Tieň z hlbín času
(H.P.Lovecraft)

časť druhá

V

Takový byl tedy svět, z něhož mi mé sny přinášely každou noc nezřetelné a nesouvislé ozvěny. Neočekávám, že budu schopen vylíčit hrůzu a děs, jež tyto ozvěny obsahovaly, neboť mé pocity většinou vycházely z naprosto neuchopitelného palčivého dojmu pseudovzpomínek. Jak jsem již napsal, obranu proti těmto pocitům mi v podobě racionálních psychologických vysvětlení postupně poskytlo i mé studium; a tento spásný vliv byl ještě podpořen lehkým náznakem zvyku, který se v průběhu času také zpravidla objevuje. Nicméně navzdory tomuto všemu mne občas ještě zasáhl nejasný plíživý děs. Nepohlcoval mne však už tak jako dříve; a po roce 1922 jsem už vedl normální život vyplněný prací a zábavou.

Postupem let jsem začal cítit, že mé zážitky - spolu s paralelními případy a souvisejícím folklórem - by měly být jasně shrnuty a publikovány pro potřeby všech seriózních badatelů; připravil jsem proto sérii článků, které celou tématiku stručně pokrývaly a které jsem opatřil ilustracemi v podobě amatérských nákresů některých tvarů, scén, dekorativních motivů a hieroglyfů, na něž jsem si vzpomínal ze snů. Články se v letech 1928 a 1929 objevily v několika vydáních Časopisu Americké psychologické společnosti, ale nevzbudily žádnou velkou pozornost. Mezitím jsem s maximální pečlivostí nepřestával zaznamenávat ani své další sny, i když zvětšující se hromada záznamů nabývala znepokojivě velkých proporcí.

10. července 1934 mi Psychologická společnost přeposlala dopis, který otevřel závěrečnou a nejúděsnější fázi celého tohoto šíleného dobrodružství. Byl odeslán z Pilbarry v Západní Austrálii a byl podepsán důlním inženýrem těšícím se, jak jsem se dozvěděl, nemalé proslulosti. Do dopisu bylo přiloženo několik pozoruhodných snímků. Text tohoto dopisu zde uvedu v celé délce a žádnému čtenáři jistě neunikne, jak velký dopad na mne tento dopis a fotografie musely mít.

Určitou dobu jsem byl takřka bez sebe a nevěřil jsem svým očím; neboť ačkoli jsem si často uvědomoval, že jisté části legend, jež ovlivnily mé snění, musí mít jakýsi základ v realitě, nebyl jsem rozhodně připravený na žádný hmatatelný důkaz ze ztraceného světa existujícího v době mimo dosah i té nejbujnější fantazie. Nejdrastičtější účinek na mne měly fotografie - poněvadž v jejich studeném a nezvratitelném realismu se na pozadí písečných přesypů vyjímaly zvětralé, vodou vymleté, větry zbičované kamenné bloky, jejichž konvexní horní části a lehce konkávní dna mi sdělovaly zdrcující pravdy. Když jsem si je prohlížel pod lupou, mezi všemožnými poškozeními jsem velice zřetelně viděl stopy po ohromných křivočarých kresbách a občasných hieroglyfech, jejichž význam mi byl tak odporný. Ale nechť promluví sám dopis:

49 Dampier St.
Pilbarra, Západní Austrálie
18. května 1934
Prof. N.W. Peaslee
Americká psychologická společnost
30 E. 41st St.
New York City
U.S.A.

Vážený pane,

nedávná konverzace s dr. E. M. Boylem a několikero tiskovin s Vašimi články, které mi poslal, mne přivedly k přesvědčení, že by bylo záhodno, abych Vás informoval o jistých věcech, které jsem viděl ve Velké písečné poušti východně od našeho zlatého dolu. Ve světle prazvláštních legend o starodávných městech s obrovskými kamennými paláci a podivných symbolech a hieroglyfech, jež popisujete, mám dojem, že jsem narazil na cosi velice důležitého.

Místní domorodci se předhánějí v řečech o "velikých kamenech se značkami", a jak je patrné, mají z těchto objektů mimořádný strach. Nějak je dávají do souvislostí se svými běžnými rasovými legendami o Buddaiovi, obrovitém starci, který celé věky spí pod zemí s hlavou spočívající na hřbetu ruky a který se má jednoho dne probudit a pozřít celý svět.

Koluje zde několik velmi letitých a zpola zapomenutých historek o gigantických podzemních příbytcích z masivních kamenných bloků, z nichž ústí do stále větší hloubky chodby a kde se udaly strašlivé věci. Domorodci tvrdí, že kdysi několik bojovníků, prchajících v bitvě, do jedné takové chodby vstoupilo a už se víckrát nevrátilo a že krátce po jejich zmizení začaly z podzemí vát příšerné větry. Ovšem na řečech domorodců je jen zřídka něco pravdy. Ale chci Vám sdělit něco významnějšího. Před dvěma lety, když jsem hledal zlatá ložiska asi 800 kilometrů na východ v poušti, jsem narazil na spoustu zdobených mimořádně zvětralých a otlučených kamenů o velikosti asi 90x60x60 cm.

Zpočátku jsem na nich nedokázal najít žádné značky, jak o nich mluvili domorodci, ale když jsem se podíval pečlivěji, navzdory zvětrání jsem na kamenech rozeznal několik hluboko vytesaných linií. Šlo o podivné křivky, takové, jaké se mi snažili popsat domorodci. Mám dojem, že těchto bloků muselo být v poušti asi třicet či čtyřicet, některé se skoro ztrácely v písku a všechny se nacházely v okruhu přibližně 400 metrů. Když jsem nalezl několik kamenů, začal jsem se dívat po dalších a za pomoci přístrojů jsem provedl průzkum terénu. Deset či dvanáct nejtypičtějších bloků jsem rovněž vyfotografoval a snímky přikládám k prohlédnutí. Se svými informacemi a snímky jsem se obrátil i na vládu v Perthu, ale ta ve věci nepodnikla žádné kroky. Pak jsem se setkal s dr. Boylem, který četl Vaše články v Časopise Americké psychologické společnosti a kterému jsem se náhodou zmínil i o kamenech. Projevil silný zájem, a když jsem mu ukázal své snímky, propadl nečekanému vzrušení. Řekl mi, že kameny a značky odpovídají přesně popisům zdiva z Vašich snů a z líčení legend.

Měl v úmyslu Vám napsat, ale něco jej zdrželo. Zatím mi poslal většinu časopisů s Vašimi články a já jsem z Vašich kreseb a líčení okamžitě poznal, že mé kameny jsou nesporně příbuzné těm Vašim. To si můžete i sám ověřit z přiložených snímků. Zanedlouho se Vám přímo ozve i dr. Boyle. Uvědomuji si, jakou důležitost pro Vás mohou tyto skutečnosti mít. Není pochyb o tom, že přicházíme do styku s pozůstatky neznámé civilizace, jež svým stářím překonává naše nejsmělejší dohady a jež tvoří základ Vašich legend.

Jakožto důlní inženýr mám jisté znalosti geologie a mohu Vám tedy říci, že tyto bloky jsou tak staré, až mne to děsí. Jsou tvořeny většinou pískovcem a žulou, ačkoli jeden je zcela jistě zhotoven ze zvláštního druhu cementu či betonu.

Nesou stopy po působení vody, jako by tato část světa byla zaplavena mořem a po dlouhých věcích se opět vynořila - to vše v době po zhotovení a použití těchto bloků. Pohybujeme se v řádu milionů let - nebo jen Bůh ví, kolika vlastně. Nechci na to ani pomýšlet.

Vzhledem k Vaší předchozí usilovné práci na rozboru legend a všeho, co se k nim váže, nepochybuji o tom, že budete chtít přivést do pouště expedici a uskutečnit nějaký archeologický výzkum. Jak dr. Boyle, tak já jsme připraveni Vám na této výpravě asistovat, pokud Vy sám - či Vám známé organizace - poskytnete příslušné finanční krytí.

Pro hrubé ražení mohu sehnat asi dvanáct dělníků - domorodci by nám nijak nepomohli, neboť jak jsem zjistil, z tohoto konkrétního místa mají skoro panickou hrůzu. Boyle ani já se o této věci zatím nikomu nezmiňujeme, protože v jakýchkoli objevech či zásluhách byste měl mít přirozeně přednost právě Vy.
Na místo se lze z Pilbarry dostat asi za čtyři dny traktorem - kterého bude třeba pro přepravu veškerého zařízení. Lokalita se nachází přibližně na jihozápad od Warburtonovy stezky z roku 1873 a asi sto šedesát kilometrů jihovýchodně od Joanna Spring. Místo abychom vyráželi z Pilbarry, mohli bychom věci poslat po řece De Grey - ale tyto záležitosti můžeme probrat později.

Kameny jsem našel zhruba na 22° 3' 14" jižní šířky a 125° 0' 39" východní délky. Klima je zde tropické a pouštní podmínky vyžadují velkou odolnost. Uvítám jakoukoli korespondenci na toto téma a nemohu se dočkat, až budu na Vámi navrženém postupu moci spolupracovat. Poté, co jsem si pročetl Vaše články, na mne význam celé věci učinil velký dojem. Dr. Boyle se Vám ozve později. Pokud bude třeba rychlého spojení, kabelogram do Perthu mi může být přeposlán jako telegram.

Nedočkavě se těším na brzkou odpověď,
Upřímně a s úctou
Robert B. F. Mackenzie

O bezprostředním důsledku tohoto dopisu se lze do značné míry informovat z tisku. Měl jsem veliké štěstí, že jsem si zajistil podporu Miskatonické univerzity, a při přípravě operace v Austrálii sehrál nedocenitelnou roli jak pan Mackenzie, tak dr. Boyle. Veřejnosti jsme se o svých úmyslech příliš nezmiňovali, neboť celá záležitost mohla být nepříjemně zneužita senzacechtivostí a vtipkováním méně seriózních novin. To mělo za následek, že publikovaných zpráv bylo pomalu; ale přesto se jich objevilo dostatek na to, aby vylíčily přípravy na naše pátrání po australských rozvalinách a zaznamenaly jednotlivá stadia příprav.

Kromě mne a mého syna Wingata se expedice účastnili William Dyer z katedry geologie Miskatonické univerzity - vedoucí antarktické výpravy Miskatonické univerzity z let 1930-31, Ferdinand C. Ashley z katedry starověké historie a Tyler M. Freeborn z katedry antropologie.

Můj dopisovatel Mackenzie přijel do Arkhamu počátkem roku 1935 a asistoval nám při posledních přípravách. Byl to mimořádně schopný a milý padesátník, úžasně sečtělý a důvěrně obeznámený se všemi okolnostmi cestování po Austrálii.

V Pilbaře přichystal několik traktorů a my jsme si pronajali dostatečně malý trampový parník, který nás na toto místo na řece mohl bez potíží zavézt. Průzkum jsme byli připraveni provést tím nejpečlivějším a nejvědečtějším způsobem, chtěli jsme prosévat každé zrnko písku a neznehodnocovat nic, co by se mohlo nacházet v původním nebo skoro původním stavu.

Z Bostonu jsme vypluli 28. března 1935 na palubě dýchavičného Lexingtonu a do cíle jsme se poklidně přeplavili přes Atlantik a Středozemní moře, přes Suezský kanál, Rudé moře a Indický oceán. Není třeba, abych zde líčil, jak mne sklíčil pohled na nízké písčité pobřeží Západní Austrálie a jak neblaze na mne zapůsobilo drsné zlatokopecké městečko se svými ponurými zlatými doly, kde jsme na traktory nakládali poslední věci.

Dr. Boyle, který zde na nás čekal, byl příjemný postarší inteligentní pán, jemuž znalosti psychologie umožňovaly vést se mnou i s mým synem dlouhé odborné debaty. Když jsme se v počtu osmnácti mužů konečně vydali na krkolomnou cestu přes vyprahlé kilometry písku a skalisek, ve většině z nás se podivně mísil vnitřní neklid s pocitem očekávání. V pátek 31. května jsme se přebrodili přes rameno říčky De Grey a vstoupili jsme do říše naprosté bezútěšnosti. Když jsme postupovali k místu pozůstatků starobylého světa, překonávajícího paměť i těch nejstarších legend, začala se mne zmocňovat palčivá hrůza - hrůza, kterou samozřejmě ještě rozdmýchávala skutečnost, že znepokojující sny a pseudovzpomínky na mne stále útočily s neztenčenou měrou.

V pondělí 3. června jsme spatřili první ze zpola pohřbených kamenů. Nedokážu popsat pocity, s nimiž jsem se skutečně - v objektivní realitě - dotýkal úlomku kyklopského zdiva, podobajícího se do posledního detailu blokům ve zdech mého snového města. Rozeznával jsem jasné stopy po opracování - a když jsem poznal část křivočaré ozdobné symboliky, která pro mne měla po letech mučivých nočních můr a nepopsatelného výzkumu tak ďábelský význam, mimoděk se mi roztřásly ruce.

Po měsíci kopání jsme odkryli asi 1250 bloků v různých stadiích zvětrání a rozkladu. Většinu tvořily otesané megality se zaoblenými svrchními a dolními stěnami. Méně artefaktů už bylo drobnějších, plošších, rovných, ve formě obdélníků či osmiúhelníků - podobajících se dlaždicím ze snových podlah a chodníků -, a několik se vyznačovalo mimořádnou robustností a zaobleností či zkoseností, díky nimž upomínaly na stavební díly kleneb či na části oblouků nebo kulatých okenních rámů.

Čím hlouběji - a severněji a východněji - jsme kopali, tím více bloků jsme nacházeli; ačkoli se nám v nich pořád nedařilo objevit žádnou stopu po rozumném uspořádání. Profesor Dyer byl zděšen nezjistitelným stářím úlomků a Freeborn nalezl stopy po symbolech, jež neblaze souvisely s jistými nesmírně starými papuánskými a polynéskými legendami. Stav a rozptýlení bloků němými slovy vypovídaly o závratných cyklech času a geologických zvratů kosmické zběsilosti.

Měli jsme s sebou i letadlo a můj syn Wingate často vystupoval do různých výšek a v písečné a kamenité pustině hledal stopy po méně zřetelných rozsáhlých tvarech - bud výškové rozdíly, nebo obrysy řad rozesetých bloků. Jeho výsledky byly prakticky negativní; neboť vždy, když se jednoho dne domníval, že zahlédl něco potenciálně významného, při příštím letu jeho dojem nahradil další stejně tak prchavý - všechno to byly následky pohybů větrem vířeného písku.

Asi dva tyto pomíjivé přeludy ve mně však vyvolaly zvláštní a nepříjemný pocit. Zdálo se, že jakýmsi způsobem hrůzně souvisejí s čímsi z mých snů či četby, s čímsi, co jsem si však už nedokázal jasně vybavit. Byly mi strašlivě povědomé - a nutily mne k nutkavým a ustrašeným pohledům severním a severovýchodním směrem přes úděsnou nehostinnou pláň.

Někdy první týden v červenci mne ohledně této severovýchodní oblasti zasáhla nevysvětlitelná směsice pocitů. Pociťoval jsem hrůzu, pociťoval jsem zvědavost - ale kromě toho jsem zápolil i s vytrvalým a matoucím dojmem jakési povědomosti.

Abych tyto představy vypudil z hlavy, vyzkoušel jsem všemožné psychologické prostředky, ale nijak mi nepomohly. Prohrál jsem i souboj s nespavostí, ale tu jsem skoro přivítal, protože se mi tak zkrátila doba, kdy jsem byl vystaven snům. Zvykl jsem si pozdě v noci podnikat do pouště dlouhé osamělé vycházky - obvykle severním či severovýchodním směrem, kam mne jakýmsi nezřetelným způsobem táhly mé zvláštní nové představy.

Při těchto procházkách jsem občas narazil na skoro zaváté fragmenty starobylého zdiva. I když v těchto místech bylo vidět méně bloků než v oblasti, kde jsme se pustili do kopání, byl jsem přesvědčen, že pod povrchem jich zde musí být ohromné množství. Terén zde nebyl tak rovný jako v táboře a časté prudké větry písek kupily do přechodných fantaskních pahorků - čímž odkrývaly spodní vrstvy starobylého kamení, zatímco zakrývaly jiná místa. Hořel jsem podivnou touhou rozšířit práce i do této zóny, ale zároveň jsem se děsil toho, co bychom tu mohli odkrýt. Bylo zřejmé, že můj stav se začíná dosti zhoršovat - tím spíše, že jsem tento nový vývoj nedokázal nijak vysvětlit.

Chatrnost mého duševního rozpoložení je patrná i z mé reakce na zvláštní objev, jenž jsem učinil při jedné ze svých nočních toulek. Došlo k němu večer 11. července, kdy měsíc zaplavoval tajuplné pahorky nezvykle bledým přísvitem. Poté, co jsem se zatoulal poněkud dále, než jsem měl obvykle ve zvyku, narazil jsem na ohromný kámen, který se radikálně lišil od všeho, co jsme dosud spatřili. Byl skoro úplně zavátý, ale poklekl jsem a rukama jsem z něj odklidil vrstvu písku, načež jsem si ho ve svitu elektrické svítilny, nahrazující měsíční svit, začal bedlivě prohlížet.

Na rozdíl od jiných obrovských kusů byl dokonale hranatý, nikde na něm nebyl ani kousek konkávního či konvexního povrchu. Zdálo se také, že je z jakéhosi čedičového materiálu, dokonale odlišného od žuly, pískovce a občas se vyskytujícího betonu, jimiž byly tvořeny ostatní již dobře prozkoumané bloky.
Tu jsem vstal, otočil se a plnou rychlostí jsem uháněl do tábora. Utíkal jsem ovládán zcela nevědomými a iracionálními silami a důvod úprku jsem si plně uvědomil, až když jsem byl blízko svého stanu. Tehdy mi to došlo. Onen podivný temný kámen byl čímsi z mých snů a četby, čímsi spjatým s nejhoršími hrůzami starodávných legend.

Šlo o jeden z bloků starobylého čedičového zdiva, jichž se tak obávala Velká rasa - kus vysoké zdi bez oken, jež tu zanechaly ony přízračné polohmotné cizí bytosti tlící v černém podzemí, kvůli jejichž neviditelné a větru podobné síle byly zataraseny příklopy a kvůli nimž byly rozestavěny vždy bdící hlídky. Celou noc jsem oka nezamhouřil, ale za úsvitu jsem si uvědomil svou pošetilost, když mi došlo, že mne rozrušil pouhý stín jakéhosi mýtu. Místo abych zápasil s děsem, měl jsem hořet objevitelským nadšením.

Dopoledne jsem seznámil se svým nálezem i ostatní, a spolu s Dyerem, Freebornem, Boylem a svým synem jsem se vydal abnormální blok vyhledat. Setkali jsme se však s neúspěchem. Neměl jsem žádnou představu, kde se kámen nacházel, a pahorky pohyblivého písku už mezitím zase přeskupil nedávno se zvednuvší vítr.

VI.

Nyní docházím ke klíčové a nejobtížnější části svého vyprávění - obtížnější o to více, že si nemohu být jistý její realitou. Občas zakouším nepříjemný pocit jistoty, že jsem nesnil ani nepodléhal žádným falešným představám; a právě tento pocit - i vzhledem k ohromným důsledkům, jež by mohla objektivní pravda mé zkušenosti vyvolat - mne nutí sepsat toto líčení. Můj syn - školený psycholog zkoumající můj případ do maximální možné míry a s nejvyšší účastí - bude nejpovolanějším soudcem věcí, jež zde předložím.

Dovolte mi nejprve, abych vás seznámil s okolnostmi celé věci, tak jak je znali lidé v táboře. V noci na 18. července, po větrném dni, jsem se velmi brzy odebral do postele, kde jsem však nemohl usnout. Krátce před jedenáctou jsem byl opět na nohou, a jelikož mne jako obvykle soužil onen zvláštní pocit související s oblastí na severovýchodě, vydal jsem se na jednu ze svých typických nočních vycházek. Při odchodu z tábora jsem viděl a pozdravil pouze jediného člověka: australského zlatokopa jménem Tupper.

Měsíc, krátce po úplňku, zářil z projasněné oblohy a zaléval starobylou písečnou pláň bílým leprózním svitem, který mi připadal nesmírně zlověstný. Vítr ustal a nezvedl se skoro pět hodin, jak obšírně dosvědčil Tupper a jiní, kteří mne viděli, jak přes tajuplné bledé duny rychle odcházím severovýchodním směrem.

Asi ve 3.30 se rozburácel prudký vichr, jenž probudil všechny v táboře a skácel tři stany. Obloha byla bez mráčku a poušť stále žhnula oním přízračným přísvitem. Skupinka kontrolující stany si povšimla mé nepřítomnosti, ale vzhledem k mým předchozím výletům této okolnosti nebyl připisován žádný význam. A přesto tři lidé - všichni Australané - jako by ve vzduchu vytušili cosi zlověstného.

Mackenzie vysvětlil profesoru Freebornovi, že jde o obavy převzaté z domorodého folklóru; místní obyvatelé si kolem větrů, které s velkými přestávkami za jasných nocí vířily písek, utkali podivné předivo neblahých mýtů. Šeptem si sdělovali, že tyto větry vanou z velkých kamenných síní v podzemí, kde se odehrály strašlivé věci - a jsou cítit pouze v blízkosti míst, kde jsou rozesety velké opracované kameny. Někdy před čtvrtou ranní vichřice pominula stejně tak rychle, jako se zvedla, a písečné pahorky se kolem nás tyčily v novém a neznámém uspořádání.

Někdy po páté, kdy napuchlý houbovitý měsíc zapadal na západní obloze, jsem vklopýtal do tábora - bez klobouku, rozedraný, s poškrábanou a zkrvavenou tváří a bez elektrické svítilny. Většina mužů se už vrátila do postele, ale profesor Dyer před svým stanem ještě kouřil dýmku. Jakmile spatřil, v jak zoufalém a skoro nepříčetném stavu se nacházím, zavolal dr. Boylea, a společně mne dovedli k lůžku, na které mne uložili. Brzy se k nim připojil i můj syn, probraný všeobecným povykem, a všichni se mne společnými silami pokusili přinutit zůstat na posteli a odevzdat se spánku.

Ale spánek nepřicházel. Byl jsem ve zcela mimořádném psychickém stavu - odlišném od všeho, co jsem kdy zažil. Po nějaké době jsem začal trvat na tom, že chci mluvit - a nervózně a složitě jsem jim začal vysvětlovat své rozpoložení. Řekl jsem jim, že mne přemohla únava a že jsem si lehl do písku, abych si zdříml. Přepadly mne strašlivější sny než obvykle - a když mne probudil náhlý silný vítr, mé napjaté nervy nápor nevydržely. V panice jsem začal utíkat, padal jsem přes zpola zasypané kameny a tak jsem nabyl svého rozedraného a zkrvaveného vzhledu. Musel jsem spát dlouho - a proto jsem byl tak dlouho i mimo tábor.

Nezmínil jsem se absolutně o ničem, co jsem spatřil či zažil - v tomto ohledu jsem vykazoval maximální sebeovládání. Mluvil jsem však o tom, že jsem změnil postoj k celkovému směřování expedice a prosazoval jsem okamžité zastavení veškerého kopání na severovýchodě. Mé argumenty byly očividně slaboduché - neboť jsem se zmiňoval o nedostatku kamenných bloků, o přání neurážet city pověrčivých dělníků, o možném krácení fondů z univerzity a dalších nepravdivých či zanedbatelných věcech. Přirozeně že mým touhám nikdo nevěnoval ani tu nejmenší pozornost - a to ani můj syn, kterému mé zdraví zjevně leželo na srdci. Příštího dne jsem byl na nohou a pohyboval jsem se po táboře, ale neúčastnil jsem se výzkumných prací. Když jsem si uvědomil, že práce nezastavím, rozhodl jsem se, že se vzhledem k zdravotnímu stavu co nejdříve vrátím domů, a na svém synovi jsem si vymohl příslib, že jakmile dokončí průzkum terénu, který jsem chtěl nechat na pokoji, zaletí se mnou do Perthu, vzdáleného šestnáct set kilometrů na jihozápad.

Uvažoval jsem, že pokud bude to, co jsem spatřil, stále vidět, mohl bych se pokusit vydat i za cenu zesměšnění jakési varování. Dovedl jsem si představit, že dělníci obeznámení s místním folklórem, by mne mohli podpořit. Syn, aby mi vyhověl, dokončil své průzkumy už odpoledne, přičemž přelétl celou oblast, kterou jsem mohl projít při své vycházce. Nic z toho, co jsem spatřil, však už vidět nebylo.

Opět šlo o případ onoho nezvyklého čedičového bloku - pohybující se písky po něm zahladily i tu poslední stopu. Na okamžik jsem zpola zalitoval, že jsem ve své panické hrůze ztratil jakýsi úděsný předmět - ale hned jsem věděl, že ztráta to byla spíše milosrdná. Pořád dokážu uvěřit tomu, že celé mé dobrodružství bylo pouhou iluzí - obzvláště, jak pevně doufám, pokud se nikdy nenajde ten ďábelský jícen.

Wingate mne 20. července odvezl do Perthu, ačkoli odmítl opustit expedici a vrátit se domů. Zůstal se mnou až do pětadvacátého, kdy odplouval parník do Liverpoolu. A já se nyní v kajutě na Císařovně nad celou záležitostí dlouze a horečně rozmýšlím, a docházím k závěru, že alespoň můj syn by měl být informován. Bude záležet už jen na něm, zda tyto informace sdělí někomu dalšímu. Abych se připravil na jakoukoli eventualitu, uspořádal jsem toto shrnutí pozadí celé záležitosti - jak byla jiným nesouvisle známa už dříve - a nyní co možná nejstručněji vylíčím to, co si myslím, že se stalo oné šeredné noci během mé nepřítomnosti v táboře.
Rozrušen na nejvyšší možnou míru a vybičován do jakési zvrhlé dychtivosti oním nevysvětlitelným puzením, v němž se mísil děs se vzpomínkami, trmácel jsem se do noci pod zlověstným žhnoucím měsícem. Tu a tam jsem zahlédl ony starobylé kyklopské bloky, zpola zabořené do písku, přetrvávající zde z nepoznaných a zapomenutých věků.

A přesto jsem se ubíral dál, jakoby na nějakou tajuplnou schůzku - přičemž na mne stále více útočily zneklidňující představy, nutkání a pseudovzpomínky. Myslel jsem na některé z možných obrysů kamenných linií, které spatřil můj syn ve vzduchu, a uvažoval jsem, proč se mi zdály zároveň tak zlověstné a tak povědomé. Něco se horečnatě dobývalo do dveří mé paměti, zatímco jiná neznámá síla se snažila udržet vchod zavřený.

Bylo bezvětří a bledý písek se vzdouval nahoru a dolů jako zmrzlé mořské vlny. Neměl jsem žádný cíl, ale ploužil jsem se kupředu s jakousi osudovou předurčeností. Sny se vlily i do sféry mého bdění, a proto se mi zdálo, že každý zanořený balvan tvoří součást nekonečných místností a chodeb pradávných staveb, otesaných a opatřených symboly, které jsem už dobře znal z let strávených jako zajatec Velké rasy. Občas jsem měl dojem, že vidím ony vševědoucí kuželovité hrůzy, jak se pohybují na svých navyklých obchůzkách, a bál jsem se pohlédnout dolů, abych náhodou nezjistil, že se jim fyzicky podobám. A přesto jsem pořád viděl jak pískem zakryté bloky, tak místnosti a chodby; jak zlověstný žhnoucí měsíc, tak lampy z průzračného křišťálu; jak nekonečnou poušť, tak kymácející se kapradiny za oknem. Bděl jsem a zároveň jsem snil.

Nevím, jak dlouho či jak daleko - vlastně ani kterým směrem - jsem kráčel, když jsem poprvé zahlédl hromadu balvanů obnaženou ve dne vanoucím větrem. Bylo to to největší seskupení na jednom místě, které jsem dosud spatřil, a udělalo na mne tak mocný dojem, že vize vzdálených věků okamžitě ustoupily.
Zase jsem viděl jen poušť, zlověstný měsíc a zlomky netušené minulosti. Přistoupil jsem blíže, zastavil se a na neforemnou haldu si posvítil světlem ze své elektrické svítilny. Vítr zde odvál písečný pahorek a obnažil nízkou nepravidelnou oblou masu megalitů a menších kusů rozvalin asi dvanáct metrů napříč a jeden až tři metry vysokou.

Od samého začátku jsem si uvědomoval, že na těchto kamenech je cosi naprosto nezvyklého. Nejenže bylo dokonale zarážející pouhé jejich množství, ale když jsem si je bedlivě prohlížel v kombinaci paprsků měsíce a svítilny, upoutalo mne i něco na sotva zřetelných pozůstatcích jejich výzdoby. Ani jeden se nijak zásadně nelišil od původních exemplářů, jež jsme našli už dříve. Šlo o něco mnohem jemnějšího. Tento dojem jsem nezískal, když jsem se díval pouze na jeden kámen, ale když jsem jich najednou přehlížel několik.

Až teprve potom mi došla celá pravda. Křivočaré vzory na spoustě bloků spolu úzce souvisely - tvořily součást jedné ohromné dekorativní myšlenky. Poprvé jsem v této nekonečně starobylé pustině narazil na kus zdiva v jeho původním uspořádání - ano, bylo sice poškozené a neúplné, ale rozhodně neztratilo nic ze své působivé jednoznačnosti.

Vystoupil jsem na jeden nízký kámen a lopotně jsem se vyšplhal nahoru; občas jsem dlaní odhrnul písek, přičemž jsem se neustále snažil pochopit velikost, tvar, styl a vztahy mezi symboly. Zanedlouho jsem už mlhavě odhadoval, jaká je povaha této prastaré struktury i co znamenají vzory, které se kdysi táhly přes rozsáhlé plochy jejího předvěkého zdiva. Nepřestávala mne udivovat a děsit dokonalá podoba celku s některými mými útržkovitými pohledy ze snů.

Kdysi to byla kyklopská chodba široká i vysoká devět metrů, vydlážděná osmistrannými dlaždicemi a opatřená masivními klenbami. Napravo se z ní otvíralo několik místností a na vzdálenějším konci se stáčela do hlubin jedna z těch zvláštních ramp. Když jsem si tyto skutečnosti představil, silně jsem se otřásl, neboť v sobě skrývaly více, než co se dalo vyčíst pouze z bloků. Jak jsem mohl vědět, že tato vrstva měla být mnohem hlouběji? Jak jsem mohl vědět, že vzhůru se vinoucí rampa měla být spíše za mnou? Jak jsem mohl vědět, že dlouhá podzemní chodba vedoucí na Náměstí sloupů se měla nacházet nalevo o úroveň výše?Jak jsem mohl vědět, že síň s přístroji a doprava ubíhající tunel směřující k ústřednímu archivu měly ležet o dvě úrovně níže? Jak jsem mohl vědět, že úplně dole, o čtyři úrovně níže, najdu jeden z oněch strašlivých příklopů opatřených železnými pásy? Tento výpad ze světa snů mne hluboce zmátl a já jsem se roztřásl a polil mne studený pot.
Nakonec na mne jako poslední nesnesitelná kapka zapůsobilo, když jsem ucítil, jak ze sníženého místa poblíž středu ohromné hromady stoupá vzhůru slabý, zákeřný proud studeného vzduchu. A tom okamžiku mé vize stejně jako předtím ochably a já jsem opět spatřil pouze zlověstné měsíční světlo, tajuplnou poušť a roztroušenou mohylu starobylého zdiva. Čelil jsem nyní čemusi skutečnému a hmatatelnému, a zároveň čemusi prodchnutému netušenými náznaky temných tajemství. Neboť onen proud vzduchu mohl znamenat pouze jediné - přítomnost propasti nesmírných rozměrů skrývající se pod rozesetými balvany na povrchu.

Má první myšlenka se týkala neblahých domorodých legend o ohromných podzemních příbytcích mezi megality, kde se to hemží hrůzami a kde se rodí prudké větry. Pak se vrátily myšlenky na mé vlastní sny a já jsem ucítil, jak se mi do mysli snaží vkrádat mlhavé pseudovzpomínky. Co to tam dole bylo za místo? Jaký starobylý nepředstavitelný zdroj pradávných mytologických cyklů a úděsných nočních můr jsem mohl zakrátko odhalit?

Váhal jsem však jen chvilku, protože mne hnalo cosi většího než zvědavost a vědecké nadšení, cosi většího působilo proti mému narůstajícímu strachu. Měl jsem dojem, jako bych se pohyboval skoro automaticky, jako bych byl v sevření jakéhosi neodvratitelného osudu. Vsunul jsem do kapsy svítilnu a silou, o níž jsem netušil, kde se ve mně bere, jsem odvalil první titánský kamenný kus a pak další, dokud se z temnoty nevyvalil silný vzdušný proud, jehož vlhkost zvláštně kontrastovala s okolním pouštním vzduchem. Zela pode mnou černá průrva a zanedlouho - když jsem odkulil všechny menší kusy, s nimiž jsem dokázal hnout - do otvoru, kterým jsem se už mohl protáhnout, zasvítil leprózní měsíční přísvit.

Vytáhl jsem svítilnu a do otvoru jsem si jasně posvítil. Pode mnou ležely popadané kusy zdiva, jež se v úhlu asi pětačtyřiceti stupňů hrubě svažovaly severním směrem a jež očividně tvořily pozůstatky jakéhosi dávného propadu horních struktur. Mezi jejich povrchem a dnem se otvírala propast neproniknutelné tmy, u jejíhož horního okraje bylo vidět stopy po gigantických vyztužených klenbách. V této fázi se mi zdálo, že pouštní písek spočívá přímo na podlaze nějaké obrovité stavby pocházející z dob, kdy Země byla ještě mladá - a tehdy, stejně jako dnes, jsem nebyl ani v nejmenším schopen odhadnout, jak se jí podařilo přetrvat nekonečné věky geologických pohybů.

Při zpětném pohledu mi pouhá představa o náhlém osamělém sestupu do takto nejisté propasti - navíc v době, kdy nikdo netušil, kde se nacházím - připadá jako naprostý vrchol šílenství. Možná to šílenství i bylo - nicméně té noci jsem se do takového podniku pouštěl bez váhání.

Opět jsem pociťoval ono osudové puzení a nutkání, které celou dobu jako by předurčovaly mé směřování. S blikající svítilnou, která mi měla ušetřit energii článků, jsem se po čtyřech pustil do nepříčetného sestupu zlověstnou kyklopskou chodbou zející pod otvorem - někdy jsem upíral zrak kupředu, když jsem hledal bezpečná místa, kde jsem se mohl zachytit rukama či nohama, jindy, když jsem překonával riskantnější úsek, jsem zase obracel zrak k hromadě megalitů.

V přímých paprscích mé svítilny se vzdálené stěny otesaného, drolícího se zdiva ubíraly dvěma směry. Přede mnou se však otvírala pouze ničím nerušená tma. Během sestupu do hlubin jsem nijak nesledoval čas. Mysl mi natolik vířila záhadnými domněnkami a obrazy, že se mi zdálo, že veškeré objektivní skutečnosti se stáhly do nezbadatelné dálky. Tělesné dojmy zanikly a dokonce i strach ve mně zůstával pouze jako přízračná pasivní stvůra, jež se na mne mohla pouze neškodně zubit.

Nakonec jsem dospěl k rovné podlaze poházené popadanými kamennými bloky, beztvarými úlomky, pískem a všemožnými zbytky. Po obou stranách - vzdálených od sebe asi devět metrů - čněly masivní stěny zakončené obrovskými žebry. Jen stěží jsem dokázal rozeznat, že jsou ozdobené tesanými plastikami, avšak povaha těchto plastik mi už unikala. Nejvíce mne však zaujala klenba nad mou hlavou. Kužel světla ze svítilny nedosáhl až ke stropu, ale vidět byly alespoň spodní části kolosálních oblouků. Ty se tak dokonale shodovaly s vizemi z bezpočtu mých snů o starobylém světě, že jsem se poprvé nekontrolovatelně roztřásl.

Nad nimi slabounký přísvit prozrazoval přítomnost vzdáleného, měsícem ozářeného světa. Jakýsi mlhavý zbytek obezřetnosti mne upozorňoval, že pokud chci mít vodítko i při svém návratu, neměl bych jej ztrácet ze zřetele.Přistoupil jsem nyní ke stěně po své levici, kdy byly stopy po výzdobě nejzřetelnější. Po zavalené podlaze se mi kráčelo skoro tak těžce jako po svahu kamenné hromady, ale přesto jsem v krkolomném postupu neustával.

Na jednom místě jsem odkopal několik kusů zdiva a odsunul několik bloků, abych se podíval, jaké je zde dláždění, a když jsem spatřil zlověstně povědomé velké osmistranné kameny, jejichž oblý povrch stále držel jaksi pohromadě, neubránil jsem se zachvění. Jakmile jsem od stěny poodstoupil do patřičné vzdálenosti, svítilnou jsem pomalu a pečlivě přejel přes zvětralé zbytky jejích plastik. Zdálo se, že pískovcový povrch byl vystaven působení nějakého dávného vodního proudu; mimoto zde byl patrný jakýsi podivný povlak, jehož přítomnost jsem však nedokázal jakkoli vysvětlit.

Na několika místech bylo zdivo uvolněné a pokroucené a já jsem uvažoval, jak dlouho si je v nestálém geologickém prostředí tato starobylá skrytá stavba ještě schopna uchovat zbytek svých přežívajících forem.
Nejvíce mne však vzrušovaly plastiky samy. Navzdory působení času byly zblízka dosti dobře rozpoznatelné. Opět jsem zůstával otřesen dokonalou důvěrností, s níž na mne působil každý jejich detail. Skutečnosti, že jsem s hlavními rysy této věkovité stavby tak dobře obeznámen, se rozhodně nevěřilo snadno. Učinily mocný dojem na mýtotvůrce, kteří jim dali konkrétní podobu v proudu tajných nauk, jež poté, co jsem se s nimi jakýmsi způsobem seznámil v době své amnézie, vyvolaly sugestivní obrazy v mé podvědomé mysli.
Jak jsem ale mohl vysvětlit přesnost a detailnost, s nimiž se každá čárka a spirála těchto zvláštních dekorací shodovala s tím, co se mi zdálo už více než dvacet let? Jaká záhadná, zapomenutá ikonografie mohla reprodukovat každé jemné odstínění a nuanci, jež tak vytrvale, dokonale a neměnně zaplavovaly noc co noc mou spící mysl?

Zde totiž nešlo o žádnou náhodnou či vzdálenou podobnost. Nekonečně starobylá, celé věky skrytá chodba, v níž jsem stál, byla rozhodně a nezpochybnitelně originálem čehosi, co jsem znal ve spánku tak důvěrně, jako jsem znal svůj vlastní dům na Crane Street v Arkhamu. Je sice pravda, že v mých snech se toto místo zjevovalo v období svého největšího rozkvětu; ale to na zmíněné totožnosti nic neměnilo. Zcela a strašlivě jsem se zde dokázal orientovat.

Konkrétní budova, v níž jsem se nyní nacházel, mi byla dobře známá. Známé mi bylo i její umístění v onom úděsném starobylém snovém městě. S obludnou a instinktivní jistotou jsem si uvědomoval, že v této budově či v tomto městě mohu neomylně navštívit kterékoli místo, jež se vyhnulo změnám a neblahému působení nepočítaných věků. Co to mohlo všechno proboha jen znamenat? Jak jsem se dozvěděl všechno to, co vím? A jaká strašlivá pravda se mohla skrývat za všemi těmi pradávnými pověstmi o bytostech, které přebývaly v tomto labyrintu starobylého zdiva?

Slova mohou jen částečně zprostředkovat změť hrůzy a zmatku, jež mi užíraly duši. Já jsem toto místo znal. Věděl jsem, co leží pode mnou a co se nacházelo nad mou hlavou, než se bezpočet vysoko sahajících pater změnil na prach, trosky a pustinu. Se zachvěním jsem si pomyslel, že teď už se nemusím při své cestě spoléhat ani na onen slabý přísvit měsíčního světla.

Byl jsem rozerván mezi touhou utéct a horečnatou směsicí spalující zvědavosti a neodvratitelné předurčenosti. Co se stalo s touto monstrózní věkovitou megalopolí během milionů let od doby, kdy jsem jí procházel ve svých snech? Kolik podzemních bludišť rozkládajících se pod městem a spojujících všechny titánské věže přežilo přerody zemské kůry?

Cožpak jsem narazil na kompletní pohřbený svět z bezbožné minulosti? Mohl jsem pořád objevit dům mistra písaře a věž, kde S'gg'ha, zajatá mysl rostlinného antarktického masožravce s hvězdicovitou hlavou, tesala obrazy do prázdných míst na stěnách? Bude stále průchozí a nezatarasená chodba na druhé úrovni pode mnou, jež vede do síně cizích myslí? V té síni zajatá mysl jedné neuvěřitelné bytosti - poloorganického obyvatele dutého jádra neznámé planety daleko za Plutém, žijícího osmnáct milionů let v budoucnosti - uchovávala jistou věc vymodelovanou z hlíny.

Zavřel jsem oči a přiložil si na čelo ruku v marné a ubohé snaze zahnat všechny tyto nepříčetné útržky snů pryč z mého vědomí. Pak jsem poprvé palčivě ucítil chlad, pohyb a vlhkost okolního vzduchu. Se zachvěním jsem si uvědomil, že někde za mnou či pode mnou se vskutku musí otvírat ohromný řetězec dávno mrtvých černých propastí. Vybavoval jsem si ze snů hrozivé místnosti, chodby a rampy. Bude stále otevřená cesta do ústředního archivu? Když jsem si opět vzpomněl na ty strašlivé záznamy, uložené v obdélníkových kobkách z nerezavějícího kovu, znovu se mi o myšlenky naléhavě otřela ona nutkavá předurčenost mého konání. Jak uváděly sny a legendy, byla v nich přechovávána celá minulá i budoucí historie kosmického časoprostorového kontinua - zapsaná zajatými myslemi z každého tělesa a z každého věku sluneční soustavy. Šílenství, samozřejmě - ale cožpak jsem nevklopýtal do temného světa stejně tak šíleného, jako jsem byl já?
Pomyslel jsem na zamčené kovové police a na podivný systém otáčení knoflíků, jehož bylo třeba k jejich otevření. Ve vědomí se mi jasně zhmotnila má vlastní police. Jak často jsem tuto složitou proceduru různých otočení a zatlačení vykonával v oddělení pozemských obratlovců kdesi u samého dna archivu! V mysli se mi jasně a důvěrně vybavovala každá jednotlivost.

Pokud by opravdu existovala kobka, o níž jsem snil, dokázal bych ji v mžiku otevřít. A tehdy mne šílenství zachvátilo už dokonale. A trvalo mi jen okamžik, než jsem začal skákat a lézt přes kamenné rozvaliny směrem k dobře zapamatovanému tunelu do hlubin.

VII.

Od oné chvíle lze na mé dojmy spoléhat jen stěží - vlastně se pořád ještě kojím poslední zoufalou nadějí, že všechny představují jen jakýsi ďábelský sen či iluzi, zplozené deliriem. Mozek mi pustošila horečka a všechno se mi zjevovalo v jakémsi oparu - a někdy jen přerušovaně. Paprsky mé svítilny si jen slabě razily cestu do skoro hmatatelné tmy a poskytovaly mi přízračné momentky ohavně povědomých stěn a plastik, jež se poddávaly pustošivému působení zubu času. V jednom místě se zřítil ohromný kus klenby, takže jsem se musel šplhat přes rozsáhlou hromadu kamení dosahující až skoro k zubatému stropu osázenému groteskními stalaktity.

Noční můra tak dosáhla svého absolutního vrcholu, který ještě zintenzivňovalo ohyzdné dotírání pseudovzpomínek. Pouze jedna věc mi připadla nezvyklá, a to má vlastní velikost ve vztahu k rnonstróznímu okolí. Tížil mne pocit neobvyklé malosti, jako by pohled na tyto strmící stěny z pozice obyčejného lidského těla byl něčím zcela novým a abnormálním. Pořád dokola jsem na sebe nervózně shlížel a lidské tělo, v němž jsem se pohyboval, ve mně probouzelo jakýsi nezřetelný neklid.Skákal jsem, pádil jsem a klopýtal jsem černočerným jícnem stále kupředu - a často jsem padal a tloukl se a jednou jsem si i málem rozbil svítilnu. Byl mi dobře známý každý kámen a každé zákoutí této pekelné propasti a na řadě míst jsem se zastavoval, abych zamířil kuželem světla do zatarasených a drolících se kleneb, který mi byly stále tak povědomé.

Některé místnosti se zcela zřítily; jiné byly holé, nebo naopak plné suti. V několika jsem viděl hromady kovu - některé poměrně neporušené, jiné polámané a další zase rozdrcené či potlučené -, v nichž jsem poznával kolosální piedestaly či stoly ze snů. Neodvažoval jsem se hádat, co mohly představovat ve skutečnosti.
Nalezl jsem tunel do hlubin a pustil jsem se jím dolů - ačkoli se mi po určité době postavila do cesty zející nepravidelná průrva s ostrými okraji, jež nemohla mít v nejužším místě méně než 1,2 metru. Kamenná struktura se zde kompletně propadla a zanechala po sobě černý nezbadatelný otvor do hlubin.

Věděl jsem, že v této titánské budově jsou dvě další sklepní úrovně a neubránil jsem se zachvění, když jsem si vzpomněl na příklopy s železnými pásy v té nejnižší vrstvě. Už zde nemohl stát nikdo na stráži - poněvadž to, co dlelo v zemských útrobách, dávno vykonalo svou nekalou práci a vykročilo na cestu vlastního dlouhého zániku. V době existence brouci rasy, následující po lidském pokolení, už mělo být dočista mrtvé. Ale přesto, když jsem pomýšlel na domorodé legendy, mimovolně jsem se opět otřásl.

Přeskočit tuto průrvu mne stálo strašlivou námahu, protože chodba posetá sutinami mi znemožňovala i ten nejkratší rozběh - ale hnala mne zběsilost. Vybral jsem si místo poblíž levé zdi - kde byla trhlina nejužší a kde se na druhé straně dalo doskočit na poměrně holé místo - a po děsivém okamžiku letu jsem se bezpečné octl na opačné straně.

Jakmile jsem konečné dospěl na nižší úroveň, propotácel jsem se kolem oblouků vedoucích do místnosti s přístroji, v níž byly vidět fantastické kovové trosky, zpola pohřbené pod sesutou klenbou. Všechno bylo tam, kde jsem si myslel, že bude, a já jsem sebejistě přelezl přes hromady znesnadňující vstup do rozsáhlé příčné štoly. Uvědomil jsem si, že právě jí se pod městem dostanu do ústředního archivu.

Zatímco jsem se plazil, klopýtal a skákal touto zanesenou chodbou, zdálo se mi, že kolem mne se odvíjejí celé věky. Občas jsem na časem poznamenaných stěnách rozeznával plastiky - některé povědomé, jiné zjevně přidané až po období mých snových návštěv. Jelikož šlo o podzemní spojnici mezi domy, nebyly tu žádné klenuté východy s výjimkou míst, kde cesta vedla spodními úrovněmi nejrůznějších budov.Do několika z těchto ústí jsem i krátce vstoupil, abych se podíval dobře známými chodbami a do dobře známých místností. Na radikální rozdíly z dob svého snění jsem narazil jen dvakrát - a v jednom z těchto případů jsem rozeznal zapečetěné obrysy velice povědomého klenutého ústí.

Prudce jsem se otřásl a pocítil jsem zvláštní nával omezující slabosti, načež jsem se chtěj nechtěj spěšně vydal kryptou jedné z těch mohutných pobořených věží bez oken, jejíž cizorodé čedičové zdivo upomínalo na zamlčovaný a úděsný původ.Tato starobylá kobka byla kulatého tvaru a na délku měla plných šedesát metrů; a její tmavě zbarvené kamenné stěny nebyly opatřeny žádnou výzdobou. Na podlaze zde nebylo nic kromě prachu a písku a já jsem viděl, jak z ní nahoru i dolů ústí různé otvory. Nebyly tu žádné schody ani rampy - tyto starobylé věže se v mých snech zjevovaly, jako by zůstaly naprosto nedotčené legendární Velkou rasou. Ti, kdož je stavěli, žádné schody ani rampy nepotřebovali.

Ve snech byl dolní otvor pečlivě zatarasen a úzkostlivě střežen. Teď byl doširoka otevřený - černý a propastný, a linul se z něj chladný vlhký vzduch. Neodvažoval jsem se domýšlet, jaké nekonečné jeskyně věčné noci se mohou rozkládat v jeho hlubinách.Když jsem se později drápal částí tunelu s obzvláště vratkými rozvalinami, dospěl jsem k místu, kde se zcela propadl strop. Suť zde vytvářela jakousi horu, na kterou jsem musel vylézt, přičemž jsem postupoval ohromným prázdným prostorem, kde má svítilna nedokázala osvětlit stěny ani horní klenbu. Uvažoval jsem, že musí jít o sklepení domu dodavatelů kovů, jehož průčelí stálo na třetím náměstí nedaleko archivu. Nedokázal jsem odhadnout, co se s ním mohlo stát.

Za hromadou suti a kamení jsem opět našel chodbu, ale zanedlouho jsem narazil na zcela zatarasené místo, kde se popadané klenby skoro dotýkaly nebezpečně pokleslého stropu. Jak se mi podařilo odsunout a odvalit tolik bloků, abych si udělal cestu, ani to, jak jsem se opovážil rozebrat pevně zaklesnuté kusy, když sebemenší narušení rovnováhy mohlo uvolnit všechny ty tuny natlačeného zdiva, jež mne mohlo okamžitě a definitivně zavalit, mi zůstává stále záhadou.

Hnalo a vedlo mne čiré šílenství - pokud tedy celé mé podzemní dobrodružství nebylo - jak doufám - pouhou ďábelskou halucinací či fází snění. Ale nakonec jsem si - či se mi zdálo, že jsem si - uvolnil dostatečný prostor, kterým jsem se mohl protáhnout. A zatímco jsem se plazil přes hromadu suti - se svítilnou, zapnutou na nepřerušovaný svit, zasunutou hluboko v ústech -, cítil jsem, jak mne rozdírají fantastické stalaktity členitého povrchu nade mnou.

Byl jsem už nedaleko ohromné podzemní archivní struktury, která představovala cíl mé cesty. Když jsem sklouzl a doklopýtal po opačné straně zátarasu a pustil se zbývajícím úsekem chodby v ruce se svítilnou nastavenou pouze na režim blikání, podařilo se mi konečně dorazit k nízké okrouhlé kryptě, z níž se po všech stranách otvírala klenutá ústí - všechna do jednoho úžasné zachovalá.

Stěny, či alespoň ty jejich části, jež mi mohla osvětlit svítilna, byly pokryty hustou spletí hieroglyfů a opatřeny typickými křivočarými symboly - z nichž některé byly dotesány až po skončení mého snového pobytu.
Uvědomil jsem si, že zde se nachází předurčený cíl mého putování, a okamžitě jsem vešel do důvěrně známého klenutého otvoru. Bylo zvláštní, že jsem neměl žádné pochyby, že naleznu volnou cestu vedoucí po rampě do všech přetrvávajících úrovní. Tato rozsáhlá podpovrchová struktura, přechovávající kroniky celé sluneční soustavy, byla postavena za využití nadpřirozených dovedností a sil, aby vydržela stejně tak dlouho jako celá soustava.

Bloky závratných rozměrů, umístěné s matematickou genialitou a pospojované pojivem neuvěřitelné pevnosti, zde vytvořily těleso tak pevné jako kamenité jádro naší planety. Po tak dlouhé době, až se mi při pouhé představě její závratnosti točila hlava, zde jeho pohřbená masa vyvstávala ve všech svých základních obrysech. Sutí, která byla všude jinde tak běžná, byly zdejší ohromné zaprášené podlahy zaneseny jen minimálně.

Podivně mi stoupl do hlavy i relativně snadný pohyb z těchto míst směrem kupředu. Veškerá frenetická dychtivost, kterou dosud brzdily překážky na cestě, se nyní přerodila do jakési horečnaté rychlosti a já jsem nízkými obludně známými chodbami za obloukovým ústím uháněl jako vítr. Povědomost toho, co jsem viděl kolem sebe, mne už přestala zarážet. Všude obludně strměly dveře obrovských kovových polic pokryté hieroglyfy; některé zůstávaly ve své původní poloze, jiné se mimovolně otevřely a další se pokroutily a zapříčily působením pradávných geologických tlaků, jež však nebyly natolik silné, aby dokázaly rozklížit celou titánskou stavbu.

Občas se zdálo, se zaprášené hromádky pod zejícími prázdnými policemi naznačují místa, kde otřesy země uvolnily pouzdra. Na nepočetných sloupech byly pomocí symbolů a písmen označeny třídy a podtřídy jednotlivých svazků.

Jednou jsem se zastavil před otevřenou kryptou, v níž jsem spatřil určitý počet obvyklých kovových pouzder, jež uprostřed všudypřítomného prachu přetrvala na svých místech. Natáhl jsem ruku, s jistými obtížemi jsem vytáhl jeden tenčí exemplář a položil jsem jej na podlahu, kde jsem si jej chtěl prohlédnout. Byl označen typickými křivočarými hieroglyfy, ačkoli něco v jejich uspořádání mi připadalo mírně nezvyklé.Podivný mechanismus háčkového upínadla mi byl dokonale známý, takže jsem lehce odklopil stále nezrezivělé a funkční víko a vytáhl knihu, která se pod ním ukrývala. Jak jsem očekával, měla asi padesát centimetrů na délku, čtyřicet na šířku a pět na výšku; tenké kovové desky se otvíraly v horní části. Připadlo mi, že bezpočet časových údobí, jež přežila, nezanechal na jejích stránkách z celulózy žádnou stopu, a já jsem se s přízračnými, nepříliš zřetelnými vzpomínkami pustil do prohlížení podivně zbarvených, štětcem vyvedených písmen textu - symbolů, jež se nepodobaly ani obvyklým oblým hieroglyfům, ani žádné abecedě známé lidskému bádání.

Došlo mi, že jde o jazyk používaný zajatou myslí, kterou jsem trochu znal ze svých snů - myslí pocházející z rozsáhlého asteroidu, na němž přetrvala spousta starobylého života a vědění pradávné planety, jejíž součástí kdysi byl. Zároveň jsem si vzpomněl, že tato úroveň archivu je věnována svazkům pojednávajícím o mimozemských planetách.

Když jsem přestal studovat tento neuvěřitelný dokument, všiml jsem si, že mi začíná skomírat světlo ve svítilně, proto jsem do ní ihned vložil náhradní článek, který jsem s sebou vždy nosil. Vyzbrojen silnější září, vrátil jsem se poté k horečnatému úprku nekonečnou spletí chodeb a uliček - přičemž jsem občas rozeznal povědomou polici a propadal mírné nervozitě z akustických podmínek, v nichž mé kroky v těchto katakombách zněly podivně nepatřičně. Chvěl jsem se už jen při pohledu na otisky svých bot v tomto tisíce let nezvířeném prachu. Pokud na mých snech byla alespoň špetka pravdy, po těchto dlážděních nekráčela nikdy žádná lidská noha. Mé vědomí ani zdaleka netušilo, jaký může být konkrétní cíl mého zběsilého postupu. Mou omráčenou vůlí a pohřbenými vzpomínkami však manipulovala jakási zlověstně mocná síla, a tudíž jsem měl dojem, že neutíkám jen tak nazdařbůh.

Dospěl jsem k dolů ubíhající rampě a pustil jsem se po ní do hlubin. Při běhu se mi otvíraly letmé pohledy na jednotlivá patra, ale nezastavoval jsem, abych je prozkoumal. V mém vířícím mozku se roztepal jakýsi rytmus, v němž sebou také začala cukat má pravá ruka. Chtěl jsem něco odemknout a cítil jsem, že vím, co všechno je třeba otočit a na co zatlačit. Podobalo by se to otvírání současného sejfu se zámkem na heslo.
Ať už jsem snil či nikoliv, kdysi jsem toto všechno znal a tyto znalosti mne neopustily. Ani jsem se nesnažil dojít k vysvětlení, jak mne mohl sen - či jakýkoli útržek nevědomě vstřebané legendy - obeznámit s tak drobným, tak složitým a tak komplexním detailem. Přestal jsem být schopen jakékoli souvislé myšlenky. Neboť nebylo celé toto dobrodružství - tato má šokující obeznámenost se systémem neznámých rozvalin a tato příšerně dokonalá podobnost všeho, co jsem viděl, s čímsi, co ve mně mohly vyvolat pouze sny a útržky mýtů - samo o sobě nevysvětlitelně hrůzné?

Pravděpodobně jsem byl hluboko v duši přesvědčen - jako tomu bývá i teď v příčetnějších okamžicích -, že nejsem vůbec vzhůru a že celé pohřbené město je jen plodem horečnaté halucinace. Nakonec jsem dorazil na nejnižší úroveň a vydal jsem se napravo od rampy. Z jakéhosi nejasného důvodu jsem se snažil ztišit krok, i když jsem kvůli tomu musel zvolnit tempo. Na této poslední, hluboko zanořené úrovni bylo místo, kolem něhož jsem se bál projít. Když jsem se k němu přibližoval, vzpomněl jsem si, čeho jsem se v tomto prostoru tak obával. Byl to pouze jeden z pečlivě střežených příklopů s železnými pásy. Ostraha tu už nebude, a proto jsem se chvěl a nakračoval po špičkách, jak už jsem učinil, když jsem procházel předešlou čedičovou kryptou, kde se otvíral podobný příklop.

I zde jsem jako předtím pocítil proud chladného vlhkého vzduchu a zatoužil jsem, aby má cesta vedla jiným směrem. Nevěděl jsem, proč se musím ubírat právě touto konkrétní trasou. Když jsem na ono obávané místo přišel, spatřil jsem, že příklop je doširoka otevřený. Vpředu opět začínaly police a já jsem si na podlaze před jednou z nich povšiml lehce zaprášené hromady, kterou tvořilo několik nedávno popadaných pouzder. V té chvíli mne zasáhla čerstvá vlna paniky, i když jsem nějakou dobu nedokázal určit proč.

Hromady popadaných pouzder nebyly nijak vzácné, poněvadž tento potemnělý labyrint už odnepaměti sužovaly zničující pohyby zemské kůry a občas se rozezníval ozvěnou ohlušujícího třesku řítících se předmětů. Důvod svého silného chvění jsem si uvědomil, až když jsem došel skoro na druhý konec příklopů.
Nezneklidňovala mne hromada, nýbrž cosi v povaze prachu na rovné podlaze. Ve světle svítilny se mi zdálo, jako by vrstva prachu nebyla tak pravidelná, jak by měla být - rozeznával jsem místa, kde vypadala tenčí, jako by byla narušena jen před několika málo měsíci. Nemohl jsem si být úplně jistý, protože i zdánlivě tenčí vrstva představovala dosti velké množství prachu; ale přesto na mne jistý dojem pravidelnosti v domnělé nerovnosti působil mimořádně znepokojivě.

Když jsem svítilnu přiblížil těsně k jednomu z podivných míst, to, co jsem spatřil, se mi vůbec nezamlouvalo - neboť dojem pravidelnosti byl velice silný. Zdálo se mi, že rozeznávám pravidelné linie složených otisků - otisků vyskytujících se po trojicích, přičemž každý z nich měl asi třicet čtverečních centimetrů a sestával z pěti skoro kruhových osmicentimetrových stop, z nichž jedna vyčnívala před ostatní čtyři. Zdálo se, že tyto potenciální řady otisků vedou dvěma směry, jako by odsud něco odešlo a zase se vrátilo. Byly přirozeně velmi slabé a mohly být pouhými iluzemi či nahodilostmi; ale ve směru, kterým jsem se domníval, že vedou, se skrýval prvek mlhavé tápavé hrůzy. Neboť na jednom jejich konci se rozkládala hromada pouzder, jež se musela zřítit teprve nedávno, zatímco na druhém konci zel zlověstný příklop se studeným vlhkým vzdušným prouděním, příklop, jenž se nestřeženě otvíral do nepředstavitelných propadlišť.

VIII.

To, jak bylo silné a omračující mé podivné nutkání, lze vyčíst z faktu, že jsem dokázal přemoci svůj strach. Poté, co jsem začal tušit úděsnou povahu otisků a nechal se zaplavit plíživými vzpomínkami, jež ve mně vyvolaly, by mne nedokázal přinutit k další cestě žádný racionální důvod. Má pravá ruka, přestože se třásla děsem, sebou však nepřestávala škubat dychtivostí otočit zámkem, který doufala, že tu někde najde. Než jsem se nadál, nechával jsem hromadu nedávno popadaných pouzder za zády a po špičkách jsem se hnal tunely dokonale neporušených prachových vrstev k místu, jež se mi zdálo, že znám s morbidní a strašlivou důvěrností.

Můj rozum si kladl otázky, jejichž původ a význam jsem začínal pouze nejasně tušit. Bude police dosažitelná lidskou rukou? Zvládne má lidská ruka všechny ty pohyby zámkem, jež si už tak strašlivě dlouho pamatuje? Bude zámek nepoškozený a funkční? A co provedu - co se odvážím provést - s tím, co jsem doufal, a zároveň se děsil, že najdu? Prokáže se otřesná nepříčetná pravda čehosi vymykajícího se běžnému vnímání, nebo se ukáže, že se mi všechno jen zdá?

Poté jsem si uvědomil, že jsem ustal v opatrném běhu, nehnutě jsem stál a zíral jsem na řadu polic s hieroglyfy, s nimiž jsem byl tak neskutečně dobře obeznámen. Byly skoro dokonale zachovalé a já jsem viděl, že v mém nejbližším okolí se rozskočily pouze troje dveře.Popsat, co jsem zažíval při pohledu na tyto police, je zhola nemožné - tak silný a naléhavý zde byl pocit důvěrné obeznámenosti. Pohlížel jsem vysoko vzhůru k řadě u samého stropu, jež byla zcela mimo dosah mé ruky, a přemýšlel jsem, jak nejvýhodněji bych se k ní mohl vyšplhat. Pomohou mi otevřené dveře čtyři řady nad zemí a zámky všech zavřených schrán mi budou moci poskytnout opery pro ruce a nohy. Svítilnu sevřu mezi zuby, jak jsem to dělal už dříve na jiných místech, kde jsem potřeboval k pohybu obě ruce. Hlavně však nesmím dělat žádný hluk.

Bude obtížné snést to, co jsem si přál ukořistit, ale snad bych mohl zaháknout pohyblivé upínadlo za límec svého kabátu a věc odnést na způsob tlumoku. Opět se ve mně ozvala otázka, zda bude zámek nepoškozený. Vůbec jsem nepochyboval, že dokážu zopakovat všechny dobře známé pohyby. Ale doufal jsem, že věc nezaskřípe či nezavrže - a že ji otevřu i svou lidskou rukou.

Ještě než jsem si toto všechno stačil rozmyslet, už jsem si vložil svítilnu do úst a pustil se do šplhání. Vyčnívající zámky poskytovaly jen chabou oporu, ale jak jsem očekával, hodně mi pomohla otevřená police. Při výstupu jsem využil jak kývajících se dveří, tak okraje otvoru a podařilo se mi nezpůsobit žádné hlasité vrzání.
Když jsem balancoval na horním okraji dveří a naklonil se daleko napravo, dosáhl jsem i na vytoužený zámek. Prsty, částečně znecitlivělé při šplhání, byly zpočátku velmi nemotorné; ale záhy jsem si uvědomil, že svou anatomií na úkol přece jen budou stačit. Mimoto jimi silně prochvívaly záškuby vzpomínek. Přes nepoznané propasti času mi do mozku vstoupily složité záhadné pohyby, v každém detailu naprosto správné - neboť po necelých pěti minutách snažení se ozvalo cvaknutí, jehož povědomost mne překvapila o to více, že jsem je vědomě naprosto neočekával. Za okamžik se kovové dveře už pomalu otvíraly, přičemž vydávaly pouze velmi slabé vrzání.

Očima jsem omámeně přejížděl řadu šedavých hřbetů pouzder, již jsem takto obnažil, a pociťoval jsem drtivý nával jakési zcela nepochopitelné emoce. Na dosah mé pravé ruky se nacházelo pouzdro, při pohledu na jehož propletené hieroglyfy jsem se roztřásl přílivem čehosi mnohem složitějšího než pouhého děsu. Za neustávajícího chvění se mi ve spršce písečného prachu podařilo pouzdro uvolnit a přitáhnout si je k sobě, aniž bych způsobil nějaký ostřejší zvuk.

Jako předešlé pouzdro, jež jsem držel v rukou, i toto mělo rozměry jen o málo přesahující padesát krát čtyřicet centimetrů a v podobném duchu bylo ozdobené basreliéfem křivočarých matematických symbolů. Na tloušťku mělo něco přes sedm a půl centimetru. Jen co jsem si je neuměle zaklínil mezi sebe a povrch, po němž jsem šplhal, začal jsem zápasit s upínadlem. Nakonec se mi háček podařilo uvolnit. Poté, co jsem nadzvedl víko, posunul jsem si těžké pouzdro na záda a háčkem jsem si je zachytil za límec. S volnýma rukama jsem neohrabaně sešplhal na zaprášenou podlahu a připravil se na ohledání svého úlovku.

Jakmile jsem poklekl do hrubého prachu, pouzdro jsem otočil a položil si je před sebe. Třásly se mi ruce a vytáhnout knihu jsem se obával stejně tak, jako jsem ji vytáhnout toužil - či se cítil puzen. Velmi pozvolna mi docházelo, co že to vlastně najdu, a toto pochopení mne skoro paralyzovalo. Pokud by tam ta věc byla - a pokud se mi vše jen nezdálo -, důsledky tohoto zjištění by nedokázala snést žádná lidská bytost. V dané chvíli mne nejvíce mučila má momentální neschopnost cítit, že mé okolí je pouhým snovým přeludem. Pocit reality byl odporný - a když si nyní celou scénu vybavuji, opět se takovým stává.

Postupně jsem knihu z pouzdra rozechvěle vytáhl a fascinovaně jsem hleděl na dobře známé hieroglyfy na jejích deskách. Zdála se být ve vynikajícím stavu a křivočará písmena názvu mne hypnotizovala skoro tak, jako bych je byl schopen přečíst. Vlastně nemohu odpřisáhnout, že jsem je v nějakém přechodném a strašlivém návalu abnormálních vzpomínek ve skutečnosti nečetl.

Nevím, jak dlouho mi trvalo, než jsem se odhodlal otevřít onen tenký kovový obal. Otálel jsem a v duchu si vymýšlel nejrůznější výmluvy. Vyňal jsem si z úst svítilnu a vypnul jsem ji, abych šetřil baterii. Pak jsem v temnotě sebral odvahu - a aniž jsem rozsvítil, obal jsem otevřel. Úplně nakonec jsem si konečně posvítil i na obnaženou stránku - a předem jsem se obrnil, abych navzdory všemu, co jsem mohl spatřil, nevydal ani hlásku.

Okamžik jsem se díval, a pak jsem se zhroutil. Se zaťatými zuby jsem však vydržel být zticha. Klesl jsem na podlahu a v přívalu tmy jsem si položil ruku na čelo. To, čeho jsem se obával a co jsem očekával, tu opravdu bylo. Bud jsem snil, nebo se čas a prostor staly pouhou fraškou. Musel jsem snít - ale rozhodl jsem se, že hrůzu podrobím zkoušce a dotyčnou věc, pokud měla být skutečná, odnesu zpátky do tábora a ukáži ji svému synovi. Motala se mi nebezpečně hlava, třebaže v ničím nenarušované temnotě nebylo vidět nic, co by kolem mne vířilo. Začaly se na mne valit představy a obrazy dokonalé hrůzy - vyvolávané vizemi, jež probudil můj pohled - a cítil jsem, jak se mi zatemňují smysly.

Pomyslel jsem na možné otisky v prachu a zachvěl jsem se při zvuku svého vlastního dechu. Opět jsem rozsvítil a zadíval jsem se na stránku způsobem, jakým by se oběť hada dívala na oči a zuby svého zhoubce.
Pak jsem ve tmě nemotornými prsty knihu zavřel, vložil jsem ji do pouzdra a zavřel jsem víko i podivné upínadlo s hákem. Tento předmět jsem musel vynést do venkovního světa, pokud opravdu existoval - pokud opravdu existovala celá podzemní propast - pokud jsem opravdu existoval já sám a celý svět. Nejsem si vůbec jistý, kdy jsem se mátožně zvedl na nohy a začal se ubírat nazpátek. Připadá mi zvláštní - jako měřítko mého pocitu odloučení od normálního světa -, že jsem se během všech těch příšerných hodin pod zemí ani jednou nepodíval na hodinky.

Se svítilnou v ruce a se zlověstným pouzdrem pod paží jsem nakonec po špičkách, v jakémsi němém zděšení, prošel kolem jícnu s průvanem a kolem oněch děsivých náznaků stop. Při výstupu po nekonečných rampách jsem sice nebyl tak obezřetný, ale nedokázal jsem ze sebe setřást stín obav, které jsem cestou dolů necítil.
Děsil jsem se nutnosti opět minout tu černou čedičovou kryptu, jež byla starší než město samo a v jejíchž nestřežených hlubinách se zvedaly studené vzdušné proudy. Myslel jsem na to, čeho se bála Velká rasa a co mohlo stále přežívat v hloubce - byť velmi oslabené a na pokraji smrti. Myslel jsem na ony stopy s pěti kruhovými otisky a na to, co mi o takových stopách sdělily mé sny - a na podivné větry a kvílivé zvuky, jež se k nim vztahovaly. A myslel jsem i na vyprávění současných domorodců, v nichž hovořili o hrůze z prudkých vichrů a nepopsatelných podzemních rozvalin.

Do kterého patra mám vstoupit, jsem poznal podle jednoho symbolu na stěně, takže se mi nakonec - poté, co jsem minul první knihu, již jsem si zde prohlížel - podařilo vejít i do velkého kruhového prostoru, z něhož vybíhala jednotlivá oblouková ústí. Po pravé straně mi zrak padl na ihned rozpoznatelnou chodbu, kterou jsem sem vstoupil. Vešel jsem do ní a uvědomil si, že zbytek mé cesty bude vzhledem k popadanému zdivu vně budovy archivu značně obtížnější. Tížilo mne nové břemeno v podobě kovového pouzdra a při klopýtání přes suť a všemožné úlomky jsem zjišťoval, že mi dělá stále větší potíže zůstávat zticha. Pak jsem dorazil k vysoké hromadě sutin, skrze niž jsem si při cestě dovnitř jen taktak proklestil cestu. Nutnost opět se jí pustit mne naplňovala nekonečným děsem, neboť při svém prvním průchodu jsem způsobil určitý hluk a nyní - poté, co jsem spatřil ony možné stopy - jsem se zvuků obával ze všeho nejvíce. Protáhnout se úzkou skulinou teď vzhledem k pouzdru představovalo ještě větší obtíž.

Ale na bariéru jsem se vydrápal co nejlépe to šlo, a otvorem před sebou jsem protlačil pouzdro. Pak jsem jím se svítilnou v ústech prolezl i já sám - a záda mi jako dříve poškrábaly stalaktity. Když jsem se znovu snažil pouzdro uchopit, zřítilo se po svahu haldy několik metrů pode mne, přičemž nebezpečně zařinčelo a probudilo v okolí ozvěny, při nichž se mi tělo zalilo studeným potem. Okamžitě jsem se za ním vrhl a uchopil je, aniž bych způsobil další hluk - ale hned poté se mi pod nohama uvolnilo kamení a ozval se další náhlý a s ničím nesrovnatelný rachot.

Toto rachocení bylo mou zkázou. Neboť ať to byla skutečnost či přelud, měl jsem dojem, že slyším, jak mu z prostorů daleko za mnou cosi nestvůrně odpovídá. Zdálo se mi, že slyším pištivý, kvílivý zvuk, jenž se nepodobal ničemu jinému na zemi a jenž není možné nijak přiměřeně popsat slovy. Je-li tomu tak, v tom, co následovalo, se skrývá krutá ironie - poněvadž kromě paniky, kterou jsem pocítil, by k té druhé věci nemuselo nikdy dojít.

V dané chvíli jsem propadl dokonalému a naprostému šílenství. Uchopil jsem svítilnu, ledabyle jsem sevřel pouzdro, vyskočil jsem a dlouhými divokými přískoky jsem se pustil pryč; v mozku mi hořela jen jediná zběsilá touha, a to vyběhnout z těchto přízračných ruin do toho tak vzdáleného bdícího světa pouště a měsíčního svitu.
Takřka jsem nepoznal, že jsem dospěl k hoře suti čnící do rozsáhlé temnoty nad propadlým stropem, a když jsem se škrábal po jejím strmém svahu, tvořeném ostrým kamením a úlomky zdiva, opakovaně jsem se potloukl a poranil.

Pak došlo k pohromě. Zatímco jsem tápavě překonával vrchol, zcela nepřipraven na náhlý sráz za ním, podjely mi nohy a já jsem se ocitl v ničivé lavině ujíždějícího zdiva, jejíž ohlušující lomoz otřásl černým jeskynním vzduchem kanonádou nepředstavitelné intenzity.

Nepamatuji se, jak jsem se z tohoto chaosu dokázal dostat, ale v letmém útržku vzpomínky spatřuji, jak se za omračujícího dunění řítím, klopýtám a plazím pryč - i s pouzdrem a svítilnou. Potom, zrovna když jsem se blížil ke starobylé čedičové kryptě, jíž jsem se tak děsil, mne zachvátilo hotové peklo. Neboť jakmile utichla ozvěna laviny, zaslechl jsem opakování onoho úděsného cizorodého kvílení, které se mi zdálo, že jsem slyšel už dříve. Tentokrát bylo nezpochybnitelné - a nejhorší bylo, že vycházelo z míst nikoli za mnou, nýbrž přede mnou.

Tehdy jsem nejspíše hlasitě vykřikl. Vybavuji si nejasný obrázek sebe sama, jak běžím ďábelskou čedičovou kryptou starobylých tvorů, a slyším, jak se z otevřených nestřežených dveří nekonečné podzemní černoty line bezbožné cizorodé kvílení. Vál zde i vítr - nikoli chladný a vlhký průvan, nýbrž prudké a cílevědomé poryvy valící se zběsile a mrazivě z nestvůrné propasti, z níž vycházelo i nekalé kvílení.

Vybavují se mi vzpomínky na přeskakování a přebíhání všemožných překážek, přičemž každým okamžikem sílily poryvy vichru a vřeštění; připadalo mi, že se kolem mne, jen co zlovolně vyhřezly z prostor pode mnou či za mnou, úmyslně ovíjejí a splétají.

Ačkoli jsem měl vítr v zádech, jakýmsi záhadným způsobem docházelo k tomu, že místo aby mne hnal kupředu, spíše mne zpomaloval; jako by na mne působil jako nějaké laso či smyčka. Bez ohledu na zvuk, který jsem způsoboval, překlopýtal jsem přes velký zátaras z kamenných bloků a opět jsem se ocitl v budově, z níž vedla cesta na povrch. Vzpomínám si, jak jsem zahlédl ústí místnosti s přístroji a jak jsem skoro vykřikl, když jsem spatřil rampu sestupující do míst, kde se dvě úrovně pode mnou musel otvírat jeden z oněch úděsných příklopů. Avšak místo abych vykřikl, nepřestával jsem si sám pro sebe drmolit, že vše je jen sen, z něhož se musím už zakrátko probudit. Možná jsem byl v táboře - možná jsem byl doma v Arkhamu. Zatímco mi tyto naděje upevňovaly racionální pohled na věc, pustil jsem se po rampě vedoucí do vyšší vrstvy.

Věděl jsem samozřejmě, že mne čeká ještě opětovné překonání více než metrové průrvy, ale zmítalo mnou tolik jiných obav, že jsem si plnou hrůzu tohoto činu uvědomil, až když jsem se trhlině přiblížil takřka na dosah. Při sestupu do hlubin byl skok snadný - ale dokážu průrvu překonat stejně pohotově i cestou nahoru, kdy mi nohy svazují děs, vyčerpání, tíha kovového pouzdra a nezvyklý protichůdný tlak pekelného větru? Na všechny tyto věci jsem pomyslel až na poslední chvíli a stejně tak jsem pomyslel i na přítomnost neznámých tvorů, kteří mohli prodlévat v černém jícnu pod propastí.

Komíhavé světlo svítilny ještě více ochablo, ale blízkost průrvy jsem si uvědomil na základě jakési skryté vzpomínky. Mrazivé poryvy větru a ohyzdné kvílivé vřeštění za mými zády na mne chvíli působily jako milosrdný opiát; otupovaly mi představivost vykreslující hrůzy zejícího prostoru přede mnou. A pak jsem zaregistroval nové poryvy a kvílení přicházející zepředu - vlny příšerností vzlínající průrvou z nepředstavitelných a nezměřitelných hlubin.

Nyní už mnou prochvívala čirá esence hrůzy. Příčetnost mi dala vale - a za prostého zvířecího puzení nechat vše za sebou prodíral jsem se sutinami rampy a vrhal se kupředu, jako by žádná průrva ani neexistovala. Pak jsem uviděl její okraj, sebral jsem všechny zbývající síly a zběsile jsem skočil; okamžitě mne pohltil ďábelský vír příšerného zvuku a naprostá a hmatatelná tma. Pokud jde o vzpomínky, zde mé zážitky končí. Veškeré další dojmy náleží výlučně do říše fantasmagorického třeštění. Sny, šílenství a paměť se divoce slily do série fantastických útržkovitých halucinací, jež nemohou mít vztah k ničemu reálnému.

Cítil jsem, že padám nekonečnými kilometry vazké živoucí tmy, a slyšel jsem změť zvuků, jež byly dokonale cizí všemu, co známe ze své planety a z jejího organického života. Připadalo mi, že se ve mně probouzejí dosud spící zakrnělé smysly, jež ke mně začaly hovořit o propastech a prázdnu, obydlených vznášejícími se hrůzami a vedoucích k útesům, oceánům a bezpočtu měst s čedičovými věžemi bez oken, na něž nikdy nepadl jediný sluneční paprsek.

Aniž bych něco viděl či slyšel, mozkem mi probleskovala tajemství pradávné planetární existence a jejích nepočítaných věků a já jsem se seznamoval s věcmi, které mi na mysl nepřivedly ani ty nejdivočejší sny minulého období. A celou tu dobu mne svíraly a sápaly se po mně studené prsty vlhkých výparů a nad všemi proměnami proplétajících se zvuků a ticha ve vírech okolní temnoty se ozývalo tajuplné a pekelné kvílivé vřeštění.

Poté se přede mnou rozprostíraly už jen vize kyklopského města z mých snů - města, jež neleželo v rozvalinách, nýbrž stálo tak, jak se mi o něm zdálo. Já jsem se znovu nacházel ve svém kuželovitém nelidském těle a pohyboval jsem se mezi davy příslušníků Velké rasy a zajatých myslí, jež nosily knihy vysokými chodbami a po ohromných rampách.

Potom tyto obrazy překryly úděsné letmé záblesky nevizuálního vědomí týkající se zoufalých soubojů, vymaňování se ze sevření chapadel kvílivého větru, nepříčetný netopýří let polohmotným vzduchem, horečnaté pronikání bouřící temnotou a divoké klopýtání a škobrtání přes popadané kusy zdiva. Jednou jsem zaznamenal podivný rušivý záblesk zrakového vjemu - slabý rozptýlený nádech namodralého svitu vysoko nad svou hlavou. Pak jsem upadl do snu, kde jsem šplhal a plazil se vzhůru před dotírajícím větrem - kde jsem vklouzl do záře sardonického měsíčního světla poté, co jsem se proplížil hromadou suti, jež se za mnou zřítila ve víru nesmírného hurikánu. A právě onen zlověstný monotónní tlukot měsíčního světla mne nakonec upozornil na návrat toho, co jsem kdysi považoval za objektivní neiluzorní svět.

Po břiše jsem se sápal pískem australské pouště a kolem mne běsnily tak prudké poryvy větru, že podobné jsem na povrchu naší planety ještě nezažil. Oblečení jsem měl rozedrané na kusy a tělo jsem měl plné škrábanců a modřin.K plnému vědomí jsem se vracel jen velmi pomalu a v žádném okamžiku jsem nebyl s to rozlišit, kde končí delirium a kde začínají skutečné vzpomínky. Byl tu jakýsi kopec titánských kamenných bloků, pod ním propast, odhalení nestvůrného tajemství minulosti a nakonec přízračná hrůza - ale kolik z toho bylo skutečné?Ztratil jsem svítilnu a stejně tak i kovové pouzdro, jež jsem možná objevil. Existovalo toto pouzdro - či ta propast - či ony kamenné bloky? Zvedl jsem hlavu a podíval se za sebe, ale viděl jsem jen bezútěšné zvlněné písky pouště.

Ďábelský vítr ustal a na západě v rudém přísvitu zapadal napuchlý houbovitý měsíc. Mátožně jsem vstal a začal jsem se potácet na jihozápad směrem k táboru. Co se mi to vlastně přihodilo? Zhroutil jsem se na poušti a vlekl jsem své sny mučené tělo kilometry písku a zavátých bloků? Pokud ne, jak jsem mohl snášet jakoukoli další existenci?

Protože s touto novou pochybností se veškerá má víra v nereálnou podstatu mých vizí, jež vzešla z vystavení působivé mytologii, znovu rozplynula do původní mučivé nevěřícnosti. Pokud byla podzemní hlubina skutečná, pak byla skutečná i Velká rasa - a její bezbožné kosmické působení a vpády ve víru času nebyly žádnými mýty či nočními můrami, nýbrž strašlivou, duši stravující skutečností.

Byl jsem za oněch temných děsivých dnů amnézie opravdu a neotřesitelně vtažen do předlidského světa před sto padesáti miliony lety? Přechovávalo mé současné tělo nestvůrné cizí vědomí z předvěkých dob?
Opravdu jsem jako ujařmená mysl těch pitvorných hrůz poznal ono prokleté kamenné město za jeho starobylého rozkvětu a opravdu jsem se plazil těmi důvěrně známými chodbami v obludném těle svého zajatce? Byly ty více než dvacet let staré mučivé sny výplodem přízračných nestvůrných vzpomínek?

Opravdu jsem někdy hovořil s myslemi z nedosažitelných koutů času a prostoru, pochopil jsem tajemství vesmíru, minulého i budoucího, a vepsal jsem kroniku vlastního světa do kovového pouzdra v titánském archivu? A byli ti druzí - ty úděsné starobylé bytosti zběsilých vichrů a démonického kvílení - opravdu číhající hrozbou vyčkávající a pomalu zmírající v temnotě propastí, zatímco na prastarém zmučeném povrchu Země nejrůznější formy života prožívaly jim vymezená, stovky tisíců let dlouhá období?

To nevím. Pokud ona propast a to, co se v ní skrývalo, byly skutečné, není naděje. Pak je až příliš jasné, že se nad tímto světem lidí vznáší výsměšný a neuvěřitelný stín z hlubin času. Ale naštěstí neexistuje důkaz, že tyto věci jsou něčím jiným než novými fázemi mých v mýtech zrozených snů. Nepřinesl jsem kovové pouzdro, které by představovalo důkaz, a podzemní chodby dosud nebyly nalezeny.

Pokud jsou zákony vesmíru milosrdné, nikdy ani nalezeny nebudou. Ale to, co jsem viděl, nebo to, co si myslím, že jsem viděl, musím rozhodně sdělit svému synovi a musím mu umožnit, aby využil svého názoru psychologa při hodnocení skutečnosti mých zážitků a při sdělování tohoto vyprávění jiným. Už jsem uvedl, že strašlivá pravda mých bolestných let snění jednoznačně závisí na skutečnosti toho, co jsem si myslel, že jsem spatřil v kyklopských zavalených ruinách. Je pro mě vskutku obtížné svěřit papíru toto zásadní odhalení, ačkoli si je bezpochyby už musel domyslet každý čtenář. Samozřejmě že souviselo s onou knihou v kovovém pouzdře - pouzdře, které jsem vypáčil z jeho doupěte v prachu nekonečných staletí.

Od příchodu člověka na tuto planetu tuto knihu nespatřilo žádné oko, nedotkla se jí žádná ruka. Ale přesto, když jsem na ni v té nesmírné propasti posvítil svítilnou, všiml jsem si, že ta zvláštně zbarvená písmena na křehkých stránkách z celulózy, zhnědlých působením nekonečných věků, nebyla žádnými neznámými hieroglyfy z pradávných časů Země. Šlo naopak o písmena naší dobře známé abecedy tvořící slova v anglickém jazyce, jež sepsala má vlastní ruka.

 

časť prvá << časť druhá