagramu musí vésti magiky k poznání nového jména, jež nade všechna jména září a jež sklání kolena všech bytostí, které Je vzývají.

Magie spojuje jistotu filosofie a neomylnou věčnost náboženství ve vědu. Smiřuje oba pojmy zdající se při povrchním zkoumání protilehlé, víru a rozum, vědu a víru, autoritu a svobodu dokonale a neklamně.

Člověku poskytuje nástroj filosofické a náboženské jistoty a matematické přesnosti, dávajíc rozumu neklamnost matematiky. Učí existenci absolutna ve vědě a víře. Nejvyšší rozum nenechává lidský rozum blouditi ve tmách. Existuje neodvislá pravda, neklamná cesta k vypátrání oné pravdy, kterou člověk stane-li se mu směrnicí získává své vůli vládu nade všemi nižšími věcmi a bludnými duchy, to jest stává se rozhodčím a králem světa.

Proč ale, je-li tomu tak vskutku, jest toto vysoké vědění skryté? Jak možno předpokládati na nočním bouřlivém nebi existenci slunce tak zářivého? Vysoká věda vždy byla známa, ale pouze vybrané inteligenci, která poznala nutnost mlčení a čekání. Vyhojí-li dobrý chirurg slepého v noci, jak může mu učiniti pochopitelnou představu existence a vlastností slunce přede dnem?

Věda má své noci a svá svítání, protože propůjčuje intelektuelnímu světu upravená hnutí a postupné fáze. Pravdy jsou jako světelné paprsky: skryté není ztracené a nalezené není vždy zcela nové. Bůh chtěl dáti vědě, jež jest zrcadlem jeho slávy, pečeť své věčnosti.

Ano, vysoká věda, věda absolutní, to jest magie, a toto tvrzení musí zníti dosti paradoxně těm, kteří ještě nezapochybovali o neomylnosti Voltairově, tohoto podivuhodného nevědomce, jenž si myslil, že zná tak mnoho, poněvadž se více smál než studoval.

Magie byla vědou Abrahamovou a Orfeovou, Konfuciovou a Zoroastrovou. Její dogmata byla vyryta Henochem a Trismegistem do kamenných desek. Mojžíš je očistil a znovu zahalil, což je smyslem slova zjevení. Dal jim nový závoj ve svaté kabbale, kterou věnoval jako výlučné dědictví Israeli a jako nedotknutelné tajemství svým kněžím. Mystéria Théb a Eleusiny obdržely u jiných národů změněné symboly, jichž klíč se ztratil v rostoucí pověře. Jerusalem, vrah svých proroků, ztratil svaté slovo po opětovném přilnutí k falešným bohům Sýrie a Babylonie, až přišel Spasitel, zvěstovaný mudrcům ve svaté hvězdě zasvěcení, aby roztrhl opotřebovaný závoj chrámu a dal církvi nové roucho legend a symbolů, které vědoucímu odhalují pravdu, kterou však zakrývají profánním.

To měl vyčísti nešťastný Dupuis z indických planisfér a tabulí denderských, a pak jednotlivým souhlasem přírody a vědeckými pomníky všech epoch veden, nemohl by popírati v pravdě katolický kult, jenž jest všeobecný a věčný!

Byla to vzpomínka na toto absolutno vědy a náboženství, na tuto nauku shrnutou jedním slovem, ve slově buď ztraceném neb znovunalezeném, jež se přenášelo na všechny žáky antických zasvěcení. V řádu templářů snad zachované snad i zprofanované založilo v tajných společenstvích rosekru-ciánů, illuminatů a zednářů ony podivné rity více či méně obecných znamení a jejich vzájemnou oddanost a moc.

Nauky a tajemství magie byly profanovány, nechceme toho popírati, ale tato profanace, obnovovaná vždy obsahovala sama sebou pro hloupé znesvětitele hrozný a strašný trest. Gnostikové způsobili, že křesťanství se odvrátilo od gnose a oficielní svatyně se uzavřela vysokému zasvěcení. Tak byla hierarchie moudrosti kompromitována útoky panovačné nevědomosti a nelad svatyně se přenesl do státu, poněvadž král je vždy odvislý od kněžstva a světská vláda, chce-li býti trvalou, musí vždy čerpati svoje posvěcení a sílu z božských nauk věčné svatyně.

Klíče moudrosti byly svěřeny dětem a jak se dalo očekávati zdají se býti dnes zapomenuté a téměř ztracené. Přece však prohlásil muž vysoké intuice a veliké mravní odvahy, opravdový katolík, hrabě Joseph de Maistre, že svět je bez náboženství a tudíž nemůže již dlouho trvati, obrátiv nedobrovolně zrak k nejvyšším svatyním okultismu a z nejhlubšího srdce touží po onom dni, ve kterém přirozené příbuzenství vědy a víry se konečně spojí v některém geniálním mozku v jednotu, a volá:

»Bude veliký a dokoná XVIII. století, jež dosud trvá ...A pak bude se mluviti o naší hlouposti stejně jako my posuzujeme barbarství středověku!«

Předpověď hraběte de Maistre se vyplňuje; spojení vědy a víry, uskutečněné již dávno, objevilo se ve světle, nikoliv však v muži geniálním, jehož není třeba, má-li býti spatřeno světlo. Genius nikdy ničeho nedokázal, nebyl-li neobyčejně veliký a nedosažitelného světla. Vysoká pravda pouze vyžaduje, aby byla nalezena: pak budou jí rozuměti nejprostší z lidu a dostatečné ji prokáží.

Nikdy však nestane se zcela obecnou, poněvadž jest hierarchická a dav si libuje v anarchii. Dav nepotřebuje absolutních pravd, poněvadž pak by přestal pokrok a život by zhasl v lidech. Příchod a odchod protichůdných myšlének, spor mínění, rozmary mody, určené vždy okamžitými sny, jsou nutný pro vzrůst národů. To dav dobře cítí a proto opouští katedry doktorů, aby se hrnul k prknům šarlatánů. I filosofové odborní podobají se hrajícím se dětem, které si dávají hádanky a vyřadí ze hry toho, kdo ji předem uhodl. Obávají se, že by rušil jejich hru, když by jejich zmateným otázkám vzal všechnu zajímavost.

»Blahoslavení čistého srdce, neboť Boha viděti budou«, praví věčná moudrost. Čistota srdce očisťuje i inteligenci a čestnost vůle dodává přesnosti rozumu. Ten, jenž dává přednost přede vším pravdě a spravedlnosti, podrží ji jako odměnu. Vznešená Prozřetelnost darovala nám svobodu, abychom se mohli zmocniti života a pravda sama, byť byla sebe silnější, přichází k nám pouze jemně a nikdy nečiní násilí lenosti neb zblouděním naší vůle, svedené vábením lži.

Bossuet praví: »Ať se nám něco líbí či nikoliv, pouze pravdou samotnou mohou naše činy býti usměrněny a nikoliv naším požitkem.« Království boží není královstvím soudce, ani pro lidi, ani pro Boha samého. Sv. Tomáš praví: »Věc není proto spravedlivou, že ji Buh chce, ale Bůh ji chce proto, poněvadž je spravedlivá.«

Božská rovnováha řídí a umožňuje věčnou matematiku.

»Bůh vše utvořil dle čísla, váhy a míry,« praví bible. Změřte úhel stvoření, zmnožte jej ve stejném poměru a celá nekonečnost zmnohonásobí vaše kruhy světy naplněné, jež budou přecházeti v proporcionelním výřezu mezi myšlenými a rostoucími osami kruhu; pak by mohla jiná ruka z některého bodu vesmíru třímati jiný úhloměr neb jiný kruh; linie nebeského trojúhelníku nutně protnou linie kruhu vaší vědy, aby utvořily tajemnou pečeť Šalamounovou.

»Budete měřeni touže mírou, jakou měříte sami sebe.« Bůh neuchvacuje nikoho, aby ho zdrtil svojí mohutností a nikdy neklade na váhy nestejných závaží. Zkouší Jakobovu sílu v podobě člověka, jehož útokům patriarcha po celou noc odolává. Konec boje je požehnáním poraženého. Se slávou přemožení tohoto odpůrce je spojen národní titul Israel, což je slovo znamenající: »Silný proti Bohu.«

Mnozí křesťané, více nadšení než inteligentní, vysvětlují dogma o věčném zatracení způsobem velmi podivným, když praví: »Bůh musí se nekonečně mstíti za konečnou urážku; neboť protože nepatrný je uražeč, velikost uraženého je nekonečná.« Dle této logiky by pozemský císař mohl smrtí potrestati nerozumné dítě, které by nepozorně potnsnilo lem jeho purpuru. Takovéhoto druhu však nejsou privileje velikosti. Sv. Augustin tomu rozuměl lépe, když pravil »Bůh jest shovívavý, poněvadž je věčný.«

V Bohu jest jen spravedlivost, poněvadž vseje dobrem; neodpouští jako lidé, poněvadž nepodléhá jejich omylům. Protože je však zlo s dobrem neslučitelné jako noc a den, disonance s harmonií, a člověk ve své svobodě neodvislý, musí každý omyl býti usmířen a vše zlé potrestáno přiměřeným utrpením. Marně voláme na pomoc Jupitera, když náš vůz do bláta zabředne; potřebujeme rýče a sekery, jako onen vozka z bajky. Nebesa se nepohnou, aby nás vytáhla z bláta. »Pomoz si a Bůh ti pomů-že!« Tak dostatečně a čistě filosoficky je vysvětlena možnost a nutnost věčného trestu, jemuž člověk může ujíti jen úzkou cestou pokání a práce.

Přimknutím se ku vládě věčné moci může se člověk státi stvořitelem a udržovatelem jako ona. Všechny bytosti nedosahující v přírodě jeho úrovně jsou mu podřízeny, takže jen od něho odvisí, aby neustálým zdokonalováním sebe rozšířil okruh svého království.

Délka a trvání života, atmosféra a její bouře, země a její kovové žíly, světlo a jeho podivuhodné obrazy, noc se svými sny, smrt a její fantomy — to vše poslouchá božského žezla, mágova, kněžské hole Jakubovy, ničícího rukojmí Mojžíšova. Adept je králem živlů, přetvořitelem kovů, udělovatel vědění, vládce věšteb a konečně pán života a matematického řádu přírody a vůle nejvznešenějšího rozumu. To jest magie ve svém lesku! Kdo však se dnes odváží, aby nám uvěřil? Ten kdo chce opatrně bádati a svobodně věděti; neboť my neskrýváme již pravdu závojem podobenství a hieroglyfických značek, nastal čas, kdy jest nutno říci vše; a my také vše řekneme.

Neodkryjeme jen vždy skryté vědění, jež se tajilo ve stínu starých mystérií, jež bylo od gnostiků špatně vyloženo a znehodnoceno, které snažili se uhádnouti z temnot zahalujících domnělé zločiny Templářů a které dnes je nalézáno v ritech vysokého zednářstva zakrytých neproniknutelnými hádankami. Jasně osvětlíme i fantastického krále Sabbatu a ukážeme hlubiny magie, ponechané na pospas ode dávna posměchu Voltairových vnuků, v celo jejich hrozné skutečnosti.

Pro značný počet čtenářů, jest magie védou o ďáblu; zajisté, neboť věda o světle jest i vědou o stínu.

Nejdříve směle prohlašujeme, že z ďábla nemáme strachu. »Bojím se jen těch, kdož se obávají ďábla,« praví sv. Terezie. Prohlašujeme však, že nevzbuzuje v nás smích, a že neschvalujeme posměchu, jehož jest někdy předmětem. Chceme tento objekt pouze podrobiti vědeckému zkoumání.

Ďábel a věda! — Nezdá se, že jsme zradili svoji myšlénku, když stavíme vedle sebe tato tak jedinečně neslučitelná jména? Neznamená to zničiti tento fantom lži světlem pravdy, netvárné noční strašidlo jasným dnem, když vlečeme mystickou personifikaci na světlo? Nepochybně budou povrchní čtenáři takto souditi a nás zatracovati. Spatně poučení křesťané budou viděti v našem popírání pekla potírání hlavního dogmatu své morálky, a jiní se budou tázati, proč potírati fantomy, které dnes dle jejich mínění již nikoho neklamou. Jest nutno tudíž, abychom si jasně a přesně vymezili náš cíl a principy. Pravíme proto ku křesťanům:

Autor této knihy jest křesťanem jako vy. Jeho víra jest vírou hluboce a pevně přesvědčeného katolíka. Nepopírá dogmat, chce jen bojovati proti bezbožnosti v nejnebezpečnějších tvarech falešné víry a pověry, chce vyvolati z temnot černého nástupce Ahrimana, aby osvětlil jeho gigantickou bídu a bezmocnost. Antický problém zla chce podříditi vědě a chce svrhnouti z trůnu a ponížiti krále pekla pod patou kříže. Není snad věda, svatá panna a matka, Maria, její mírná a jasná alegorie, předem určena, aby vstoupila na hlavu tomuto starému hadu?

Domnělým filosofům:

Proč popíráte to, čemu nemůžete rozuměti? Není nevěra smělejší a méně utěšující, než víra před tváří neznámého? Strašlivá postava ztělesněného zla vás ponouká k smíchu? Což neslyšíte věčný pláč lidstva, jež se děsí objetí příšery a lká? Neviděli jste nikdy vzdorný a odbojný smích zla, potlačujícího spravedlnost? Necítili jste sami, jak se ve vás otevírají pekelné propasti, které ve všech duších hloubí v okamžiku duch perverse? Mravní zlo existuje, to jest politování hodná pravda. Vládne v jistých duších, ztělesňuje se v jistých lidech; zosobňuje se tedy. Existují tudíž démoni, a nejhorší je Satan. Toto veliké konstatování od vás žádám, a bude nesnadno, abyste mi nepnsvědčili.

Věda a víra podporují se vzájemně jedině tehdy, když zůstávají samostatně ve svých oddělených oblastech. Věříme v to, co nemůžeme určitě věděti, přestože vší silou po vědění toužíme. Víra jest vědě pouze potřebnou hypothesou; nikdy nelze posuzovati vědu ze stanoviska víry a víru z hlediska vědy. Slovo věřiti není vědecky sporným. »Věřím, poněvadž je to absurdní«, pravil Tertullian a tyto zdánlivě paradoxní slova jsou nanejvýše rozumná. Nade vším, co rozumově můžeme pochopiti, existuje nekonečnost, po které toužíme neuhasitelnou snahou, která však i našim snům uniká. Není však pro konečný soud nekonečnost absurdní? Cítíme však, že přesto existuje. Nekonečnost nás přepadá, ničí nás; závrať se nás zmocňuje při tušení její propasti. Drtí nás svojí mohutností. Všechny vědecké hypotézy jsou poslední svítání nebo poslední soumraky vědy. Víra počíná tam, kde věda klesá vyčerpáním... Nad rozumem lidským vznáší se rozum božský, veliké absurdum pro moji slabost, absurdní nekonečnost, jež mne mate, avšak v kterou věřím!

Jedině dobro jest však nekonečné, nikoliv zlo. Proto patří ďábel do oblasti vědy, zatím co Bůh jest věčný předmět mé víry. Které katolické vyznání jedná ve skutečnosti o ďáblu? Zdaž by nebylo rouháním říci, že v něho věříme? Písmo svaté se o něm zmiňuje, avšak nedefinuje ho; Genese nikde nemluví o nějakém pádu andělů, připisuje první hřích člověka hadu, nejlstivějšímu a nejnebezpečnějšímu ze všech živoucích bytostí. Známe křesťanskou tradici vztahující se k tomuto předmětu; avšak jestliže tato tradice jest vyložena největšími a nejobecnějšími alegoriemi vědy, jakou cenu má pak toto rozluštění pro víru, která se obrací k samému Bohu a pohrdá veškerou nádherou a všemi díly Lucifera?

Lucifer! Světlonoš! Jak vzácné to pojmenováni ducha temnot. Jakže, ten jenž nosí světlo zaslepuje slabé duše? Ano, nepochybujte o tom, neboť toto podání jest plno zjevení a božské inspirace.

Svatý Pavel praví: »Ďábel nosí světlo a často se proměňuje v anděla lesku.« Spasitel světa praví: »Viděljsem Satana padajícího s nebe jako blesk.« A prorok Izaiáš volá: »Jak padla jsi s nebe, zářící hvězdo, jež vládneš jitru?« Lucifer jest tedy padlou hvězdou; jest stále hořícím meteorem, jenž změní se v popel, až nebude již svítiti.

Jest tento Lucifer osobností aneb silou? Jest andělem, či zbloudilým bleskem? Tradice má za to, že jest andělem; avšak nepraví žalmista v 103. žalmu: »Ty, jenž tvoříš své anděly z větrů a své služebníky z plamenů ohnivých? «

Slovo anděl označuje v bibli všechny vyslance boží: posly neb nové bytosti, zjevení nebo metly, zářící duchy nebo matné věci. Ohnivé šípy, které Nejvznešenější shromažďuje v mracích, jsou andělé jeho hněvu, a tato obrazná mluva jest známa všem ctitelům východní poesie.

Ďábel, ve středověku postrach světa, jest mu dnes na posměch. Jako dědic nestvůrných postav falešných bohů, stále více a více slábnoucích, stalo se toto groteskní strašidlo směšným svou netvár-ností a ohyzdností. Pomněme však jednoho: jedině ti odvažují se ďáblu posmívati, kteří se nebojí Boha. Neměli bychom raději chápati ďábla, jenž kdysi stal se churavým duším stínem boha, jako modlu nízkého smýšlení, jejíž nadpřirozená síla záleží pouze v nepotrestané činnosti zvrhlosti?

Konečně jest důležité, zda myšlenka této nečisté moci dá se spojiti s mocí Boží, zda skutečně ďábel existuje, a existuje-li, čím jest? Neběží zde jen o pověru neb směšné zosobnění, nýbrž o celé náboženství a tím i o celou budoucnost a všechny snahy lidstva. Jsme skutečně podivní myslitelé! Myslíme si ve své lhostejnosti ku všemu, co není hmotné, a co nesouvisí ku příkladu s penězi, že jsme silní a přenecháváme náhodě myšlenky, matky mínění, která svojí nerozumností může zničiti veškerá dobra.

Vědecký objev jest mnohem důležitější než odkrytí zlaté vrstvy. Věda podřizuje zlato životu, kdežto nevědomost činí zlato nástrojem smrti. Naše vědecké vývody nechtějí se dotýkati víry a my jako křesťané a katolíci podřizujeme svoje dílo vznešenému soudu církve.

Těm, kteří pochybují o existenci ďábla odpovídáme: Vše, co jest nadáno jménem, existuje. Slovo může býti proneseno nadarmo, avšak samo o sobě není marným a má vždy svůj smysl.

Slovo není nikdy prázdným. Stojí-li psáno, že Slovo jest v Bohu a Bůh že jest Slovem, pak slovo jest projevem a důkazem bytnosti a pravdy. —

Ďábel jest v evangeliu, slově pravdy, jmenován a zosobněn; existuje tudíž a může býti chápán jakožto osobnost. Zde však křesťan se sklání. Nechme tudíž promluviti vědu a rozum.

Zlo existuje; pochybnost o tom je vyloučena. Můžeme konati dobré či zlé. Existují bytosti, jež vědomě a úmyslně dopouštějí se zlého.

Duch, jenž tyto bytosti . oživuje a ku zlému žene jest zbloudilý, z dobré cesty sešlý, překážející směru dobra; takový je smysl řeckého slova diabolos, které překládáme slovem ďábel.

Milující duše, které se dopouštějí zla, jsou náhodně zlými.

Jest tedy ďábel, duch omylu, dobrovolné nevědomosti a závratě, jsou bytosti, které ho poslouchají, které jsou jeho vyslanci, poslové, andělé a proto mluví se v evangeliu o věčném ohni, určeném ďáblu a jeho andělům.

Definujme si nejdříve jasně: zlo jest nedostatkem dobra v bytosti.

Mravní zlo jest lež v jednání, tak jako lež jest zločinem ve slovech.

Nespravedlnost jest podstatou lži; každá lež jest nespravedlností.

Je-li to, co se vyslovuje, spravedlivé, neexistuje lež.

Jednání spravedlivé a pravdivé, nemůže v sobě obsahovati hřích.

Nespravedlnost jest smrt mravní bytosti, jako lež jest jed inteligence.

Duch lži jest tudíž duchem smrti.

Kdo mu naslouchá, jest jím otráven, oklamán.

Béřeme-li však jeho zosobnění vážné, pak by to bylo zosobnění smrti a omylu. Tudíž potvrzování jeho existence jest jasný protimluv.

Ježíš pravil: »Ďábeljest lhářem jako jeho otec.« Kdo jest však otcem ďábla?

Ten, kdo mu propůjčuje existenci, žije-li dle jeho způsobu; člověk, jenž se stal ďáblem jest ztělesněným otcem zlého ducha.

Avšak existuje idea odvážná, bezbožná a strašlivá. Idea tradiční jako pýcha farizeů. Nadutá idea, jež zdánlivě dala za pravdu šarlatánské filosofii XVIII. století proti nádheře křesťanství.

Jest to falešný Lucifer heterodoxní legendy, dosti pyšný, aby se pokládal za boha, dosti odvážný, aby si koupil neodvislost za cenu věčného pokání, dosti krásný, aby mohl býti vzýván v plném božském světle, dosti silný, aby mohl vládnouti v temnotách a bolesti a aby si učinil trůn z hranice, jež nikdy nezhasne. Jest to Satan republikánského a kacířského Miltona, domnělý heros věčných temnot, mylně obviněný z ohyzdnosti, s rohy a drápy, hodícím se zcela k jeho nesmiřitelným mukám.

Tak vyhlíží ďábel, král zla, jakoby zlo mohlo tvořiti království! Tento ďábel jest chytřejší než geniální člověk, jenž se bojí jeho svodů. Jest černým světlem, vidoucí temnotou. Bůh nechtěl této moci a padlé stvoření nemohlo ji vytvořiti. Jest knížetem anarchie, jemuž slouží hierarchie vznešených duchů. Tento vyvrženec Boha měl by býti na zemi viditelným bohem, přítomným, více a lépe obsluhovaný na zemi než Bůh sám! Měl by býti přemoženým, kterému dal vítěz pohltiti své děti!

Tento umělec hříchu masa, jemuž maso ničeho neznamená, může i masu býti ničím, kdyby nebyl pokládán za tvůrce a mistra jako Bůh!

Jest nesmírnou, uskutečněnou, zosobněnou, věčnou lží!

Jest smrtí, která nemůže zemříti! Rouháním, které slovo boží nikdy neumlčí!

Travič duší, jejž Bůh trpí jako protiklad své moci, stejně jako římští císařové uchovávali Lo-custu, jako nástroj své moci!

Odsouzenec věčně žijící proto, aby proklínal své soudce, aby vždy byl v právu, poněvadž nikdy nelitoval!

Příšera neodvislou mocností pověřená údělem kata, která dle energického výroku starého katolického spisovatele, může nazvati Boha bohem ďábla, poněvadž ona sama se vydává za ďábla Boha!

Ďábel jest bezbožný fantom, jenž zneucťuje náboženství. Pryč s tyranem lži, černým bohem manichejců, Ahrimanem starých modlářů! Bohu samému budiž sláva, jemu a Ježíši Kristu, Jeho Slovu tělem učiněnému, Spasiteli světa, jenž viděl Satana padati snebe! Sláva Marii, božské matce, jež vstoupila na hlavu pekelnému hadu!

Zde setkávají se v souhlase tradice světců a srdce pravých věřících: připisovati jakoukoliv moc padlému duchu jest rouháním se Bohu, přiznávati duchu vzpoury jakékoliv království, jest schvalovati vzpouru a dopouštěti se aspoň v myšlenkách zločinu středověkých čarodějů.

Neboť všechny zločiny trestané u starých čarodějů smrtí, jsou skutečné a nejhroznějšími ze všech zločinů.

Jako Prométheus vyrvali oheň nebi.

Jako Médea létali na okřídlených dracích a hadech.

Dech života otravovali jako stín stromu manzanilly.

Znesvětili posvátné a použili i samotného těla Spasitele ku dílům zkázy a neštěstí.

Jak jest toto vše možné? Existuje síla rozmanitě působící, přirozená i božská, hmotná i duševní,

plastický tvárný prostředník obejímající svět, obecné shromaždiště, chvění pohybu a zrcadlin tvarů, fluidum a síla, kterou možno jistým vztahem nazvati »imaginací pří rody«. Pomocí této síly stýkají se všechny nervy spolu navzájem tajemným spojením. Jí vzniká sympatie i antipatie, sny, zjevy jasnovidectví a zvláštních vidění. Tato universálně působící síla přírodní jest »od« Hebrejců a šlechtice z Reichenbachu, jest astrálním světlem Martinistů, kteréžto označení zdá se nám jen přesnějším.

Existence a upotřebení této síly jest veliké tajemství praktické magie. Tato síla jest kouzelnou hůlkou divotvorců a klíčem k černé magii, hadem Edenu, jenž přenesl k Evě svádění padlého anděla.

Astrální světlo magnetisuje, otepluje, svítí, přitahuje, odpuzuje, oživuje, ničí, spojuje, odděluje, láme, seskupuje vše pod tlakem silné vůle.

Bůh stvořil je prvního dne, když pravil: BUDIŽ SVĚTLO!

Samo o sobě jest slepou silou, jež však jest řízena egregory, vládci duší. Vládcové duší jsou duchové energie a činnosti.

To vše již vysvětluje úplnou teorii divů. Jak by mohli jinak dobři i zlí donutiti přírodu k zjevnému projevu mimořádných sil? Jak by se mohly díti božské i ďábelské divy? Jak by mohl odsouzený, zbloudilý a svedený duch v jistých případech míti více moci než spravedlnost tak mohutná svou jednoduchostí a moudrostí, kdybychom nepředpokládali nástroje, jímž si všichni za určitých podmínek mohou posloužiti, jedni k nejvyššímu dobru, druzí pak k největšímu zlu?

Mágové faraónovi vykonávali nejdrive tytéž divy jako Mojžíš. Jejich prostředek byl tedy tentýž, úmysl však byl rozdílný. Byvše přemoženi prohlásili, že dle jejich mínění jsou již lidsko síly u konce a Mojžíš, že vlastní síly nadpřirozené. To stalo se v Egyptě, jenž byl matkou magických zasvěcení, kde vše bylo okultní vědou a kněžskou, posvátnou naukou. Což bylo nesnadnější přivolati žáby než mouchy? Nikoliv, mágové věděli, že fluidální projekce směřující k fascinaci smyslů, nemůže se vymknouti jistým hranicím, které dle jejich názoru byly již Mojžíšem překročeny.

Když se v mozku nashromáždí astrální světlo a překypí, pak vznikají zvláštní fenomény. Očí se obracejí dovnitř, místo navenek, a nastává noc ve světě vnějším a fantastická jasnost ve světě snů. Pod víčky stažené oči sní. V odlesku zrcadlenin dochází duše ku svým vjemům a myšlenkám. Analogie mezi ideou a tvarem přitahuje k astrálnímu světlu utvořený reflex, neboť podstatou světla jest utváření, universální imaginace, jejíž stupeň přisvojení jest odvislý od velikosti naší paměti a sensibility. Zde jest pramen všech zjevů, vizí a jevů intuitivních, náležejících do říše šílenství a extase.

Pftsvojení a přizpůsobení světla okem jest jeden z nejdůležitějších jevů pro studium vědecké. Jednoho dne snad poznáme, že vidění jest již mluvou, že uvědomění si světla jest již svítání věčného života v bytosti. Slovo boží, které stvořilo světlo, může býti prosloveno každou bytostí, která zná tvary a chce viděti. Nádhera jest světlem jen pro ono oko, které je dovede vnímati; duše podvolující se pohledu na universální krásy, která řídí svoji vidoucí mohutnost s veškerou pozorností na zářící písmo nekonečné knihy, proslovuje ono vznešené tvůrčí slovo, jež pronesl Bůh na úsvitu prvního dne: BUDIŽ SVĚTLO!

Všechny oči však nevidí totéž a stvoření nemá pro všechny, kteří je pozorují stejných tvarů a barev. Náš mozek jest knihou potištěnou uvnitř i zevně a vzrušená pozornost postihne již písmo. Nepřetržitě děje se tak v opilství a vášni. Pak ovládne sen skutečnost, a rozum zhasíná nevyléčitelným spánkem. Stav halucinací má svoje stupně; každá vášeň jest opojením každé nadšení jest relativním a všemožně odstupňovaným šílenstvím. Jedině zamilovaný vidí předmět své fascinace a opojení ve stavu nekonečné dokonalosti. Ubohý opilec rozkošmi! Zítra změní se mu vůně vína ve špatnou vzpomínku a záminku k tisícerým sporům a hnusu.

Magie světla jest používati této síly tak, aniž by vykonavatele ovládla. Toto tajemství obsahují všechna mystéria magnetismu, jak můžeme nazvati veškerou praksi vysoké magie starých. Zasvěcenému jest magnetismus čarovnou holí zázraků; nevědomému, jenž tvoří si z něho nástroj a hračku svých vášní, stane se strašnou ničící silou, jež v alegoriích starých rozdrtila odvážlivou Semelu v objetí Jupiterově.

Velikým dobrodiním magnetismu jest přesný důkaz opřený o nepopiratelná fakta, důkaz du-chovnosti, jednotnosti a nesmrtelnosti duše. Jakmile jest jednou dosaženo duchovnosti, jednoty a nesmrtelnosti, Bůh zjevuje se všem inteligencím a všem srdcím. Pak vede víra v Boha a víra v harmonii stvoření k oné vznešené náboženské harmonii, jež může trvati jedině v podivuhodné a zákonné hierarchii katolické církve, jež ochraňuje a uchovává všechny tradice vědění a víry. Pode jménem kabbala bylo zachováno izraelskými kněžími první podání jediného zjevení. Kabbalistická nauka, dogma vysoké magie jest uchována v Sefer Jecira, v Zoharu a Talmudu. Dle této nauky jest absolutno bytím, ve kterém jest obsaženo slovo jako projev rozumového bytí a života.

EHEJE AŠER EHEJE, Bytí jest bytí. To jest princip.

V tomto principu bytuje (to jest bylo, jest a bude bytovati) Slovo, to jest rozum, jenž mluví.

En arché én ho logos!

Slovo jest důvodem víry, a také v něm spočívá projev víry oživující vědu. Slovo jest pramenem logiky. Ježíš jest slovem vtěleným.

Soulad rozumu a věření, vědy a víry, autority a svobody jest nám dnes skutečně hádankou sfin-gy; zároveň se ztrátou řešení těchto problémů ztratil se i správný výklad vzájemných práv muže a ženy. To vše bylo nutné, neboť ve všech působnostech tkví veliký a vznešený problém analogie, a obtíže stejné jako vztahy jsou nezměnitelně tytéž.

Běží o budování rovnováhy, jejíž souhlas se hledá v záměně a v zmatení jejich článků v naději, že rozluštění bude takto nalezeno. Tak stává se paradoxním řešení gordického uzlu moderní filosofie a politiky. Skutečně obrovská absurdita spočívala by ve vyhledávání možnosti, dle které by víra mohla býti rozumem, rozum vírou, svoboda autoritou, žena mužem a muž ženou. Zde jsou ve sporu všechny zmatené definice a pouze dokonalým oddělením termínů, z nichž skládá se rovnováha, jest možno dojíti výsledku. Proto jest nutné úplné a věčné oddělení obou původních složek tvůrčího syllogismu, aby bylo možno dojíti k harmonii analogií protikladu. Toto oddělení jest druhým velikým principem okultní filosofie, skryté pod jménem kabbaly a představované svatými hieroglyfy všech svatyň a ještě dnes tak málo známými obřady starého a nového zednářství.

Bible vypravuje, že Šalamoun dal postaviti před vchodem do chrámu dva bronzové sloupy nazvané Jakin a Boaz, což znamená sílu a slabost. Tyto dva sloupy představují muže a ženu, rozum a víru, moc a svobodu, Kaina a Ábela, právo a povinnost; byly to sloupy symbolisující svět intelektuelní a mravní, byly to hieroglyfy mohutně znázorňující nutný protiklad k velikému zákonu stvoření. Každá síla potřebuje ku své podpoře protiklad, světlo stín, zřidlo dutinu, proud břehy, panství říše, vládce národ, dělník hmotu, výbojce předmět svých výbojů. Klad opírá se o zápor, síla může triumfovati jedině tehdy, je-li srovnána se slabostí, aristokracie se projevuje jedině svým povznesením nad masy. Otázka proměny a pokroku jest, aby se slabost stala silou, lid aristokracií; a tento vývoj bude potvrzovati základní pravdu, neboť slabost zůstane vždy slabou, osobní proměna jest věcí vedlejší. Lid zůstane lidem, masou neschopnou, aby si vládla sama, pročež musí býti ovládána. Pro nižší lidi jest každá emancipace osobní tísnivým spěchem, útěkem, jenž se stal nesmyslným věčnou proměnou; lid-král či lid králů předpokládá zotročení světa a anarchii v jediném samostatném městě, jak tomu bylo v Římě v době jeho největší slávy. Národ panovníků byl by stejnou anarchií, jako třída učenců neb žáků, kteří by se pokládán za mistry; nikdo by nechtěl poslouchati a všichni by chtěli dogmatisovati a rozkazovati.

Totéž platí o radikální emancipaci ženy. Jestliže žena důkladně a dokonale opustí stav pasivní a přejde k aktivnímu, zříká se svého pohlaví a stává se mužem a poněvadž taková přeměna jest fysicky nemožná, stává se dvojnásobným záporem kladu jako neplodný androgyn mimo obě pohlaví. Takové jsou nutné následky velikého kabbalistického dogmatu o oddělení protiv, aby analogií vztahů bylo dosaženo harmonie.

Znalost tohoto dogmatu a použití jeho konsekvence obecností vede k odkrytí nejvyšších tajemství přirozené antipatie a sympatie, k poznání vlády v politice i v manželství, k poznání okultního lékařství ve všech odvětvích, magnetismu, homeopathie neb mravního ovlivněni. Mimo to vede tento zákon rovnováhy dle analogie k poznání universálně působící síly, onoho tajemství alchymistů a středověkých magiků. Vysvětlili jsme tuto sílu jakožto světlo života, jež magnetisuje všechny bytosti a jehož elektricita jest pouze náhodnou a přechodnou poruchou. Na znalosti a užití této síly spočívá celá kabbala praktická, kterou se nyní budeme musiti zabývati k uspokojení zvědavých, kteří v skrytých vědách hledají více vzrušení, než moudré poučky. Náboženství kabbalistů jest zároveň hypotézou i jistotou, poněvadž postupuje analogicky tím, že za základ neznámého používá známého. Náboženství jest jim požadavkem lidskosti, evidentní a mohutnou skutečností, ve které leží božské, věčné a universální zjevení jen pro ni samu. Nic, co bytuje, nepopírají; ale vše má pro ně nějaký důvod. Jejich víra má za svůj základ nejvyšší rozum, což jí dodává věčné a neochvějitelné platnosti, poněvadž přesně oddělují hranici vědění a věření. Prostonárodní formy dogmatu, jež se mění a mnohdy si i odporují, kabbalisty neznepokojují, nacházejí smysl i v nejpodivnějších tvarech mystérií. Jeho modlitba může se spojiti s modlitbami všech lidí, aby je řídila nádherou rozumu a vědění a vedla k pravověrnosti. Mluvte mu o Marii; pokloní se před zosobněním všeho božského ve snu nevinnosti a všeho úctyhodného ve svaté prostotě srdcí všech matek. Neodepře oltáři Matky boží květy, kaplím bílé stuhy, naivním legendám své sny! Nebude se posmívati Bohu plačícímu v jesličkách, ani krvavé oběti kalvárské. V hloubi svého srdce bude opakovati s mudrci izraelskými i islámskými: »Jest pouze jeden bůh a tím jest Bůh«, což pro zasvěcence do věd pravdy znamená: »Jest pouze jedno bytí a to jest bytí!« Veškerá politika a dojemnost vyznání víry, lesk kultu, nádhera božských stvoření, milost modlitby, magie nebeských nadějí, zda není to vše paprskem mravního bytí v celém svém mládí a kráse? Jediné, co může opravdového zasvěcence zdržeti od veřejných modliteb a chrámů, jediné, co může vzbuditi proti nějakému tvaru náboženství jeho odpor a hnus, jest zřejmá nevěra kněží neb lidu, nedostatek důstojnosti pn náboženských obřadech, krátce znesvěcení posvátných věcí.

Pn společném vzývání duší a milujících srdcí jest skutečně Bůh přítomen, hrozně a zřejmě jest však nepřítomen pn modlitbách konaných bez ohně a světla, bez ducha a lásky.

Sv. Pavel sám zjevuje ideu Boha moudré kabbaly:

»Abychom došli k Bohu nutno věřiti, že jest a že odmění ty, kteří ho hledajía.

Tak nic není spojeno s ideou bytí než pojem dobra a spravedlnosti; neboť jedině tato idea jest absolutní. Stejným rouháním by bylo popírati Boha, jako definovati jeho podstatu. Každá lidská definice Boha jest prostředek náboženského empirismu, z něhož později pověra může přetvořiti ďábla. Kabbalistické symboly představují Boha vždy dvojitým obrazem, jedním vzpřímeným a druhým obráceným, jedním bílým a druhým černým. Tak chtěli moudří představiti inteligentní a obecné pojetí stejné myšlenky, Boha světla a stínu. Špatně pochopený symbol musí vytvořiti původ perského Ahri-mana, tohoto černého a božského předka všech démonů; představa krále pekel jest ve skutečnosti špatným pochopením Boha.

Světlo nevrhající stín bylo by pro naše oči neviditelné a bylo by oslepením shodným s nejhlubší temnotou. Použijeme-li této hlubokomyslné a promyšlené pravdy v analogickém soudu nalezneme rozřešení nejhroznějšího problému, jakým jest původ zla. Avšak zevrubná znalost tohoto rozluštění a všech jeho důsledků není pro masy, které nemohou tak bez námahy vniknouti do všech tajemství universální harmonie. Když zasvěcenec do eleusinských mystérií vítězně obstál ve všech zkouškách, když viděl a dotekl se svatých věcí a když byl uznán za dosti silného, aby zvěděl poslední a nejstrašnější ze všech tajemství, přiblížil se k němu zahalený kněz a kráčeje mimo zašeptal mu do ucha záhadná slova: »Osiris jest černým bohéma.

Tak zatemnil se náhle Osiris, jehož orakulem jest Tyfon, toto božské, náboženské slunce Egypta, sám ve stínu oné veliké, nepochopitelné Isidy, která jest, byla a bude vším, a jejíž věčný závoj však ještě nikým nebyl odhalen.

Kabbalistům jest světlo aktivním principem a analogické pasivnímu principu, principu temnoty. Proto jim slunce a měsíc byly symboly obou pohlaví a tvůrčích sil; proto připisují ženě nejdříve pokušení a hřích a pak vykoupení v bolesti mateřství, obdobně světlu, jež se rodí z klínu temnoty. Prázdnota ssaje plnost. Propast chudoby a bídy, domnělé zlo a nicota dočasných vzpour tvorstva věčně přitahuje oceán bytí, bohatství, milosrdenství a lásky. To znamená také symbol Kristův, jenž sestoupil do pekel, když vyčerpal na kříži veškerou nezměrnost nejpodivuhodnějšího odpuštění.

Zákonem analogie v harmonii protikladů vysvětlovali kabbalisté také i tajemství pohlavní lásky. Proč jest tato vášeň trvalejší mezi dvěma nerovnými přirozenostmi a protichůdnými charaktery? Proč se vlasce vždy vyskytuje obětující a oběť? Proč nejtvrdošíjnější vášně jsou ty, jichž jest nemožno uspokojiti? Tímto zákonem mohli také říditi i onu otázku po přednosti mezi pohlavími, kterou dnes jedině Saint-Simonismus mohl vážné postaviti. Nalezli, že přirozená síla ženina jest klid a schopnost odporu a její nejnezadatelnější právo, že jest cudnost: proto nemá činiti a toužiti po ničem, co se jakkoliv týká údělu muže. I o to se příroda postarala, když jí dala něžný hlas, který zní směšně vřískavě ve velkých shromážděních. Žena v touze po funkcích druhého pohlaví ztrácí přednosti svého. Stupeň jejího možného panství nad mužem neznáme, ale muži a co jest pro ni ještě strašnějšího i děti, ji již více nebudou milovati.

Kabbalistický zákon manželství řeší analogii nejzajímavější a nejnesnadnější problém moderní filosofie: konečný a trvalý soulad mezi rozumem a vírou, autoritou a svobodou badání, věděním a věřením. Je-li věda sluncem, pak víra jest měsícem: jest odleskem vědy v noci. Víra jest zdokonalení rozumu, prozařujíc temnoty, které rozum zanechal za sebou nebo před sebou; prýští z rozumu, nikdy však nesmí býti jím zaměňována neb kladena místo něho. Zásahy vědy do víry a víry do vědy jsou zatmění slunce neb měsíce; objeví-li se pak ohniště i zrcadlo světla stává se obapolně neužitečné.

Věda hyne systémy, jež patři do věcí víry a víra hyne rozumářstvím. K ochraně stavby musí býti oba sloupy chrámové odděleny a souběžně vztyčeny. Chce-li je kdo násilím k sobě přiblížiti, strhne je jako Samson, a budova se sntí nad hlavou šíleně odvážného slepce neb revolucionáře, zasvěcujíc smrti osobní či národní touhu po pomstě.

Ve všech dobách byly boje světské a duchovní moci rodinnými spory. Na světskou moc žárlící papežství bylo matkou rodiny, která svou ctižádostivou žárlivostí na svého manžela ztratila také důvěru svých dětí. Když světská moc omezuje kněžskou moc podobá se onomu směšnému muži, jenž tvrdí, že rozumí péči o domácnost a kolébku lépe než matka. Tak jsou ku přikladu Angličané z mravního a náboženského hlediska dětmi; které do plének zavinovali muži, což velmi dobře prozrazuje jejich zá-dumčivost a nudu. Je-li dogma pohádkou chův, pak jest pro děti zcela pravdivou, je-li duchaplnou a etickou. Zásah otce byl by na tomto místě velmi bláhový. Pouze matkám náleží právo vypravovati báje a zpívati písně. Mateřství je typem kněžské oběti, ve které spočívá mateřský úřad církve a pro toto její mateřství vzdávají se katoličtí kněží svého mužství a odříkají si i každé právo býti otcem.

Nikdy by se nemělo zapomenouti, že papežství jest buď universální matkou, aneb ničím. Papež-ka Johanna, která jest protestantům skandální postavou, jest snad pouze duchaplnou alegorií. Nakláda-li-li papežové špatně s císaři a králi, pak papežská Johanna k postrachu křesťanského světa, chtěla svého chotě zabíti. Proto jest schisma a kacířství v základě pouze manželským sporem. Katolicismus a protestantismus vzájemně se pomlouvají, litují a sebe se straní; od sebe odloučeny nudí se, jako rozloučení manželé.

Tak jedině kabbalou možno, vše vysvětliti a vše usmířiti. Oplodňuje se oživuje všechny ostatní nauky, neničí ničeho, zapříčiňuje však vše, co bytuje. Proto všechny síly světa slouží této vznešené vědě. Pravý kabbalista může bez lichocení a lži rozhodovati o vědění moudrých a nadšení věncích. Jest katoličtější než hrabě de Maistre, protestantnější než Luther, židovštější než veliký rabbi, proročtější než Mohammed. Zdaž nestojí nade všemi systémy a vášněmi, jež zastiňují pravdu, zdaž nemůže sebrati dle své vůle všechny rozptýlené paprsky universální víry jako zlomky roztříštěného zrcadla, jimiž bylo povrženo, jež však se u lidí zachovaly jako sobě si odporující a různá náboženská vyznání? Existuje pouze jediné bytí, jediná pravda, jediný zákon a jediná víra, tak jako jest jedno lidstvo na tomto světě: EHEJE AŠER EHEJE.

Na tak intelektuelní a morální výši porozumíme a pocítíme hluboký mír lidského ducha a srdce. Odtud pochází pozdrav mistra vysokého zednářství, to jest společenstva zasvěceného do kabbaly: »Hluboký mír, moji bratři!«

Podstata antikristovství jest odloučení a kacířství jest roztrhání těla Kristova, dle slov sv. Jana:

»Omnis spiritus qui solvit Christum hic Antichristus est«.

Náboženství jest láska k bližnímu; tato však neexistuje tam, kde vládne anarchie.

Také magie má své kacíře a sektáře, černokněžníky a čaroděje. V zákonnosti vědy budeme sledovati usurpátorství nevědomosti, šílenství a podvodu, což bude práce neobyčejně užitečná a zcela nová.

Doposavad nahlíželo se na dějiny magie pouze jako na anály předsudku, kroniku více méně přesných jevů; nikdo již nevěřil na vědeckost magie. Vážný dějepis této vědy musí stanoviti stupně jejího vývoje a pokroku. Volíme cestu vedoucí přímo do středu svatyň, místo podél rozvalin, a nalezneme svatyni skrytou pod popelem čtyř civilisací zachovanou podivuhodněji, než mumie měst Hercu-lana a Pompejí, která nedávno vyšla na světlo z popele Vesuvu v celé své mrtvé kráse a majestátu opuštěnosti.

Ve svém nejnádhernějším díle ukázal Bossuet vždy úzké spojení náboženství a církve. Co by však řekl, kdyby znal tuto vědu narozenou takřka se světem, která tvoři jediné a universální náboženství z prapůvodních dogmat a toto spojuje s poučkami nevyvratitelné matematiky a rozumu.

Magie dogmatická jest klíčem ke všem tajemstvím, netušeným dosud filosofii dějin; a pouze praktická magie otevírá vždy ohraničené a přece jen vždy ku předu kráčející lidské vůli tajuplný chrámpřírody.

Jest nám cizí rouhavé odhodlání, abychom magií vysvětlovali tajemství náboženství, ukážeme však, jak věda musí tato tajemství přijímati a hodnotiti. Netvrdíme, že se rozum musí před vírou pokorně skloniti, neboť rozum má býti hrd na to, že může věřiti, neboť víra svým spojením s nekonečnem zachraňuje ho před hrůzami nicoty na prahu propasti.

Pravověrnost v náboženství spočívá v úctě k hierarchii, k jediné to ochránkyni jednoty. Magie jest v podstatě naukou o hierarchii. Téměř přírodním zákonem prokazuje neodlučitelnost harmonie od moci a autority.

Pro mnohé jest magie přitažlivá, poněvadž v ní spatřují neobyčejný prostředek k uspokojení svých vášní. Lakomci praví: »Neexistuje tajemství Hermova o proměně kovů, jinak bych si je koupil a stal se bohatýma.

Ubozí hlupáci, kteří se domnívají, že takové tajemství jest na prodej! Potřebuje vašeho zlata ten, jenž dovede zlato vyrobiti? — Nevěřící odpovídá: »To jest pravda! Avšak nebyl bys bohatší než my, Elifase Lévi, kdybys je znal?«

Ach, a kdo vám praví, že jsem chůd? Prosil jsem vás o něco? Který vládce světa se může pochlubiti, že mi odkoupil tajemství vědy? Kterému milionáři projevil jsem někdy přání, abychom vyměnili si svůj majetek? Ten kdo se dívá v hlubinách, ten touží po bohatstvích světa jako po vrcholném štěstí, ale ten kdo stanul vysoko, ten jím pohrdá a neprojeví nejmenší přání zmocniti se ho znovu, když je odhodil jako železná pouta.

Mladý muž zvolá: »Kdyby byla tajemství magie pravdivá, chtěl bych je znáti, abych okusil lásky všech žen!«

Všech? A více již nic? Ubožáku, nastane den, kdy ti láska jedné ženy bude příliš! Smyslná láska jest orgie ve dvou, při které hnus následuje brzy po opojení, při čemž se opouštějí libujíce si ve sprostotách.

Starý blázen: »Chtěl bych býti čarodějem, abych zmátl světla

Statečný muži, kdybys byl čarodějem, nebyl bys více hlupákem — neboť kdybys byl ničemou, nebylo by pro tebe již polehčujících okolností, ani před tribunálem tvého vlastního svědomí.

Epikurejec: »Dejte mi magické síly ku věčnému požitku, abych ukončil utrpení...«

Na toto odpovídá sama věda: »Již náboženství ti pravilo: blahoslavení, kteří zde trpí, a proto ztratilo tvoji důvěru.«

A dále:

»Blažení, kteří zde pláčí, a proto jsi se mu posmívala.

Poslyš nyní, co praví věda a zkušenost:

Utrpení zkouší a působí vznešené city; požitek oslabuje a působí osudné pudy.

Utrpení posiluje proti rozkoším, požitek oslabuje proti bolesti.

Požitek rozptyluje.

Bolest soustřeďuje.

Kdo trpí, soustřeďuje.

Kdo užívá, vydává.

Rozkoš je úskalí člověka.

Bolest ženy jest triumf matky.

Radost oplodňuje, bolest však přijímá a rodí.

Běda tomu, kdo neumí a nechce trpěti; bude rozdrcen bolestí.

Kdo nechce jíti, bude přírodou nemilosrdně vlečen.

Jsme vhozeni do života jako do moře; musíme buď plavati nebo zahynouti.

To jsou zákony přírody, jimž učí vysoká magie. Viz nyní, můžeš-li se státi čarodějem, abys nikdy netrpěl a vždy se radoval!

Zklamaně budou se nyní světští lidé tázati, k čemu tedy vlastně magie jest.

Co by však řekl Balaam své oslici, kdyby se ho tázala, k čemu jest užitečná inteligence.

Co by odpověděl Herakles trpaslíku, kdyby se ho tázal, k čemu jest síla?

Nesrovnáme lidi světa s trpaslíky, ani s oslicí Balaamovou; to by byl poklések proti zdvořilosti a dobrým mravům. Odpovídáme těmto skvělým a rozkošným lidem, že jim magie nemůže býti v ničem užitečná a proto, aby sejí vůbec vážně nezabývali.

Naše dílo určujeme těm, kteří pracují a myslí, jimž zde podáváme vysvětlení temných míst »Dogmatu a rituálu vysoké magie.«

Následovali jsme příklad velikého mistra a rozdělili jsme naše knihy dle rozumového pořadí svatých čísel. Dělíme naše Dějiny magie v sedm knih a každá kniha obsahuje sedm kapitol.

První kniha jest věnována původu magie, jest genesí vědy. Jako klíč dali jsme ji písmeno alef, které vyjadřuje kabbalisticky základní a původní jednotu. Druhá kniha bude obsahovati historické a sociální utváření magického slova ve starověku. Tento obsah vyjadřuje písmeno be-th, symbol dvojice, projev slova uskutečňujícího se, zvláštní známka to gnose a okultismu.

Třetí kniha bude výkladem realisace starověké vědy v křesťanské společnosti. Uvidíme, jak samou vědou slovo se uskutečnilo. Číslo tři vyjadřuje stvoření, uskutečnění. Kniha nese písmo ghimel, hieroglyf zrození.

Ve čtvrté knize budeme stopovati civilisační sílu magie u barbarů a přirozené výsledky této vědy u národů ještě dětinských, mystéria druidů, legendy bardů, divy galských kněží, seznáme jak vše se vztahuje k utvoření moderních společenství a připravuje křesťanství nádherné a trvalé vítězství. Písmeno daleth, representující v hebrejské abecedě číslo 4, vyjadřující přírodu a sílu, jest v abecedě kabbalistické symbolisováno císařem sedícím na trůnu.

Pátá kniha bude věnována kněžské éře středověku. Budeme zde sledovati kacířství a boje vědy, tvoření tajných společností, jejich neznámá díla, tajemné rity čarodějných knih, mystéria božské komedie, rozštěpení svatyně, jež později skončí slavným sjednocením. Číslo 5 jest kvintesence náboženství a kněžství. Jeho znak jest písmeno he, symbolisované v magické abecedě postavou velekněze.

Šestá kniha ukáže nám magii vpletenou do díla revoluce. Číslo šest jest číslem nepřátelství a boje, připravujícím universální syntézu. Jeho písmeno jest vau, znak tvůrčího lingamu, srpu, který žne.

Sedmá kniha bude syntézou a bude obsahovati výklad moderních prací a nových objevů, nové teorie světla a magnetismu, zjevení velikého tajemství Růžových křižáků, vysvětlení tajemné abecedy, konečnou vědu slova a magického díla a zhodnocení všech mystických prací současníků. Tato kniha bude ukončením a korunou díla, tak jako sedmice jest korunou čísel, neboť spojuje trojúhelník myšlenky s čtvercem tvaru. Sedmici odpovídající písmeno jest zain a jeho kabbalisticky hieroglyf jest vítěz stojící na voze taženém dvěma sfingami.

Naprosto jest nám vzdálena pošetilá marnivost sama sebe představovati jako kabbalistického vítěze. Jedině věda musí zvítěziti a ten, koho chceme inteligentnímu světu ukázati jako vítěze stojícího na voze krychlovém, taženém dvěma sfingami, jest slovo světla, božského uskutečňovatele Mojžíšovy kabbaly, lidské slunce Evangelií, jest to bohočlověk, jenž projevil se již jako Vykupitel a jenž brzy se zjeví jako Mesiáš, to jest jako konečný a absolutní král časného řádu. Tato myšlenka posiluje naši odvahu a naděje. Nyní podřizujeme všechny svoje práce, všechny své myšlenky a objevy neomylnému úsudku hierarchie. Vše, co náleží do oboru vědy, jest pro lidi přijatelné pomocí vědy; vše co náleží do oboru náboženství náleží církvi samé, a to Církvi jediné hierarchické, katolické, apoštolské a římské, jež uchovává jednotu od Ježíše Krista až po naše dny.

Učencům naše objevy, kněžím pak naše touhy a víru! Běda dítěti, jež se domýšlí býti moudřejším než jeho otec, běda člověku, jenž neuznává pána, snílku, jenž myslí a prosí jen za sebe! Život je universální obecenství a v tomto obecenství se dochází k nesmrtelnosti. Ten, kdo se odlučuje, zasvěcuje se smrti a věčné odloučení by bylo věčnou smrtí!

 

1. Úvod >> 2.Vznik mágie