Tieň z hlbín času
(H.P.Lovecraft)

časťprvá

I

Po dvaadvaceti letech nočních můr a hrůzy, kdy mne zachraňovalo pouze zoufalé přesvědčení o mytickém zdroji určitých dojmů, nejsem ochoten potvrdit pravdu toho, co si myslím, že jsem našel v západní Austrálii v noci na 18. července 1935. Lze doufat, že má zkušenost byla zcela či částečně halucinací - pro niž ostatně existovaly hojné důvody. A přesto byl její realismus tak obludný, že doufat mi někdy připadne nemožné. Pokud se ta věc opravdu stala, pak se člověk musí připravit přijmout představy o kosmu, a o svém vlastním místě v kolotajícím víru času, jejichž pouhý náznak mu způsobí naprosté zdrcení. Musí se mít také na pozoru před konkrétním číhajícím nebezpečím, které, byť nikdy nepohltí celou lidskou rasu, může nestvůrnými a netušenými hrůzami zasáhnout jisté její smělé představitele.

Právě z tohoto důvodu veškerou silou svého bytí naléhavě žádám, aby došlo k definitivnímu ukončení všech snah o odkrytí pozůstatků neznámého předvěkého zdiva, které se vydala prozkoumat má expedice.
Připustím-li, že jsem byl při smyslech a bděl jsem, pak se můj zážitek oné noci vymyká všemu, co lidé kdy zažili. Šlo navíc o příšerné potvrzení všeho, co jsem se snažil odmítnout jako mýtus či sen. Naštěstí neexistuje žádný usvědčující materiál, neboť ve svém děsu jsem ztratil strašlivý předmět, jehož důkazní hodnota - pokud by byl skutečný a z oné ohyzdné propasti se dostal ven - by byla neotřesitelná.

Když jsem tuto hrůzu objevil, byl jsem sám - a dosud jsem o ní nikomu neřekl. Nedokázal jsem zabránit ostatním, aby kopali v jejím okolí, ale náhoda a pohyblivý písek je dosud uchránily před jejím nalezením. Nyní musím formulovat nějaké konečné prohlášení - nejen kvůli klidu vlastní duše, ale i proto, abych varoval všechny ty, kteří je snad budou číst vážně.

Tyto stránky - jejichž úvodní pasáže budou dobře známy bedlivým čtenářům všeobecného i vědeckého tisku - píši v kajutě lodi, která mne odváží domů. Předám je svému synovi, profesoru Wingatu Peasleemu z Miskatonické univerzity - jedinému členu mé rodiny, který se mnou nepřestal komunikovat po mé prazvláštní dávné amnézii, a člověku, jenž je nejlépe obeznámen s vnitřními skutečnostmi mého případu. Ze všech žijících lidí je to právě on, kdo s nejmenší pravděpodobností zesměšní to, co zde vylíčím o oné osudové noci. Před vyplutím jsem ho neinformoval ústně, neboť mám za to, že mé svědectví by měl raději získat písemně. Opakované klidné čtení v něm vyvolá přesvědčivější obraz, než v jaký bych mohl doufat, pokud bych spoléhal jen na svůj zmatený jazyk.

S tímto líčením může naložit, jak uzná za vhodné - může je ukázat, doplněné o patřičný komentář, všude tam, kde lze očekávat, že splní svou funkci. Pro ty čtenáře, kteří neznají počáteční fáze mého případu, své odhalení opatřuji úvodem s poměrně zevrubným shrnutím jeho pozadí.

Jmenuji se Nathaniel Wingate Peaslee a ti, kdo si vzpomínají na novinové zpravodajství z doby asi před dvaceti pěti lety - či na dopisy a články v psychologických časopisech před šesti či sedmi lety - už budou vědět, kdo a co jsem zač. Noviny byly plné podrobností o mé zvláštní amnézii z let 1908-13 a hodně se psalo o tradicích hrůzy, šílenství a čarodějnictví, jimiž je opředeno starobylé město v Massachusetts, které tehdy, jakož i teď bylo mým domovem. Přesto musím prohlásit, že na mých předcích ani na mém mládí nebylo rozhodně nic šíleného či zlověstného. To je velmi důležitý fakt v souvislosti se stínem, který na mne tak znenadání padl z vnějších zdrojů.

Je možné, že pokud jde o tyto stíny, staletí temného rozjímaní obdařila rozpadající se, šepotem obestřený Arkham podivnou zranitelností - ačkoli i toto se ve světle dalších případů, které jsem později studoval, zdá nejisté. Ale hlavním faktem zůstává, že můj původ a pozadí jsou veskrze normální. To, co přišlo, přišlo odněkud jinud - z místa, které dokonce i nyní váhám určit jednoznačnými slovy.

Jsem synem Jonathana a Hannah Peasleeových, potomků starých spořádaných haverhillských rodů. Narodil jsem se a byl jsem vychován v Haverhillu - na starém hospodářství v Boardmanově ulici u Golden Hillu - a do Arkhamu jsem přišel až v roce 1895 jako učitel politické ekonomie na Miskatonické univerzitě. Třináct let můj život plynul nevzrušeně a šťastně. V roce 1896 jsem se oženil s Alicí Keezarovou z Haverhillu a naše tři děti, Robert, Wingate a Hannah se narodily v letech 1898, 1900 a 1903. V roce 1898 jsem se stal doktorem a v roce 1902 pak profesorem. Nikdy jsem se ani v nejmenším nezajímal o okultismus či psychologii abnormalit.
Ona zvláštní amnézie se u mne dostavila ve čtvrtek 14. května 1908. Byla zcela nečekaná, byť jsem si později uvědomil, že určité krátké mihotavé vize, jež mne opanovaly několik hodin předtím - zmatené vize, jež mne značně rozrušily, protože jsem s nimi dosud neměl pražádné zkušenosti - musely představovat její varovné příznaky. Bolela mne hlava a zakoušel jsem neobyčejný pocit - pro mne zcela nový -, jako by se někdo snažil zmocnit mých myšlenek.

Kolaps nastal asi v 10.20 ráno, když jsem studentům třetího ročníku a několika mladším žákům přednášel politickou ekonomii VI - historii a současné tendence ekonomie. Před očima jsem spatřil zvláštní tvary a ucítil jsem, že se nacházím v groteskní místnosti, která nebyla mou učebnou.

Mé myšlenky a řeč se odchýlily od tématu a studenti si všimli, že je se mnou něco vážně v nepořádku. Pak jsem se svalil v bezvědomí na židli a zůstal jsem ve strnulosti, z níž mne nikdo nemohl probrat. Světlo našeho normálního světa jsem svými patřičnými smysly nevnímal celých pět let, čtyři měsíce a třináct dnů.

To, co následovalo, jsem se pochopitelně dozvěděl od jiných. Šestnáct a půl hodiny jsem nevykazoval žádné známky vědomí, i když jsem byl přesunut do svého domu na Crane Street číslo 27 a dostalo se mi té nejlepší lékařské péče.

15. května ve tři hodiny ráno jsem otevřel oči a začal jsem mluvit, ale netrvalo dlouho a lékař a moje rodina ze směřování mého jazyka a výrazu propadli dokonalé hrůze. Bylo jasné, že jsem se vůbec nepamatoval na svou totožnost a minulost, ačkoli jsem se z jakéhosi důvodu snažil tuto absenci vědomostí skrývat. Mé oči zvláštně civěly po lidech kolem mne a obličejové svaly se mi stahovaly naprosto neznámým způsobem. I moje vyjadřování se zdálo nemotorné a cizí. Hlasové ústrojí jsem užíval neobratně a tápavě a má dikce se vyznačovala zvláštní šroubovaností, jako bych se anglicky naučil pracně z knih. Výslovnost byla barbarsky cizorodá, zatímco jazyk, který jsem používal, se zdál obsahovat jak útržky nezvyklých archaismů, tak výrazivo zcela nepochopitelných forem.

Pokud jde o tyto výrazy, obzvláště na jeden se silně - a dokonce s děsem - rozpomněl po dvaceti letech můj nejmladší lékař. Protože až v oné pozdější době se dostala ona zmíněná fráze do skutečného oběhu - nejprve v Anglii a poté ve Spojených státech -, a ačkoli byla značně komplikovaná a nepopiratelně nová, do nejmenších podrobností reprodukovala záhadná slova onoho zvláštního arkhamského pacienta z roku 1908.Fyzická síla se mi vrátila okamžitě, třebaže jsem vyžadoval podivně intenzivní rehabilitaci, jež mne měla znovu seznámit s užíváním rukou, nohou a tělesného ústrojí obecně. Vzhledem k tomuto a dalším handicapům vlastním paměťovému selhání jsem po určitou dobu zůstával pod bedlivým lékařským dohledem.

Když jsem si uvědomil, že mé snahy selhání skrývat nezaznamenávají úspěch, otevřeně jsem je přiznal a začal jsem dychtit po nejrůznějších informacích. Lékařům se zdálo, že jsem přestal mít zájem o svou vlastní osobnost, hned jak jsem zjistil, že má amnézie byla přijata jako cosi přirozeného. Všimli si, že má hlavní snaha se soustřeďuje na osvojení si určitých prvků historie, vědy, umění, jazyka a folklóru - přičemž některé z nich byly úžasně složité a jiné zase dětsky prosté -, jež zůstávaly, v řadě případů dosti nepochopitelně, mimo dosah mého vědomí.

Zároveň si povšimli, že nevysvětlitelně disponuji řadou skoro neznámých druhů vědomostí - což jsem se snažil spíše skrývat než dávat najevo. Bezděčně a s lehkovážnou jistotou jsem se odvolával na určité události v dávných dobách ležících mimo rámec běžně přijímané historie - přičemž jsem tyto narážky označoval za žert, hned jak jsem spatřoval, jaké překvapení mohou vyvolat. A o budoucnosti jsem hovořil tak, že jsem dvakrát či třikrát v posluchačích vzbudil nefalšovanou paniku.

Tyto zlověstné záblesky brzy vymizely, ačkoli někteří pozorovatelé připsali jejich absenci jisté záludné opatrnosti z mé strany spíše než jakémusi oslabení zvláštních vědomostí, které se za nimi skrývaly. Vskutku se zdálo, že hořím abnormální dychtivostí vstřebávat jazyk, zvyky a názory doby kolem sebe; jako bych byl horlivým cestovatelem z nějaké velice vzdálené země.Jakmile to bylo možné, začal jsem bez ustání navštěvovat univerzitní knihovnu; a zakrátko jsem si začal domlouvat ony zvláštní cesty a speciální kurzy na amerických a evropských univerzitách, které během několika následujících let vzbudily tolik komentářů. Nikdy jsem netrpěl nedostatkem učených kontaktů, neboť můj případ získal mezi psychology dané doby jistou proslulost. Byl jsem uváděn jako typický příklad člověka s druhotnou osobností - i když se občas zdálo, že přednášející uvádím do rozpaků určitým bizarním symptomem nebo podivným náznakem pečlivě skrývaného výsměchu.

Skutečného přátelství jsem však příliš nezažil. Bylo patrné, že cosi na mém vzezření a promluvách vyvolává ve všech lidech, jež jsem potkával, nejasné obavy a odpor, jako bych byl nekonečně vzdálen všemu normálnímu a zdravému. Tato představa černé skryté hrůzy spojené s nezbadatelnými propastmi jakési vzdálenosti byla zvláštně rozšířená a neodbytná.

Má vlastní rodina nebyla žádnou výjimkou. Od okamžiku mého podivného probuzení na mne manželka pohlížela s krajním děsem a nenávistí a přísahala, že jsem jakýsi vetřelec uzurpující si tělo jejího manžela. V roce 1910 dosáhla zákonného rozvodu a od té doby nikdy nepřistoupila na opětovné setkání, a to dokonce ani po mém návratu k normalitě v roce 1913. Tyto pocity s ní sdílel i můj starší syn a má malá dcerka; oba dva jsem od té doby nespatřil.

Zdálo se, že hrůzu a odpor, které vyvolala má změna, je schopen překonat pouze můj prostřední syn Wingate. Cítil sice, že jsem cizinec, ale ačkoli mu bylo pouze osm let, nepřestával lpět na přesvědčení, že mé skutečné já se jednou vrátí. Jakmile k tomu opravdu došlo, vyhledal mne a soudy mi ho svěřily do opatrování. V následujících letech mi pomáhal ve studiu, k němuž jsem byl puzen, a dnes, ve věku pětatřiceti let, je profesorem psychologie na Miskatonické univerzitě.

Hrůze, kterou jsem vzbuzoval, se nijak nedivím - neboť není pochyb o tom, že myšlení, hlas a výraz obličeje bytosti, která se probudila 15. května 1908, Nathanielu Wingatu Peasleemu nijak nepatřily. Nebudu se snažit líčit mnoho z mého života mezi lety 1908 a 1913, poněvadž čtenáři mohou najít všechny vnější základní skutečnosti - jak jsem do velké míry musel učinit i já - v archivech starých novin a vědeckých časopisů.
Bylo mi svěřeno opatrovnictví nad mými finančními prostředky, které jsem utrácel pomalu a celkem uvážlivě: cestováním a studiem v nejrůznějších střediscích vzdělanosti. Mé cesty však byly na maximální možnou míru nezvyklé a zahrnovaly dlouhodobé návštěvy vzdálených a opuštěných míst.

V roce 1909 jsem strávil měsíc v Himalájích a v roce 1911 jsem vyvolal velké pozdvižení výpravou na velbloudech do neprobádaných arabských pouští. Nikdy jsem nebyl schopen zjistit, co se během těchto výprav vlastně odehrálo. V létě 1912 jsem si najal loď a vydal se do Arktidy, severně od Špicberků, načež jsem nedokázal skrýt známky zklamání.

Koncem onoho roku jsem podnikl výpravu nesrovnatelnou s žádnou výpravou předchozí či následující a strávil jsem o samotě několik týdnů v rozlehlých vápencových jeskynních systémech v západní Virginii - v černých labyrintech tak spletitých, že nebylo vůbec myslitelné, abych se vracel původní cestou. Mé pobyty na univerzitách se vyznačovaly abnormálně rychlou asimilací, jako by druhotná osobnost disponovala inteligencí výrazně převyšující inteligenci moji. Zjistil jsem rovněž, že tempo mého čtení a individuálního studia je fenomenální. Dokázal jsem si osvojit každý detail knihy na základě pouhého přehlédnutí, tak rychlého, jak jsem zvládal otáčet stránky; má dovednost okamžitě převádět složité výpočty pak hraničila se zázračností. Občas se objevily skoro nepříjemné zprávy o mé moci ovlivňovat myšlenky a činy jiných, ačkoli se zdálo, že jsem si dával pozor, abych projevy této schopnosti pokud možno minimalizoval.

Jiné ošklivé zprávy se týkaly mého důvěrného přátelství s představiteli okultních uskupení a badateli podezřívanými ze styků s neznámými kruhy odporných hierofantů starobylého světa. Tyto zvěsti, ačkoli v dané chvíli nebyly nikdy potvrzeny, bezpochyby rozvířilo dobře známé zaměření určitého množství mých písemných podkladů - neboť nahlížet do vzácných knih uchovávaných v knihovnách nelze potají. Existují hmatatelné důkazy - ve formě poznámek na okraji -, že jsem pečlivě pročetl takové texty, jako jsou Cultes des Goules hraběte d'Erletteho, De Vermis Mysteriis Ludviga Prinna, Unaussprechlichen Kulten von Junzta, dochované fragmenty Knihy Eibon a obávaný Necronomicon šíleného Araba Abdula Alhazreda. Potom je také pravda, že v době mé nezvyklé proměny došlo k novému a zlověstnému vzedmutí aktivity podzemních kultů.

V létě roku 1913 jsem začínal vykazovat známky omrzelosti a uvadajícího zájmu a naznačovat nejrůznějším spolupracovníkům, že lze u mne očekávat jakousi změnu. Mluvil jsem o návratu vzpomínek ze svého předešlého života - ačkoli většina posluchačů mne označovala za neupřímného, neboť všechny vzpomínky, které jsem uváděl, byly neformální povahy a daly se vyčíst z mých starých soukromých listin. Asi v půli srpna jsem se vrátil do Arkhamu a znovu jsem otevřel svůj dlouho uzavřený dům na Crane Street. Umístil jsem v něm mechanismus velmi zvláštního vzezření, zkonstruovaný kus po kuse různými evropskými a americkými výrobci vědeckých aparatur, který jsem pečlivě střežil před zrakem kohokoli natolik inteligentního, aby jej dokázal analyzovat. Ti lidé, již ho spatřili - jeden dělník, služebná a nová hospodyně - tvrdí, že šlo o prapodivnou spleť tyčí, kol a zrcadel, byť byla jen asi šedesát centimetrů vysoká, třicet centimetrů široká a stejně tak silná. Středové zrcadlo bylo okrouhlé a konvexní. Na výrobě celku se podílelo tolik výrobců součástek, kolik jich lze vůbec najít.

Večer v pátek 26. září jsem hospodyni a služebnou poslal až do poledne následujícího dne pryč. V domě do pozdní noci svítila světla a k hlavnímu vchodu přijel v automobilu hubený, snědý a zvláštně cize vypadající muž.

Kolem první hodiny ranní byla naposled spatřena světla. Ve 2.15 si policista všiml, že dům se topí ve tmě, ale cizincův vůz stále parkoval u vchodu. Ve čtyři hodiny byl vůz určitě pryč. V šest hodin váhavý, cizí hlas požádal telefonicky dr. Wilsona, aby přijel ke mně domů a pomohl mi z podivných mdlob. Později se zjistilo, že tento telefonát - meziměstský - byl uskutečněn z veřejné budky na Severním nádraží v Bostonu; po onom hubeném cizinci nebyla nikdy zajištěna jediná stopa.

Jakmile doktor dorazil do mého domu, našel mne v bezvědomí v obývacím pokoji - v křesle, k němuž byl přisunuty stolek. Na jeho vyleštěném povrchu byly patrné rýhy po nějakém těžkém objektu. Podivný mechanismus byl pryč a nikdo o něm už nikdy neslyšel. Není pochyb o tom, že si jej vzal s sebou onen snědý hubený cizinec. V ohništi u knihovny leželo velké množství popela, který zde očividně zbyl po spálení všech zbývajících kousků papíru, které jsem popsal od nástupu amnézie. Dr. Wilson mi zjistil velmi nezvyklý rytmus dechu, který se ale po injekci stabilizoval.

V 11.15 27. září jsem utrpěl silný otřes a můj obličej, který se doposud podobal masce, začal vykazovat stopy výrazu. Dr. Wilson poznamenal, že tento výraz nepatřil mé druhotné osobnosti, ale spíše se podobal výrazu mého starého já. Asi v 11.30 jsem pronesl několik velmi zvláštních slabik - slabik, které nenáležely žádné lidské řeči. Zdálo se také, že s něčím zápasím. Potom, těsně po poledni - mezitím se už vrátily hospodyně se služkou - jsem začal drmolit anglicky: "- mezi ortodoxními ekonomy oné doby je Jevons typickým představitelem převažujícího trendu směřujícího k vědecké korelaci. Jeho snaha spojit komerční cyklus prosperity a úpadku s fyzikálním cyklem slunečních skvrn patrně tvoří vrchol -" Nathaniel Wingate Peaslee se vrátil - vrátil se jeho duch, v jehož časovém měřítku bylo pořád úterní dopoledne roku 1908, kdy učebna plná studentů ekonomie vzhlížela k otlučenému stolku na stupínku.

II

Můj návrat do normálního života byl bolestný a nesnadný. Ztráta více než pěti let vytváří více komplikací, než si lze představit, a v mém případě bylo třeba srovnat bezpočet záležitostí. To, co jsem slyšel o svých aktivitách od roku 1908, mne zaráželo a zneklidňovalo, ale pokoušel jsem se na celou věc nahlížet co možná nejfilozofičtěji. Nakonec, poté, co mi byl do opatrovnictví svěřen můj druhý syn Wingate, jsem se spolu s ním usadil v domě na Crane Street a snažil jsem se navázat na svou učitelskou kariéru - neboť univerzita mi laskavě nabídla mou starou profesuru.

K práci jsem se vrátil v únoru 1914 a vydržel u ní pouhý rok. Uvědomoval jsem si totiž, jak hluboce mnou otřásla má zkušenost. Ačkoli jsem byl duševně zcela zdráv - jak jsem doufal - a nepociťoval jsem žádnou újmu na své původní osobnosti, neměl jsem v sobě energii jako dříve. Nepřestávaly mne pronásledovat nejasné sny a podivné představy, a když vypuknutí světové války obrátilo můj zájem k historii, zjistil jsem, že o historických údobích a událostech přemýšlím mimořádně podivným způsobem.

Zdálo se, že byla lehce narušena má představa času - má schopnost rozlišovat mezi následností a současností; takže jsem si vytvářel chimérické představy o existenci v jednom věku a upamatováváním si v rámci celé věčnosti na vědomosti věků minulých a budoucích. Válka ve mně vyvolala zvláštní dojmy, při nichž jsem si vzpomínal na její vzdálené důsledky - jako bych věděl, jak se bude odvíjet a dokázal na ni nahlížet ve světle budoucích informací. Všechny tyto pseudovzpomínky byly doprovázeny velkou bolestí a pocitem, že je proti nim vystavěna jakási umělá psychologická bariéra.

Když jsem své dojmy nesměle naznačoval ostatním, setkával jsem se se smíšenými reakcemi. Někteří lidé se na mne dívali rozpačitě, ale vědci na katedře matematiky mluvili o novém vývoji v teorii relativity, která později měla dosáhnout takové proslulosti a o níž se tehdy debatovalo pouze v odborných kruzích. Tvrdili, že dr. Albert Einstein rychle redukoval čas na úroveň pouhé dimenze. Avšak sny a neklid mne nakonec zmohly a já jsem v roce 1915 musel své práce zanechat. Určité dojmy nabývaly na znepokojivých formách - vedly mne k neodbytné představě, že má amnézie představovala jakousi rouhavou výměnu; že ona druhotná osobnost byla vskutku jakýmsi cizorodým vetřelcem z neznámých sfér a že má vlastní osobnost byla odsunuta stranou.
Tak jsem byl dohnán k mlhavým a děsivým spekulacím ohledně místa pobytu mého skutečného já během let, kdy mé tělo ovládal ten druhý. Když jsem se dozvídal další podrobnosti od lidí, z novin a časopisů, podivné vědomosti a zvláštní chování nedávného obyvatele mého těla mne zneklidňovaly čím dál více.

Záhady, které mátly ostatní, jako by strašlivě harmonovaly s jakýmsi pozadím tajuplných vědomostí, jež hnisalo v propastech mého podvědomí. Pustil jsem se tedy do horečnatého pátrání po jakékoli informaci související se studiem a cestami toho druhého během oněch temných let. Ne všechny mé potíže byly takto poloabstraktní. Byly tu sny - a ty se zdály získávat na sugestivitě a konkrétnosti. Jelikož jsem věděl, jak by je mohli přijímat ostatní, jen zřídka jsem se s nimi svěřoval někomu jinému než svému synovi či několika důvěryhodným psychologům; nakonec jsem se však pustil do vědeckého studia dalších případů, abych poznal, do jaké míry jsou tyto vize typické či netypické i pro další oběti amnézie.

Výsledky, s nimiž mi pomáhali psychologové, historici, antropologové a jiní zkušení odborníci na duševní zdraví a k nimž přispělo i mé studium veškerých záznamů o rozdvojení osobnosti od dnů legend o posedlosti ďáblem až k medicínsky realistické současnosti, mne zprvu spíše zneklidnily než utěšily. Záhy jsem zjistil, že mé sny nebyly s drtivou většinou ryzích případů amnézie nikterak souměřitelné. Zbývalo však nepatrné množství líčení, jež mne podobností s mými vlastními zážitky celá léta mátla a děsila. Některá z nich byla útržky pradávného folklóru; jiná byla klinickými případy uváděnými v medicínských pramenech; jedno či dvě byla historkami pohřbenými v běžných anamnézách.

Došel jsem tedy k závěru, že třebaže specifický druh mého onemocnění byl neuvěřitelně vzácný, s dlouhými přestávkami se o něm pojednávalo od těch nejranějších lidských kronik. V některých staletích se mohl najít jeden, dva či tři případy, v jiných případ žádný - nebo o něm nezbyl žádný záznam. Podstata byla vždy stejná - mimořádně hloubavý člověk podlehl zvláštní zcela cizorodé druhotné existenci, kterou vedl delší či kratší dobu a kterou charakterizovala zpočátku hlasová a tělesná neobratnost a později získávání zarážejícího množství vědeckých, historických, uměleckých a antropologických znalostí; k tomuto nabývání vědomostí docházelo s horečnatým zápalem a s veskrze abnormální schopností absorpce. Pak docházelo k náhlému návratu správného vědomí, které posléze nepřestávaly přerušovaně mučit vágní nezařaditelné sny, jež poukazovaly na útržky jakýchsi obludných, pracně vymazaných vzpomínek. A úzká podobnost těchto nočních můr s těmi mými - i v těch nejjemnějších podrobnostech - v mé mysli nezanechávala žádnou pochybnost o jejich významně typické povaze. Jeden či dva případy navíc zaváněly sotva zřetelnou bezbožnou důvěrností, jako bych o nich už dříve slyšel prostřednictvím nějakého příliš morbidního a děsivého kosmického kanálu. Ve třech případech byl konkrétně zmíněn neznámý aparát, který se nacházel v mém domě před druhou proměnou.

Další věcí, která mne během výzkumů trápila, byl poněkud větší výskyt případů, kde krátké prchavé zahlédnutí typických nočních můr postihlo lidi, které nezasáhla jasně definovaná amnézie. Tito lidé byli z valné většiny průměrného či mdlého myšlení - a někteří byli tak primitivní, že se o nich jen stěží dalo uvažovat jako o nástrojích pro abnormální vědecké bádání a nadpřirozené rozšiřování duševních obzorů. Chvilku je prozařovala cizorodá síla - pak docházelo k zvratu do původního stavu a nástupu matných, rychle mizejících vzpomínek na nezemské hrůzy.

Za poslední půlstoletí došlo přinejmenším ke třem takovým případům - k poslednímu teprve před patnácti lety. Bylo tu něco, co slepě tápalo časem z nějaké netušené průrvy v kosmu? Byly tyto nezřetelné případy monstrózními, zlověstnými experimenty povahy a původu, jež se zcela vymykal zdravému chápání? V podobném duchu se v mých slabších chvilkách odvíjelo několik neuspořádaných dohadů - domněnek podněcovaných mýty, rozkrývaných mým studiem. Neboť jsem nemohl mít pochyb o tom, že jisté neutuchající legendy mimořádně dávného data, o nichž zjevně nic nevěděli jak oběti, tak lékaři spjatí s nedávnými případy amnézie, tvoří úžasnou a zarážející elaboraci výpadků paměti, kterými jsem trpěl i já.

Stále se skoro bojím psát o povaze snů a dojmů, které v mé mysli nabývaly tak netušené naléhavosti. Zdálo se, že nesou stopy šílenství, a já jsem občas vskutku míval pocit, že propadám nepříčetnosti. Existoval speciální druh halucinace postihující ty, kteří utrpěli výpadky paměti? Dovedl jsem si představit, že snahy podvědomé mysli zaplnit matoucí bílé místo pseudovzpomínkami mohly zavdat příčinu ke vzniku zvláštních vrtochů obrazotvornosti.

Tomuto - ačkoli mně se v konečném důsledku zdála pravděpodobnější alternativní folkloristická teorie - věřila i řada soudních psychiatrů, kteří mi pomáhali při odhalování paralelních případů a kteří se mnou sdíleli mé rozpaky nad přesnými podrobnosti, jež jsme občas odkrývali.

Nenazývali můj stav skutečným šílenstvím, ale zařazovali jej spíše mezi neurózy. Mou tendenci vysledovat jeho původ a analyzovat jej, místo abych se marně pokoušel jej ignorovat či zapomenout, na základě nejlepších psychologických zásad srdečně podporovali. Obzvláště jsem si pak cenil rad těch lékařů, kteří se mým případem zabývali i v době, kdy jsem byl posedlý onou druhou osobností.

Mé první poruchy zpočátku nebyly nikterak viditelné, týkaly se spíše abstraktnějších záležitostí, o nichž jsem se již zmínil. Pociťoval jsem vůči sobě také hlubokou a nevysvětlitelnou hrůzu. Vypěstoval jsem si podivný strach ze spatření svého vlastního těla, jako by se pro mé oči stalo něčím zcela cizím a nevýslovně odporným. Když jsem se dokázal podívat dolů a prohlédl jsem si onu dobře známou lidskou podobu v nenápadném šedém či modrém oděvu, vždy jsem pocítil zvláštní úlevu, ačkoli abych tuto úlevu nabyl, musel jsem překonat nekonečný děs. Zrcadlům jsem se vyhýbal, jak jen to šlo, a holit jsem se nechával jen u holiče.

Trvalo mi dlouho, než jsem tyto nepříjemné pocity dal do souvislostí s prchavými vizuálními dojmy, jež se u mne začaly objevovat. První takové uvědomění se týkalo podivného pocitu, jako by má paměť byla ovládána čímsi vnějším a umělým. Cítil jsem, že prchavé vhledy, kterých jsem byl svědkem, v sobě skrývají hluboký a strašlivý význam i děsivou spojitost se mnou samým, ale že mi v pochopení tohoto významu a spojitosti brání jakýsi cílevědomý vliv. Pak došla řada na podivný pocit z plynutí času a s ním i na zoufalé snahy zařadit útržkovité snové záblesky do chronologického a prostorového rámce.

Záblesky samy byly zpočátku spíše jen zvláštní než děsivé. Zdálo se mi, že se nacházím v nesmírné klenuté síni, jejíž závratné kamenné oblouky se skoro ztrácejí ve stínech nad mou hlavou. Ať už jsem byl v jakékoli době či na jakémkoli místě, stavitelé dokonale znali a využívali principu klenby, jak mu rozuměli i staří Římané.
Byla tu kolosální kulatá okna, vysoké klenuté dveře a podstavce či stoly, z nichž každý byl vysoký jako běžná místnost. Stěny lemovaly ohromné police z temného dřeva, na nichž se nacházely předměty podobné nesmírně velkým knihám popsaným na hřbetech podivnými hieroglyfy.

Obnažený kámen byl ozdoben nezvyklými plastikami, bez výjimky v podobě křivočarých matematických obrazců, a byl opatřen tesanými nápisy užívajícími stejného písma jako ony velikánské knihy. Tmavé žulové zdivo se skládalo ze závratných megalitických bloků s liniemi konvexně vyboulených částí zapadajících do konkávních vrstev spočívajících na nich. Nestály tu žádné židle, ale horní plochy ohromných piedestalů byly poházeny knihami, listy papíru a čímsi připomínajícím psací náčiní - zvláštně tvarovanými nádobami z nafialovělého materiálu a tyčemi s obarvenými hroty. Byť byly tyto piedestaly velmi vysoké, občas jsem měl pocit, že se na ně dívám shora. Na několika z nich ležely velké koule z čirého křišťálu, sloužící jako svítidla, a nepopsatelné aparáty ze skleněných trubic a železných tyčí.

Okna byla zasklená a opatřená bytelně vypadajícími mřížemi. Ačkoli jsem se k nim neodvažoval přiblížit a pohlédnout jimi ven, z místa, kde jsem se nacházel, jsem viděl kymácející se vršky nezvyklé kapraďovité vegetace. Podlahu tvořily rozsáhlé osmistranné dlaždice a nikde nebylo ani stopy po kobercích či závěsech. Později jsem měl vize, v nichž jsem se hnal kyklopskými kamennými chodbami a nahoru a dolů po gigantických rampách ze stejně obrovitých bloků. Nikde nebyla žádná schodiště a žádný průchod nebyl užší než devět metrů. Některé struktury, jimiž jsem se vznášel, musely čnět do výšky několika set metrů. Pod sebou jsem spatřoval četné vrstvy temných kleneb a nikdy neotevřené příklopy opatřené železnými pásy, jež vzbuzovaly mlhavý dojem jakéhosi specifického nebezpečí.

Připadal jsem si jako vězeň a nad vším, co jsem viděl, se vznášel těžký přízrak hrůzy. Cítil jsem, že kdyby mne nechránila milosrdná nevědomost, posměšné křivočaré hieroglyfy na zdech by mi svým sdělením dokázaly zničit duši.

Později se mi ve snech otvíraly pohledy z velkých kulatých oken a z titánské ploché střechy s jejími prazvláštními zahradami, rozsáhlým prázdným prostorem a vysokou vlnitou kamennou předprsní, k níž směřovaly ty nejvyšší z ramp. Podél dlážděných silnic širokých celých šedesát metrů se tu táhly skoro nekonečné kilometry olbřímích budov, každá obehnaná svou zahradou. Vzhledem se mezi sebou velmi lišily, ale jen málokterá zaujímala plochu menší než sto padesát čtverečních metrů nebo dosahovala výšky menší než tři sta metrů. Spousta z nich se zdála tak bezmezná, že musely mít průčelí o výšce několika set metrů, zatímco jiné se ztrácely v závratné výšce šedivých vířících oblaků.

Zdálo se, že jsou zbudovány převážné z kamene či betonu, a většina z nich vykazovala rysy zvláštně křivočarého typu konstrukcí, které byly zřetelné i na budově, v níž jsem se nacházel. Střechy byly ploché a pokryté zahradami a většinou měly vlnité předprsně. Někdy se mezi zahradami zvedaly terasy, visuté rampy a rozsáhlá prázdná prostranství. Na širokých silnicích jsem registroval chabé náznaky pohybu, ale u počátečních vizí jsem tento dojem nedokázal rozložit na jednotlivosti.

Na několika místech jsem spatřoval ohromné temné kuželovité věže, jež čněly vysoko nad všechny ostatní struktury. Zdálo se, že mají zcela jedinečný charakter, a navíc vykazovaly stopy nesmírného stáří a zchátralosti. Byly postaveny z bizarního druhu čtyřhranného čedičového zdiva a směrem ke svým zaobleným vrcholkům se mírně zužovaly. Na celém jejich povrchu nebyly s výjimkou obrovitých dveří patrné žádné stopy po oknech či jiných otvorech. Všiml jsem si také několika nižších budov - přičemž se i tyto drolily zvětráváním nepočítaných věků -, které se těmto temným kuželovitým věžím podobaly ve všech základních architektonických rysech. Kolem všech těchto bezbožných mas čtyřhranného zdiva se vznášela nevysvětlitelná aura hrozby a soustředěného strachu, podobná té, která se linula ze zavřených příklopů.

Všudypřítomné zahrady svou nezvyklostí působily skoro děsivě; nad širokými pěšinami, lemovanými podivně opracovanými monolity, se kývaly groteskní a neznámé druhy rostlinstva. Převažovaly zde abnormálně rozložité kapraďovité porosty - některé zelené barvy, jiné strašidelného houbovitého odstínu. Mezi nimi rostly velikánské přízračné kalamity, jejichž bambusům podobné kmeny dosahovaly pohádkových výšek. Dále zde byly k vidění trsy nezemských cykas a bizarní tmavě zelené křoviny a stromy připomínající jehličnany. Květiny byly malé, bezbarvé a nezařaditelné a kvetly bud na geometrických záhonech, nebo volně mezi vegetací.

Na několika terasách a zahradách na střechách se otvíraly větší a živější květy skoro nepřístojných tvarů, jež naznačovaly možnost umělého šlechtění. Celou scenérii rovněž dotvářely houby nepředstavitelných velikostí, tvarů a barev, rostoucí v soustavách upomínajících na jakousi neznámou, ale dobře zavedenou zahradnickou tradici. Ve větších zahradách na zemi byla patrná snaha uchovat přirozenou nepravidelnost, nicméně na střechách jsem zaznamenával větší selekci a více důkazů o formování vegetace.

Obloha byla skoro vždy vlhká a zatažená a někdy se mi zdálo, že jsem svědkem prudkých lijáků. Občas však mezi mraky vykouklo slunce - jež vypadalo abnormálně velké - a měsíc, jehož zabarvení se jakýmsi nezřetelným způsobem lehce lišilo od normálu a jež jsem nedokázal nijak zařadit. Když se noční nebe přece jen trochu vyjasnilo - k čemuž docházelo opravdu jen velmi zřídka -, spatřoval jsem souhvězdí, která mi připadala skoro nerozpoznatelná. Svými tvary se někdy blížila známým podobám, ale jen zřídka se s nimi shodovala; z pozice několika hvězdných uskupení, jež jsem dokázal určit, jsem nabyl pocitu, že musím být někde na jižní polokouli, v blízkosti obratníku Kozoroha.

Vzdálený obzor byl vždy zamžený a nezřetelný, ale viděl jsem, jak se za hranicemi města rozkládají rozlehlé džungle neznámých stromových kapradin, kalamit, lepidodender a sigillarií, jejichž fantaskní listoví se výsměšně kymácelo ve zvířených výparech. Někdy byl na obloze patrný náznak pohybu, ale ten mé počáteční vize nedokázaly blíže určit. Někdy na podzim roku 1914 mne začaly navštěvovat nepříliš časté sny o zvláštních plavbách nad městem a oblastmi kolem něj. Viděl jsem nekonečné silnice táhnoucí se lesy děsivé vegetace se skvrnitými, žlábkovanými a pruhovanými kmeny a kolem dalších měst, stejně tak podivných, jako bylo město, do něhož jsem se tak vytrvale vracel.

Viděl jsem obludné stavby z černého či duhového kamene na mýtinách a v průsecích, kde panoval věčný soumrak, a přecházel jsem po dlouhých chodnících nad bažinami tak temnými, že jsem nezahlédl takřka nic z jejich vlhkých vysoko čnících porostů. Jednou jsem spatřil oblast o rozloze bezpočtu kilometrů posetou prastarými čedičovými rozvalinami, jejichž styl se podobal oněm několika věžím bez oken a se zaoblenými vrcholy, jež jsem zaregistroval v záhadném městě. A jednou jsem spatřil i moře - nesmírnou mlžnou plochu za kolosálními kamennými hrázemi obrovitého města kupolí a kleneb. Pohybovaly se přes něj velké beztvaré přízraky stínů a tu a tam jeho hladinu narušovaly nezvyklé vývěry.

III

Jak jsem uvedl, tyto ztřeštěné vize nebyly hrůzné hned od začátku. Je jisté, že řadě lidí se zdály vpravdě neobvyklejší věci - věci složené z nijak nesouvisejících útržků každodenního života, obrazů a četby a uspořádané volně působícími rozmary snění do fantasticky neotřelých forem. Nějakou dobu jsem přijímal vize jako cosi přirozeného, i když jsem nikdy předtím nebyl žádný extravagantní snílek. Domníval jsem se, že spousta těchto nejasných anomálií musí pocházet z banálních zdrojů, kterých bylo tolik, že jsem je nemohl jednotlivě nijak vysledovat; zatímco jiné jako by odrážely běžné encyklopedické znalosti o rostlinstvu a dalších aspektech primitivního světa před sto padesáti miliony lety - světa permu a triasu.

Po několika měsících však prvek děsu už působil s narůstající intenzitou. Sny tehdy začaly neomylně nabývat podob vzpomínek; šlo o dobu, kdy je mé myšlení začalo spojovat se svými narůstajícími abstraktními poruchami - pocity mnemonického ovládání, podivnými představami ohledně času, pocitem ohavné záměny s mou druhotnou osobností v průběhu let 1908-13 a, mnohem později, s nevysvětlitelným odporem k mé vlastní osobě.

Když do snů začaly vstupovat jisté konkrétní podrobnosti, jejich hrůza se ztisícinásobila - až jsem v říjnu roku 1915 pocítil, že musím něco udělat. V té době jsem se pustil do intenzivního studia dalších případů amnézie a vizí, neboť jsem měl dojem, že tímto způsobem bych mohl své potíže objektivizovat a vymanit se z jejich emociálního sevření. Nicméně, jak jsem zmínil dříve, výsledek byl skoro přesně opačný. Silně mne znejistilo, když jsem zjistil, že mé sny mají tak úzké paralely; zvláště i proto, že některá líčení sahala do dob, kdy jejich subjekty nemohly disponovat žádnými geologickými znalostmi - a tudíž ani žádnými představami o pradávných krajinách.

A co víc, řada těchto líčení poskytovala v souvislosti s vizemi ohromných budov a pralesních zahrad - a dalších věcí - velmi příšerné podrobnosti a vysvětlení. Podívaná sama a mlhavé dojmy byly už tak zlé, ale to, co naznačovali či tvrdili někteří z dalších snílků, zavánělo šílenstvím a rouháním. Nejhorší bylo, že má vlastní pseudopaměť byla vybuzena k ještě ztřeštěnějším snům a náznakům nadcházejících zjištění. A přesto většina lékařů považovala mé snažení vcelku za rozumné. Systematicky jsem studoval psychologii a můj syn Wingate, vystavený těmto podnětům, činil totéž - jeho studium nakonec vedlo až k jeho současné profesuře. V letech 1917 a 1918 jsem na Miskatonické univerzitě navštěvoval speciální kurzy. Mezitím jsem neúnavně pokračoval ve svém bádání v medicínských, historických a antropologických záznamech, jež zahrnovalo i výpravy do vzdálených knihoven a v konečném důsledku i přečtení ohavných knih zapovězených nauk, o něž se tak silně zajímala má druhotná osobnost.

Některé z těchto knih byly svazky, které jsem pročítal i ve změněném stavu, a mocně mne znepokojilo, když jsem našel některé poznámky na okraji a patrné opravy obludného textu vyvedené písmem a jazykem, jež se zdály jaksi zvláštně nelidské. Tyto poznámky byly většinou napsané jazykem vlastním jednotlivým svazkům; pisatel je očividně všechny do jednoho ovládal se stejnou, byť zjevně akademickou, obratností. Jedna poznámka, připojená k von Junztovým Unaussprechlichen Kulten, byla však znepokojivě odlišná. Sestávala z jistých křivočarých hieroglyfů nakreslených stejným inkoustem, jakým byly napsány německé opravy, avšak nesledujících žádnou rozpoznatelnou lidskou předlohu. A tyto hieroglyfy se úzce a nezpochybnitelné podobaly symbolům, s nimiž jsem se neustále setkával ve svých snech - symbolům, jejichž smysl mi někdy připadal podivně povědomý nebo který jsem si měl jakoby každým okamžikem vybavit.

K dovršení mého mučivého zmatku přispívalo i to, že řada knihovníků mne ujišťovala, že vzhledem k předchozím konzultacím a záznamům o vypůjčení dotyčných knih jsem všechny poznámky musel učinit já sám ve svém změněném stavu. A to i navzdory skutečnosti, že jsem nerozuměl, a stále nerozumím, ani jednomu ze tří užitých jazyků.

Když jsem zkombinoval rozptýlené záznamy, dávnějšího i novějšího data, antropologické i medicínské povahy, odhalil jsem poměrně konzistentní směsici mýtu a halucinací, jejíž rozsah a divokost mne dokonale omráčily. Utěšovala mne pouze jedna věc: skutečnost, že mýty byly tak dávného data. Jaké ztracené vědomosti mohly do těchto primitivních zkazek vnést obrazy prvohorních či druhohorních krajin, mi zůstávalo naprostou záhadou; ale ty obrazy zde byly. Existoval tu tedy základ pro vytvoření určitého druhu sebeklamu. Případy amnézie bezpochyby vytvořily obecný rámec mýtu - ale poté na oběti amnézie musely zapůsobit fantasmagorické dodatky k mýtu, které jim zkreslily pseudovzpomínky. Já sám jsem během svého výpadku paměti přečetl a vyslechl všechny rané pověsti - což bylo bohatě doloženo mým bádáním. Nebylo potom tedy jen přirozené, že se mé pozdější sny a citové dojmy zkreslily a zformovaly tím, co si má paměť uchovala z mého druhotného stavu?

Několik mýtů významně souviselo s jinými mlhavými legendami o světě před příchodem člověka, zvláště s hindskými vyprávěními o závratných oceánech času, jež tvoří i část učení současných theosofů. Pradávný mýtus a moderní sebeklam se slily v předpokladu, že lidstvo je pouze jednou - snad tou nejnižší - z vysoce vyvinutých a dominantních ras v dlouhé a z velké části nepoznané evoluci této planety. Naznačovaly, že ještě předtím, než se před 300 miliony lety vyplazil z horkého moře první oboj živelný předchůdce člověka, už zde jiné bytosti nepředstavitelných tvarů stavěly věže a pronikaly do všech tajemství přírody.

Některé rasy přišly z hvězd; několik bylo tak starých jako kosmos sám; jiné rychle povstaly z pozemských zárodků tak vzdálených prvním zárodkům našeho cyklu života, jako jsou tyto zárodky vzdálené nám. Otevřeně se mluvilo o obdobích trvajících miliardy let a o vazbách na jiné galaxie a vesmíry. Vlastně neexistovalo nic podobného času v jeho lidsky chápaném smyslu. Avšak většina vyprávění a dojmů se týkala poměrně mladé rasy podivné a komplikované podoby, jež se nepodobala žádné formě života známé vědě a jež žila do doby jen asi padesáti milionů let před příchodem člověka. Uvádělo se, že tato rasa byla největší ze všech, poněvadž jen ona dokázala proniknout tajemstvím času.

Díky schopnosti svého pronikavého myšlení vrhat se do minulosti a budoucnosti, i na vzdálenosti milionů let, a díky studiu nauk všech věků, se naučila všechno, co kdy bylo či bude známo na této planetě. Ze znalostí této rasy vzešly všechny legendy o prorocích, včetně těch náležejících lidské mytologii. V jejích ohromných knihovnách se nacházely texty a obrazy obnášející veškeré pozemské letopisy - historie a popisy každého plemene, které kdy žilo či bude žít, s kompletními záznamy o jeho umění, znalostech, jazycích a psychologickém profilu.

S těmito nekonečnými vědomostmi si tato Velká rasa vybírala od každého období a každé formy života ty myšlenky, umění a postupy, které se mohly hodit její vlastní povaze a situaci. Vědomosti z minulosti, zajišťované prostřednictvím jakýchsi myšlenkových skoků mimo rámec známých smyslů, se obstarávaly obtížněji než vědomosti z budoucnosti.

V případě budoucnosti byl postup snadnější a vycházel více z materiálních předpokladů. Za pomoci vhodné mechanické pomůcky se mysl vrhla kupředu v čase, dokud se na své neurčité mimosmyslové cestě nepřiblížila k požadovanému období. Tam se po předběžných testech chopila nejlepšího dostupného zástupce nejvyšší formy života. Tomuto organismu vstoupila do mozku a spustila v něm své vlastní vibrace, zatímco vypuzená mysl se vrátila do doby uzurpátora, v jehož těle zůstala, dokud nedošlo ke zpětnému procesu. Mysl návštěvníka z minulosti se poté v těle budoucího organismu vydávala za zástupce rasy, jejíž vnější podoby nabyla, a co nejrychleji se učila o zvolené době a jejích získaných vědomostech a technikách vše, co bylo možné.

Mezitím byla vypuzená mysl, vržená do vetřelcova věku a těla, pečlivě střežena. Nebylo jí dovoleno, aby jakkoli poškodila tělo, jež obývala, a její školení tazatelé ji zbavovali veškerých znalostí. K výslechům často docházelo v jejím vlastním jazyce, pokud předchozí expedice do budoucnosti zajistily o takovém jazyce dostatečné informace.
|
Jestliže mysl pocházela z těla, jehož jazyk Velká rasa nemohla fyzicky reprodukovat, byly sestavovány důmyslné přístroje, na nichž mohla být cizí řeč přehrávána jako na hudebním nástroji. Příslušníci Velké rasy měli podobu ohromných vrásčitých kuželů o výšce tří metrů, s hlavou a dalšími orgány připojenými k třicet centimetrů silným roztažitelným končetinám vyrůstajícím z vrcholů. Dorozumívali se cvakáním či třením obrovských tlap či pařátů rostoucích z konců dvou z jejich čtyř končetin a pohybovali se natahováním a stahováním vazké vrstvy lnoucí k jejich rozlehlým, tři metry velkým základnám.

Jakmile se zmírnily ohromení a nelibost zajaté mysli a jakmile - to za předpokladu, že pocházela z těla značně se lišícího od schrány zástupce Velké rasy - překonala hrůzu ze své nezvyklé dočasné podoby, bylo jí dovoleno, aby zkoumala své nové prostředí a zakoušela úžas a moudrost blížící se stavu běžnému pro jejího vypuditele. Za patřičných bezpečnostních opatření a výměnou za patřičné služby jí bylo umožněno, aby se vznášela nad celým obývaným světem v obrovitých vzducholodích či gigantických, lodím podobných prostředcích s atomovým pohonem, pohybujících se po širokých silnicích, nebo aby volně vstupovala do knihoven obsahujících záznamy o minulosti a budoucnosti planety.

Tato skutečnost řadu zajatých myslí smířila s jejich osudem; neboť všechny do jedné byly mimořádně bystré, a pro takové mysli odhalení skrytých tajemství pozemské existence - uzavřených kapitol nepředstavitelné minulosti a závratných vírů budoucnosti, jež zahrnují léta po jejich vlastní přirozené době - vždy tvoří, navzdory nezměrným a často neodhaleným hrůzám, vrcholnou zkušenost života.

Občas bylo některým zajatcům dovoleno setkat se s jinými zajatými myslemi z budoucnosti - aby si vyměnili myšlenky s vědomími žijícími sta, tisíce či miliony let před či po jejich vlastních dobách. A všechny byly vyzývány, aby se ve svých jazycích široce rozepisovaly o sobě samých a o svých dobách a tyto dokumenty byly poté zanášeny do velkého ústředního archivu.

Lze dodat, že existoval jeden zvláštní typ zajatce, jenž disponoval mnohem většími privilegii než většina ostatních. Šlo o umírající trvalé vyhnance, jejichž těla v budoucnosti obsadili zvídaví zástupci Velké rasy, kteří se tváří v tvář smrti snažili uniknout duševnímu zániku.

Tito zádumčiví vyhnanci nebyli tak hojní, jak by se mohlo očekávat, neboť dlouhověkost Velké rasy snižovala její lásku k životu - zvláště pak mezi předními myslemi schopnými projekce. Z případů trvalé projekce starobylých myslí vznikla řada oněch nezvratných proměn osobnosti zaznamenaných v pozdějších dějinách - včetně těch lidských.

Pokud jde o běžné případy zkoumání - jakmile se cizí mysl dozvěděla vše, co od budoucnosti očekávala, stavěla si aparát podobný tomu, s nímž se vydala na svou cestu, a proces projekce jednoduše obrátila. Opět se octla ve vlastním těle ve své vlastní době, zatímco zajatá mysl se vracela do těla v budoucnosti, do kterého správně náležela.

Tato obnova byla nemožná pouze tehdy, když během výměny zemřelo jedno či druhé tělo. V takových případech samozřejmě musela zvídavá mysl žít v cizím těle v budoucnu; či naopak, zajatá mysl - jako umírající trvalý vyhnanec - musela dožít své dny v těle a minulosti Velké rasy.

Tento osud nebyl natolik strašlivý, když zajatá mysl také pocházela z Velké rasy - což nebyl nijak vzácný jev, protože tato rasa se za všech dob intenzivně zabývala svou vlastní budoucností. Počet umírajících trvalých vyhnanců Velké rasy nebyl nijak velký - do velké míry i kvůli ohromným trestům, jež se vztahovaly na vypuzování myslí budoucích příslušníků Velké rasy těmi umírajícími. Na provinivší se mysli v jejich nových budoucích tělech byly uvalovány patřičné tresty pomocí projekce - a někdy docházelo i k nuceným výměnám. Byly známy a pečlivě napravovány složité případy vypuzení zkoumajících či už zajatých myslí myslemi v nejrůznějších obdobích minulosti. Od objevení mentální projekce v každém věku sestával z myslí Velké rasy, jež v něm z minulosti pobývaly na kratší či delší dobu, drobný, avšak dobře poznatelný výsek populace. Když se zajatá mysl cizího původu vrátila do svého těla v budoucnosti, prostřednictvím komplikované mechanické hypnózy byla zbavena všeho, čemu se naučila v době Velké rasy - důvodem byly určité nepříjemné důsledky spjaté s všeobecným přenosem informací ve větším množství.

Oněch několik málo známých případů volného přenosu způsobilo, a ve známých budoucích dobách ještě způsobí, děsivé pohromy. A z velké části právě v souvislosti s dvěma takovými případy - jak tvrdily staré mýty - lidstvo o Velké rase získalo své vědomosti. Ze všeho, co fyzicky a nepřerušeně přetrvalo z onoho pradávného světa, nyní na vzdálených místech a pod mořskou hladinou zbývalo pouze několik rozvalin velkých kamenných bloků a části textů děsivých Pnakotických rukopisů.

Vracející se mysl se tudíž dostávala do své doby jen s velmi slabými a silně zlomkovitými vizemi věcí, jež zažila od doby svého vypuzení. Všechny vzpomínky, jež mohly být zahlazeny, zahlazeny byly, takže ve většině případů se od okamžiku první výměny myslí táhlo pouze bílé místo prostoupené stíny snů. Některé mysli si pamatovaly více než jiné a náhodné propojení vzpomínek vzácně přinášelo stopy zapovězeného vědění i do budoucnosti. Nebylo pravděpodobně doby, kdy by nějaké skupinky či kulty tyto stopy tajně neuctívaly. O existenci takového kultu se zmiňoval i Necronomicon - šlo o kult, jenž občas pomáhal myslím putujícím napříč věky z doby Velké rasy.

A mezitím se Velká rasa stala takřka vševědoucí a začala se soustředit na úkol ustanovit výměnu s myslemi z jiných planet a probádat jejich minulost a budoucnost. Stejně tak se snažila prozkoumat minulost a původ onoho černého dávno mrtvého tělesa v dalekém vesmíru, kam sahaly kořeny jejího duševního dědictví - neboť mysli Velké rasy byly starší než její tělesné formy.

Bytosti z umírajícího starodávného světa, znající odpovědi na všechna tajemství bytí, pátraly po novém světě a živočišném druhu, kde by mohly vést ještě dlouhý život, a hromadně proto vyslaly své mysli do těl budoucí rasy nejlépe uzpůsobené k poskytnutí azylu - do kuželovitých tvorů, kteří obývali naši Zemi před miliardou let.
Tak tedy vznikla Velká rasa, přičemž bezpočet jiných myslí byl poslán do minulosti, aby zemřel v hrůze z prapodivných schrán. V pozdější době měla rasa opět čelit smrti, ale měla ji zachránit další migrace jejích nejlepších myslí do budoucích těl jiných bytostí, které čekalo delší období fyzické existence.

Takové bylo tedy pozadí proplétajících se legend a halucinací. Když jsem kolem roku 1920 uvedl své výzkumy do jakési souvislé podoby, pocítil jsem slabé uvolnění napětí, jež počáteční fáze studia zintenzivnila. Nebyly koneckonců všechny fenomény navzdory iluzím, vyvolaným slepými pocity, snadno vysvětlitelné? Během amnézie mohla přivést mou mysl k temnému studiu i ta nejmenší shoda okolností - a já jsem začal číst zapovězené legendy a setkávat se s představiteli starobylých a ohavných kultů. To zcela jasně poskytlo materiál pro sny a emocionální poruchy, jež se objevily po návratu paměti.

Co se týče poznámek na okraji vyvedených v iluzorních hieroglyfech a mně neznámých jazycích, jež mi však knihovníci nepřestávali připisovat - je docela možné, že povrchní znalosti řečí jsem nabyl během svého druhotného stavu, zatímco hieroglyfy se bezpochyby zrodily v mé představivosti na základě popisů ve starých legendách, přičemž později prostoupily i mé sny. Určité záležitosti jsem se snažil ověřit rozhovory se známými představiteli kultů, ale správné souvislosti se mi nikdy nepodařilo odhalit.

Občas, jako tomu bylo na počátku, mne nepřestávala zneklidňovat podoba tolika případů v tolika vzdálených epochách, ale na druhé straně jsem si uvědomoval, že dráždivý folklór musel být v minulosti bezpochyby rozšířenější, než tomu bylo v současnosti. Je pravděpodobné, že všechny další oběti s identickými anamnézami se mohly pochlubit dlouhou a důvěrnou obeznámeností s vyprávěními, s nimiž jsem se já mohl seznámit pouze v průběhu své druhotné existence. Jakmile tyto oběti přišly o svou paměť, ztotožnily se s bytostmi ze svých domácích mýtů - s legendárními vetřelci, o nichž se tradovalo, že vstupují do lidských myslí -, a pustily se tudíž do pátrání po vědomostech, o nichž si myslely, že je lze vysledovat do iluzorní nelidské minulosti.

Potom, když se jim paměť vrátila, proces asociací obrátily a místo jako o vetřelcích o sobě uvažovaly jako o někdejších zajatých myslích. Z toho pak vyplývaly sny a pseudovzpomínky zapadající do konvenčního mytologického rámce. Navzdory zjevné těžkopádnosti tato vysvětlení nakonec v mém myšlení potlačila všechna ostatní mínění - do velké míry i kvůli chabosti jakékoli konkurenční teorie. A postupně se mnou začalo souhlasit i značné množství význačných psychologů a antropologů.

Čím více jsem nad těmito věcmi uvažoval, tím přesvědčivější se mi mé vývody zdály; takže nakonec jsem si proti vizím a dojmům, jež na mne nepřestávaly útočit, vystavěl vskutku účinnou ochranu. Vídával jsem v noci podivné věci? Šlo pouze o cosi, co jsem kdysi slyšel a četl. Zakoušel jsem nezvyklý odpor, míval nezvyklé sklony a vzpomínky? I ty byly jen ozvěnami mýtů vstřebaných v mé druhotné existenci. Nic, o čem se mi mohlo zdát, nic, co jsem mohl cítit, pro mne nemohlo mít žádný skutečný význam. Posilněn touto filozofií, nabyl jsem nové duševní rovnováhy, třebaže vize - na rozdíl od abstraktních vlivů - byly neustále častější a znepokojivěji detailnější. V roce 1922 jsem byl opět schopen přijmout pravidelnou práci a své nově nabyté vědomosti jsem prakticky využil, když jsem přijal místo lektora psychologie na univerzitě.

Mé bývalé místo na politické ekonomii bylo už dávno náležitě zaplněno - a navíc se od doby mého působení radikálně změnily i metody výuky ekonomie. Můj syn v této době začínal postgraduální studium, jež mělo vést k jeho současné profesuře, a oba jsme spolu významně spolupracovali.

IV

Nepřestával jsem si však pečlivě zapisovat všechny výstřední sny, jež na mne stále tak razantně a sugestivně působily. Uvažoval jsem, že takové záznamy mají neskonalou hodnotu jako psychologický dokument. Záblesky vizí se stále proklatě podobaly vzpomínkám, ačkoli tomuto dojmu se mi dařilo čelit s nemalým úspěchem. V psaném projevu jsem fantasmata považoval za věci skutečně spatřené; ale při všech jiných příležitostech jsem je zavrhoval jako pouhé prchavé noční přeludy. Nikdy jsem se o těchto záležitostech nezmiňoval při běžné konverzaci; ačkoli narážky na ně, jež se obvyklým způsobem dostaly do oběhu, vyvolaly různé pověsti o mém duševním zdraví. S pobavením si uvědomuji, že tyto pověsti se omezovaly výhradně na laiky a nenašly si jediného zastánce mezi lékaři či psychology.

Z mých vizí po roce 1914 zde zmíním jen několik, poněvadž obšírnější líčení a záznamy jsou každému vážnému zájemci k dispozici. Je dobře patrné, že postupem času se jaksi oslabily podivné zábrany, neboť spektrum mých vizí se mnohonásobně rozšířilo. Nikdy se však nestaly ničím jiným než nesourodými útržky zjevně postrádajícími jakoukoli jasně čitelnou motivaci.

Zdálo se, že v rámci svých snů postupně nabývám stále větší a větší svobody pohybu. Proplouval jsem mnoha prazvláštními kamennými stavbami a z jedné do druhé jsem procházel mamutími podzemními chodbami, jež zde tvořily typické spojnice. Někdy jsem na nejnižší úrovni přicházel i na ony obrovité zatarasené příklopy, kolem nichž se šířila už zmíněná aura strachu a zapovězenosti.

Viděl jsem nesmírné mozaikové nádrže a místnosti se zvláštními a nepochopitelnými nástroji bezpočtu druhů. Pak se tu otvíraly kolosální jeskyně se složitými strojními zařízeními, jejichž tvary a účel mi byly naprosto neznámé a jejichž zvuk se projevil až po mnoha letech snění. Na tomto místě mohu poznamenat, že jediné smysly, které jsem v tomto neskutečném světě užíval, byly právě zrak a sluch.

Skutečné hrůzy začaly v květnu roku 1915, kdy jsem poprvé spatřil žijící bytosti. Stalo se to ještě předtím, než mne mé studium obeznámilo s tím, co lze na základě mýtů a popisů anamnéz očekávat. Jakmile ustoupily mentální bariéry, zahlédl jsem na různých místech budovy a v ulicích pod sebou ohromné masy řídké páry. Ty neustále houstly a nabývaly na zřetelnosti, až jsem nakonec nepříjemně snadno dokázal sledovat veškeré jejich obludné kontury. Vypadaly jako obrovité duhové kužely, asi tři metry vysoké, o asi třímetrové základně, jež byla tvořena jakousi zvrásněnou, šupinatou, polopružnou hmotou. Z jejich vrcholů čněly čtyři ohebné válcovité údy, z nichž každý byl třicet centimetrů silný a byl tvořen stejnou zbrázděnou hmotou jako kužely. Tyto údy byly občas zatažené, že nebyly takřka patrné, a někdy byly natažené na vzdálenost až tří metrů. Na konci dvou z nich se nacházely ohromné pařáty či klepeta. Na konci třetího byly čtyři zvonovité výrůstky. Čtvrtý úd končil nepravidelnou nažloutlou koulí asi šedesát centimetrů v průměru, kolem jejíhož ústředního obvodu se otvíraly tři velké temné oči.

Z vrcholu hlavy vyrůstaly čtyři útlé šedé stopky s kalichovitými přívěsky, zatímco ze spodní základny vyrůstalo osm nazelenalých tykadel či chapadel. Tato rozsáhlá základna ústředního kužele byla lemována gumovitou šedivou hmotou, která pohybovala celým tvorem v závislosti na svém natahování a stahování.

Jejich aktivita, byť zcela neškodná, mne naplňovala větším děsem než jejich vzhled - protože není normální sledovat nestvůrné tvory, jak vykonávají něco, o čem jsem byl přesvědčen, že svedou pouze lidské bytosti. Tito tvorové se uvážlivě pohybovali po velkých místnostech, brali si z polic knihy a odnášeli si je ke stolům, či opačně, a někdy přičinlivě psali prazvláštní hůlkou svíranou v nazelenalých hlavových chapadlech. Ohromná klepeta používali pro přenášení knih a pro řečovou komunikaci - neboť řeč sestávala z jakéhosi cvakání a škrábání.

Bytosti neměly žádné oblečení, ale nosily si brašny či tlumoky, které jim visely z vrcholu kuželovitého trupu. Hlavu a její podpůrný úd obvykle držely na úrovni vrcholu kužele, ačkoli ji i často zvedaly či skláněly. Tři zbývající velké končetiny většinou spočívaly po stranách kužele, a když nebyly užívány, byly stažené na délku asi půldruhého metru. Z rychlosti čtení, psaní a ovládání strojů - přičemž ty, jež se nacházely na stolech, jaksi souvisely s myšlením - jsem seznal, že jejich inteligence je značně větší než inteligence člověka.

Potom jsem je už vídával všude; hemžily se ve všech velkých síních a na chodbách, v klenutých kryptách obsluhovaly obludné stroje a po širokých třídách jezdily v gigantických, lodím podobných vozech. Už jsem se jich nebál, protože se zdálo, že tvoří navýsost přirozenou součást svého prostředí. Začaly mi být zřejmé i individuální rozdíly mezi nimi a dokonce se mi zdálo, že několik z nich je jaksi omezeno v pohybu. Tito tvorové, ačkoli nevykazovali žádné fyzické odchylky, se projevovali rozličnými gesty a zvyklostmi, které je odlišovaly nejen od většiny, nýbrž do značné míry i jeden od druhého.

Jak mému mlhavému vidění připadalo, hojně psali nesmírně různorodými písmy - nikdy nepoužívali křivočaré hieroglyfy charakteristické pro většinu. Zdálo se mi, že několik používá i mně dobře známou abecedu. Většina z nich pracovala mnohem pomaleji než obecná masa těchto bytostí.

Celou dobu se mi zdálo, že já sám jsem ve snech pouze nehmotným vědomím obdařeným širším spektrem vnímání, než je obvyklé, jež se může volně vznášet, ale zároveň se musí držet běžných komunikací a rychlosti přemisťování. Žádné náznaky tělesné existence mne nesoužily až do srpna roku 1915. Píši "nesoužily", protože první fází byla čistě abstraktní, ačkoli nekonečně děsivá asociace mého dříve zmiňovaného odporu k tělu se scénami z mých vizí.

Určitou dobu během snů bylo mou hlavní starostí neshlížet dolů na mé tělo a v této souvislosti si vzpomínám, jak jsem byl vděčný, že v podivných síních nestojí ani jedno rozměrné zrcadlo. Hodně mne zneklidňovalo, ze mohutné stoly - jež nemohly být nižší než tři metry - vždy vidím z výšky, která nebyla pod úrovní jejich povrchů.

A pak ve mně morbidní pokušení prohlédnout si sebe sama začalo mocně narůstat, až jsem mu jedné noci nedokázal odolat. Zpočátku mi pohled dolů vůbec nic neodhalil. Až za chvíli jsem si uvědomil, že na vině je fakt, že se má hlava nachází na konci ohromně dlouhého ohebného krku. Když jsem tento krk zatáhl a soustředěně se zadíval dolů, spatřil jsem šupinatou, vrásčitou a duhovou hmotu obrovského kužele tři metry vysokého a u základny tři metry širokého. Tehdy jsem svým křikem, jakmile jsem se divoce vynořil z hájemství spánku, probudil půlku Arkhamu.

S těmito vizemi sebe samého uvězněného v odpudivém těle jsem se dokázal částečně smířit až po několika týdnech příšerného opakování. Ve snech jsem se nyní fyzicky pohyboval mezi dalšími nepopsatelnými bytostmi, četl jsem si ve strašlivých knihách z nekonečných polic a celé hodiny jsem psal u velikánských stolů rydlem, jímž jsem manipuloval pomocí zelených chapadel, která mi visela z hlavy.

Útržky textů, které jsem četl a psal, mi stále ještě nevymizely z paměti. Šlo o děsuplné kroniky jiných světů a jiných vesmírů a o líčení aktivit beztvarého života mimo hranice všech kosmů. Šlo o záznamy o zvláštních řádech bytostí obývajících náš svět v zapomenuté minulosti a o hrozivé zápisy o inteligencích přebývajících v bizarních tělech, jež v něm budou žít miliony let po smrti posledního člověka.

Poučil jsem se o kapitolách lidské historie, o jejichž existenci nemá žádný současný učenec ani to nejmenší tušení. Většina těchto textů byla sepsána jazykem hieroglyfů, které jsem jakýmsi podivným způsobem studoval za pomoci drmolících translátorů a které očividně tvořily nějakou aglutinační řeč se systémem kořenů, jež se nepodobaly naprosto ničemu, co je běžné v lidských jazycích.

Jiné svazky byly sepsány v dalších neznámých jazycích, jež jsem se učil stejně podivným způsobem. Několik málo užívalo jazyků, které jsem znal. Nesmírně mi však pomáhaly mimořádně důvtipné ilustrace, které byly v záznamech bud vložené, nebo tvořily samostatné publikace. A celou dobu se mi zdálo, že anglicky zaznamenávám historii své vlastní doby. Po probuzení jsem si z neznámých jazyků, kterým se mé snové já naučilo, vybavoval pouze drobné a bezvýznamné útržky, ačkoli jsem si z kronik pamatoval celé pasáže textu.

Dozvěděl jsem se - ještě předtím, než mé bdělé já prostudovalo paralelní případy či starobylé mýty, z nichž se nesporně zrodily všechny sny -, že bytosti kolem mne náležely k největší pozemské rase, která ovládla čas a do každého věku vyslala na průzkum své mysli. Věděl jsem také, že jsem byl vyrván ze své vlastní doby, zatímco jiný tvor v té době užíval mé tělo, a že několik dalších podivných bytostí v mém okolí obývaly podobně zajaté mysli. Měl jsem dojem, že jakýmsi zvláštním jazykem, vycházejícím ze cvakání klepet, hovořím s vypuzenými intelekty z každého koutu sluneční soustavy. Byla tu mysl z planety, kterou známe pod jménem Venuše, která bude žít v nekonečně vzdálené budoucnosti, a mysl pocházející z jednoho z vnějších měsíců Jupitera z minulosti vzdálené šest milionů let. Z pozemských myslí tu bylo několik zástupců okřídlené polorostlinné rasy s hvězdicovitou hlavou, obývající v zapomenutých dobách Antarktidu; jeden zástupce plážích lidí z mytické Valusie; tři zástupci chlupatých předlidských hyperborejských uctívačů Tsathogguy; jeden zástupce neskutečně odporných Čo-čo; dva zástupci pavoucích obyvatel z poslední pozemské epochy; pět zástupců otrlého broučího rodu bezprostředné následujícího po lidstvu, do něhož Velká rasa jednoho dne tváří v tvář strašlivému nebezpečí hromadně přemístí své nejbystřejší mysli; a několik zástupců rozličných větví lidstva.

Hovořil jsem s myslí muže jménem Jiang-Li, filozofa z kruté říše Can-Čan, jež vznikne v roce 5000 našeho letopočtu; s myslí vojevůdce snědého národa velkých lebek zdržujícího se před 50 000 lety v jižní Africe; s myslí mnicha Bartolomea Corsiho žijícího ve dvanáctém století ve Florencii; s myslí lomarského krále, který vládl této úděsné polární zemi před sto tisíci lety, než do ní ze západu vtrhli podsadití žlutí Inuitové.

Rozmlouval jsem s myslí Nug-Sotha, kouzelníka temných dobyvatelů ze sedmnáctého tisíciletí našeho letopočtu; s myslí Římana Tita Sempronia Blaesa, který byl kvestorem v době Sullově; s myslí Chefnése, Egypťana z 14. dynastie, který mi sdělil strašlivé Nyarlathotepovo tajemství; s myslí kněze prostředního království Atlantidy; s myslí Jamese Woodwillea, suffolkského gentlemana z doby Cromwellovy; s myslí peruánského dvorního astronoma z předinckého období; s myslí australského fyzika Nevila Kingstona-Browna, který zemře v roce 2518; s myslí arcimága zmizelé Yhe v Pacifiku; s myslí Theodotida, řeckobaktrijského úředníka z druhého století před naším letopočtem; s myslí starého Francouze Pierre-Louise Montagnyho z doby Ludvíka XIII.; s myslí cimmerského náčelníka z doby 15 000 let před naším letopočtem; a s tolika dalšími myslemi, že můj mozek nedokáže všechna děsivá tajemství a úžasné zázraky, jež se od nich dozvěděl, ani obsáhnout.

Každé ráno jsem se budil s horečkou a někdy jsem se zoufale snažil ověřit či vyvrátit ty informace, které spadaly do rámce současných lidských znalostí. Tradiční fakta získávala na nových a pochybných aspektech a já jsem se nestačil podivovat nad snovou obrazotvorností, jež dokázala v historii a vědě vymyslet tolik překvapujících dodatků.

Otřásal jsem se při tajemstvích, která mohla skrývat minulost, a chvěl jsem se při pomyšlení na hrozby, jež se mohou zjevit v budoucnosti. To, co ve svých projevech naznačovaly o osudu lidstva bytosti, jež je následovaly, na mne mělo takový vliv, že tyto zmínky zde nebudu vůbec uvádět.

Po člověku dojde k nástupu mocné brouci civilizace a těl jejích zástupců se zmocní přední představitelé Velké rasy, jakmile pradávný svět postihne strašlivá zkáza. Později, když se uzavře historie Země, tyto přemístěné mysli opět poputují časem a prostorem - tentokrát na další přestupní stanici, jíž budou těla odulých rostlinných organismů na Merkuru. Ale po jejich odchodu zde stále ještě zbudou nějaké rasy, které se budou pateticky držet studené planety a před definitivním koncem se budou zavrtávat do jejího hrůzou prostoupeného jádra. Mezitím jsem ve svých snech sepisoval nekonečnou historii své doby, kterou jsem připravoval - napůl dobrovolně a napůl na základě příslibů většího přístupu do knihovny a možností cestování - pro ústřední archiv Velké rasy. Archiv se nacházel v kolosální podzemní budově poblíž středu města a já jsem se s ním obeznámil při četných pracovních návštěvách a konzultacích. Jelikož měla vytrvat tak dlouho jako rasa sama a měla přestát i ty nejprudší geologické změny, překonávala tato titánská studna vědomostí masivností a skálopevnou odolností své konstrukce všechny ostatní stavby ve městě.

Záznamy, psané či tištěné na rozsáhlých arších podivně odolné celulózy, byly vázány do knih, jež se otvíraly shora a byly po jedné uchovávány v pouzdrech z podivného a mimořádně lehkého nerezavějícího materiálu šedavého zabarvení, ozdobených matematickými symboly, s tituly vyvedenými typickými křivočarými hieroglyfy Velké rasy.

Tato pouzdra byla přechovávána ve vrstvách obdélníkových kobek - podobných uzavřeným, zamknutým policím - zhotovených ze stejného nerezavějícího kovu a opatřených knoflíky se složitým systémem otvírání. Mé vlastní historii bylo vyhrazeno konkrétní místo v kobce úrovně určené nejnižším organismům či obratlovcům - v sekci věnované kulturám lidstva a kosmatých a plážích ras, jež je ve vládě nad Zemí bezprostředně předcházely.

Nicméně žádný sen mi neposkytl úplný obrázek každodenního života. Šlo vždy jen o pouhé mlhavé nesourodé útržky a je jisté, že tyto útržky se ani neodvíjely v patřičném pořadí. Mám například jen velice kusou představu o svém přebývání v tomto snovém světě; ačkoli mám dojem, že jsem měl k dispozici rozlehlou kamennou místnost. Omezení, která se mne jako vězné týkala, postupně zmizela, takže některé mé vize zahrnovaly i sugestivní líčení cest po ohromných pralesních silnicích, pobytů v cizích městech a průzkumů rozsáhlých temných rozvalin bez oken, před nimiž Velká rasa couvala v nepochopitelném strachu. Účastnil jsem se rovněž dlouhých námořních výprav v ohromných a neskutečně rychlých lodích s mnoha palubami a výletů přes pusté oblasti v uzavřených, torpédům podobných vzducholodích, jež se vznášely a pohybovaly za využití elektromagnetické odpudivé síly.

Za širým teplým oceánem stála další města Velké rasy a na jednom dalekém kontinentu jsem spatřil primitivní vesnice okřídlených tvorů s černými rypáky, z nichž se poté, co Velká rasa vyšle své přední mysli do budoucnosti, kde se měla zachránit před blížící se hrůzou, stane dominantní plemeno. Hlavními rysy místní scenérie byla rovinatost a bujná zeleň. Kopce zde byly nízké a řídké a obvykle vykazovaly stopy po vulkanické činnosti.

O zvířatech, která jsem zde zahlédl, bych mohl sepsat celé svazky. Všechna žila volně; neboť mechanizovaná kultura Velké rasy se už dlouho dokázala obejít bez domácích chovů a potrava byla čistě rostlinné či syntetické povahy. Těžkopádní plazi ohromných rozměrů sebou házeli v parných močálech, zmítali se v těžkém vzduchu nebo se šplouchali v mořích a jezerech; a zdálo se mi, že mezi nimi mlhavě rozeznávám nedokonalé, pradávné předobrazy řady pozdějších druhů - dinosaurů, pterodaktylů, ichtyosaurů, labyrintodontních obojživelníků, plesiosaurů a dalších -, které tak proslavila paleontologie. Nedokázal jsem však objevit žádné ptáky či savce.

Země a močály se ustavičně hemžily hady, ještěrkami a krokodýly, zatímco v bujné vegetaci neúnavně bzučely různé druhy hmyzu. Daleko na moři vypouštěla do mlžné oblohy závratné sloupce pěny neznámá a nikdy nespatřená monstra. Jednou jsem se dostal pod mořskou hladinu v gigantické ponorce se silnými světlomety a zahlédl jsem několik živoucích přízraků neuvěřitelné velikosti. Spatřil jsem také rozvaliny neskutečných potopených měst a nesmírnou škálu druhů lilijic, ramenonožců, korálů a ryb, jichž byly všude ohromné spousty.

O fyziologii, psychologii, obyčejích a podrobných dějinách Velké rasy si mé vize neuchovaly příliš mnoho informací a řadu z rozptýlených poznatků, jež zde uvádím, jsem spíše než z vlastního snění nashromáždil ze studia starých legend a dalších případů. Došlo samozřejmě k tomu, že jsem se časem díky četbě a výzkumům dostal na úroveň snů a dokonce jsem je předběhl, takže určité snové útržky byly vysvětleny už předem a sloužily jen jako potvrzení mých poznatků. Tak jsem naštěstí dospěl k víře, že podobná četba a výzkumy, jimiž se zabývalo mé druhotné já, stály i za celým strašlivým předivem pseudovzpomínek.

Bylo patrné, že časově mé sny bylo možno zařadit někam do období před necelými 150 miliony lety, kdy prvohory začaly ustupovat druhohorám. Těla obývaná Velkou rasou nesouvisela s žádnou přežívající - a ani vědecky popsanou - linií pozemské evoluce a náležela podivnému silně homogennímu a vysoce specializovanému typu organismu inklinujícímu jak k rostlinné, tak k živočišné existenci.

Buněčná aktivita byla natolik výjimečná, že vylučovala únavu a dokonale eliminovala potřebu spánku. Potrava, přijímaná prostřednictvím rudých zvonovitých výrůstků na jedné z velkých ohebných končetin, byla vždy polotekutá a v řadě ohledů se nijak nepodobala stravě žijících zvířat. Tvorové měli jen dva zjistitelné smysly: zrak a sluch, který jim umožňovala kalichovitá zakončení šedých stopek nad hlavami. Navíc disponovali řadou dalších a nepochopitelných smyslů - které však cizími myslemi drženými v jejich tělech nebyly příliš upotřebitelné. Troje oči měli umístěné tak, aby jim nabízely širší možnost rozhledu, než je běžné. Jejich krev byla tvořena velmi hustou tmavě zelenou jíchou.

Neměli žádná pohlaví a rozmnožovali se výtrusy či sporami, které se jim hromadily v zadních partiích a mohly se vyvíjet pouze pod vodou. Pro růst potomstva - jehož však vzhledem k dlouhověkosti všech jedinců bylo pouze malé množství - se používaly ohromné mělké nádrže. Běžná délka života zde dosahovala čtyř či pěti tisíc let. Zjevně nedokonalých jedinců se společnost zbavovala hned, jakmile byly jejich vady zaregistrovány. Choroby a nástup smrti se za absence hmatu či pocitu fyzické bolesti poznávaly výhradně na základě vizuálních symptomů.

Mrtví se spalovali během důstojných ceremonií. Jak jsem již uvedl, občas se nějaké bystré mysli podařilo uniknout smrti projekcí do budoucnosti; avšak tyto případy nebyly nikterak časté. Pokud k něčemu takovému došlo, s myslí vyhnance z budoucnosti se až do doby zániku její nezvyklé schrány zacházelo s nejvyšší laskavostí.

Zdálo se, že Velká rasa tvoří jediný nepříliš pevně konsolidovaný národ či společnost, kde hlavní instituce byly pro všechny společné, byť zde existovaly čtyři odlišné skupiny. Politický a ekonomický systém každé jednotky se podobal fašistickému socialismu, hlavní zdroje byly racionálně rozdělovány a moc byla svěřována malé vládnoucí radě, která byla volena hlasy všech těch, kdo prošli jistými vzdělanostními a psychologickými testy. Na rodinnou organizaci se nekladl velký důraz, ačkoli svazky mezi osobami společného původu byly uznávány a mladé obvykle vychovávali jejich rodiče.

Podoba s lidským přístupem a institucemi byla přirozeně nejmarkantnější v těch sférách, kde se projevovaly vysoce abstraktní prvky, nebo kde naopak převažovaly základní nespecifikované pudy vlastní veškerému organickému životu. Několik dalších paralel se objevilo poté, co Velká rasa vědomě přijala za své věci, které se jí zamlouvaly při prozkoumávání budoucnosti.

Vysoce mechanizovaný průmysl nekladl na obyvatelstvo takřka žádné časové požadavky, a velkou část volného času tvorové vyplňovali nejrůznějšími intelektuálními a uměleckými činnostmi. Věda dosáhla neuvěřitelné úrovně rozvoje a umění tvořilo nedílnou součást života, ačkoli v době mých snů už překonalo svůj zenit. Vývoj techniky byl značně podněcován neustálým bojem o přežití a snahami uchovat fyzickou podobu velkoměst, jež nepřestávaly ohrožovat ohromné geologické zvraty, charakteristické pro onu dávnou dobu.

Zločinnost byla překvapivě nízká a pro boj s ní byly organizovány vysoce efektivní dozorčí síly. Tresty se pohybovaly od upření privilegií a doživotního uvěznění k důslednému emocionálnímu mučení, a nikdy nebyly vykonávány bez pečlivého prostudování zločincovy motivace.

Války, zhusta občanské povahy, ačkoli se někdy vedly i proti agresorům z říše plazů či chobotnic či proti okřídleným Prastarým s hvězdicovitými hlavami soustřeďujícím se v Antarktidě, nebyly nikterak časté, byť měly mnohem zhoubnější následky. V pohotovosti byla udržována početná armáda - jež využívala zbraně podobné fotoaparátům vysílající strašlivé elektrické výboje -, o jejímž účelu se hovořilo jen zřídka, ale jenž byl nesporně spjat s neutuchajícím strachem z temných prastarých rozvalin bez oken a z ohromných zatarasených příklopů v nejhlubších podzemních vrstvách.

Tyto obavy z čedičových ruin a příklopů byly do velké míry zjistitelné pouze z nevyřčených náznaků - či z kradmého šepotu. Ve všech knihách nacházejících se na běžně přístupných policích veškeré související konkrétní zmínky významně chyběly. Šlo o jediné téma, které bylo pro Velkou rasu rozhodně tabu, a zdálo se, že se váže stejně tak ke strašným dávným bitvám, jako k onomu budoucímu nebezpečí, jež jednoho dne přinutí rasu k masovému vyslání svých předních myslí do vzdálené budoucnosti.

Ať už byly ostatní věci uváděné sny a legendami jakkoli nedokonalé a zlomkovité, tato záležitost byla opředena ještě neproniknutelnějším tajemstvím. Nejasné starobylé mýty se jí vyhýbaly - nebo možná byly všechny odkazy z jakéhosi důvodu pečlivě odstraněny. A ve snech mých či dalších obětí bylo možno nalézt jen podivně málo zmínek. Příslušníci Velké rasy se o této věci nikdy vědomě nešířili a to, co se bylo možno dozvědět, pocházelo výhradně od některých bystřejších zajatých myslí.

Podle těchto útržkovitých informací se obavy zakládaly na existenci děsivé staré rasy částečně polypoidních a naprosto cizích bytostí, které přišly z vesmíru z nekonečně vzdálených kosmů a které Zemi a další tři planety sluneční soustavy ovládly asi před 600 miliony lety. Byly jen částečně hmotné povahy - jak hmotu chápeme my - a jejich typ vědomí a způsob vnímání neměly s pozemskými organismy skoro nic společného. Například jejich smysly nezahrnovaly zrak; jejich mentální svět byl tvořen zvláštní soustavou vjemů nevizuální povahy.

Byly však dostatečně materiální, aby užívaly hmotné nástroje, pokud se vyskytovaly v částech vesmíru, kde byly tyto k dispozici; a vyžadovaly přístřeší - byť velice podivné. Ačkoli jejich smysly dokázaly proniknout všemi materiálními bariérami, jejich substance to nesvedla; navíc je mohly zcela zlikvidovat jisté formy elektrické energie. Uměly se pohybovat ve vzduchu navzdory faktu, že neměly křídla či jakýkoli jiný viditelný prostředek levitace. Jejich mysli byly takové povahy, že Velká rasa s nimi nedokázala nijak komunikovat.

Když tyto bytosti obsadily Zemi, postavily si mohutná čedičová města z věží bez oken a začaly strašlivě týrat tvory, s nimiž přišly do styku. Taková byla situace, když se sem prázdnotou vesmíru ze záhadného světa v jiné galaxii, označovaného na znepokojujících a rozporuplných Eltdownských úlomcích jako Yith, přihnala Velká rasa.

Pro nově příchozí, vybavené vlastními silami zhotovenými nástroji, nebylo vůbec obtížné tyranské bytosti přemoci a zahnat do podzemních jeskyní, které si tyto už dříve připojily ke svým obydlím a začaly obývat.
Vchody do nich poté zapečetili a své porobené předchůdce ponechali jejich osudu, načež obsadili většinu jejich velkých měst a zachovali určité významné budovy z důvodů souvisejících spíše s pověrčivostí než s lhostejností, odvahou či vědeckým a historickým zaujetím. Ale postupem věků se z podzemního světa začaly ozývat neurčité a hrůzné náznaky, že pradávné bytosti nabývají na síle a na počtu. V několika malých a vzdálených městech Velké rasy a v některých opuštěných starobylých městech, která Velká rasa neosídlila - místech, kde přístupové cesty do propastí nebyly náležitě zahrazeny či střeženy - došlo ke sporadickým a mimořádně odporným výpadům.

Velká rasa byla potom nucena uchýlit se k větším bezpečnostním opatřením a řadu přístupů jednou provždy uzavřela - ačkoli u několika z nich nechala hermeticky utěsněné příklopy, které měly pro boj s dávnými bytostmi, pokud by se jim na nečekaných místech podařilo dostat ven, strategický význam. Výpady dávných bytostí musely být nepopsatelně hrůzné, neboť jednou provždy ovlivnily psychologii celé Velké rasy. Neměnné ovzduší děsu se vyznačovalo takovou intenzitou, že nikde nebyla zmiňována ani podoba těchto dávných bytostí. Jasnou představu o jejich vzhledu se mi nepodařilo nikdy získat.

Jedny zdroje se mlhavé zmiňovaly o nesmírné pružnosti a dočasné absenci viditelnosti, zatímco jiné útržkovité šeptání poukazovalo na ovládání a vojenské využívání silných větrů. S bytostmi se spojovaly i nezvyklé kvílivé zvuky a kolosální stopy tvořené pěticí kruhových otisků.

Bylo zjevné, že nadcházející zkáza, které se Velká rasa tak silně obávala - zkáza, která měla jednou vyslat miliony bystrých myslí přes propast času do cizích těl v daleké budoucnosti -, se týkala konečného úspěšného výpadu těchto starobylých bytostí.

Tuto hrůzu jasně předpověděly mentální projekce do budoucích časů a Velká rasa došla k závěru, že by jí neměl čelit nikdo z těch, kdo se jí mohl vyhnout. Z pozdější historie Země věděla i to, že výpad měl být otázkou pomsty, nikoli snahou znovu osídlit vnější svět - projekce Velké rasy totiž ukázaly příchody a zániky dalších ras, které nestvůrné bytosti z dávných věků nijak neohrožovaly.

Možná tyto bytosti nakonec před měnícím se a bouřemi bičovaným povrchem Země daly skrytým útrobám přednost, protože se nemusely rozhodovat na základě přítomnosti světla. Možná postupem věků také pomalu ztrácely sílu. Ostatně bylo známo, že v době brouci civilizace následující po lidstvu, jejíž mysli obsadila stěhující se Velká rasa, pradávné polohmotné bytosti už neexistovaly.

Mezitím se tedy Velká rasa udržovala ve stavu bdělosti a navzdory ustrašenému vymýcení tohoto tématu z běžné komunikace a viditelných záznamů měla neustále připravené všechny své mocné zbraně. A v okolí zatarasených příklopů a temných starobylých věží bez oken se pořád vznášel stín nepojmenovatelného strachu.

 

časť prvá >> časť druhá