JINDŘICHA CORNELIA AGRIPPY Z NETTESHEIMU

ozbrojeného vojska rytíře pasovaného, obojího práva i medicíny doktora,
Jeho Svaté Milosti císařské rady a archiváře.

OKULTNÍ FILOSOFIE

Časťdruhá
(kapitola 43 - 73)

 

(Podľa prvého latínského vydania z roku 1534, do čestiny preložil Jaroslav Novák)

 

Kapitola 43.

O kuřidlech, jejich druzích a moci.

Určitými kuřidly, dle hvězd sestavenými, lze velmi mnoho vykonati, neboť silně povzbuzují vzduch i ducha k přijetí nebeských darů pod hvězdnými paprsky. Náš duch se totiž takovými výpary velmi mění, jsa do jisté míry podstaty podobně fluidické. I vzduchu dostává se velmi snadno zmíněnými výpary vlastností věcí dolních a nebeských a když stále a rychle vniká do naší hrudi, probouzí v nás podobné podivuhodné vlastnosti. Proto se k věštění za účelem rozničení fantasie užívá kuřidel, která, souhlasí-li s určitými vyššími duchy, uschopňují nás samy ku přijetí božské inspirace. Tak kouř ze lněných a blešníkových semen a z kořenů fialky a miříku budí prý dar jasnozření a dar věštecký. Mocnému působení kuřidel na vzduch nebude se zajisté diviti ten, kdo souhlasí s Porfyriem, že dýmem z jistých vhodně volených kuřidel lze přivábiti vzdušné duchy, vyvolati hřmění, blýskání a podobné. Je například známo, že přivodíme déšť a místní bouři, spálíme-li na střeše játra z chameleóna. Téhož výsledku také docílíme, když spálíme hlavu a chřtán tohoto zvířete s dubovým dřívím. Za příznivých hvězdných vlivů lze připraviti kuřidla, vyvolávající okamžité zjevy duchů ve vzduchu i jinde. Tak pálíme-li koriandr a miřík anebo blín s bolehlavem, shromáždí se prý okamžitě démoni, proto také tyto rostliny se zovou duchovými. Podobně vyvoláme démony a zvláštní postavy kuřidlem z kořenů orobince a šťávy z bolehlavu, blínu, tisu, barbassy, santálového dřeva a černého máku, a přičiníme-li k těmto součástím miříku, zapudíme odevšad duchy a jejich zjevy. Zlé duchy a škodlivá strašidla zahání též kuřidlo připravené z divokého poleje, pivoňky, máty a palmy Kristovy. Určitá kuřidla vábí nebo zapuzují zvířata; tak Plinius vypravuje, že dým zdvérážky vábí veškerá zvířata. Pálením chrupavky z nejhořejších částí jeleního hrtanu přitahují se hadi, pálením jelením parohů se zahánějí; téhož výsledku docílíme pálením pávích per. Pálíme-li oslí plíce, zaháníme všecko jedovaté. Dým z páleného koňského anebo mezčího kopyta vypuzuje myši. Zápach z páleného levého kopyta odhání komáry. Vykouříme-li dům anebo jiné místo směsí ze žluči sepie, tymiánu, růží, aloového dřeva a vylejeme-li po té na místo to trochu mořské vody anebo krve, zdá se nám, že je dům anebo ono místo plné vody. Hodíme-li tam ale něco zorané země, máme dojem, jakoby se chvěla země. Dlužno uznati, že podobné výpary zasahují tělo a dlouhou dobu působí právě tak, jako může nakaziti nakažlivý nebo jedovatý výpar morový, udržující se ve zdech domu i po dvě léta, jeho obyvatele, anebo jako v šatě ukrytý jed morový anebo vyrážkový může nakaziti ještě po dlouhé době toho, kdo šaty nosí. Proto k výrobě obrazů, prstenů a podobných magických nástrojů, jakož i při hledání pokladů používá se určitých kuřidel, jimž připisuje Porfyrius značný účinek. Tak zakopeme-li za konjunkce měsíce se sluncem na dolním nebi zlato nebo stříbro anebo jinou drahocennou věc a okouříme-li ono místo směsí koriandru, šafránu, blínu, minku a černého máku, každé byliny stejné množství, kteroužto směs dříve rozetřeme a navlhčíme ji šťávou z bolehlavu, nebude moci nikdo ukryté věci nalézti neb vzíti, neboť budou ji stále střežiti démoni. Kdyby se však přece někdo pokusil z uschovaného něco uzmouti, se špatnou by se potázal, neboť by zešílel. Hermes praví, že vorvaň je nejlepším kuřidlem k přilákání démonů. Připravíme-li sobě kuřidlo z vorvaně, aloového dřeva, římské šalvěje, pižma, šafránu a tymiánu a směs tu ovlhčíme krví z dudka, můžeme jím velmi snadno přivábiti duchy vzdušné. Vykuřujeme-li tímto kuřidlem na hrobech, shromažďují se manové a stíny zemřelých. Konáme-li operaci sluneční, vykuřujeme předměty slunečními, při pracech měsíčních opět předměty měsíčními a pod.

A jako vládne sympatie mezi hvězdami a duchy, tak vládne i mezi kuřidly. Tak jsou si kupříkladu antipatickými aloové dřevo a síra, kadidlo a rtuť. Duchové přivábeni dřevem aloovým odcházejí, zapálíme-li síru. Proklos vypravuje o jednom duchu, jenž se zjevoval obyčejně v podobě lva, že ihned zmizel, byl-li mu ukázán kohout, neboť kohout je lvu protivný. Tento příklad platí však i pro jiné podobné případy.

Kapitola 44.

Složení některých kuřidel přizpůsobených planetám.

Sluneční kuřidlo se připravuje ze šafránu, ambry, pižma, aloového dřeva, ladelu, bobuli vavřínu, koření hřebíčku, myrrhy a kadidla. Hmoty se rozmělní a smísí v určitém poměru, aby vůně směsi byla co nejpříjemnější. Po té prášek smísíme s orlím mozkem aneb s krví bílého kohouta a z takto připraveného těsta naděláme pilulek neb pastilek. Kuřidlo měsíční se připraví z hlavy vysušené žáby, z očí býka, semen bílého máku, kadidla a kafru, k němuž přidáme něco menstruační nebo husí krve. Kuřidlo Saturnovo složíme ze semen černého máku a blínu, z kořenů mandragory, z magnetovce, myrrhy, kocouřího mozku aneb netopýří krve. Ku přípravě Jupiterova použijeme jasanových semen, aloového dřeva, storaxu, pryskyřice benzoové, lapisu lazuli a vrcholků pávích pér a vše smísíme s krví čapí nebo vlašťovčí, aneb s jelením mozkem. Kuřidlo Martovo připravíme z pryšce, bdellia, amoniaku, z kořenů obou druhů čemeřic, z magnetovce, trochy síry, havraního mozku, lidské krve a krve z černého kocoura. Kuřidlo Venušino se skládá z pižma, ambry, aloového dřeva, červených růží, červených korálů, vrabčího mozku a holubí krve. Kuřidlo Merkurovo připravíme z mastixu, kadidla, koření hřebíčku, mochny lezavé, achátu, liščího aneb lasičího mozku a stračí krve. Ku přípravě kuřidla Saturnova se hodí mimo to všechny libovonné kořeny, jako kořen římské šalvěje a rozmariny, k přípravě kuřidla Jupiterova všechny libovonné plody, jako muškátový oříšek a hřebíčky, ku přípravě kuřidla Martova všechna vonná dřeva, jako santálové, cypřišové, živičníkové a aloové, ku přípravě kuřidla slunečního všechny pryskyřice, jako kadidlo, mastix, benzoe, storax, ladanum, ambra a pižmo. Ku přípravě kuřidla Venušina květiny jako růže, fialky, šafrán a podobně, ku přípravě kuřidla Merkurova všechny kůry a plodové skořápky, jako skořice, kůra kassiová, muškátový květ, kůra citrónová, vavřínové bobule a všechna vonná semena a konečně ku přípravě kuřidla měsíčního hodí se listy všech rostlin, hlavně pak listí indické, myrtové a vavřínové. Mimo to je v magii pravidlem, že nutno v každém dobrém díle, v díle lásky, blahovůle a podobně, použíti kuřidel dobrých, vonných a drahých, v díle pak zlém, v díle hněvu, nenávisti, neštěstí a podobně pak kuřidel smrdutých a méněcenných. Rovněž i dvanáctero znamení zvířetníku má svoje zvláštní kuřidla: Skopec myrrhu, Býk římskou šalvěj, Blíženci mastix, Rak kafr, Lev kadidlo, Panna santálové dřevo, Váhy galbanum, Štír moračinu, Střelec aloové dřevo, Kozoroh asant, Vodnář pryšec a Ryby tymián. Velmi účinné kuřidlo popisuje Hermes. Je složeno ze sedmi livobonných planetárních látek, ze Saturnovy římské šalvěje, Jupiterova muškátového oříšku, Martova aloového dřeva; Slunečního mastixu, Venušina šafránu, Merkurovy skořice a Měsíční myrty.

Kapitola 45.

O mastech a filtrech vzbuzujících lásku a jejich moci.

Masti obsahující síly věcí přírodních a nebeských mají také přiměřený vztah k našemu duchu, kterého mohou rozmanitým způsobem posilovati, pozměňovati a proměňovati. Mohou i přenášeti jeho vlastní schopnosti, takže nepůsobí pouze na vlastní tělo, ale i na tělo svého bližního, jemuž může sděliti vlastnost podobnou paprsky zrakovými, očarováním či dotknutím. Protože náš duch jest jemný, čistý, průhledný, éterický a mastný výdechem krve, jest možno, aby s ním harmonovaly ku př. masti na oči, připravené z podobných výparů, ježto pro podobnost své podstaty jsou přitažlivější, takže mohou i ducha přetvořiti. Podobné síly mají i jiné masti a šťávy. Proto často i pouhým dotknutím můžeme přivoditi choroby, kouzla a lásku, zvláštními hmotami, kterými potřeme ruce nebo šaty. Podobně probouzejí lásku políbení, jsou-li držány v ústech určité látky, jak čteme u Vergilia, u něhož Venuše prosí Kupida tímto způsobem:

Ut cum gremio accipiet laetissima Dido regalos inter mensas, laticemque Lycum, et dabit amplexus, atque oscula dulciafiget, occultum inspires ignem, fallasque veneco24

Ale zrak nad ostatní smysly čistší a citlivější, vtiskující nám obrazy předmětu ostřeji a hlouběji, shoduje se s naším duchem daleko více než ostatní smysly, což plyne ze snů, které nám poskytují více dojmů zrakových nežli sluchových a jiných. Pozměňují-li masti oční smysl zraku, působí tento velmi snadno na fantasii, která jsouc naplněna rozličnými postavami a tvary, vysílá je prostřednictvím zmíněného ku vnějšímu smyslu zrakovému, čímž vzniká představa takových duchů postav a tvarů, jako kdyby jejich představa vycházela z vnějších předmětů samých, takže se domníváme viděti hrůzné obrazy, démony a pod. Existují oční masti, které uschopňují vnímati démonické stíny ve vzduchu a já sám umím takovou masť připraviti z lidské žluči, z očí černého kocoura a ještě z několika jiných látek. Podobnou mast možno připraviti z krve dudčí, netopýří a kozlí. V ocelovém zrcadle, potřeném šťávou z Černobýlu a vhodně nakouřeném, jest možno viděti citované duchy. Existují i kuřidla způsobující, že spící osoby mluví, chodí a jednají jako za bdění a dokonce provádějí i takové věci, jichž bdící lidé nejsou sto, aneb jichž by se ani neodvážili vykonati. Pomocí jistých látek vnímáme příšerné i příjemné tóny nikde neexistující a podobně. Proto šílenci a melancholikové se domnívali viděti postavy a slyšeti tóny, které mimo ně neexistují, nýbrž bytují pouze v jejich fantasii. Proto se obávají, čeho není třeba se báti, podivně a neodůvodněně jsou podezřívaví, prchají, aniž by je kdo pronásledoval, zlobí se a hádají se, aniž by byl kdo přítomen, což jsou jevy, které možno vyvolati -jak později blíže objasníme - magicky, a to kuřidly, mastmi, nápoji, kouzelnými jedy, svítilnami a světly, zrcadly, obrazy, zaklínáními a formulemi, tóny a hudbou na strunách vyrobených z určitých harmonizujících zvířat, dále rozmanitými obyčeji, zařízeními, obrazy, bohoslužbami a jinými pracemi. Podobným uměním nevyvolávají se toliko vášně, zjevy a představy, nýbrž pozměňují a rozličně přepodobňují se věci i lidé sami, jako vypravují básníci o Próteovi, Periklimenovi, Acheloovi a Metře, dceři Erisichthonově. Tak proměnila Kirké druhy Odysseovy a v chrámu lykaiského Dia byli kdysi proměňováni lidé po požití vnitřností z obětních zvířat ve vlky, což potkalo podle Plinia jistého Demarcha. Také Augustin vypravuje, že za svého pobytu v Itálii slyšel o několika ženách, jež podávaly pocestným v sýru kouzelný jed, jímž je proměňovaly vtažná zvířata a když prý jim tato vykonala žádanou práci, proměňovaly je opět v lidi. Přihodilo se to prý jistému Praestantiovi. Také v Písmu svatém čteme, že čarodějové faraónů proměňovali hole v hady, vodu v krev a podobné.

24 Když přijme tebe velešťastná Dido ve svém lůně na královském kvasu při dobrém víně, až vřele tě obejme a vtiskne ti sladká políbení, vdechni jí omamný jed a tajemný žár.

 

Kapitola 46.

O připevňování a zavěšování fyzických věcí.

Poněvadž světová duše oplozuje svou silou veškeré hmoty, ať již přírodou zplozené či uměle vytvořené, tím, že do nich vlévá nebeské vlastnosti, čímž je uschopňuje k podivuhodnému působení, propůjčují nám hmoty své síly nejen vkuřidlech, mastech, nápojích a podobně, ale i tehdy, když je vhodně zabalené pnvážeme na tělo nebo pověsíme na krk, podložíme-li je pod sebe, aneb když se jich třeba sebejemněji dotýkáme. Výše řečeným přivázáním, zavěšením, zavinutím, podložením a dotekem přemění se tělesné i duševní stavy v chorobu nebo ve zdraví, v odvahu nebo v bázeň, ve smutek nebo v radost atd. Jsou hmoty, jež svoje nositele činí laskavými nebo obávanými, příjemnými či odpornými, ctěnými a milovanými nebo nenáviděnými a protivnými. Náklonnosti takové vlévají se stejně, jako při roubování stromů, kde životní síla kmene se přivádí do větvičky připojené k němu pouhým obvazem. Něco podobného spatřujeme i u palmy samicí, která se sklání svými větvemi k palmě samčí. Zahradníci, pozorujíce toto, spojují tudíž obě palmy provazy, načež palma samicí se ihned vzpřímí, jako by se jí už dostalo síly palmy samčí prostřednictvím provazů. Stejně dotkneme-li se rejnoka elektrického třeba sebedelším prutem, pozorujeme, že nám ruka strne. Dotkne-li se kdo rukou či hůlkou nemocného mořského zajíce, omdlí. Podobně zaženeme všechna kouzla, pnpevníme-li měděným hřebíkem na dveře mořskou hvězdici a liščí krev. Muži nelze obcovati se ženou, která nosí jehlu, zabalenou do látky upotřebené pn pohřbu, když byla před tím vložena do hnoje a obalena hlínou z hrobu. Příklady, které jsem uvedl, dokazují, že lze si přivlastniti určité síly jistých hmot již pouhým přivázáním či zavěšením, stejně jako i jednoduchým třebas nití prostředkovaným stykem. Nutno jen znáti správně způsob zavěšení či přivázání, to jest, vše musí býti provedeno za určitých konstelací, odpovídajících magické operaci. Pak dlužno použíti nití kovových neb hedvábných či z vlasů nebo šlach určitých zvířat zhotovených a vše zabaliti do rostlinných listů nebo zvířecí kůže, určitých látek atd. Vše musí spolu harmonovati. Chceme-li si kupříkladu získati sluneční síly nějaké hmoty, nutno ji zabaliti do vavřínových listů nebo do lví kůže a zavěsiti ji na krk zlatou neb šafránově zlatou nití v době, kdy slunce vládne nebem, neboť jenom tak můžeme si přivlastniti sluneční sílu oné látky. Přejeme-li si dosáhnouti síly saturnské nějaké hmoty, nutno ji zabaliti v době Saturnovy dominace do oslí kůže aneb do kusu rubáše - zvláště chceme-li vyvolati zármutek - a zavěsiti na černou nit. Podobně pracujeme i s jinými látkami tohoto druhu.

Kapitola 47.

O prstenech a jich zhotovování.

Také prsteny, které se ve starověku těšily značné oblibě, propůjčují nositeli, jsou-li zhotoveny ve vhodné době, svoje síly, činíce ho veselým nebo smutným, něžným nebo hrubým, odvážným nebo bázlivým, roztomilým nebo protivným. Ochraňují nás před chorobami, jedy, nepřáteli, zlými duchy a všelijakými jinými škodlivinami, aneb je také pnvolávají. Výroba takovýchto prstenů je následující: V době ascendentu vhodné hvězdy na horizontu a za konjunkce neb jiného příznivého aspektu této hvězdy s lunou, zhotovíme prsten z kovu s hvězdou shodného a zasadíme do něho planetární kámen, podloživše dříve pod něj vhodnou planetární bylinku aneb kořínky. Nesmí se ovšem zapomenouti na vrytí obrazců, jmen a charakteru a na kundla. O tom pojednáme ještě na jiném místě, kde prostudujeme obrazy a charaktery. U Filostrata čteme, že Jarchas, jeden z nejproslulejších indických filosofů, zhotovil podle těchto pravidel sedm prstenů, označiv je silami a jmény sedmi planet a daroval je Apolloniovi, který každého dne nosil prsten onomu dnu odpovídající a dožil se takto 130 let, aniž pozbyl mladistvé svěžesti. U Josefa čteme, že prý i Mojžíš, zákonodárce a vůdce Hebreů, zhotovoval prsteny lásky a zapomenutí, naučiv se v Egyptě magii. Podle Aristotela připisovali Kyreňané prstenu Bártovu schopnost získávati vděčnost a pocty. Dále čteme, že nějaký filosof, jménem Eudemos, zhotovoval prsteny proti hadímu uštknutí, kouzlům a zlým duchům; totéž vypravuje Josef o Šalamounovi. Platon píše, že Gyges, král lydský, měl neobyčejně mocný a zázračný prsten; otočil-li prstenem, aby kámen byl obrácen ku dlani, stával se neviditelným, kdežto on sám viděl vše. Pomocí tohoto prstenu zneuctil královnu, zavraždil krále, svého pána a odstranil všechny, o nichž se domníval, že mu stojí v cestě. Pn jeho zločinném konání nemohl ho nikdo zpozorovat, a tak se stal nakonec pomocí tohoto prstenu i králem Lydie.

 

Kapitola 48.

O silách míst a kterým hvězdám určitá místa odpovídají.

Také místa mají podivuhodnou moc, a to buď prostřednictvím hmot, z nichž jsou složeny, anebo následkem hvězdných vlivů či jinak. Tak praví Plinius, že když někdo uslyší na nějakém místě poprvé kukati kukačku a vyhloubí-li tam dobře šlépěj své pravé nohy, tu na místech, která jsou posypána hlínou z oné jamky nevznikají mšice. Včely donutíme k návratu do úlu, posypeme-li je prachem z místa, kudy se plazil had. Posypeme-li tělo prachem, ve kterém se vyválel mezek, zmírníme žár lásky. Zavážeme-li do kusu černé lněné látky prach, ve kterém se popelil jestřáb, vyléčíme čtvrtodenní zimnici. Kamének z vlaštovčího hnízda léčí okamžitě člověka stíženého padoucnicí a je-li nošen zvláště s krví neb srdcem vlašťovky - ochraňuje před touto nemocí. Přejde-li někdo, komu bylo puštěno žilou na lačný žaludek místo, kde byl někdo stižen záchvatem padoucnice, onemocní touto nemocí. Plinius praví, že epileptik se uzdraví, je-li do místa, kde ho stihl prvý záchvat, zaražen hřebík. Je-li do šatu zašita červenou nití bylina rostoucí na hlavě sochy, mizí bolest hlavy. Každá rostlina, utrhnutá potajmu před východem slunce na břehu potoka neb řeky, vyléčí třídenní horečku, je-li připevněna na levé rameno. Nemocný však nesmí tušiti, oč jde.

Planetárně se shodují se Saturnem všechna místa smrdutá, temná, podzemní, smutná, v nichž nalézají se mrtvoly, jako hřbitovy a hroby, bydliště lidmi opuštěná a stářím rozpadlá, místa tmavá a hrozná, osamělé jeskyně, propasti a prohlubiny, rybníky, kaluže, bahniska a pod. Jupiteru náležejí všechna vyvolená místa, jako shromaždiště nejvyšších úředníků, tribunály, učeliště, akademie, školy a všechna místa ozdobená, čistá a vůněmi naplněná. Martu odpovídají všechna místa ohnivá a zakrvácená, jako pece, pekárny, jatky, kříže, šibenice, bojiště, mučírny a pod. Slunci příslušejí místa jasná a veselá, jako paláce králů a knížat, jeviště, divadla, trůny a vše, co je královské a nádherné. Venuši jsou zasvěceny rozkošné prameny, zelené louky, kvetoucí zahrady, ozdobená lůžka, nevěstince a dle Orfea všechno modravé, pobřeží a lázně a vše ženské. S Merkurem se shodují dílny, školy, obchody, tržiště a podobně, s Lunou samoty, lesy, skály a veliké balvany, hory, křoviny, prameny, vody, řeky, moře, břehy, lodi, veřejné cesty, sýpky a podobně. Luna bývá nazývána také lesní poutnicí. Proto s ohledem na planetární rozdělení míst všichni chtějící probuditi lásku, zakopávají neb uschovávají nástroje svého umění, jako jsou prsteny, obrazy, zrcadla a jiné, na určitou dobu v nevěstincích, aby nasákly jaksi vlastnostmi lásky, což se podle jejich názoru děje právě tak, jako na příklad na místech smrdutých ležící předměty budou zaváněti, nebo jsou-li uloženy mezi kořením, nabudou opět kořenné a příjemné vůně.

Sem patří i světové strany. Chce-li někdo nasbírati bylinu Saturnovu, Martovu neb Jupiterovu, musí se obrátiti k východu aneb k jihu proto, poněvadž tyto planety stojí obyčejně východně od slunce a pak jejich domy, totiž Vodnář, Štír a Střelec jsou domy jižní; stejně tak Kozorožec a Ryby. Chce-li si někdo opatřiti hmoty Venušiny, Merkurovy nebo Lunární, jest mu hleděti k západu, poněvadž řečené planety stojí rády na západě, aneb k severu, poněvadž jejich hlavní domy Býk, Blíženci, J^ak a Panna jsou znameními severními. Pn operaci sluneční dlužno hleděti k východu nebo kjihu aneb nejlépe k samotnému Slunci a jeho světlu.

Kapitola 49.

O světlech a barvách, pochodních a svítilnách a jak jsou barvy podřízeny hvězdám, domům a živlům.

Do veškerenstva bylo nejdrive vlito duchem božským světlo, velmi tvárná a jednoduchá kvalita, dílo a obraz rozumu. Avšak v Bohu Otci samém jako Otci světla je utajeno světlo prvotní a pravé, v Synu třpytivý, bohatě vyzařující lesk a konečně v Duchu svatém je skryt zářivý oheň, prostupující veškeren rozum a dle Dionysia i rozum serafínů. Na anděly vylito je světlo zářící rozumem a radostí, pronikající všechnu mysl rozličně dle povahy přijímající inteligence. Pak sestupuje světlo do těles nebeských, kde se stává plností života, působivým množením a viditelným jasem. Avšak v ohni je jaksi přirozeným životem nebesy propůjčeným. U člověka se shodují se světlem rozum a poznávání božských věcí a vůbec síly duchovní, které jsou rozličné dle složení těla, jak se domnívají peripatetikové, aneb, což je správnější, podle vůle rozdělující příčiny, která uděluje jednotlivci, co sama chce. Pak přechází světlo k fantasii, docházejíc konečně ke smyslům a hlavně ke zraku. Zde stává se viditelnou jasností, rozšiřujíc se střídavě na těla průhledná jako barva a zářivá krása a na těla temná, ve kterých je jakousi blahodárnou a tvůrčí silou. Tak proniká až ke středu země, kde se paprsky jeho stlačují, přecházejíce v temný, mučivý žár. Všechno pociťuje sílu světla podle své schopnosti, vše spojuje se navzájem jeho oživujícím teplem, světlo proudí všemi bytostmi, řídíc ve všem vlastnosti a síly. Proto mágové zakazují stavěti se do stínu nemocných, aneb odkrývati jejich moč za světla slunečního nebo měsíčního, poněvadž pronikající světelné paprsky nesoucí škodlivé vlastnosti zhoršují náhle zdravotní stav nemocného a mohou i jiného takovou zhoubnou vlastností nakaziti. Proto i čarodějové snaží se očarovaného pokrýti svým stínem. Podobně hyeny umlčí psy, dotknuvše se jich svým stínem. Lze také připraviti určité svítilny, pochodně, svíčky a podobné z určitých hmot a tekutin, zvolených a sestavených se zřetelem ku hvězdným vlivům. Když je zapálíme, hoří samy, působí zázračně a nebesky, nad čímž lidé žasnou. Tak například Plinius vypráví podle Anaxilaa, že kobylí jed, vzešlý z páření, byv zapálen, vykouzluje před očima koňské hlavy. Podobně je tomu i s jedem oslím. Zapálíme-li vosk smíšený s komáry, vidíme ve vzduchu komáry a hadí kůže zapálená v lampě vyvolává okolo fantomy hadů. Přivážeme-li na révu za květu láhev s olejem a ponecháme-li ji tam až do uzrání hroznů a pak olej v lampě zapálíme, objeví se prý obrazy hroznů. Totéž lze prý vyvolati i s jinými plody. Smícháme-li zeměžluč s medem a krví dudkovou a směs tu zapálíme, zdají se přítomní býti většími než obyčejně. Zapálíme-li tuto směs v noci ve volné přírodě, zdá se nám, že hvězdy pohybují se jedna ke druhé. Inkoust připravený ze sepie má takovou vlastnost, že nalit do lampy vyvolává zjevy mouřenínů. Zapálíme-li svíčku zhotovenou z určitých látek Saturnových a zhasneme-li ji v ústech právě zemřelého člověka, vzbuzuje pokaždé když je zapálena největší smutek a bázeň v přítomných. O mnoha podobných světlech a lampách vyprávějí Hermes, Platon, Chyramides a z pozdějších Albert ve zvláštním pojednání. I barvy jsou jakási světla, která smíšená s hmotami, snaží se vystaviti je účinkům hvězd a nebeských těles s nimi souhlasných. V následujícím chceme pojednati o barvách světel planetárních a o tom, kterak podle toho nutno posuzovati povahy stálic, o nichž se tu zmíníme. Teď ale chceme ukázati, které barvy nižších hmot a smíšených těles se shodují s planetami. Všechny černé, zemité, olověně šedé a tmavohnědé barvy se shodují se Saturnem; safírové, blankytné, zelenavé, šarlatové, poněkud tmavé, zlatové a stříbrem prostoupené barvy náležejí Jupiterovi; barvy červená, ohnivá, planoucí, fialová, purpurová, krvavá a železitá shodují se s Martem. Barvy zlatá, šafránově žlutá, purpurová a světlá se Sluncem; barvy krásně bílá, pestrá, zelená, červenavá, poněkud šafránově žlutá aneb purpurová s Venuší, Merkurem a Měsícem. Z nebeských domů shodují se domy prvý a sedmý s barvou bílou, druhý a dvanáctý se zelenou, třetí a jedenáctý se šafránovu žlutí, čtvrtí a desátý s červení, pátý a devátý s medovou žlutí, šestý a osmý s černí. Též živly mají svoje barvy, podle nichž určují lékaři složení a zvláštní znaky povahy. Barva zemitá, vzešlá z chladna a sucha, jest tmavohnědá a černá a poukazuje na černou žluč a povahu Saturnskou. Barva modravá, přecházející do běli poukazuje na hlen, neboť chladno činí vlhké bílým a suché černým. Barva červená poukazuje na krev, barva ohnivá neboli planoucí a palčivá shoduje se však se žlučí, která pro svou jemnost a možnost míšení se s ostatními šťávami může vyvolati rozmanité barvy. Smísí-li se s krví, která pak ve směsi převládá, vzniká barva červená; převládá-li ve směsi žluč, vzniká barva začervenalá; je-li šťáv stejně, objeví se barva žlutavě červená; je-li žluč spálena s krví, tvoří se barva šedá; barva červená, převládá-li krev, a barva červenavá, převládá-li žluč; je-li tato spojena s melancholickou vlhkostí, tvoří se barva černá, spojí-li se však stejně s přirozeností melancholickou i flegmatickou, povstává barva šedá. Převládá-li flegma, je výslednicí barva podobná výkalům, převládá-li přirozenost melancholická, vzniká barva šedozelená; je-li žluč jenom s flegmou, a to stejným dílem sloučena, resultuje se barva citrónová; převládá-li jedno nebo druhé, vzniká barva bílá nebo bělavá. Všechny barvy jsou mocnější, jsou-li na hedvábí aneb na kovech, nebo na látkách průhledných, na drahokamech a na hmotách podobných nebeským, zejména však na živoucích bytostech.

Kapitola 50.

O fascinaci a jejím způsobu.

Očarování je upoutání vycházející z ducha čarodějova, které pronikajíc očima očarovaného, dochází až kjeho srdci. Nástrojem očarování je duch, to jest jakýsi čistý, jasný a jemný, ze srdečního tepla a čistší krve vytvořený výpar, očima stále vyzařující podobné paprsky. Vyslané paprsky berou sebou tento fluidický výpar, tento pak krev, jak patrno u krvavých a červených očí, ze kterých paprsek vyslaný do očí druhého bere sebou zároveň i fluidum zkažené krve a nakazuje podobně toho, jehož zastihne. Otevřené oko, živě na někoho upřené, vrhá paprsky, vodiče to ducha, podle jejich ostrosti doočí člověka a duch hnaný vůli čarodějovou zasahuje oči očarovaného, vniká do nich, usazuje se v srdci, kaze takto jako cizí duch ducha postiženého. Proto praví Apuleius: „Tvoje oči pronikly mými až do nejvnitrnějšího srdce mého, budíce v mé hrudi nejprudší žár." Lidé se nejvíce okouzlují, když za stálého pohlížení na sebe obracejí zrak proti zraku, když lpí oko na oku a jeden paprsek se pojí s druhým. Tu dochází k nejmocnějšímu očarování. Tak zapaluje se pouhými zrakovými paprsky ta nejprudší láska, a to často jenom jedním pohledem náhle pronikajícím jako šíp celé tělo. Láskou nakažený duch a krev takto poraněného obracejí se po té proti milujícímu čaroději, jako duch pomsty a krev zavražděného padá na vraha. Proto Lucretius píše o takových kouzlech lásky:

Idque petit corpus mens unde est saucia amore, namque omneš plerumque cadunt in vulnus et il 'am emicat in partem sanguis quaque laedimur ictu: et si cominus est, hostem ruber occupat humor25

Tedy tak veliká je moc očarování, zvláště napomáhají-li vášnivé vůli výrony očí. Proto používají čarodějové rozmanitých mastí a jiných prostředků, aby tak neb onak zladili a posílili ducha. Aby lásku vzbudili, používají očních mastí, připravených z látek Venušiných, například hippomanu, holubí neb vrabčí krve a podobně. K nahnání strachu používají mastí připravených z látek Martických, jakými jsou oči vlka nebo hyeny a podobně. Chtějí-li přivoditi neštěstí aneb choroby, používají látek Saturnských a tak dále.

Kapitola 51.

O některých úkonech podivuhodně působících.

Také jisté úkony a jistá jednání mají prý jakousi přirozenou sílu, a proto je věřeno, že tím neb oním způsobem lze vyléčiti i přivoditi různé nemoce. Tak se prý vyléčí čtyřdenní horečka, když přivážeme živému úhoři na krk odřezky nehtů nemocného, zašité v bílém plátně a úhoře pustíme opět do vody. Plinius praví, že když smísíme odřezky nehtů z rukou a nohou churavého s voskem a říkáme při tom, že hledáme lék proti horečce, ať již jednodenní, třídenní neb čtyřdenní, načež připevníme směs na cizí dveře před východem slunce, horečky tyto budou vyléčeny. Stejně tak i vyléčíme jiné choroby, když vložíme odřezky nehtů do mraveniště a schytáme ony mravence, kteří se na nehty vrhli a přivážeme je nemocnému na krk. Také je dobře, hodíme-li za sebe kusem dřeva bleskem zasaženého. Hodlajíce vyléčiti čtyřdenní horečku, omotávali mnozí hřeb z nějakého kříže vlnou a zavěšovali jej na krk; když pak horečka ustala, skryli hřeb ve sluji, kam sluneční paprsky nevnikají. Vole a otoky ušních žláz se vyléčí dotekem ruky předčasně zemřelého člověka. Těžké porody urychlíme, hodíme-li přes lůžko, na němž odpočívá těhotná žena, kámen nebo střelu, kterou byly zabity tři živoucí bytosti po sobě; člověk, divoký kanec a medvědice. Téhož výsledku docílíme prý oštěpem vytrženým z lidského těla, oštěp však nesmí se dotknouti země. Z těla vytažené šípy, které se země nedotkly, podložené spícímu, jsou prý kouzlem milostným. Padoucnici vyléčíme požíváním mas zvěře, zabité touže zbraní, kterou byl zabit člověk. Říká se, že ti, kdož třikráte dotknou se očí vodou, v níž si umyli nohy, neonemocní očními nemocemi ani krhavostí. Mnozí léčí choroby pohlavní tak, že vytáhnou z nějaké látky vlákno, uvážou na ně sedm nebo devět knoflíků a při každém uvazování vysloví jméno nějaké vdovy. Při chorobách sleziny přiloží se ovčí sleziny na bolestivé místo a kdo léčbu provádí, říká, že připravuje lék proti nemoci sleziny; potom se slezina zazdí v ložnici, zapečetí, při čemž se dvanáctkráte opakuje jistá formule. Choroby sleziny vyléčíme také, pověsíme-li před ložnici hrnek s močí zelené ještěrky tak, aby nemocný vcházeje i vycházeje musil se hrnku dotknouti. Kdo utopí ještěrku vtelecí moči, zmírní si pohlavní pud. Tvrdí se také, že ten kdo močí do moči psa, bude v milostných záležitostech línější a současně mu ochabnou bedra. Proti čarování pomáhá, pokropíme-li si vlastní močí z rána nohu. Existuje prý žabka lezoucí na stromy, které třeba naplivnouti do huby a opět ji pustiti, abychom se zbavili kašle. Podivuhodný a snadný experiment, uvedený Pliniem. Kdo želí úderu neb rány někomu uštědřené, nechť si plivne do ruky, kterou udeřil neb zranil a postižený bude ihned zbaven bolestí, což bylo pozorováno u zvířete bitím ochromlého, jehož chůze se ihned zlepšila. Někteří ostří tak i údery, dříve než uhodí. Je-li nám jíti nebezpečným místem doporučuje se plivnouti do pravé botky nebo

25 Tohoto těla žádá si mysl zraněná láskou, neboť všichni padáme touto ranou a kterou část zasáhne úder, tam tryskne krev a je-li nepřítel nablízku, tu stihne ho rudá šťáva.

 

střevíce před obutím. Také vyplivujeme před epileptickými chorobami, abychom se jich uchránili. Mnozí hledí vyprositi sobě odpuštění božího za příliš smělé naděje pliváním do klína. Aby se zvýšil účinek léků, bylo zvykem při užívání vyplivnouti třikráte za trojího zaříkávání. Vlci nevkročí na pole, zlámou-li se chycenému vlku nohy, do jeho těla vrazí se nůž, krev se nechá kolem pole dokola pozvolna po zemi vytékati, načež se zakope zdechlina na místě, odkud poprvé byla odtažena. Methoňané chránili vinnou révu proti jižnímu větru prostředkem, který nikdy neselhal; když vanul zmíněný vítr, roztrhli dva muži táhnouce protivnými směry bílého kohouta na dva kusy, nato obešli, každý se svým kusem vinici opačnými směry, až se zase sešli na místě odkud vyšli a tam obě polovice kohouta zakopali. Také se tvrdí, drží-li kdo zmiji v kouři na holi, že může předpovídati budoucnost a hůl, z níž jsme setřásli hada nebo žábu, pomáhá prý, jak Plinius praví, rodičkám. Sbírajíce kořínky a rostliny, jest nám dříve kolem nich narýsovati nožem tři kruhy a pak teprve je vykopati a kromě toho se stříci nepříznivého větru. Je-li zemřelý měřen provazem nejprve od lokte k prostřednímu prstu a pak do ramen k témuž prstu a konečně od hlavy až k nohám a opakuj e-li se tento způsob měření třikrát, tedy ten, kdo naznačeným způsobem později týmž provazem je měřen, upadne v zármutek a do neštěstí. Albert radí podle Chyrannida, aby ten, komu žena z lásky udělala, vzal její košili vymočil se otvorem pro krk a pravé rámě a kouzlo zmizí. Plinius praví, že i to kouzelně působí, když sedí někdo vedle těhotných se sepnutýma rukama aneb sepne-li ruce v okamžiku, když užívá někdo lék: přihodilo se to Alkméně, když rodila Heraklea. Ještě hůře působí, sepne-li kdo ruce přes jedno nebo obě kolena. Podobně je kouzlem překládati nohy křížem; proto se to na poradách knížat a jiných mocnářů zapovídá jako něco, co překáží jednání. Stojí-li někdo za dveřmi a zavolá na toho, kdo právě leží u ženy, jeho jménem a zavolaný se ozve, stačí, když volající vrazí do dveří jehlu nebo nuže a zalomí, takže hrot zůstane vězet ve dveřích, aby muž ležící u ženy nebyl s to s ní obcovati potud, pokud hrot jehly nebo nože trčí ve dveřích.

Kapitola 52.

O vzezření a posuňcích, držení a postavě těla; co z nich odpovídá té které hvězdě a základy fyziognomie, metoskopie, cheiromantie a umění věšteckých.

Vzezření a posuňky, pohyb a držení těla, jakož i celá naše postava napomáhá ku přijetí nebeských darů, neboť nás vystavují účinkům vyššího a vyvolávají v nás určité účinky právě tak, jak je tomu u čemeřice; trháme-li totiž při sbírání této byliny její listy zdola nahoru aneb shora dolů, zapříčiňujeme tímto pohybem vystupování neb klesání šťáv. Jak působí vzezření a posuňky na obličej, imaginaci a animálního ducha, ví každý. Tak vzezření rodičů při souloži přechází také na dítky; z mírné a veselé tváře knížete raduje se všechno obyvatelstvo města, kdežto zachmuřený a smutný obličej je leká. Tak vzezření a postava plačícího snadno budí soucit a postava roztomilé osoby probouzí snadno lásku. Takové posuňky a postavy, jakož i harmonické poměry tělesné vystavují tělo nebeskému působení právě tak, jako vůně a léky ducha a vnitřní náklonnosti duši. Neboť jako určité konstelace zesilují léky a náklonnosti duše, tak dostává se i posuňkům a pohybům těla vlivem nebeských těles účinnosti. Zposuňků vztahují se k Saturnu ty, které jsou smutné a starostlivé, jako naříkání a bití do hlavy; z posuňků náboženských klekání, klopení zraku jako při zlořečení, bití v prsa, jak to činí vážní a saturnští lidé, což popisuje satirik následovně:

Obstipo capite, etfigentem lumina terra, murmura cum secům, et rabiosa silentia ředit. Atque exporrecto trutinatur verba labello26

S Jupiterem shodují se veselé a ušlechtilé posuňky, důstojná gesta, tleskání, jako při pochvale a vzývavé poklekání se zdviženou hlavou. S Martem prudké, divoké, kruté, zlostné, vzdorné posuňky a vzezření jim odpovídající. Sluneční jsou posuňky vážné a statečné, procházky a pokleknutí najedno koleno, jako před králem. Venuše libuje si v tanci, objetí, úsměvech a posuňcích radostných a roztomilých. Merkurovy posuňky jsou těkavé, nestálé, kluzké a podobně. Lunární pak jsou hybné, šelmovské, mladické atd.

26 Sklánějí hlavu a k zemi oči upírají, když v samomluvě neb hněvu tiše reptají. Aneb odvažují slova vyčítavými rty.

 

Co jsme řekli o posuňcích, platí i o lidské postavě. Znaky člověka Saturnského jsou následující: Barva mezi černou a šafránově žlutou, hubenost, shrbenost, hrubá kůže, vyvstalé žíly, chlupaté tělo, malé oči, srostlé obočí, řídký vous, tlusté rty, k zemi sklopený zrak a těžká chůze, při níž se nohy otírají o sebe: člověk saturnský je chytrý, bystrý, bývá svůdcem a dokonce i vrahem. Člověk Jupiterův je pleti bílé s růžovým nádechem, pěkného těla i růstu: má pleš, větší, ne zcela černé oči, krátký nesouměrný nos, poněkud velké přední zuby, kadeřavý vous, dobrou mysl i povahu. Člověk martický se vyznačuje červenou barvou pleti, zrzavými vlasy, kulatým obličejem, šafránově žlutýma očima a ostrým, vzpurným pohledem: je smělý, hrdý a chytrý. Člověk sluneční je pleti temné, barvy střední mezi žlutou a černou s růžovým nádechem, menšího růstu, pěkného však těla, hladké kůže, kadeřavých vlasů, šafránových očí; je moudrý, věrný a touží po chvále. S Venuší se shoduje člověk pleti bílé s jemným nádechem do temna a růžová, krásného těla, kulatého obličeje, krásných vlasů a hezkých černých očí. Člověk Venušin je charakterní, láskyplný, blahovolný, trpělivý a milý. Člověk Merkurův není ani bílé ani temné pleti, má podlouhlý obličej, vysoké čelo, rovný a poněkud dlouhý nos, hezké, tmavohnědé oči, řídký vous a dlouhé prsty; je bystrý, důkladný badatel, prohnaný a stihají ho velmi rozmanité osudy. Člověk Lunární je pleti bleděrůžové krásného vzrůstu, kulatého obličeje, často se zvláštním znaménkem, má tmavohnědé oči a srostlé obočí, je blahovolný, přívětivý a společenský. Také nebeská znamení a jejich postavení mají svoje zvláštní tvary a kdo se chce o nich poučiti, nechť studuje díla astrologická. Na tom se zakládá věštectví: fyziognomické, metoskopické a chiromantické, které nepředpovídá budoucnost jako příčinu, nýbrž jako znaky podobných účinků, z téže příčiny pocházejících. A třeba by se zdálo, že tyto druhy věštectví předpovídají na základě nižších a slabších znaků, nesmíme jejich vývody přecházeti a zavrhovati, pokud prognóza nekotví v pověře, ale v harmonické shodě všech tělesných částí. Kdo dovede napodobiti nebe povahou, studiem, jednáním, pohybem, posuňky, vzhledem, stavem mysli a volbou času, může dosíci od něho velmi vysokých darů, poněvadž je podobnějším vysokým podstatám.

Kapitola 53.

O věštění pomocí augurií a auspicií.

Existuje ještě několik druhů věštectví, závislých na příčinách přírodních, jichž praxe je opřena o věci rozmanité. Tak ku příkladu lékaři, rolníci, pastevci, plavci a jiní, věští ze znaků pravděpodobných, o čemž mnoho psal Aristoteles ve své Knize o časech.. Mezi těmito druhy věštectví zaujímaly první místo „auspicie" a „augurie", jichž si Římané vysoce vážili, takže bez nich nevyřizovali záležitostí ani veřejných ani soukromých; zvláště Etruskové byli v tomto umění mistry. Cicero píše o tom obšírně ve svém spisu o věštění. Je více druhů auspicii: předpovídalo se z běhu čtvernohých zvířat, z ptačího letu (augurie), z nebeských znamení, zejména z hromu a blesku, z pádu, t.j. spadla-li nějaká věc v chrámu neb jinde; pak byly auspicie obětní, z nichž některé se nazývaly nešťastnými a smutnými, například uteklo-li obětní zvíře od oltáře nebo zařvalo-li po uhození, aneb klesalo-li na stranu, na níž padnouti nemělo. Sem patři ještě „exaugurace", totiž vypadla-li augurovi z ruky hůlka, jíž vyzbrojen pozoroval ptačí let a jiná znamení. Michal Scotus uvádí dvanáct druhů augurií a sice šest pravých: fernova, fervetus, konfert, emponentem, skimasarnova, skimasarvetus a šest levých: konfernova, konfervetus, viaram, herrenam, skassarnova a skassarvetus. Scotus vykládá tyto názvy následovně: Vyjdeš-li někam za obchodem a spatříš-li člověka aneb ptáka, kterak vpravo před tebou usedá, je to pro dotyčnou záležitost znamení příznivé; to jest fernova. Fervetus: Spatříš-li cestou člověka aneb ptáka, kterak vlevo před tebou tiše stojí, je to pro tvou záležitost znamení nepříznivé. Viaram: Přechází-li člověk aneb odletí-li pták před tebou zprava nalevo, je to pro obchod znamení dobré. Konfernova: Spatříš-li člověka neb letícího ptáka, kterak vpravo před tebou se zastaví, je to pro tebe znamení dobré. Konf ervertus: Vidíš-li člověka neb ptáka, kterak v právo před tebou se shýbá, je to pro tebe znamení nepříznivé. Skimasarnova: Sleduje-li tě cestou člověk aneb pták a drive než ktobě dojde, vpravo se zastaví, je to pro tebe znamení dobré. Skimasarvetus: Zastaví-li se vpravo za tebou pták aneb člověk, je to znamení nepříznivé. Skassarnova: Zastaví-li se za tebou člověk aneb pták, drive než k tobě došel, na místě, kde jsi ho spatřil, je to znamení příznivé. Skassarvetus: Zastaví-li se člověk aneb pták, jda mimo tebe, někde nalevo, je to pro tebe znamení nepříznivé. Emponentem: Přejde-li člověk aneb letí-li pták před tebou zleva napravo, aniž by se zastavil a zmizí-li ti z obzoru, je to pro tebe znamení dobré. Herrenam:

 

Přechází-li člověk aneb pták za tebou zprava nalevo a někde se zastaví, je to pro tebe znamení nepříznivé. - Potud Scotus. Staří věštili i z kýchání, jak vysvítá ze sedmnáctého zpěvu Homérovy Odyssey; domnívali se totiž, že kýchání vychází z posvátného místa - hlavy - ve které působí a přebývá rozum. Také prvé slovo, jež nám časně zrána při vstávání mimovolně napadne aneb, které vyřkneme, je prý významné a zároveň auguriem.

Kapitola 54.

O různých zvířatech a věcech a o jejich významu v auguriích.

Počínajíce dílo, jest nám si všimnouti vždy prvých auspicií. Chceš-li něco vykonati a nalezneš-li šaty ohlodané myšmi, upusť od svého úmyslu. Klopýtneš-li, vycházeje z domu na prahu neb cestou, vrať se domů. Postřehneš-li při započetí práce nepříznivé znamení, odlož ji, aby ti neselhal celý plán aneb aby práce nebyla neužitečná. Proto vyčkej, až za lepších znamení udeří tobě příznivá hodina. Vidíme, že velmi mnoho zvířat má v důsledku síly, jim přírodou propůjčené, věštebné jakož i magické schopnosti. Kohout nám oznamuje svým kokrháním velmi přesně hodiny, rozpjatými křídly zahání lva. Mnoho ptáků nám oznamuje svým zpěvem a křikem brzký déšť, což činí i komáři štípáním. Delfíni častým vymršťováním z vody ukazují blížící se bouři. Vedlo by nás daleko, kdybychom se tu snažili uvésti veškeré předzvěsti, jimiž se od ptáků a jiných zvířat naučili Frygové, Kylikové, Arabové, Umbrové, Tuskové a jiní národové, kteří věřili auguriím, jež se osvědčily v mnoha pokusech a příkladech. Zjevení budoucnosti je ukryto ve všem, avšak nejdůležitější odhalování podávají ptáci. Jsou to dle básníků lidé, proměnění v ptáky. Proto pozorně naslouchej, co praví vrána a pozoruj jak drží tělo při seděni. Všimni si, přilétá-li zprava nebo zleva, žvatlá-li, křičí-li aneb zda mlčí, jde-li před tebou aneb za tebou, vyčkává-li příchozího, neb před ním ulétá a kam; toho všeho si všímej důkladně. Horapollon praví ve své knize „Hieroglyfika": Pár vran znamená sňatek, ježto tento pták snáší po dvou vejcích, z nichž se vylíhnou sameček a samička; stane-li se však, což jest velmi vzácné, že se z vajíček vylíhnou dva samečkové aneb dvě samičky, nespojí se tito samečkové se samičkami druhé vrány, ani samičky s druhými sámečky, nýbrž žijí odděleně o samotě. Proto pokládají ti, kteří se setkají s osamělou vránou, že je očekává vdovství. To naznačuje i černá holubice, jež žije po samečkově smrti vždy samotná. Neméně bedlivě nutno pozorovati havrany; dokonce se říká, že v důležitých věcech jest jim dáti před vranami přednost. Epiktétos, stoický filosof a vážený spisovatel se domníval, že tomu, proti kterému krákorá havran, hrozí újma na životě, statcích, cti, ženě neb dětech. Také je dobře pozorovati labutě, znalé tajemství věd; jsou-li čilé, předpovídají plavcům a cestujícím zdar, nevyskytne-li se někdo silnější, kupříkladu orel, který svojí vladařskou mocí a majestátem zeslabuje, je-li znamením opačným, spolehlivost všech ptáků; neboť létá výše než ostatní, vidí do větších hloubek, nejsa nikdy vyloučen z Jupiterových tajemství. Zvěstuje povýšení a vítězství, kterého však nutno dosáhnouti krví, neboť nepije vody, nýbrž krev. Když Lokrové bojovali proti Krotoňanům, přinesl jim orel nad nimi se vznášející vítězství. Hieronovi poprvé táhnoucímu do války, zvěstoval orel nenadále usednuvší na jeho štít, že se stane králem. Když se narodil Alexander Makedonský, seděli po celý den dva orli na domě, zvěstujíce takto dvoje vladařství nad Asií a Evropou. Luciu Tarquiniovi Priskovi, synu Korinťana Demarata, přišedšímu na útěku z domova pro povstání do Etrurie a odtud do Říma, sňal týž pták pokrývku z hlavy, vzlétl s ní do výše, načež mu ji opět posadil na hlavu, naznačuje tím, že se Tarquinius stane králem římským. Supi znamenají překážky, tvrdost a loupeživost, což potvrdila zkušenost při stavbě Říma; rovněž označují i místa budoucí porážky, objevujíce se sedm dní napřed a obracejíce se k oné straně, kde budou poražení, ježto na straně té naleznou větší množství padlých; proto staří králové vysílali zvědy, aby vyšetřili, kam supi míří. Fénix přislibuje však zcela zvláštní úspěch; když byl spatřen, byl založen nový Řím za nejlepších auspicií. Pelikán, který pro svoje mláďata nehrozí se žádného nebezpečí, znamená, že hrozí nebezpečí při vykonávání přátelských povinností. Pták pikta propůjčil městu Piktů svoje jméno a svojí barvou a hlasem naznačuje jemnost tohoto lidu. Volavka poukazuje na obtíže. Čáp, svorný pták, přináší svornost. Jeřábi přinášejí vždy něco účelného, varujíce před nepřátelskými úklady. Pták cucupha poukazuje na vděčnost, jsa jediným ptákem, který je svým rodičům ve vysokém stáří vděčný; avšak hroch je otcovrahem a značí nevděk a nespravedlnost. Origis, nejzávistnější pták, značí závist a nepřízeň. Z menších ptáků štěbetavá straka napravo, oznamuje radostné bydlení, letí-li zprava nalevo, opak toho. Sova ušatá je vždy ptákemnešťastným, jakož i sýc, který přepadaje za noci náhle malá zvířátka a přicházeje neočekávaně jako smrt, je prý její zvěstovatel.

Namnoze značí však, ježto tma jemu neškodí, píli, ostražitost, význam to, který měl na Hieronově kopí. Výr předpověděl Didoně neštěstí, když se zamilovala do Ainea. Proto básník pěje:

Solaque culminibus ferali carmine bubo

seape quaerit et longas infletus ducere voces.21

A na jiném místě:

Ignavus bubo dirum mortalibus omen28

Tentýž pták lkal na Kapitolu, když zbraně římské podlehly u Numantie a když město Fregellae pro spiknutí proti Římanům bylo rozbořeno. Almadel praví, že když navštíví výři a sovy nezvyklá místa, znamená to, že obyvatelé těchto krajů a obydli zemrou, neboť tito ptáci vyhledávají mrtvoly a tuší je; lidé, jimž nutno brzy zemříti, jsou jim již jaksi mrtvolami. O jestřábu, poslu boje, Ovidius pěje:

Odimus accipitrem, quia semper vivit in armis29

Laelius, vyslanec Pompejův, byl zabit ve Španělích píkovníky a tento osud mu předpověděl jestřáb, který se nad ním vznášel. Tak praví Almadel, bojují-li ptáci téhož druhu mezi sebou, že to znamená změnu vlády, bojují-li však mezi sebou ptáci různých druhů a přilétají-li ptáci dosud tam nevidění, poukazuje to na nový osud dotyčné krajiny. Malí ptáčkové zvěstují svým příchodem či odletem vzrůst neb zmenšení rodiny, a čím je jejich let čilejší, tím je ona změna lepší. Z letu mladých ptáků předpověděl augur Melampus porážku Řecka, řka: Vidíš, že žádný pták neletí čerstvě a čile. Poněvadž umírající vlaštovky připravují svým mláďatům kryt, znamenají bohaté dědictví neb odkaz po zemřelém. Setká-li se netopýr s uprchlíkem, znamená to, že uprchlík unikne, neboť netopýr peří nemající, přece létá. Setká-li se však s utíkajícím vrabec, je to znamení zlé, neboť tento utíkaje před jestřábem, vráží do sovy, která je mu nebezpečna. V milostných věcech je vrabec znamení dobré, poněvadž hnán svým silným pohlavním pudem, páří se sedmkrát za hodinu. Včely jsou králům znamením dobrým, neboť představují poslušný národ; komáři však poukazují na drzost a nestydatost, neboť se stále vracejí, nechť je sebe více zaháníme. I ptáci domácí jsou augury: kohouti svým kokrháním budí v pocestných naději. Když Livia nosila pod srdcem Tiberia, ohřívala slepičí vejce ve svém lůně tak dlouho až se z něho vylíhl kohout s překrásným hřebínkem, což augurové vykládali, že se narodí chlapec, který se stane panovníkem. Cicero vypravuje, že u Théb předpovídali po celé noci kokrhající kohouti Boiotům vítězství nad Sparťany, neboť podle augurů dotčený pták, je-li přemožen, mlčí, avšak kokrhá, zvítězí-li. Podobně předpovídají budoucnost i jiná zvířata. Potkáme-li lasičku, hrozí nám nebezpečí; setkání se zajícem je chodci obávaným znamením, také neplodný mezek nevěští nic dobrého, svině je předzvěstí nepříznivou, poukazujíc na záškodníky. Kůň naznačuje spor a boj. Proto u Vergilla volá Achises, spatřiv bílé koně:

. . . Bonům o homo hospita portas,

bello armantur equi, bella haec armenta minantur30

Potkáme-li koně zapražené do vozu, tu přislibují naději a mír, poněvadž svorně vůz táhnou. Osel má cenu nepatrnou, ale Mariovi, byl přece užitečným. Když Marius byl prohlášen za nepřítele vlasti, spatřil osla odmítajícího píci a utíkajícího k vodě, z čehož usuzoval, že mu osel naznačuje cestu k záchraně. Proto prosil přátele jdoucí mu na pomoc, aby se s ním odebrali k moři, kde vsedl do člunu a odplul, čímž unikl zlobě vítězného Sully. Osel jako augurium označuje vždy práci, trpělivost a překážku. Spatří-li kdo vlka, je to znamení dobré, což se osvědčilo zvláště u sicilského Hierona, kterému vlk ve škole vytrhl tabulku, přislíbiv mu následnictví vladařské. Vlk však umlčuje hlas toho, na něhož se poprvé podívá. Za konsulátu Publia Afričana a C. Fulvia rozsápal vlk u Minturna hlídku, když římské vojsko bylo na Sicílii uprchlíky přemoženo. Vlk znamená také věrné lidi, což se ukázalo u Romula a Rema, neboť věrnost, kterou oni vsáli z matky vlčice a také sobě uchovali, přešla v důsledku přírodního zákona i na potomky. Potkati lva je znamením dobrým, ježto je nejsilnější ze

27 Často lká osamělá sova na vrcholcích střech pohřební písní a v nářku protahuje hlas.

28 Líný výr jest lidem věštbou stálého neštěstí.

29 Nenávidíme jestřába, poněvadž vždy je hotov k boji.

30 Jaké to dobro nám neseš, hostinná půdo, válkou jsou ozbrojeni koně, války hrozí těmto stádům.

 

všech zvířat a nahání ostatním strachu. Potká-li však žena lvici, je to znamení neblahé, poněvadž zabraňuje početí, protože lvice nerodí dvakráte. V etruské knize věštebné čteme, že když zvířata mají nezvyklou barvu, věští to vojevůdcům hojnost a štěstí. Proto pěje Vergilius Pollionovi:

Ipse sed in pratis aries iam suave rubenti murice, iam croceo mutabit vellera luto31

Je také dobrým znamením, když potkáme mlátící voly, a ještě příznivějším, když se setkáme s voly orajícími, kteří přesto, že překážejí v cestě, jsou auspiciem dobrým. Potkáme-li cestou psa, je to znamení dobré, neboť pes vyživoval v lese Kyra, čímž ho zachoval pro trůn. Také anděl provázející Tobiáše, neodmítl průvodu psa. Bobr okusující si varlata, aby je zanechal myslivcům, je znamením neblahým, ježto poukazuje na škody přivoděné vlastní vinou. Z malých živočichů myši věští škodu, neboť onoho dne, kdy ohlodaly na Kapitolu zlato, byli oba konsulové římští Hannibalovou lstí u Tarentu zajati. Ještěrka je předzvěstí zlou, cvrčci však podporují cesty a přivolávají úspěchy. Pavouk, spouštějící se na vláknu, je znamením naděje na příjem peněz. Mravenci, kteří se zásobují a budují si bezpečné útulky, znamenají bezpečí a bohatství, jakož i brannou moc; když mravenci sežrali krotkého hada císaře Tiberia, naznačili mu, aby se měl na pozoru před nepokoji v lidu. Potkáš-li hada, střež se pomluv nepřátel, neboť toto zvíře není nebezpečné ničím jiným než tlamou. Do královského paláce se připlazivší had předpověděl Tarquiniovi jeho pád. V lůžku Sempronia Graccha byli nalezeni dva hadi; když mu kněz řekl, že když pustí na svobodu samečka nebo samičku, musí zemříti on nebo jeho manželka, dal Gracchus přednost životu své choti, zabil samečka a samičku pustil; v několika dnech skutečně pak zemřel. Zmije naznačuje špatné ženy a hříšné syny, úhoř nepřítele lidí, neboť žije osamoceně a nenalézáme jej ve společnosti jiných ryb. Avšak ze všech auspicií nejúčinnějším, nejmocnějším a pravdě nejbližším je člověk, a proto jest si bedlivě všímati osob, které potkáváme, jejich stavu, stáří, pohlaví, zaměstnání, posuňků, pohybů, tělesné konstituce, šatů, jména, slov, mluvy a vše to zkoumati, neboť když i zvířata zjevují předzvěsti, tu tyto jistě daleko působívej i a znatelněji jsou utajeny v lidské duši, což dotvrzuje i Tullius slovy, že v lidských duších nalézá se již od přírody určitá předpověď její věčnosti, aby se poznala všechna zauzlení a příčiny věcí. Při stavění Říma nalezená hlava s dobře zachovalým obličejem poukazovala již předem na velikost vlády Říma a dala Kapitolu jeho jméno. Když vojsko Brutovo chtělo bojovati proti Octavianovi a M. Antoniovi, zastihlo u vchodu do ležení Ethiopa a třebaže ho vojáci ihned skolili, dopadla pro ně bitva nešťastně a oba vojevůdcové, Brutus i Cassius, padli. Rovněž setkání s mnichem není dobrým znamením, zvláště v ranních hodinách, ježto tento druh lidí živoří ponejvíce z odkazů, jako sup ze zdechlin.

Kapitola 55.

Jak zkoumají se světlem přírodního smyslu auspicie a několik pravidel k pokusům.

O teologu Orfeovi čteme, že se naučil nejdříve znáti věštebná zvířata a ptáky, poukázav na význam augurií, jichž si staří národové velmi vážili a jež se zakládají na zákonech světla přírodního smyslu; zdá se, jakoby jakési předvídavé světlo sestupovalo na čtvernožce, ptáky a jiné tvory a činilo je schopnými k předpovídání budoucnosti. Totéž se domníval Vergil, pěje-li:

Haud equidem credo, quia sit divinitus illis ingenium, aut rerum fato prudentia major.

32

Vilém Pařížský však praví, že tohoto smyslu nepochopí nikdo, neboť se přibližuje svojí podobností daru prorockému. Jím propůjčila příroda některým zvířatům přímo zázračnou divinační schopnost, jakou vidíme kupř. u mnohých psů, kteří svým pudem věští loupežníky a neznámé osoby ukryté, načež se na ně vrhají s vyceněnými zuby. Stejně předvídali supi budoucí porážky na bojištích a shromažďují se na takových místech, větříce kořist. Tímto pudem poznávají koroptve svoji matku, kterou nikdy neviděly a opouštějí onu, která jejich matce vejce ukradla a vyseděla. Tímto pocitem zmocňuje se často člověka strach a hrůza, když se něco přihodí, o čem ničeho neví, aniž čeho tuší. Tak loupežník ukrytý v domě budí v jeho obyvatelích určitý nepokoj, strach a hrůzu, aniž by o jeho přítomnosti věděli. Samozřejmě týká se to jen lidí některých, nikoliv všech. Mnohý pociťuje v domě přítomnost

31  Sám skopec na lukách má vlnu lahodně načervenalou a mění ji v šafránovou žluť.

32 Proto právě věřím, že jest v nich božský duch, aneb osudové vyšší porozumění věcí.

 

nevěstky, aniž by věděl, že je přítomna. Z historie je známo, že jistý Egypťan, jménem Heraiskus, muž bohem osvícený, poznával špatné ženy nejen očima, ale i tělem, a to z veliké dálky, pročež býval zachvacován v takových případech silným bolením hlavy. Vilém Pařížský se zmiňuje o jedné dívce v současné době, že vycítila na vzdálenost dvou mil svého milence, který ji navštěvoval. Týž vypravuje o jednom čápu, že čichem poznal nevěrnost své samičky, načež svolal čápy a vše jim sdělil; shromáždění čápi uznali jednomyslně samičku vinnou a usmrtili ji. Týž vypravuje o jednom koni, že se pářil nevědomky se svojí matkou a když později seznal svůj omyl, sám si ukousal pohlavní ústroje, aby se za zločin potrestal. Podobné příběhy vypravují o koních Aristoteles, Varro a Plinius; poslední vypravuje tuto podivuhodnou událost: Zmije přicházívala denně ke stolu jednoho Egypťana, jenž ji krmil. Jednou tam vrhla mláďata a jedno z nich uštklo syna hostitelova; zmije zabila své mládě a vícekráte do domu přišla. Z těchto příkladů vidíme, že zvířata jsou prostoupena světlem předtuchy a tušení a že se znaky hmot v jejich vzezření odrážejí, stejně jako i v jejich pohybu, hlasu, letu, chodu, barvě, potravě a pod. Neboť podle platoniků sídlí v dolních věcech jistá síla, větším dílem se shodující s těmi horními, a proto vidíme harmonovat zvířata s těly nebeskými a jejich těla i přirozenost jaksi obdařeny takovými silami, které odpovídají horním, jim odtud propůjčeným. Uvažujeme tudíž o tom, která ze zvířat odpovídají Saturnu, Jupiteru, Martu atd.; podle jejich vlastností vyzkoumáme i předzvěsti. Tímto způsobem označují všichni ptáci saturnští a martičtí, jako sovy, sýci a ostatní již uvedení, blížící se smrt a neštěstí; také výr, tento osamělý, noční saturnský pták, je jedním z nejnešťastnějších znamení. Básník o něm dí:

Foedaque sic volucris venturi nuncia luctus. Ignavus bubo, dirum mortalibus omen33

Ale labuť, roztomilý, Venuši odpovídající a Foibovi zasvěcený pták, je jednou z nejšťastnějších předzvěstí, zvláště plavcům, poněvadž se nikdy nepotopí. Ovidius proto pěje:

Cygnus in auspiciis semper laetissimus ales34

Věštební ptáci jsou i ti, kteří dávají auspicie hlasem a zpěvem, jako havran, datel, vrána, o které zpívá Vergilius:

Saepe sinistra cavapraedixitab Ulice corvix35

Ku ptákům předpovídajícím budoucnost letem patří sokoli, orli, supi, jeřábi, labutě a pod.; nutno pozorovati jejich let, zda letí pomalu či rychle, vpravo či vlevo a kolik jich letí. Rychlý let jeřábů věští špatné počasí, pomalý pak počasí jasné. Letí-li dva ptáci pohromadě, je to znamení neblahé, poněvadž dvojka je číslem zmatku. Podobně i jinde dlužno si všímati číselného poměru a přihlížeti ve výkladu k podobnosti, jak poučuje u Vergilia přepodobněná Venuše svého syna Ainea:

Nifrusta augurium váni docuere parentes. Aspice bis senos laetantes agmine cygnos aetherea quos lapsa plaga Jovis ales aperto turbabat coelo, nunc terras ordine longo, aut capere, aut captas jam despectare videntur: ut reduces Mi ludunt stridentibus alis, et coetu cinxere polum, cantumque dedere: haud aliter pupposque tuae pubesque tuorum aut portům tenet, aut pleno jubit ostia velo36

Nejpodivuhodnější způsob rady věštebními ptáky nalézáme u těch, kteří rozuměli ptačí řeči. Ve starých dobách byli to Melampus, Teiresias, Thales a zvláště Apollonios z Tyany, jenž výborně rozuměl řeči ptáků. Filostratos a Porfyrios vyprávějí o něm, že sedě jednou ve společnosti svých

33 Tak obludný pták, zvěstující nadcházející žal, lenivý výr, předzvěst zla smrtelníkům.

34 Labuť v auspiciích vždy nejradostnější pták.

35  Často neblahé nám z dubu zvěstuje osudná vrána.

36 Neučili mne rodiče marně auguriim. Viz na éteru šik dvanácti labutí radostných, které rozhání Diův pták, vrhnuv se na ně z otevřeného nebe, že nyní dlouhou řadou dosahují buď země, neb hledí na nijako na útočiště: a jako ony mimo nebezpečí mávají křidly a v hejnu obletují nebem, vydávajíce zpěv, nejinak druhové tvoji a jejich děti, buď přistáli, neb plnými plachtami se přístavu blíží.

 

přátel, pozoroval vrabce na stromě; k nim přiletěl odněkud jiný vrabec silně a mnoho cvrlikající, jenž brzy opět odletěl. Pojednou se všichni zvedli a odletěli za ním. Tu pravil Apollonios: onen vrabec zvěstoval ostatním, že blízko města upadl osel s nákladem pšenice, jež se rozsypala na zemi. Po těch slovech někteří odešli, aby se přesvědčili, je-li tomu tak, jak řekl Apollonios a k svému úžasu shledali, že měl pravdu. Jen platonik Porfyrios praví ve 3. knize o obětech, že to byla vlaštovka. Jisto je, že každý zvuk zvířete vyjadřuje určitou jeho žádost, pocit, aťjiž radostný či smutný neb hněvivý. A nelze se diviti, že mnozí cvičení lidé těmto zvukům porozumí. Jak Plinius sděluje, prozradil toto umění Demokritos, vyjmenovav ptáky, zjejichž sražené krve vzniká had; požije-li někdo tohoto hada, porozumí ptačí řeči. A Hermes praví: Vypraví-li se kdo na honbu určitého listopadového dne a uvaří-li poprvé chyceného ptáka se srdcem lišky, pak všichni, kdo tohoto jídla požijí, porozumí řečem ptáků a zvířat. Arabové tvrdí, že všichni, kdož pojedli srdce neb jater dračích, porozumí myšlenkám zvířat a platonik Proklos se domníval a napsal, že srdce krtkovo přispívá k porozumění předtuch. I vnitřnosti obětních zvířat sloužily ku věštění a auspiciim, jichž objevitelem byl Tages, o němž pěje Lucanus:

Etfibris sit nullafides, sed conditor artis fmxerit ille Tages----57

Z vnitřností pokládalo římské náboženství za nejzpůsobilejší ku věštění játra: proto augurové, předpovídající z vnitřností obětovaných zvířat, pozorovali nejprve játra, z nichž jednu polovici věnovali občanům vlastní země, druhou pak nepřátelům. Srovnávajíce obě části, předpovídali augurové oněm či těmto vítězství. V následujících verších Lucanových čteme, že z vnitřností předpověděli porážku Pompejanů a vítězství císařských:

Quodque nefas nullis impune apparuit extis, ecce vidit capiti fibrarum increscere molem. Alterius capitis pars aegra et marcida pendet, pars micat, et celeri venas movet improbapulsu.38

Pak zkoumali i srdce. Bylo-li obětní zvíře bez srdce aneb chyběla-li hlavní část jater, považovali to za neblahé auspicie, nazvané auspiciemi smírnými, neboli vyžadujícími smírné oběti. Rovněž se pokládalo za neblahé znamení, uteklo-li zvíře od oltáře aneb když, udeřeno byvši, zařvalo, neb svalilo-li se na nepravou stranu těla. Tak čteme, že při obětech Julia Caesara onoho dne, kdy zasedl v rudém hávu na zlatou stolici, chybělo dvakrát srdce ve vnitřnostech. Když Marius obětoval u Utiky, chyběla játra, taktéž když obětoval M. Marcellus. Když obětovali konsulové C. Claudius a L. Petellius, uschla najednou játra; tento zanedlouho onemocněl a zemřel, onen pak sešel se světa zbraní Ligurů. Všeobecně se věřilo, že k takovým věštbám obětním dochází působením božským aneb démonickým. Proto považovali staří vždy za vysoce důležité, stalo-li se s vnitřnostmi něco neobyčejného; když například Sulla obětoval u Laurenta, ukázalo se cosi koruně podobného na hořejším laloku jater, o čemž prohlásil haruspex Posthumius, že je to znamením vítězství a vladařství; Posthumius nutil také Sullu, aby vnitřnosti požil. I barvy vnitřností jest si povšimnouti; Lucanus praví:

Terruit ipse color vatem: nam pollida tetris viscera tincta notis, gelidoque infecta cruore plurimus asperso variabat sanguine livor39

Umění tato byla kdysi v tak veliké vážnost, že jich používali i nejmocnější a nejmoudřejší mužové; ani senát, ani králové ničeho nepodnikli bez auspicií. Nyní vše odstranila lidská nedbalost a autorita otců.

37 A žilkám nebudiž věřeno, neb tvůrce umění to zjistil, onen Tages. . .

38  Vždy zlo naznačují vnitřnosti, a nyní viděl na hrotu nakupenu žilnatou hmotu: na jedné straně visí část chorobná a skleslá, na druhé pak část kypí a rychlým tepem nedobrá pohybuje žilami.

39 Pouhá barva poděsila věštce, neboť svrchovaná bledost měnila útroby zasažené ohavnými skrvrnami a

zbrocené ssedlou krví prolitou ze žil stříkající.

Kapitola 56.

O věštění z blesků, jak vykládati závažné a mimořádné zjevy.

O věštění z blesku a o výkladu zázračných znamení a mimořádných zjevů vypěstovali etrurští vidci a kněží zvláštní vědu. Rozdělovali nebe na 16 krajů, pojmenovaných zvláštním jménem. Mimo to znali 11 druhů blesku a 9 bohů, již jimi vrhali, a vysvětlovali, co blesky z každé strany znamenají. Že zázračná znamení a mimořádné zjevy vždy něco značí, jest jisto, jenom je nutno, aby vykladač takových znamení byl velmi zběhlý ve srovnávání podobného a důkladně znal i současné záležitosti knížat a zemí. Neboť nebeská péče o knížata, národy a země je tak veliká, že ji nebe sděluje prostřednictvím hvězd, zázračných znamení, mimořádných zjevů, předzvěstí a napomenutí. Když v dřívějších dobách ukázal se týž neb podobný zjev, uvažovalo se o tom, co po něm následovalo a předpovídalo se buď totéž, aneb podobné: neboť tytéž věci mají tytéž znaky podobné. Zrození nebo smrti mnoha výtečných mužů a králů předcházela vždy podivuhodná znamení. Tak snášeli mravenci, jak vypravuje Cicero, Midovi, když byl ještě hochem, do úst pšeničná zrna, předpovídajíce mu takto veliké bohatství. Když Platon spal v kolébce, usazovaly se včelky na jeho rtech, čímž předpovídaly jemu líbeznou řeč. Když Hekuba nosila Parida pod srdcem, zdálo se jí, že porodila hořící pochodeň, hrozící zapáliti Tróju a celou Asii. Matce Palaridově se zdálo, že ze sochy Merkurovy vytéká krev, jež zaplavuje celý dům a matce Dionysiově, že porodila satyra, kterýž podivuhodný sen se vyplnil. Když manželka Tarquinia Prisca viděla plamen, olizující hlavu Servia Tullia, předpověděla mu vladařství. Když se po dobytí Troje Aeneas přel se svým otcem Anchisem o vystěhování, objevil se na temeni Ascaniově plamen, aniž mu uškodil, jenž předpověděl Ascaniovi vládu a pohnul rodinu k vystěhování. Všechna veliká neštěstí byla předpověděna zázračnými znameními a mimořádnými zjevy. Tak čteme u Plinia, že za konsulátu M. Attilia a C. Portia pršelo mléko a krev, což předpovídalo, že příštího roku napadne Řím těžký mor. Rovněž v Lukanii pršelo houbovité železo rok před usmrcením M. Crassa; s ním přišli o život všichni lukanští vojínové, jichž ve vojsku bylo mnoho. Za konsulátu L. Paula a C. Marcella pršela vlna blízko tvrze Corisanum, kde rok po té byl usmrcen T. Annius Milo. V cimbrických válkách byl slyšen z nebe třeskot zbraní a hlahol trub a Livius, popisuje válku makedonskou, praví: toho roku, kdy Hannibal zemřel, pršela po celé dva dny krev. A ve svém popisu druhé války punské sděluje, že v době, kdy Hannibal pustošil Itálii, pršela krvavá voda. Krátce před neštěstím u Leuktry zařinčely v chrámu Herkulově ve Spartě zbraně a v téže době otevřela se v thebském chrámu Herkulově závorami uzavřená vrata sama od sebe a zbraně na zdích pověšené byly nalezeny na zemi. Z podobných znamení lze souditi i na podobné události, jak se druhdy dělo. Nesmí se však při tom zapomenouti na vlivy nebeské, o čem obšírně pojednáme v následujícím.

Kapitola 57.

O geomantii, hydromantii, aeromantii, pyromantii, čtyřech základech věštění.

Živly nás poučují o budoucnosti, těhotné osudy a podle nich jsou nazvány čtyři veleznámé druhy umění věšteckého: geomantie, hydromantie, aeromantie a pyromantie. Jimi se asi chlubí ona Lucanova kouzelnice, praví-li:

At verum, tellus, aer, aetherque, chaosque, aequoraque et campi, Rhodopeia saxa loquentur.

40

Geomantie věští z pohybů, hluku, dmutí, chvění, trhlin, otvorů a výparů země a jiných podobných úkazů. O umění tom psal Arab Almadel. Existuje také ještě jiný druh geomantie, věštící z bodů na zemi naznačených, o kterém však nebudeme nyní pojednávati, míníce tak učiniti později. Hydromantie věští z vody, z jejího proudu, přibývání a ubývání, z rozvlnění, zabarvení a podobně. Sem patří také vidiny ve vodách, způsob věštění vynalezený Peršany. Varro vypravuje o jednom chlapci, že viděl ve vodě obraz Merkura, jenž mu sdělil ve 150 verších průběh války s Mithridatem. I Numa Pompilius pěstoval, jak známo, hydromantii, citovav zjevy bohů ve vodě a zvídaje tak budoucnost. Též Pythagoras žijící velmi dlouho po Numovi věnoval se tomuto umění. Assyřané velmi si cenili oné hydromantie, nazývané dle poháru vodou naplněným lekanomantií. Do tohoto poháru byly vkládány zlaté, stříbrné plíšky a drahokamy, popsané určitými jmény, charaktery a obrazy. Sem náleží také lití

40

A pravdu poví země, vzduch, éter a chaos, hladiny vod a nivy, i Rhodopské skály.

olova neb vosku do vody, z něhož se vytvářejí potom tvary k našemu přání se vztahující. Existovaly i věštebné prameny, jako pramen u Patrasu v Achaji a v Epidauru, nazývající se vodami Junoninými; bude o nich zmínka později, až promluvíme o orakulích. Pak sem náleží tak zvané věštby rybí, konané v Lykii na místě zvaném Dina. Blízko moře, v háji Apollonovi zasvěceném, byla v suchém písku vykopána jáma, do které věštec házel pečené maso; náhle se naplnila jáma vodou a objevilo se veliké množství ryb a jiných podivných a neznámých zvířátek, z jichž tvarů věštec věštil. Podrobně o tom vypráví podle Polycharma historik Athenaios ve stati o obyvatelích Lykie. Aeromantie věští ze vzduchu, z vanutí větru, z duhy, kruhů kolem měsíce a slunce, z mlhy a mraků, jakož i z obrazů objevujících se v mracích a ve vzduchu. Pyromantie věští z povahy ohně, vlasatic, ohnivých barev a ze zjevů a obrazů v ohni. Tak manželka Ciceronova předpověděla, že její choť se stane příštího roku konsulem, ježto chtějíc po vykonané oběti pohlédnouti do popelu, spatřila, jak z něho náhle vyrazil plamen. Plinius dí, že bledý, temně šelestící oheň, oznamuje změnu počasí, déšť předpovídají oharky ve svítilnách, plápolá-li oheň nepokojně, vrhají-li světla ze sebe plameny, aneb nelze-li svítilen skoro ani rozžati, hromadí-li se jiskry aneb lpějí-li na žárovém kotli po jeho vyzdvižení žhavé saze, vyrazí-li z popele plamen a vrhá-li kolem sebe jiskry, spéká-li se oheň na ohništi neb září-li silně uhlí, nastane brzo vítr. K těmto uměním věšteckým patři také ještě kapnomantie, zvaná tak od kouře, poněvadž sleduje plameny a kouř, jich barvy, zvuky, pohyby a všímá si, zda vystupují vzhůru, neb jsou-li sraženy dolů, či zda krouží, jak Statius naznačuje v následujících verších:

Vincatur pietas, poneque altaria virgo, quaeramus superos, facit illa acieque fagaci sanguineos flammarum apices, genitumque per auras ignem, et clara tamen mediae fastigia lucis orta, dočet nunc in speciem serpentis inanem ancipiti gyro volvi, frangitque rubore41

Ohňů a plamenů se dotazovali stan o radu i v jícnech Etny a na předhoň Nymfeiu u Apollonie a pokládali za dobré znamení, když plamen nevrátil předmětů hozených do jícnu; vymrštil-li je zpět, pak bylo to znamením nepříznivým. Též o tom pojednáme později ve stati o orakulích.

Kapitola 58.

O křísení mrtvých, dlouhotrvajícím spánku a hladovění.

Arabští filosofové se domnívají, že někteří lidé, kteří se povznesli nad síly tělesné a nad smyslovost vůbec, jsou s to po jejím přemožení s pomocí nebes a inteligencí přijati do sebe božskou sílu. Protože lidské duše jsou nesmrtelné a duší dokonalých jsou poslušní všichni duchové, mají mágové za to, že dokonalí lidé mohou silami nižší duše odloučené již od jejich umírajících těl povolati do nich zpět stejně, jako zabitou lasičku křísí dech její matky, aneb jako lvi křísí svoje mrtvá mláďata nepřetržitým na ně dýcháním. Protože vše podobné aplikováno na podobné, dostává podobnou povahu a ježto všemu, co trpí a co přijalo působení činného principu, dostává se i jeho povahy, domníváme se, že k takovému obživnutí přispívají i určité byliny a magické přípravky. Takové prostředky se prý připravovaly z popelu fénixe a ze svlečené hadí kůže, což by se mohlo považovati za vybájené a nemožné, kdyby dějiny toho nepotvrzovaly. Neboť se dočítáme o mnohých, kteří zahynuli ve vodě, v ohni, ve válce, neb jinak, že po několika dnech opět obživli, jak Plinius dosvědčuje o konsulu Aviolovi, L. Lamiovi, Coeliu Tuberonovi, Corsidiovi, Gabienovi a j. Podobně čteme o bajkaft Ezopovi, Tindareovi, Herkulovi a o Palicích, synech Jupitera a Thálie, kteří zemřevše, znovu ožili. Mnohé vzkřísili i mágové a lékaři, jak svědčí dějiny o Asklepiovi a jak již drive jsme podle Juby, Xantha a Filostrata vypravovali o Arabu Tillovi a o Apolloniovi z Tyany. Dočítáme se také o jistém Glauku, jenž když náhle zemřel, byl lékaři neočekávaně vzkříšen bylinou, zvanou drak; jiní pravili, že byl vzkříšen jakýmsi medovým přípravkem, z čehož vzniklo přísloví: Glaukos byl vzkříšen medem. Apuleius, jenž rovněž líčí jeden takový oživovací způsob, praví o egyptském proroku Zachlovi: prorok položiv jednu bylinku na ústa a druhou na prsa mrtvoly, obrátil se k východu a tiše a značně prosil

41 Nechť je přemožena zbožnost, dej panno, ať na oltářích se dotážeme bohů! Pozoruje ona moudrým pohledem krvavé vrcholy pochodně, k nebi planoucí oheň, a uprostřed pochodně vzniká jasná světelná zář a plamen se dme v neblahý obraz hada a krouží a láme se červeně.

 

majestátně vycházející slunce, načež slavnostně ukázal přítomným veliký zázrak: prsa se vzdouvají a zvedají, tepna počíná bíti, duch vstupuje opět do těla, mrtvola se zvedá a mladík mluví. Je-li to pravda, přemáhá často při smrti prudké vytržení duši v její schránce, znemožňujíc jí jakékoliv působení na tělo, takže pocit i pohyb je opustí, ačkoliv člověk ještě doopravdy nezemřel a leží pouze delší dobu bez projevu života jako mrtvý. Zvláště za moru se stávalo velmi často, že mnozí z pochovaných ve hrobě obživli, což se stávalo zvláště u žen trpících nemocemi dělohy. Rabbi Mojžíš vypravuje podle jedné knihy Galenovy, že kdosi onemocněl strnulostí, jež trvala šest dní, po kteroužto dobu ani nejedl, ani nepil a jeho tepny byly tvrdé. V téže knize se také praví, že jednomu vodnatelnému přestala bíti tepna, celé tělo jeho znehybnělo, srdce více netlouklo, takže ležel jako umrlý. Zmíněný autor dále uvádí, že následkem pádu z výše, velikého křiku neb delšího prodlévání pod vodou nastoupí mdloby trvající 48 hodin, takže člověk leží jako mrtvý a obličej jeho má barvu nazelenalou. Týž uvádí případ, kdy mrtvý byl pochován 72 hodin po své zdánlivé smrti a zemřel skutečně až v hrobě, jsa zaživa pochován. Uvádějí se i příznaky, podle nichž lze zdánlivě mrtvé poznati; zemrou však dojista, není-li jim pomoženo, a to buď puštěním žilou, neb jinak, což však bohužel stává se velmi zřídka. Takto jest možno, že lékaři a mágové křísí mrtvé, jako kdysi Maršové a Psillové obživovali osoby usmrcené hady. Zdá se býti možným, aby takové extase trvaly dlouho, aniž člověk zmírá, právě tak, jako existuje zimní spánek plchů, krokodilu a většiny hadů, kteří přespávají zimu spánkem smrti podobným natolik, že snad jen žárem ohně jest možno je probuditi k životu. Častěji jsem pozoroval, že plch, i byl-li rozřezán, zůstal nehybný jako mrtvý a teprve, když byl vařen, dávaly částice jeho těla známky života. Ačkoliv se to zdá býti neuvěřitelným, přece čteme u slovutných historiků, že byli i lidé, kteří mnoho let prospali, aniž by zestárli, což tvrdí sám Plinius o jednom chlapci, jenž unaven letním vedrem a dlouhou chůzí, prospal 57 let. Rovněž o Epimenidovi čteme, že spal v jedné jeskyni 57 let, odkudž vzniklo přísloví: Spí déle než Epimenides. Jan Damašský vypravuje o jednom unaveném německém sedláku, že ulehnuv do sena, nepřetržitě prospal podzim i zimu, až teprve v létě, když se seno spotřebovalo, nalezli ho polomrtvého, probuzeného a úžasem bez sebe. Dějiny církevní posilují víru v takové úkazy, když vypravují o sedmi spáčích, kteří prospali prý 196 let. V Norsku se nalézá pod jedním břehem jeskyně, kde spalo, jak píší Pavel diákon a Methoděj mučedník, sedm mužů, aniž jim tak dlouhý spánek nějak škodil. Často sestupovali lidé do jeskyně, aby znepokojovali spáče, avšak vždy byli ochromeni; konečně zanechali vůkolní obyvatelé, varování tak zřejmým trestem, jakýchkoli pokusů znepokojovati spáče. Xenokrates, jeden z vynikajících filosofů, považuje takovýto dlouhý spánek za přirozený trest, přiřčený věčností jistým duším za jejich viny. I Jan z Damašku dokazuje možnost a přirozenost takového spánku a nepokládá jej za nesmysl. Neboť, mohou-li jistí tvorové spáti po několik měsíců bez jídla a pití, vyměšování, chřadnutí a rozkladu, je totéž možné i u člověka, a to po mnoho dní, měsíců neb roků, podle napětí neb ochablosti jeho sil a duševních schopností, a to ať již je spánek vyvolán kouzelným nápojem, spavou nemocí, nemírným opojením, aneb jinými tomuto podobnými příčinami. Lékaři tvrdí, že existuje přípravek, jehož i malá dávka dostačí, aby člověk snesl po dlouhou dobu hlad, jako kdysi Eliáš posílen andělem jakýmsi pokrmem, se postil po 40 dní. Giovanni Boccacio vypravuje, že za jeho doby žil v Benátkách muž, jenž se každoročně po 40 dní postil, aniž čeho požil. A jest ještě podivuhodnější, že v téže době žila v jižním Německu paní, která po 30 roků ničeho nejedla, což by se zdálo neuvěřitelné, kdybychom neznali nového případu z doby přítomné. O bratru Mikuláši von der Flůe, švýcarském poustevníku, je známo, že po 22 let, až do své smrti, žil bez jakékoliv potravy. Pamětihodné jest, co vypravuje Theofrastos o nějakém Filinovi, že ničeho nejedl kromě mléka. Věrohodní autoři se zmiňují o rostlině, které když Skythové jednou požili, aneb aspoň v ústech drželi, nebylo jim třeba jísti, ani píti po 12 dní.

Kapitola 59.

O věštění ze snů.

Existuje též druh věštění ze snů, jak dokazují nejen filosofové a teologové, ale i dějinné doklady a denní zkušenost. Snem nevyrozumívám však obyčejné výplody fantasie ve spánku, neboť bývají liché a bezvýznamné, byvše přeneseny z bdění do spánku, neb podmíněné tělesnou poruchou. Pokud totiž tělo trpí dobrým či zlým osudem, předvádí duše spícímu obrazy, jimiž ho unavovala za bdění; často také sen klame svým opakem. Sen, který mám však na mysli, je vyvolán v duši za duševního i tělesného zdraví působením nebeského světla. Pravidla výkladů nalezneme v knihách astrologických a sice v partiích o těchto otázkách pojednávajících; pravidla ta jsou však velmi nedokonalá, neboť sny nejsou stejné u všech lidí, řídíce se kvalitou a zvláštnostmi fantasie. Proto nelze podati jednotné a vždy platné methody vykládací; protože dle Synesia jsou úkazy u těchže věcí tytéž, u podobných pak podobné, je nutno, aby ten, kdo viděl častěji jedno a totéž neb něco podobného, spojil s viděním týž neb podobný význam, působení a následek. Aristoteles praví: Pocitem posilujeme paměť, ze vzpomínek na jednu událost častěji se přihodivší povstává zkušenost, z mnoha zkušeností pak vyrůstá znenáhla umění a věda. Stejně jest nutno si počínati u snů. Proto Synesios radí, aby každý si všímal svých vlastních snů a následků takových, s nimiž ve snu viděné se shoduje, dobře si viděné i prožité zapamatoval a takovým bedlivým sebepozorováním si utvořil řadu pravidel, takže by potom každý, na nic nezapomínaje, mohl sobě sestaviti použitelnou věštebnou a vykládací metodu svých snů. Nejvýznamnější sny bývají ony, které se staly za průchodu Luny oním znamením, které ovládá devátý dům základního horoskopu, ročního horoskopu, aneb když prochází devátým znamením vůbec (Střelec). Nejpravdivější a nejspolehlivější věštby nepodává nám příroda, ani lidské umění. Budoucnost zjevují nám toliko čisté duše z božího vnuknutí. Tím řekli jsme vše, co se vztahuje na věštby a orakula.

Kapitola 60.

O nadšení a věštbách ve bdění, o síle melancholické povahy, kterou někdy i démoni jsou vábeni do lidských těl.

Nejenom osoby spící, ale také i bdící mohou někdy věštiti, je-li jejich duše volná a je-li vedena nějakou zvláštní pohnutkou. Takové věštění jmenuje Aristoteles nadšením a odvozuje je z temperamentu melancholického. Ve svém pojednání o věštění píše: „Melancholikové umí výborně předvídati a vykládati, představujíce si rychle stav věcí a zachycujíce velmi snadno dojmy z nebeského světla". Ve svých „Problémech" tvrdí tentýž filosof, že Sibylly a bakchantky, jakož i Niceratus ze Syrakus a Ammon věštili a básnili jenom následkem svého melancholického temperamentu. Tedy příčinou nadšení u lidí je povaha melancholická, ovšem nikoli ta, zvaná černou žlučí, jež je povahy velmi zlé a odporné, takže její převážení v lidském těle vyvolává dle fyziků a lékařů nejen šílenství, ale i posedlost lidského těla zlými duchy, nýbrž touto povahou rozumíme onu tak zvanou přirozenou a bílou žluč. Vznícena a hořící vyvolává nadšení směřující k vědě a věštbě, zvláště, působí-li ještě nějaký jiný nebeský činitel, hlavně Saturn. A poněvadž Saturn je chladný a suchý jako tato povaha, vlévá do duše denně nadšení, které posiluje a udržuje. A jsa mimo to původcem tichého rozjímání, mající v nenávisti vše veřejné, a nejvyšší planetou, neodvolává pouze duši z oboru jejího vnějšího zaměstnání, ale povznáší ji nad věci pozemské až k nejvyššímu, propůjčuje jí vědu a znalost budoucna. To měl na mysli Aristoteles, když ve svých „Problémech" napsal: „Následkem své melancholické povahy stali se mnozí téměř božskými lidmi a předpovídali budoucnost; jiní se stali básníky". Dále praví, že všichni mužové znamenití ve vědách byli melancholiky, s čímž souhlasí i Demokritos a Platon tvrdíce, že někteří melancholikové vynikají duchem tak velice, že se podobají více bohům než lidem. Melancholikové, nejdříve nevzdělaní, neobratní a lehkověrní, jakými byli Hesiodos, Ion, Tynnichus z Chalkidiky, Homeros a Lucretius, byli často náhle uchváceni nadšením, stavše se básníky a mnohdy sotva rozuměli svým vlastním podivuhodným a božským zpěvům. Proto praví božský Plato o Ionovi: „Pohasne-li oheň nadšení, nerozumějí sami básníci dobře tomu, co napsali, třebaže podle slov odborníků v různých uměních a vědách, vyslovili pravdu." Dokonce melancholický temperament jest tak mocný, že jeho působením přitahují se někdy do lidských těl i nebeští démoni, za jejichž přítomnosti a na jejichž popud upadají lidé do stavu blouznivého nadšení, promlouvajíce podivuhodně, jak dosvědčuje celý starověk; prý se tak děje v trojím směru podle tří duševních sil: imaginace, rozumu a nazírání. Setřásla-li duše, vedena melancholickým temperamentem, okovy těla a pouta údů a přešla-li cele ve stav imaginace, stává se náhle obydlím nižších démonů, kteří ji často propůjčují podivuhodnou zručnost v nesnadném umění. Tak pozorujeme, že nejnevzdělanější člověk se stává mnohdy náhle nejlepším malířem, architektem, aneb mistrem v jakémkoliv umění. Předpoví dají-li nám takoví démoni budoucnost, pak týká se poruch živelných a událostí časových, jak kdysi Sibylly Římanům věštily. Povznese-li se konečně duše ve stav nazírání, stává se sídlem vyšších duchů, dovídajíc se od nich božská tajemství božského řádu, stupňů andělských a všeho, co přísluší k poznání věčných věcí a ku spáse duší. Co se týče předpovědí budoucna, věští nám to, co souvisí s božskou prozřetelností, jako například budoucí zázraky, příchod budoucích proroků a změny zákona. Tak předpověděly Sibylly Krista, dlouho před jeho příchodem. Vergilius tušil asi blízký příchod Kristův, když vzpomněv kumejské Sibylly v básni věnované Polliovi, pěje:

Ultima Cumaei iam venit temporis aetas, magnus ab integro seclorum nascitur ordo, iam ředit et virgo, redeunt Saturnia regna, iam nova progenies coelo demittitur alto42

A poněkud dále naznačuje vyhlazení dědičného hříchu slovy:

Ie duce si qua manent sceleris, vestigia nostri irrita, perpetuo solvent formidine terras43

A připojuje:

lile Deum vitam accipiet, divisque videbit permixtos heroas, et ipse videbitur illis, pacatumque reget patriis virtutibus orbem44

I potření hada a zničení dřeva smrti, to jest zničení jedu stromu poznání dobrého i zlého, naznačuje slovy:

Occidetetsarpens, etfallaxherbaveneni45

Avšak, že přece jen zbude jakási stopa po prvotním hříchu, naznačuje dalším:

Panea tamen suberunt. priscae vestigia fraudis46

Konečně, povznášeje se co nejvýše, vzývá Očekávaného jako Syna Božího následujícími slovy:

Chara Deum soboles magnum Jovis incrementum,

aspice connexo nutantem pondere mundum,

et terras, tractusque maris, coelumque profundum:

aspice venturo laetentur ut omnia seclo.

O mihi tam longae maneat pars ultima vitae,

spiritu etquantum saterittuadicerefacta47

Jsou i věštby, které zaujímají střední místo mezi věštěním přirozeným a nadpřirozeným. Tak smrti blízcí a stářím vysílení lidé předvídají někdy budoucnost, ježto, jak praví Plato ve své „Republice", ti, jimž smysly již tolik nepřekážejí, vidí daleko ostřeji; také se přibližují stále více a více onomu místu, kam spějí, a jejich pouta jsou již uvolněna, nepodléhají více jako drive svému tělu, a proto také snadněji vnímají světlo božského zjevení.

Kapitola 61.

O složení člověka, jeho vnějších a vnitřních smyslech a rozumu; o trojích žádostech duše a vášních vůle.

Mnozí teologové se domnívají, že Bůh tělo prvního člověka nestvořil bezprostředně, nýbrž že je sestavil a utvořil ze živlů prostřednictvím nebeských duchů; s tímto názorem souhlasí podle nauky Platonovy také Alkinoos, tvrdě, že nejvyšší Bůh je stvořitelem celého světa, tedy i bohů a démonů,

42 Poslední již věk času dle Kumejské věštby dochází, a veliký řád ér mohutně se rodí, vrací se Panna a vláda Saturnova a již z vysokého nebe sestupuje nové potomstvo.

43 Za tvé vlády, jestliže zůstávají ohavné stopy naší viny, nechť zbaveny jsou země věčné hrůzy.

44 On přijme život bohů, uzří bohy spolu s heroy, a sám bude viděn mezi nimi a bude vládnouti otcovskými ctnostmi uklidněným světem.

45 Zahubí i hada i potměšilou bylinu jedovatou.

46 Zastaralé lži přece jen zbude sled.

47 Bohům vzácný, veliký potomku Dia, viz jak radostí chvěje se báň světa, i země, okruhy moře i hluboké nebe; viz, jak vše se raduje v budoucím věku. Ó nechť trvá mi dech ku zvěstování tvých děl.

 

kteří jsou proto nesmrtelní. Ostatní věci a druhy smrtelných bytostí stvořili z rozkazu nejvyššího boha bohové mladší, neboť kdyby je byl utvořil sám Bůh, byly by také nesmrtelné. Bohové vzali tudíž ze země, ohně, vzduchu a vody určité částice, sloučili je navzájem a utvořili takto ze všeho jedno tělo, které podrobili duši, a vykázali v něm jednotlivým citům zvláštní místa, jako hněvu prsa, žádostem břicho, ušlechtilejším smyslům hlavu, jako tvrz a záštitu těla celého. Pak došlo na různé orgány mluvy.

Smysly dělíme na vnější a vnitřní; vnějších obecně známých smyslů je pět a jejich základem je rovněž pět orgánů. Jsou uspořádány tak, že nejčistší jsou ony, které se nacházejí na vyšších částech těla. Oči jsou umístěny nejvýše, a proto jsou také nejčistší, neboť jsou spřízněny s povahou světla a ohně. Na druhém místě co do čistoty jsou uši, které možno přirovnati ke vzduchu. Na třetím místě je nos, jehož povaha nalézá se uprostřed mezi vzduchem a vodou. Orgán chuti jest již hutnější a přibližuje se nejvíce povaze vody, a konečně je tu po celém těle rozvětvený orgán hmatu, odpovídající zemské hustotě. Jemnější jsou ony smysly, které vnímají věci z dálky, jako zrak a sluch a do jisté míry i čich, který vzduchem vnímá mnohé, co není v jeho blízkosti. Chuť jest omezena pouze na vjemy zblízka. Pocit neboli hmat je činným ve dvojím směru, neboť nevnímá pouze věci z bezprostředního styku, ale jako zrak postřehuje prostřednictvím vzduchu, tak i hmat vnímá prostřednictvím hole neb prutu tělesa tvrdá, měkká a tekutá. Hmat jest jediný ze všech smyslů, který je společný všemu živoucímu. U člověka jest ostatně hmat smyslem nejspolehlivějším, neboť co se týče chuti a pocitu předčí sice člověk zvířata, ale v ohledu ostatních tří smyslů jsou mnohá zvířata člověka dokonalejší. Ku příkladu psi vidí, slyší a čijí ostřeji než člověk.

Vnitřních smyslů podle Averrhoesa je čtvero. Prvním jest smysl obecný, který shromažďuje a zpracovává všechny představy a dojmy smyslů vnějších, druhý jest smysl imaginační, jehož úkolem jest - poněvadž sám ničeho nevnímá - obrazy zachycené jinými smysly podržeti a předati je smyslu třetímu, mysli, která obrazy ty poznává a posuzuje, aby materiál takto rozlišený, spořádaný, rozpoznaný a posouzený odevzdala k uschování paměti, čtvrtému to vnitřnímu smyslu. K fantasii a síle myslivé vztahují se všeobecné rozmluvy, nařízení, žádost a nelibost, jakož i popud jednání, a co se týče duchovna, úsudek, nadání, vědomosti, moudrost, rozvaha a šťastná rozhodnost. Ona ukazuje nám ve snu budoucnost, a proto se také často nazývá fantasie duchem fantastickým; je posledním stupněm inteligence, protože dle Jamblicha je vrozena všem duševním silám, zobrazuje všechny tvary, podrobnosti druhů, účinky a viděné, nebo předává opět dojmy jiných sil jiným a donucuje věřiti tomu, co bylo viděno a rozumem pochopeno. Především hotoví si obraz podle zvláštností každé věci; tyto obrazy shromažďuje a srovnává, nalézajíc je podobnými, aneb pracujíc ktomu, aby se shodovaly; vyvolává veškeré duševní činnosti, slučuje vnější s vnitřním a působí dokonce i na tělo.

Smysly mají svoje orgány v hlavě, neboť smysl obecný zaujímá v mozku nejpřednější místo se silou imaginační, ačkoliv Aristoteles vykazuje smyslu obecnému místo v srdci; síla myslívá dlí v nejhořejší a střední části hlavy, paměť pak v části nejzazší. Četné jsou dále nástroje hlasu a mluvy, totiž svaly uvnitř prsou mezi boky, hrudník, plíce, průdušky, hrdlo, vše chrupavčité podle zvratných nervů, hlasivky a všechny svalovité orgány dýchání. Vlastním orgánem mluvy jsou však ústa, ve kterých se tvoři slova a řeč, a sice jazykem a průduškami, zastupujícími nástroje, podnebím vyvozujícím hlas, otevřením zubů a úst, jako u strun na lyře a konečně i nosem přispívajícím k dobrému i špatnému hlasu. Nejvýše nad pocitovou duší, rozvinující svoje síly po orgánech těla, stojí netělesný duch, jenž je povahy dvojí: na jedné straně zkoumá příčiny, vlastnosti a průběh věcí v přírodě, oddávaje se tak rozjímání o pravdě, pročež nazýváme ho duchem rozjímavým, kdežto druhá povaha či síla ducha, kterou tento rozlišuje, se zaměstnává úplně úsudky a jednáním, pročež je nazývána duchem činným. Tak uspořádala příroda síly u člověka, aby mohl poznati vnějšími smysly věci hmotné, smysly vnitřními pak podobnosti těl a konečně duchem věci abstraktní, které nejsou ani tělesné, ani čemu tělesnému podobné. Z tohoto trojího řádu duševních sil vznikají v duši tři druhy žádostí: prvá, přirozená žádost je určitým sklonem přírody ku svému cíli, jako když kámen směřuje k zemi. Tendence tato sídli ve všem. Druhá, živočišná vztahuje se ke smyslům a dělí se v odmítavost a chtivost. Třetí žádost, duchovní, zve se vůlí a rozlišuje se od smyslné tím, že nežádá si ničeho, čeho nepochopila.

Ačkoliv sama vůle směřuje k možnému, přece, jsouc svojí podstatou svobodná, může tíhnouti i k nemožnému, jak tomu bylo u ďábla, jenž chtěl se rovnati Bohu. Vůle se stále pozměňuje k nižším silám. Z jejích zkažených žádostí vznikají čtyři vášně, jež trápí někdy tělo. První vášní je rozkošnictví, jakási změkčilost ducha nebo vůle, která se žádostivě oddává příjemným pocitům, které podávajísmysly. Jinými slovy je to sklon duše k vysilujícím rozkošem. Druhá vášeň je ochabnutí, zemdlení neb rozložení sil, vznikající tím, když při rozkoši se ve sladkosti požitku rozplývá veškerá duchovní síla, jež mizí, když se mu cele podrobuje. Třetí vášní je vychloubačnost, vypínavost, když se totiž někdo domnívá, že dosáhl v něčem nejvyššího, čímž se nepřístojně honosí a vypíná. Čtvrtou a poslední vášní je škodolibost, zlomyslnost, určitá radost z neštěstí bližního, bez vlastní ho prospěchu. Pravím výslovně bez vlastního prospěchu, neboť když se někdo raduje zištně z neštěstí, které potkalo jeho bližního, činí tak více z lásky k sobě, než z nelásky k druhému. Bolest plodí čtvero opačných vášní: hnus, zármutek, strach a hoře nad zdarem druhého bez vlastní škody, což jmenujeme závistí. Je to zármutek nad cizím štěstím, jako soucit je zármutek nad cizím neštěstím.

Kapitola 62.

O vášních ducha, jich původu, zvláštnostech a druzích.

Duchovní vášně jsou jistými pohyby neboli sklony, vyplývajícími z pojetí nějaké věci dle toho, pohlížíme-li na ni jako na věc dobrou či špatnou, příznivou či neblahou. Pojetí může býti trojí: smyslové, rozumové a duchovní; jimi se řídí duchovní vášně. Sledují-li vášně pojetí smyslové a přihlédají k časnému dobru nebo zlu z hlediska zisku nebo škody, příjemnosti nebo nepříjemnosti, nazývají se vášněmi přirozenými neb zvířecími. Sledují-li pojetí rozumové, přihlédají-li k dobru nebo zlu z hlediska ctnosti a hříchu, pochvaly a hany, užitečnosti a zbytečnosti, počestnosti a hanebnosti, nazývají se vášněmi rozumovými či dobrovolnými. Sledují-li konečně vášně pojetí duchovní a přihlédají k dobru neb zlu ze stanoviska spravedlnosti a křivdy, pravdy a klamu, nazývají se vášněmi duchovními, neboli starostmi svědomí. Podkladem duševních vášní jest však síla žádostivosti duše samé, jež dělí se na pud chtivosti a odmítání, jež různým způsobem hledí k dobru neb zlu. Pud chtivosti uvažuje mnohdy o dobru a zlu ze stanoviska obecného, a tu vzniká láska nebo rozkoš, na druhé straně pak nenávist. Aneb nevidí dobra vůbec a pak povstávají žádost a touha. Rozjímá-li o zlu jako o nepřítomném, ale hrozícím, doléhajícím, vzniká ošklivost a snaha uniknouti. Aneb dívá se na dobro i zlo jako na přítomné, a tu vzniká na jedné straně potěšení, radost a rozkoš, na straně druhé pak zármutek, soužení a bol. Odmítání uvažuje o dobru a zlu ze stanoviska obtížného dosažení nebo uhájení, útěku neb zapuzení, a to brzo s důvěrou, což vyvolává naději a odvahu, brzo s nedůvěrou, čímž vznikají zoufalství, tesknota a strach. Mnohdy stupňuje se hněvivé vzrušení až k pomstě, kníž dochází jedině následkem dřívějšího zla, jakým je utrpěná křivda nebo těžké ublížení. Tak nacházíme v duši 11 vášní: lásku, nenávist, žádost, ošklivost, radost, bolest, naději, zoufalství, odvahu, strach a hněv.

Kapitola 63.

Kterak vášně ducha mění vlastní tělo, pozměňujíce jeho vlastnosti a působíce na ducha.

Imaginační síla neboli fantasie vládne duševním vášním závislým na smyslovém chápání. Podle různosti vášně pozměňuje a přeměňuje tato vlastní tělo různě, zjevně, pozměňujíc jeho nahodilé vlastnosti, pohybujíc duchem nahoru nebo dolů, vně neb dovnitř a rozmanitě působíc na údy. Tak v radosti je duše puzena navenek, ve strachu dovnitř, při uctivosti stoupá k hlavě. V radosti se rozšiřuje srdce, v bolu se svírá. Podobně děje se v hněvu neb úzkosti, jenomže rychleji. Hněv nebo pomstychtivost vyvolávají také horkost, červeň, trpkou chuť a průjem. Strach bývá provázen chladem, tlučením srdce, němotou a bledostí, smutek potem a barvou namodralou. I soucit, jsa jistým druhem smutku, zachvátí často tělo soucítí čího, jako by bylo tělem litovaného. Je známo, že pouto lásky mezi milenci bývá někdy tak silné, že čím trpí jeden, tím trpí i druhý. Úzkost vyvolává suchost a černání. Jaký žár vyvolává milostná vášeň v játrech a žilách, vědí dobře lékaři, kteří podle těchto známek u vášnivého milence poznávají osobnost milenčinu. Tak poznal Erasistratos, že Antichos vzplál k Stratonice láskou. Je také známo, že velmi prudké vášně mohou přivoditi i smrt, a lid ví, že někdy přílišnou radostí, láskou neb nenávistí lidé umírají, ale také často se uzdravují. Tak čteme o Sofoklovi a sicilském tyranu Dionysiovi, že oba, obdrživše zprávy o svém úspěchu v tragedii, zemřeli. Jedna matka, spatřivši svého syna vraceti se z bitvy u Cannen, náhle zemřela. Jak působí zármutek, je rovněž obecně známo, a my víme, že často pošli psi zármutkem nad smrtí svých pánů. Někdy mají takové vášně vzápětí vleklé choroby, jindy zase uzdravení. Mnozí dívajíce se zvýše, chvějí se bázní, předočima se jim tmí, je jim nevolno a často pozbývají i vědomí. Někdy dochází k pláči, horečce a padoucnici, mnohdy však tyto nepříjemnosti mizí; jindy se zase projevují jiné podivuhodné účinky, jak tomu bylo u Kroisova syna, němého od narození, jemuž veliká úzkost a touha navrátily mluvu, již mu příroda tak dlouho odpírala. Tak při náhlém přepadení stávají se údy náhle neživotnými, necitlivými a nehybnými; někdy se však život do nich opět vrací. Co zmůže prudký hněv a veliká odvaha, vidíme na Alexandru Velikém, z něhož v Indii za bitvy sršel oheň a zářilo světlo. Tak i o Theodorichově otci čteme, že sršely z celého jeho těla jiskry na všechny strany a dokonce byly provázeny i sykotem. I u zvířat se toto někdy děje. Vypravuje se o jednom Tiberiově koni, že chrlil oheň.

Kapitola 64.

Kterak vášně ducha působí na tělo podobností napodobeného. Dále o proměně a přemístění lidí a jakými silami mohutnost imaginační nejen tělu, ale i duši vládne.

Uvedené vášně působí na tělo napodobivostí, to jest vyvolávají zjevy obdobné, je-li zároveň činná živá imaginační síla; například, dostáváme chuť, slyšíme-li něco, vidíme-li někoho jísti pikantní jídla aneb i když si to pouze představuje. Vidíme-li někoho zívati, zíváme rovněž a mnozí cítí v ústech kyselou chuť, mluví-li se o octu. Ošklivý pohled pobuřuje chuť a budí odpor. Mnozí omdlévají, spatřili lidskou krev. Někteří mají hořko v ústech, když vidí, jak někomu je předkládáno hořké jídlo. Vilém Pařížský vypravuje o jednom člověku, jenž potřeboval-li projímadla, pohlédl pouze na lék a účinek se dostavil. Zde nepůsobily ani podstaty, ani chuť, ani vůně, nýbrž pouhá shoda představy. Z téže příčiny trpí spící ve spánku nesnesitelné útrapy pálení, když se jim zdá, že hoří, aneb že se nacházejí v plamenech, ačkoliv ve skutečnosti není ohně nablízku a vše je působenou pouze podobností představivosti. Někdy dokonce i lidská těla bývají proměněna, přetvořena a přenesena v jiná místa, což se děje sice častěji ve spánku, ale stává se i za bdění. Tak Cyppus, pozdější volený italský král, usnuv přemítaje o býčím zápasu, jehož byl vášnivým milovníkem, druhého dne se probudil s rohy na hlavě, jichž vznik nelze jinak vysvětliti, nežli že vegetativní síla vzrušenou fantasii vydrážděná pudila rohotvornou šťávu ku hlavě a vykouzlila rohy. Přemýšlí-li totiž někdo o něčem nepřetržitě, vytváří se v jeho nitru obraz představované věci, jenž reprodukuje se v krvi, která pak vtiskuje tento obraz údům, které oživuje, vlastním i cizím. Tak například imaginace těhotné ženy vtiskuje plodu znamení toužené věci, aneb imaginace člověka kousnutého vzteklým psem vyvolává v jeho moci obrazy psů. Tak mnozí náhle zešediví a jeden hoch během jediné noci působením snu vyrostl v dokonalého muže. Mnozí řadí sem i jizvy krále Dagoberta a stigmata sv. Františka; onen obával se příliš přepadení, tento pak stále rozjímal o ranách Kristových. Mnozí bývají přenášeni řekami, ohněm a nedostupnými místy, což se děje tak, že představy prudké touhy strachu neb odvahy vtiskují se duši a sloučeny s výpary dráždí ústroj v dotknutí se jeho základu a zároveň i fantasii, která je principem místního pohybu. Tak údy a orgány pohybu se podráždí a jsou nepochybně přenášeny na místo, které duše imaginovala, ovšem nikoliv viditelně, nýbrž vnitřní fantasií. Duše vládne tělem tak mocně, že je sama přenáší na místa, jež si představuje neb o nichž sní. Lze uvésti mnoho příkladů poukazujících na zázračnou moc ducha nad tělem. Tak píše Avicena o jednom člověku, jenž ochromoval podle libosti. Jediným příkladem obdobného druhu je případ Vibia, jenž nezešílel snad nešťastnou náhodou, nýbrž dobrovolně; chtěje totiž hráti šílence domníval se, že jeho šílenství je toliko geniálním přednesem a zatím zešílel opravdu. Augustin vypravuje o lidech libovolně pohybujících ušima a o jiných, kteří mohou stáhnouti kůži temenní až k čelu a zase zpět, aniž by pohnuli hlavou. Jiný se mohl opět potiti podle libosti. Také je známo, že mnozí dovedou kdykoliv prolévati slzy, jiní opět mohou dle libosti vyvrhovati požité jídlo, jakoby jejich tělo bylo pytlem. Ještě dnes nalezneme jednotlivce, umějící napodobiti hlasy ptáků a jiných zvířat tak dokonale, že jich nelze rozeznati od pravých. Sám Plinius uvádí mnoho příkladů, kdy ženy proměnily se v muže a Pontanus dosvědčuje, že za jeho doby totéž se přihodilo se ženou z Cajety a s jistou Emilií; provdavše se, proměnily se po letech v muže. Jak mocně působí imaginace na duši, ví každý, a poněvadž se přibližuje k podstatě duše lépe než smysly, proto také mocněji na ni působí. Silnou, magicky řízenou imaginací, sny a inspirací probudíme velmi často v dívkách nejvroucnější lásku. Tak vlivem snu zamilovala se Médea do Jásona. Někdy silnou imaginací nebo rozjímáním uvolní se duše z těla úplně, jak vypravuje Celsus o jednom knězi, jenž dle své vůle upadal do bezvědomí a ležel jako mrtvý; když ho bodali a pálili, nepociťoval bolestí, nýbržležel nepohnutě a nedýchal. Hlasité volání lidí slyšel podle svých slov jako by znělo z dálky. O předmětu tomto pojednáme siřeji ještě v dalším.

Kapitola 65.

Jak duševní vášně mohou působiti navenek i na cizí bytost.

Jsou-li duševní vášně, provázející fantasii, prudké, mohou pozměniti nejen vlastní tělo, ale mohou i působiti rozšířeně na tělo cizí, a tímto způsobem vyvolati určité podivuhodné účinky v živlech i ve hmotách; stejně mohou odehnati i způsobiti onemocnění těla i duše. Hlavními příčinami tělesného zdraví jsou duševní vášně. Duše velmi nadšená a živou imaginací vzrušená přináší zdraví i chorobu nejen tělu vlastnímu, ale i tělu cizímu. Avicena má za to, že velbloud může padnouti, chce-li kdo tomu svou imaginací. V moči člověka psem pokousaného vidíme obrazy psů. Podobně působí i imaginace těhotné ženy na cizí tělo, neboť plodu se dostává znaků imaginované věci. Proto v groteskních představách těhotných žen dlužno hledati příčinu znetvoření plodu. Marek Damašský vypravuje o jednom takovém případě ze Santa Pietry v Pise. Císaři a českému králi Karlu byla představena dívka, která od narození byla celá chlupatá jako divé zvíře, poněvadž její matka v době těhotenství velmi často patřila v náboženském vzrušení na obrázek sv. Jana Křtitele, který visel nad jejím lůžkem. Takové věci nedějí se však jen u lidí, nýbrž i u nejhloupějších zvířat. Tak čteme o patriarchu Jakubovi, že vloživ hole do vody, pestře zbarvil Labanovy ovce. Poněvadž imaginace pávů a jiných ptáků sedících na vejci silně působí na zbarvení peří, můžeme vypěstovati i bílé pávy, ověsíme-li posadu bílými šátky. Z uvedeného vysvítá, že podrážděná fantasie může působiti nejen na vlastní síly, ale i na tělo cizí, dosáhlo-li její podráždění určité síly. Chtějí-li čarodějové uškoditi, snaží se působiti na lidi pevným pohledem. Téhož názoru je i Avicena, Aristoteles, Algazel a Galén. Výpary nemocného těla mohou velmi snadno nakaziti i jiné, jak to zřejmě pozorujeme u moru a vyrážek. Ve výparech očí tkví síla tak mocná, že jest možno jí bližního okouzliti a nakaziti. Tak bazilišek a katablepa pohledem usmrcují a mnohé ženy skytské, illyrské a triballské mohly usmrtiti všechny, na které vrhly svůj zhoubný pohled. Nelze se tudíž diviti, že duše jednoho může působiti na tělo i duši druhého, neboť duše je daleko mocnější, silnější, žhavější a hybnější, než výpary tělesné a také se jí nedostává působivých prostředků. Mimo to nemá cizí duše nad tělem méně moci, než cizí tělo. Člověk působí na druhého již pouhým stavem mysli a charakterem. Proto varují filosofové před obcováním s lidmi zlými a nešťastnými, ježto jejich škodlivými paprsky naplněná duše okolí kazí. Naproti tomu měli bychom vyhledávati společnost lidí dobrých a šťastných, poněvadž nám mohou velmi prospěti. Neboť jako assa foetida a pižmo naplňují všechno svým zápachem, tak z člověka zlého vždy něco zlého a z člověka dobrého vždy něco dobrého přechází na člověka druhého, a často na něm utkvívá dlouhou dobu. Působí-li nyní svrchu uvedené vášně tak mocně na fantasii, působí zajisté tím více na rozum, který sám o sobě jest vyšší a dokonalejší než fantasie. Ještě silněji pak působí na schopnost naziravou, neboť obrátí-li se tato všemi duševními silami knebi o milost, jest schopná často poskytnouti božské dary nejen tělu vlastnímu, ale i cizímu, jemuž je nakloněna. Pomysleme jen na zázraky, jež konali Apollonios, Pythagoras, Empedokles, Filolaos a mnozí proroci a naši svatí. To však objasníme podrobněji později, až budeme jednati o náboženství.

Kapitola 66.

Jak vášně duševní velmi jsou podporovány vhodným nebem a jak nezbytná je v každém díle síla duše.

Nebeská síla velmi podporuje duševní vášně, jež, harmonují-li ať již svou přirozenou shodou či úmyslnou volbou s nebem, stávají se velmi účinnými a mocnými. Ptolemaios praví: „Kdo zvolil lepší, neliší se od toho, kdo všeho nabyl od přírody." - Aby nám bylo nebe příznivo, jest nám při každém díle přihlížeti ktomu, aby naše myšlenky, náklonnosti, představy, volby, rozhodnutí a podobné harmonovaly s nebem. Neboť vášně ladí našeho ducha, podle své podoby, vystavujíce nás a naše hmoty rychle hořejšímu působení, jež s nimi souhlasí. Svojí hodnotou a příbuzenstvím s hořejším přijímají daleko více dary nebeské, než vše jiné; neboť naše duše může býti uvedena v souhlas imaginační silou s nějakou hvězdou tak, že se náhle naplní jejími silami, stávajíc se jakousi nádrží jejích účinků. Na rozjímavého ducha, obrátivšího se od smyslná, imaginace, přírody a uvažování a zaměstnaného cele duchovnem, můžeme bráti zřetel jen potud, pokud se vystavuje působeníSaturnovu. Mnohého dosahuje náš duch vírou, to jest pevnou důvěrou, napjatou pozorností a rozhodnou odevzdaností aktivního i pasivního, onou vírou, jež v každé hmotě pomáhá a jež každému dílu, které jsme si předsevzali vykonati, propůjčuje sílu, takže v našem nitru vzniká obraz přijímané síly a hmoty v nás, aneb námi uskutečňované. Při každém díle, při každém upotřebení hmoty jest nám tudíž vysloviti mocné chtění, napnouti imaginaci a vzbuditi důvěřivou naději a nejpevnější víru. To velmi ku zdaru přispívá. Ze zkušenosti víme, že pevná víra, důvěřivá naděje a láska k lékaři, jakož i důvěra v lék velmi mnoho napomáhají k uzdravení, ba mnohdy zmohou více, než samotný lék. Neboť nehledě ktomu, že síla léku působí, účinkuje tu i duchovní síla lékařova, která je dosti silnou, aby vlastnostem chorého těla dala jiný směr, zvláště když nemocný lékaři důvěřuje, čímž stává se schopným přijmouti sílu lékaře i léku. K magickému působení je nutná pevná víra a neochvějná důvěra; nesmíme ani v nejmenším pochybovati o zdaru, ba nesmíme ani na to pomysliti. Neboť jako pevná a neochvějná víra mnohdy divy působí i tam, kde se započalo nesprávně, tak rozptyluje každá nedůvěra, každá starost duchovní sílu magikovu, jež zakolísá mezi dvěma extrémy. Proto také toužebně očekávané působení se nedostavuje a účinek se ztrácí, ježto týž bez pevné a neochvějné síly naší duše nemůže se ani sloučiti ani sjednotiti s věcmi a operacemi.

Kapitola 67.

Jak lidský duch může se spojiti s dušemi a inteligencemi nebes, a tím vtisknouti nižším věcem podivuhodné síly.

Filosofové, zvláště pak arabští, praví, že když lidská duše svými vášněmi a sklony velmi pozorně o nějakém díle pracuje, spojuje se s dušemi hvězd a s inteligencemi, což působí, že do věcí a našich operací se vlévá jakási podivuhodná síla jednak proto, poněvadž duše všechno poznává a může vykonati, jednak z toho důvodu, že všem věcem již od přírody je vrozena poslušnost vůči duši a že vše nutně působí a uskutečňuje to, co si duše přeje nejtoužebněji.

V tom tkví základ působení charakterů, obrazců, magických formulí, určitých slov a mnoha jiných zázračných pokusů. Proto myšlenky horoucně milující osoby působí ve věcech lásky, kdežto myšlenky člověka nenávistného jsou s to přivoditi škodu a zkázu. Tak je tomu se všemi věcmi, jimž se duše vášnivě oddává. Vše, co potom duše koná a nač myslí, ať již jsou to charaktery, obrazce, slova, řeči, posunky aneb jiné věci, je podporováno žádostí duše a získává podivuhodnou sílu, tryskající nejen z duše toho, jenž v onu hodinu, kdy je prodchnut nejmocnějším chtěním, operuje, nýbrž i z postavení a vlivu nebe na duši. Zmocní-li se naší duše velká vášeň nebo síla, tu použije často sama od sebe pravé a nejúčinnější hodiny a nejvhodnější a nejlepší příležitosti. Tak praví i Tomáš Akvinský ve své 3. knize spisu „Proti pohanům". Proto mocné vášně ve věcech v určité hodině duší započatých jsou provázeny účinky téměř zázračně působivými. Nutno však věděti, že podobné věci prospívají pouze jejich tvůrci nebo tomu, jenž jest jim nakloněn, jakoby byl jejich tvůrcem; jiným snad pouze velmi nepatrně. Obecným pravidlem je, že každá duše silná svým chtěním a svou vášní, zesiluje a usměrňuje pro žádaný cíl takové věci; proto kdo chce se prakticky magii věnovati, musí znáti zvláštnosti své duše, její sílu, míru, řád a stupeň moci ve vesmíru.

Kapitola 68.

Jak náš duch může libovolně přeměňovati a poutati nižší věci.

Lidská duše má schopnost proměňovati věci i lidi, přitahovati je, překážeti jim a připoutávati je ku předmětu své touhy. Všechny věci ji poslouchají, když její vášeň či síla dosáhne určité výše, aby ovládla to, co upoutává. Horní působí a přitahuje k sobě dolní, a dolní se mění neb je zasaženo stejně jako horní. Hmoty vyššího stupně nějaké hvězdy poutají, přitahují aneb překážejí hmotě nižšího stupně dle toho, souhlasí-li spolu, či nesouhlasí. Tak lev se bojí kohouta, poněvadž kohout obsahuje v sobě více sluneční síly než lev. Magnet přitahuje železo, poněvadž magnet v řadě nebeského medvěda má vyšší stupeň; diamant ruší sílu magnetu, protože v oblasti martických sil je mocnější. Podobně i člověk, jemuž se dostalo duševními vášněmi či vhodným použitím přírodních věcí darů nebeských a který si osvojil sluneční sílu, může slabšího okouzliti, nutě ho k obdivu a poslušnosti. V oblasti měsíční síly může zotročiti a způsobiti onemocnění, v okruhu síly saturnské uklidňuje, rozveseluje či zesmutňuje, jupiterovské donucuje k uctívání, martické vyvolává strach a spory,v oblasti síly Venušiny budí lásku neb rozkoš a v okruhu síly Merkurovy směřuje k přesvědčivosti a povolnosti atd. Důvodem však těchto kouzel jest jasně vyjádřená žádost za spolupůsobení nebeského účinku. Taková kouzla lze zrušiti neb znesnadniti pouze mocnější opačnou vášní. Stejně jako duševní chtění spoutává, tak i ruší a zabraňuje. Obáváš-li se Venuše, odporuj jí Saturnem, strachuješ-li se Saturna neb Marta, odolávej jim Venuší či Jupiterem, neboť dle astrologů jsou tyto planety znepřáteleny, čemuž nutno rozuměti tak, že tyto planety vyvolávají v dolních věcech protivné vášně, neboť na nebi, kde vládne hojnost všech věcí a láska, nemůže býti nenávisti, ani nepřátelství.

Kapitola 69.

O řeči a síle slov.

V předchozím jsme ukázali velikost síly duševních vášní a nyní uvedeme, jak stejně mocná sílaje obsažena ve slovech a názvech věcí, zvláště pak v souvislých řečech a modlitbách. Neboť slovy se lišíme od zvířat, a proto se nazýváme rozumnými. Pojem „rozum" nelze ovšem zde chápati ve smyslu duše vášně schopné, kterou -jak dí Galenos - mají s námi měrou větší či menší společnou i nerozumná zvířata, nýbrž rozumnými zoveme se pro rozum, vyjádřitelný slovy a řečmi, jimiž předčíme vše živé. Slovo Logos značí proto u Řeků rozum, řeč i slovo. Rozlišujeme slovo vnitřní a slovo vyslovené. Slovo vnitřní je myšlenkovým pojmem a hnutím duše, k němuž dochází myšlenkou nevyslovenou, jako například, když sníme, že mluvíme a disputujeme, aneb když za bdění přednášíme v duchu často celou řeč. Slovo vyslovené působí v určitém směru hlasem a zvláštní výslovností, jsouc vyvozováno dechem člověka v ústech a jazykem. Matka Příroda spojila takto, aby umožnila dorozumění a tlumočení myšlenek, tělesný hlas a řeč s duchem a myslí, aby je ti, na které se obracíme, mohli vnímati. Slova jsou tedy nejvhodnějším dorozumívacím prostředkem mezi mluvícím a poslouchajícím; nevyjadřují pouze myšlenky, ale jsou i nositeli síly mluvícího, který ji vysílá určitou energií vstříc svým posluchačům, což se někdy stává tak silně, že mění nejen posluchače, ale i těla jiná, ba i neživé věci. Slova představující - ať již srozumitelně či tajuplně - věci vyšší, duchovní, nebeské a nadpřirozené, jsou působivější ostatních, zvláště jsou-li pronesena řečí vznešenou a osobou svatou. Tato slova jsou právě tak znaky a představami neboli svátostmi, utajujícími sílu nebeských a nadpřirozených věcí, jakž i těch věcí, jež označují a jejichž vehiculem jsou, pro moc, kterou jim propůjčila síla toho, z čeho pocházejí.

Kapitola 70.

O moci vlastních jmen.

Vlastní jména jsou při magických operacích dle tvrzení všech mágů velmi potřebná, neboť přírodní síla věcí, jež postupuje nejdříve od předmětů ke smyslům, pak k imaginaci a k mysli, kde teprve pojem vzniká, vyjadřuje se nakonec hlasem a slovem. Proto praví platonikové, že ve hlasu, slovech a jménech je ve formě znaku ztajena síla věci samotné stejně, jako sám život, který nejdříve takřka ze semen hmoty v mysli je počat, zrozen hlasem a slovem a uchován písmem. Proto mágové tvrdí, že vlastní jména věcí jsou jakési paprsky, stále všude přítomné a uchovávající sílu věcí, pokud v nich vládne jejich podstata a pokud je z nich možno věci rozeznati jako dle vlastních a živoucích obrazců. Neboť jako Stvořitel světa vytváří pomocí nebeských vlivů a živlů planetárními silami různé druhy věcí, tak vznikají jejich vlastní jména zvláštností jejich účinků a těles v nich působících, jsouce propůjčena tím, jenž počítá a pojmenovává hvězdy.

O těchto jménech Kristus praví: „Vaše jména jsou zapsána na nebesích." Když člověk poznal účinky nebeských těles a vlastností j ednotlivých věcí, poj menoval j e podle toho, čím byly, j ak j e psáno v knize Mojžíšově: „Bůh předvedl všechno stvořené Adamovi, aby pojmenoval každou věc; a pojmenování to jí zůstalo." Taková jména uchovávají zázračné síly označených věcí. Každé pojmenování věci má svůj původ předně v působení nebeské harmonie a pak v lidském označení, třebaže se obé někdy neshoduje. Souhlasí-li však v nějakém slovu nebo jménu obě označení, nebeské i lidské, jest takové pojmenování následkem své dvojnásobné síly, přirozeně i vědomě člověkem udělené ve vhodnou dobu a se zřetelem k potřebným okolnostem s přesně vytčeným úmyslem, dvojnásob působivé. U Filostrata čteme o jedné dívce zemřelé v Římě v den svatby, již dopravili k Apolloniovi, že obživla, když tento, otázav se na její jméno, se jí dotkl a vyslovil jakési tajemnéslovo. U Římanů bylo zvykem, že hleděli vyzvěděti mimo jména města, které obléhali, i jméno jeho odíraného božstva. Jakmile vše zvěděli, vyvolali jistou formulí ochranné božstvo z města, zakleli město i jeho obyvatele a po odstranění bohů je pak dobyli, jak pěje Vergilius:

Excessere omneš adytis arisque relictis, Dii quibus impérium hoc steterat48

Kdo by chtěl blíže poznati formule, jimiž byla vyvolávána ochranná božstva obleženého města a zaklínání nepřítele, nechť si je vyhledá u Livia a Macrobia: více o tom vypravuje Serenus Sammonicus ve své „Knize o tajemstvích".

Kapitola 71.

O souvislých řečech a zpěvech, moci zaříkávání a zaklínání.

Mimo síly slova a jmen existuje síla ještě mocnější, a to v souvislých řečech skrytou v nich pravdou, která působí, mění, poutá a zabraňuje, takže zatemňována ještě více září a bojem proti ní se upevňuje. Tato síla pravdy nezáleží ve slovech jednoduchých, nýbrž v celých větách, jimiž se něco tvrdí nebo popírá; sem patří zpěvy, exorcismy a podobně. Ve zpěvech a modlitbách, jimiž chceme přitáhnouti sílu nějaké hvězdy aneb vyšší bytosti, jest nám přesně přihlédati k silám, účinkům a zařízením s určitou hvězdou shodným; o darech a moci hvězd nutno se zmiňovati ve zpěvech pochvalně, vznešeně a slavně; avšak chceme-li co překaziti a zničiti, nutno to snižovati a zavrhovati. Čeho chceme dosíci, o to jest nám snažně prositi, naproti tomu chceme-li co zničiti a překaziti, pak jest nám žalovati a nenáviděti. Sluší se, aby mluva takových zpěvů byla krásná a elegantní a aby se svým členěním shodovala s určitým poměrem číselným a měrným s předmětem souhlasícím. Mimo to mágové předpisují, abychom se při vzývání a prosbě dovolávali jména některé hvězdy nebo vyšší bytosti, vztahující se ke zpěvu, jejich zázraků, běhu a drah v její sféře, jejího světla, vznešenosti jejich vládců, její krásy a jasu, mocných a zázračných sil, které obsahuje a podobně. Tak u Apuleja Psýché vzývá Cereru: „Prosím a vzývám tě při tvé plodonosné pravici, při radostných obřadech obžínek, při tichých tajemstvích košů, při letu služebníků tvých, draků, při brázdách sicilské země, nádherném vozu, houževnaté zemi, při skvělé svatbě Proserpiny, při stopách zářících nálezů dcery a při všem ostatním, co attická svatyně vEleusině mlčením zahaluje." Mimo vzývání všelikých jmen hvězd vyžadují mágové, aby se vzývala i jména inteligencí hvězdám vládnoucích, o nichž pojednáme na vhodném místě. Kdo by si přál v tomto ohledu příkladů podrobnějších, nechť si přečte hymny Orfeovy, neboť v magii přírodní není ničeho působivějšího, dbáme-li pozorně správné harmonie a jiných okolností mudrcům známým. Vraťme se však k našemu předmětu. Takové zpěvy, odpovídající řádu hvězd a podle předpisu přednesené jsou plny ducha a smyslu a použije-li se jich ve vhodné době s prudkou vášní, soustřeďují v zaklínači - v důsledku čísla a míry svých článků a z nich pramenícího tvaru a intensity imaginace - nejvyšší moc a na zaklínaný předmět působí bezprostředně, aby jej okouzlily nebo řídily ve smyslu mágovy vášně a řeči. Nástrojem čaroděje je však velmi čistý, harmonický, teplý a životný duch, provázený pohybem a vášní, harmonicky utvářený, nadaný citlivostí a vnímatelný rozumem. Vlastnosti tohoto ducha, jeho podobností nebeskou a volbou příhodné doby docházejí magické formule z nebe nejlepších sil, vyšších a působivějších, než jsou duchové a výpary života rostlin, bylin, kořenů, pryskyřicí, koření, kuřidel a podobně. Proto se snaží mágové při zaklínání věcí nadechnouti a vydechovati slova svých zpěvů se silou ducha na určitý předmět, aby všechen obsah duše byl přihnán k zaklínanému předmětu, uzpůsobenému tak, aby zmíněné síly do sebe přijal. Nutno podotknouti, že stejně jako každá modlitba, písmeno a slovo obvyklého rytmu a formy vyvolávají obvyklé účinky, tak působí i neobvykle, jsou-li proneseny neb napsány neobvyklým pořadem či pozpátku.

48

Všichni bohové, jimž tato říše byla zasvěcena, vyšli z opuštěných svatyň a oltářů.

 

Kapitola 72.

O podivné moci zaříkávání.

Kouzelné formule či zpěvy jsou prý tak mocné, že se lidé domnívají, že mohou zvrátiti celou přírodu. Apuleius praví, že magickým zaklínáním lze obrátiti tok rychlých vodních proudů, upokojiti moře, utišiti větry, zastaviti slunce, stáhnouti z nebe měsíc, strhnouti hvězdy, proměniti den v noc a ji prodloužiti. Lucanus pěje o tomto předmětu:

Cessa vere vices rerum, dilataque longa haesit nocte dies, legi non paruit aether, torpuit et praeceps audito carmine mundiis49

Krátce před těmito verši pak:

Carmen Thessalicum důra in praecordia fluxit, nonfatis adductus amor.50

A na jiném místě:

Mens hausti nulla sanie polluta veneni excantata perit.51

Podobně zpívá Vergilius v Damonu:

Carmina vel coelo possunt deducere lunám. Carminibus Circe socios mutavit Ulyssis. Frigidus in pratis contando rumpitur anguis, Atque satas alto vidi traducere messes.52

Ovidius praví v jedné své básni:

Carmine laesa Ceres sterilem vanescit in herbam, deflciunt laesi carmine fontis aquae. Illicibus glandes cantataque vitibus uva decidit, etnulloporna movente fluunt...53

Kdyby to nebylo pravdou, nenalezli bychom v zákonech tak přísných trestů pro ty, kdož ovoce očarovali.

Tibullus praví o jedné čarodějce:

Hanč ego de coelo ducentem sidera vidi,

fluminis haec rapidi carmine vertit iter.

Haec cantu finditque solum, manesque sepulchris

elicit, et tepido devocat ossa rogo.

Cum libet, haec tristi depellit nubila coelo:

Cum libet, aestivo convocat orbě nives54

Vším tím chlubí se kouzelnice u Ovidia, když praví:

Cum volui ripis ipsis mirantibus amnes infontes rediere suos, concussaque sisto:

49 Zmizely věru síly věcí, dlouhou nocí spoután byl den; ether vymkl se zákonu, ustrnul náhle svět zaslechnutým zpěvem.

50 Zpěv thessálský vnikl ve tvrdá prsa, neboť osud nepřivodil lásky.

51 Mysl se mate nikoliv požitím kouzelného jedu, ale zaklínáním.

52 Zpěvy mohou z nebe strhnouti lunu, zpěvy Kirké proměnila druhy Odysseovy, zaklínáním puká i zmrzlý had na lukách, ba i setbu jsem viděl přenášeti ve vzduchu jinam.

53 Ceres poraněná zaklínáním neplodnost přivádí v bylinu, vysychají vody pramene kouzlem poraněmé; z dubů žaludy, hrozny z révy a ovoce ze stromů padají, ač nikdo netřese.

54 Viděl jsem, jak z nebe stahovala hvězdy, jak měnila cestu řeky náhlým zaříkáním. Tímto i zemi sápala a duše lákala z hrobů a kosti zbavovala horkého ohně. Chce-li, zahání jím mraky z nebe, chce-li, v létě svolává z nebe sněhy.

 

Stantia concutio cantufreta, nubila pello, nubilaque induco, ventos abigoque vocaque: vipereas rumpo verbis et carmine fauces, vivaque saxa sua convulsaque robora terra, et sylvas moveo, jubeoque tremiscere montes, et mugire solum, manesque exire sepulchris, te quoque luna traho----55

Všichni básníci o tomto předmětu pějí a filosofové také nepopírají, že kouzelnými formulemi lze mnoho podivného vykonati, jako ku příkladu zničiti setbu, zahnati a přivolati bouři, léčiti choroby a podobné. Cato léčíval dobytčí nemoce jistými kouzelnými formulemi, které nalezneme ještě vjeho spisech o rolnictví. I Šalamoun znal, jak praví Josef, podobná kouzla. Afričan Celsus vypravuje, že podle nauky egyptské léčí se tělo 36 démony, kteří ovládají jednotlivé tělesné části a shodují se s týmž počtem zvířetníkových dekánů. Tito démoni bývají voláni zvláštními formulemi, aby chorobné části těla uzdravovali.

Kapitola 73.

0 síle písma, zažehnávání a nápisech.

Účelem slov a řečí je projeviti nitro duše, vyjádřiti nejtajnější myšlenky a oznámiti vůli mluvícího. Písmo je však posledním projevem ducha, je souhrnem, určením, ohraničením a opětováním řečí a slov. Co tkví v duchu, hlasu, slovu a řeči, lze vyjádřiti hlasem, a tak také vše, co lze vyjádřiti, lze napsati. Mágové proto tvrdí, že při každém díle nutno použíti jak zaříkávání, tak i psaného, neboť tím vším vyjadřuje operatér svoji vůli. Sbíráme-li byliny aneb kameny, jest nutno vysloviti, za jakým účelem tak činíme. Zhotovujeme-li obrazec, nevyslovíme pouze jeho účelu slovy, nýbrž vyjádříme jej

1 písemně. I Albert schvaluje ve svém „Zrcadle" zaříkávání a psaní, poněvadž bez nich by byla naše díla bez úspěchu. Neboť zdar nepřináší zařízení určité věci, nýbrž způsob, kterým se ona věc provádí. Vidíme rovněž, že podle stejných předpisů i staří pracovali, jak potvrzuje Vergilius, když pěje:

Terna tibi haec primům triptici diversa colore licia circundo, terque haec altaria circum effigiem duco.56

A zanedlouho:

Nectě tribus nodis ternos Amarilli colores,

nectě Amarylli módo, et Veneris, dic, vincula nečta.57

A tamtéž:

Limus ut hic durescit, et haec ut cera liquescit, uno eodemque igni, sic nostro Daphnis amore.58

Kapitola 74.

O tvarech, shodě a převedení písmen na znamení nebeská a planety v různých řečech s názornou tabulkou.

Bůh propůjčil člověku rozum a řeč, což jsou dle Herma Trismegista výsady jeho hodnosti, moci a nesmrtelnosti. Avšak lidskou mluvu rozdělil všemohoucí Bůh ve své moudrosti v rozličné jazyky, jimiž dle jejich rozmanitosti dostalo se také různých a zvláštních charakterů písmen, a to vždy dle

55  Chci-li, v udivených březích tekou řeky do svých pramenů, příboj utišuji a klidné vody zaklínáním vzbouřím, mraky zaháním i přivolám, větry tiším i probouzím; hrdla zmijí lámu slovy a zpěvem, pohybuji svojí vznícenou silou oživeným i balvany, zemí i lesy, poroučím, aby se třásly hory, otevírala země a mrtví vycházeli z hrobů. I tebe, Luno, stahuji. . .

56 Třemi tkanicemi trojbarevnými ovinul jsem tebe a třikrát kolem oltáře vedl jsem tvůj obraz.

57 Tři uzle nyní udělej trojbarevné, Amarylle, a znovu zavaž a rci: Venušina pouta svazuji.

58 Hlína, jak zde tvrdne a vosk se rozchází v jednom ohni, tak Dafnis v naší lásce.

 

určitého řádu, čísla a tvaru: nejsou náhodné, nevytvořila jich a neuspořádala lidská libovůle, nýbrž sám Bůh tak, aby souhlasila nejen s nebeskými, ale i s božskými látkami a silami. Ze všech písem jest však písmo hebrejské nejposvátnější, a to i tvarem písma, samohláskovými body a přízvuky, takže představuje hmotu, tvar i ducha. U božího trůnu, jímž jest nebe, bylo písmo toto nejdříve zobrazeno na základě postavení hvězd, neboť dle rabínů hebrejská písmena vytvořená na základě hvězdných tvarů, jsou plna nebeských tajemství, a to jak co do podoby, tvaru a významu, tak co do čísel jimi representovaných a harmonického spojení. Proto zasvěcenější hebrejští kabalisté slibují vyložiti vše, co vyšlo z prvotní příčiny a co lze zase na ni uvésti zpět, podobou těchto písmen a znaků, jich signaturou, jednoduchostí, odloučením, zakřivením, přímostí, nedostatkem, plností, velikostí, nepatrností, korunováním, otevřením, zakončením, uspořádáním, představením, spojením a kombinací písmen, bodů a přízvuků, jakož i výpočtem čísel v písmenech těch obsažených. Mimo to děli Hebrejci písmena své abecedy ve tři skupiny, totiž na 12 písmen jednoduchých, 7 dvojitých a na 3 matky a praví, že značí jako charaktery hmot dvanáct nebeských znamení, sedm planet a tři živly: oheň, vodu a zemi. Vzduch nepovažují za živel, nýbrž jaksi za pojítko ducha a živlů. I body a přízvuky jim přidělují. A jako nyní duch Stvořitele a Pravda všechno vytvořili a vytvářejí z planetárních a zvířetníkových aspektů za pomoci živlů, tak tvoří se jména všech věcí, z charakterů a bodů těchto písmen díla boží označujících, jako jejich symboly a stálí nositelé jejich podstat. V těchto charakterech, jejich tvaru, čísle, postavení, uspořádání a kombinaci tkví takové tajemství, že Origines se domnívá, že když přeložíme z nich sestavená jména do jiné řeči, ztrácejí svoji sílu; nejsouce již přirozeným označením; neboť jenom původní jména, která jsou správně dána, poněvadž jejich označení je přirozené, mají též přirozenou moc. Jinak jest tomu již se jmény danými podle dobrozdání, neboť nepůsobí jako znaky, nýbrž jako určité přírodní věci. Existuje-li však nějaká prvá a původní řeč, jejíž slova mají pnrozený význam, je to jak známo hebrejština. Kdo dobře rozumí jejímu uspořádání a dovede správně kombinovati její písmena, zná pravidla každého nářečí. 22 písmen hebrejské abecedy je základem světa a všeho tvorstva vněm bytujícího a pojmenovaného, vše, co bylo vysloveno a stvořeno, vzniklo z nich a dostává z jich kombinací jméno, bytí a sílu. Kdo však je chce vyzkoumati, musí tyto kombinace postupně studovati tak dlouho, až porozumí božskému jménu a textu Písma sv., neboť jména a slova proto působí při magických operacích, ježto princip, jímž příroda magicky působí, jest jméno Boží. Jsou to však věci příliš vysoké, než abychom mohli o nich v této knize podrobně pojednati, a proto se vrátíme raději k rozdělení písmen. Podle nauky hebrejské skládají se ze tří matek JOD, VAU, ALEF, sedmi písmen dvojitých THAU, REŠ, PHE, BET, DALET, GIMEL, KAF, a dvanácti jednoduchých: ŠIN, KOF, ČADE, ÁJIN, SAMECH, NUN, MEM, LÁMED, TET, HÉ, ZAJIN, CHET. - Podobný poměr nacházíme u Chaldejců. Podle tohoto vzoru jsou přidělena i písmena ostatních řečí nebeským znamením, planetám a živlům v jich pořadí, neboť u Řeků odpovídají ALFA, EPSILON, ETA, IOTA, OMIKRON, YPSILON, OMEGA sedmi planetám, BETA, GAMMA, DELTA, ZETA, KAPPA, LAMBDA, MÝ, NÝ, PÍ, RÓ, SIGMA, TAU nebeským znamením a posledních pět THETA, XI, FÍ, CHI, PSI představují čtyři živly a světového ducha. Latinská písmena jsou rozdělena podobně, jenže jinak rozestavena, neboť patero samohlásek: A, E, I, O, U, a dvě souhlásky J a V odpovídají planetám, dvanáct souhlásek: B, C, D, F, G, L, M, N, P, R, S, T, nebeským znamením a zbývající Q, X, Z, živlům; dechové písmeno H značí světového ducha. Y, jež není ani řeckým ani latinským písmenem a jehož se užívá jen ve slovech řeckých, následuje povahu svého jazyka. Ostatně třeba poznamenati, že dle mudrců, jsou hebrejská písmena nejpůsobivější, podobajíce se nejvíce věcem nebeským a světu, kdežto písmena ostatních řečí nejsou tak účinná, poněvadž jsou od nich velmi vzdálena. Jich pořad objasňuje přiložená tabulka. Kromě toho všechna písmena representují dvojí čísla, totiž roztažená, která vyjadřují číselnou hodnotu písmen jednoduše podle pořadí a souborná, která vždy čísla přecházejících písmen k sobě připočítávají. Potom jsou ještě čísla integrální, utvořená z psaných jmen podle různých druhů výpočtů. Kdo zná sílu těchto čísel, může v každé řeči pomocí písmen vyzvěděti podivuhodná tajemství, jakož i seznati minulost a budoucnost.

Mimo to jsou ještě jiná tajemná spojení mezi písmeny a čísly, o kterých pojednáme až v knihách příštích, neboť hodláme již tuto knihu ukončiti.