Éliphas Lévi
(1810-1875)
celým menom Abbé Alphonse Louis Constant, francúzsky mág 19. storočia

DEJINY MÁGIE

Časť tretia - Tvorenie a uskutočnenie dogiem

(...:::Do češtiny preložil: Dr. JAN KEFER:::...)

..."Učencům naše objevy, kněžím pak naše touhy a víru! Běda dítěti, jež se domýšlí býti moudřejším než jeho otec, běda člověku, jenž neuznává pána, snílku, jenž myslí a prosí jen za sebe! Život je universální obecenství a v tomto obecenství se dochází k nesmrtelnosti. Ten, kdo se odlučuje, zasvěcuje se smrti a věčné odloučení by bylo věčnou smrtí!"...

 

 

Kapitola 1. - Prapůvodní symbolismus dějin

Pantakl Edenu. — Cherub. — Děti Kainovy. — Magická tajemství věže babylonské. — Kletba potomků Chanaanových. — Kletba proti čarodějnictví. — Velikost a pád dogmatu v Egyptě a Římě. — Původ skeptické filosofie. — Boj empirismu proti magii. — Umírněný skepticismus Sokratův. — Platonův pokus o synthesu. — Racionalismus Aristotelův. — Kněžstvo a věda.

Nepřísluší nám, abychom vykládali Písmo Svaté z hlediska náboženského či dogmatického. Především podřizujeme se hierarchickému řádu, přenechávajíce theologii doktorům Církve a přiznávajíce lidské vědě vše, co patří do říše zkušenosti a rozumu. Zdá-li se však, že přece jen se pokoušíme o nový výklad některého z biblických míst Starého či Nového Zákonu, pak to činíme, jen s výhradou církevního rozhodnutí. Nechceme dogmatisovati, naopak podřizujeme svá pozorování a studia zákonité autoritě.

Probíráme-li se pradějinami lidstva popsanými ve svaté knize Mojžíšově, tu všimneme si nejdříve popisu pozemského ráje, jenž se podobá dokonalému pantaklu. V podobě kruhu neboli kvadratické jest stejnoměrně zavodňován řekami, jichž tok podobá se kříži, ve středu nacházejí se oba stromy vědění a života, statické inteligence a dynamického pohybu, moudrosti a bytí. Okolo stromu poznání jest ovinut had Asklepiův neb Hermesův: u paty stromu stojí muž a žena, činnost a trpnost, inteligence a láska. Had, symbol prasvedení a neutrálního zemního ohně, pokouší slabší bytost, ženu, která muže donutí k pádu. Ustoupí však hadu jen proto, aby si ho později podmanila; jednoho dne vloží svoji nohu na jeho hlavu a zrodí spasitele světa.

Tento podivuhodný obraz zahrnuje v sobě všechno poznání. Muž zříká se království ducha, sveden rozkoší citové bytosti; znesvěcuje plod vědění, kterým má živiti svoji duši a učiní sebe služebným nespravedlivému a hmotnému uspokojení, ztráceje cit pro harmonii a pravdu. Obléká se do kusu kůže, poněvadž fysický tvar se vždy přizpůsobuje drive či později mravnímu stavu. Jest vyvržen z kruhu oplodňovaného čtyřmi proudy života a cherub, ozbrojený plamenným, vždy vytaseným mečem, mu zabraňuje v návratu do říše jednoty. Jak jsme se již zmínili v našem »Dogmatu«, Voltaire se velmi směje, odkryv shodný hebrejský výraz pro cheruba a býka. Smál by se méně, kdyby byl věděl, že anděl s býčí hlavou jest obrazem temného symbolismu a vytasený ohnivý meč, že značí pravdu omylnou, které bylo špatně porozuměno a která zapříčinila po prvním pádu vírů v modloslužbu národů.

Planoucí meč symbolisuje také ono světlo, které člověk nemůže již ovládnouti a jehož osudným zásahům podléhá, místo aby šije podřídil.

Veliké magické dílo uvažované v absolutním významu, jest dobytí a řízení, plamenného meče cherubova.

Cherub jest anděl neb duše země, symbolisovaný vždy ve starých mystériích podobou býka.

Vidíme proto vždy v symbolech Mithrových pána světla krotícího a zabíjejícího býka země, při čemž z ftnoucích se kapek krve vzniká život.

Prvním následkem Evina hříchu jest Ábelova smrt. Rozloučením lásky a rozumu, odděluje Eva sílu. Síla, nyní slepá a otročící pozemským vášním, stane se žárlivou na lásku a usmrcuje ji. Děti Kainovy pokračují potom ve hříchu otcově. Přivedou na svět omamně krásné dcery, dívky bez lásky, narozené k prokletí andělů a k hanbě potomků Sethových.

Po potopě a Chámově nedbání povinností, o jehož tajemství jsme se již zmínili, chtěli synové lidští realisovati šílený plán: chtěli sestrojiti pantakl a palác objímající svět. Jest to gigantický pokus o vyrovnávající socialism a společný dům Fourierův jest proti Babylonské věži žalostným pojmem. Bylo to dílo protestu proti hierarchii moudrosti, pevnost proti bouři a blesku, obrovská stavba, na jejíž vrcholu měla tkvíti hlava zbožněného lidu nad ovzduší a bouře. Avšak moudrosti se nedosahuje po kamenném schodišti; hierarchické stupně ducha nebudují se z malty jako patra věže. Anarchie se vzbouřila proti této zhmotnělé hierarchii. Lidé si více nerozuměli; jaký to výstražný příklad, kterému nerozumějí ti, kteří za našich dnů sní o vybudování nového Babylonu. Hmotářským a surovým naukám hierarchickým, odpovídají stejné zápory: kdykoliv lidské pokolení staví věž, vždy nastanou hádky o vrchol a massa, která má tvořiti základní kameny, se rozprchne. Aby mohla býti uspokojena veškerá přání bylo by nutno postaviti věž na hlavu a vydati ji na pospas tomu nejmírnějšímu vánku.

Rozptýlení lidstva byl první následek zlořečení vůči rouhačským dětem Chámovým. Avšak lid Chanaan nesl způsobem zcela zvláštním úděl této kletby na něm tkvící, který později jejich potomstvo zasvětil prokletí.

Cudnost zachraňující rodinu jest jistým znamením hierarchického zasvěcení. Znesvěcení a revolta jsou vždy nemravné a kloní se k šílenství, vraždícímu děti. Zneuctění tajemství narození, atentát proti dětem, bylo kořenem kultu v starověké Palestině, spoutané strašlivými rity černé magie. Černý indický Bůh, obludný Rutrem se svými priapickými formami, vládnul tam pod jménem Belfégor.

Talmudisté a žid-platonik Filon vypravuje strašlivé věci o kultu této modly, které se učenému právníku Seldenovi, zdály neuvěřitelné. Byla to — tak vypravují — vousatá modla s otevřenou tlamou, ze které na místo jazyku visel obrovský falus, před kterou se vše svlékalo k ohyzdným obětem. Modly Molocha a Chamosa, byly vražedné stroje, které nešťastná déčka na svých bronzových prsou rozdrtila neb spálila ve svých pažích, do žhavá rozpálených. Aby křik oběti nebylo slyšeti, tančilo se kolem za zvuku trompet a tamburin, a matky samy prováděly tance. Krvesmilství, sodomie a bestialita byla provozována těmito bezbožnými národy a tvořila dokonce, část jejich svatých ritů.

Osudný následek universální harmonie! Avšak proti pravdě se nehřeší beztrestně. Člověk, který se protiví Bohu, jest mimovolně hnán k hanobení přírody. Stejné příčiny plodí vždy stejné následky. Čarodějnický sabbath středověku byl jen opakováním slavností Chamosových a Belfegorových. Příroda sama mstí tyto zločiny věčnou smrtí. Ctitelé černých bohů, proroci pohlavní promiskuity, theoreti-kové veřejné nemravnosti, nepřátelé rodiny a hierarchie, anarchisté náboženští i političtí jsou nepřátelé Boha a humanity; neodstraniti jich ze světa, znamená souhlasiti s otravou světa: tak usuzovali inkvisi-ton. Jsme daleci toho, abychom litovali krutých poprav středověku a netoužíme po jejich návratu. Čím více bude společnost křesťanštější, tím více bude chápati, že dlužno o nemocné pečovati a nikoliv je usmrcovati. Což nejsou zločinecké sklony nejhroznějšími duševními nemocemi?

Nezapomínejme, že vysoká magie se nazývá také uměním kněžským a královským. Musila se vázati na velikost a úpadek moci královské a kněžské v Egyptě, Řecku a v Říme. Veškerá filosofie odmítající kult a mystéria jest záhubnou pro velké politické mocnosti. Ztrácejí na své velikosti, jakmile přestanou býti v očích lidu obrazy božské moci. Každá koruna se láme, jakmile se protiví tiaře.

Krádež nebeského ohně a svržení bohů jest věčný sen Prométheův; dle lidové tradice Prométheus osvobozený na Kavkazu Herkulem, symbolem práce, ponese sebou vždy svá pouta a své vředy, navždy bude sebou vléci nesmrtelného supa klovajícího jeho rány, dokud se nepřijde naučiti poslušnosti a resignaci k nohám toho, který sám jest Král králů a Bůh bohů, a nespoutá sám svých rukou a neotevře svých prsou k obrácení všech povstaleckých myšlenek.

Poněvadž republikánské ústavy urovnaly intrice cestu kmoci, otřásly nejsilněji základy hierarchie. Starost o volbu krále nebyla již svěřována kněžstvu a žádala se dle republikánských zásad kon-stituční monarchie a nad to, trůn se obsazoval dědičně nejstarším synem neb volbou lidu, což odstranilo každý náboženský zásah. Tak vznikaly vlády, které se střídaly s vítězstvími neb porážkami Řecka a Říma. Moudrost ochraňovaná ve svatyních byla zanedbávána a odvážní neb geniální mužové, kteří byli odmítnuti hierofanty, stvořili vědu, která odbývala vědu kněžskou pochybností a pohrdáním a stavěla se na odpor tajemstvím chrámu. Tito filosofové, následovavše svých dobrodružných nápadů, dospěli brzy k nemožnostem a obviňovali přírodu z chyb svých vlastních soustav. Herakleitos počal plakati, Demokritovi se zalíbil smích, avšak blázni byli oba dva. Pyrrhon nakonec nevěřil ničemu, zač se mu příroda odškodnila tím, že nic nevěděl. Do tohoto filosofického chaosu vnesl něco světla Sokrates svým tvrzením, že existuje čistá a jednoduchá morálka. Co však je morálka bez náboženství? Abstraktní deismus Sokratův se jevil lidu jako atheismus; Sokratovi chybělo jakékoliv dogma, Platon, jeho žák, pokusil se mu nějaké dáti a Sokrates se přiznal, že nikdy na nic takového nemyslil.

Platonova nauka byla v dějinách lidského ducha epochální, ale nepocházela od něho a když nahlédl, že neexistuje pravdy bez náboženství, tázal se o radu kněží v Memfidě a byl zasvěcen do jejich mystérií. Má se dokonce za to, že se obeznámil dokonce se svatými knihami židovskými. Na každý pád, dostalo se mu v Egyptě jen nedokonalého zasvěcení, poněvadž sami kněží původní smysl hieroglyfů již zapomněli. Důkazem toho jest onen kněz, který potřeboval třech dnů k rozluštění nápisu nalezeného na hrobě Alkmenině, kterou mu poslal spartský král Agesialos. Korufis, beze sporu nejmoudřejší z hierofantů, propátral veškeré sbírky značek a charakterů, aby konečně poznal, že onen nápis byl psán značkami proteusovými; odtud slovo Próteus bylo řecké jméno knihy Thothovy, jejíž hieroglyfy mohou nabýti velmi proměnné formy jakožto seskupeniny značek pro písmo, čísla a základní obrazce. Poněvadž však kniha Thothova byla klíčem věšteb a učebnicí věd, proč trvalo tak dlouho, než Korufis, když byl skutečně zasvěcen do kněžského umění, rozpoznal písmo? Jest to nový důkaz zatemnění základních pravd vědy v této době, když výroky věšteb se děly slohem, jemuž nebylo již rozuměno.

Při svém návratu z Egypta potkali Platon a Simnias na hranici Karie muže z Dělu, kteří je prosili o výklad jedné věštby Apollonovy. Tato věštba radila, že nutno zdvojiti kamennou krychli, aby ustaly útrapy Řecka. Lidé z Dělu pokoušeli se tedy v chrámu Apollonově zdvojnásobiti kamennou krychli. Když však zdvojili všechny strany obdrželi mnohostěn o 25 stranách, avšak aby obdrželi opět tvar krychle bylo nutné zvětšení dvacetišestinásobné, které by původní formu obnovilo. Platon odkázal posly z Dělu na mathematika Eudoxia a tento se domníval, že věštírna jej chtěla povzbuditi ku studiu geometrie. Nevíme, zdali nerozuměl smyslu tohoto symbolu, aneb zda se jej neodvážil vysvětliti nevědoucím. Jistě obsahuje kamenná krychle ve svém zmnohonásobení vysvětlení tajemství svatých čísel a pohybu, které je adepty skrýváno a které nevědomci hledají v kvadratuře kruhu. Kubickým nakupením dvacetišesti kostek okolo ústřední krychle, chtěla věštírna lidem z Dělu dáti klíč nejen k základům geometrie, ale také ke spojitosti tvaru a čísel, která vysvětluje harmonii stvoření. Půdorys všech velkých chrámů alegorických ve starověku obsahuje tuto multiplikaci krychle: nejdříve ve kříž, který je obklopen kruhem a na konec ve křiž, který se může v kouli pohybovati. Veškeré tyto poznámky, které mají učiniti obraz srozumitelný, zachovaly se dodnes v zasvěcení zednářském a ospravedlňují dokonale jméno dávané těmto moderním společnostem, neboť jsou zároveň základní principy architektury a vědy o stavitelství.

Delští věřili, že rozluští geometrickou otázku tím, že zmenší multiplikace o polovinu, avšak i tak dospěli jen k osminásobnému obsahu kamenné krychle. Ostatně můžeme libovolně zvyšovati pokusné číslo jejich práce: neboť tato historka jest snad jen problémem, který Platon předložil svým žákům. Pftpustíme-li však odpověď věštírny jako skutečnost, pak možno v ní nalézti ještě hlubší smysl: zdvojení krychle znamená vznik dvojice z jednoty, formy z idee, jednání z myšlenky; znamená to, realisovati ve světě přesnost odvěké mathematiky, postaviti politiku na základ exaktní vědy, vyrovnati náboženské dogma filosofií čísel.

Platon má méně hloubky, avšak více výřečností než Pythagoras. Pokouší se smířiti filosofii ro-zumářů s nezměnitelným dogmatem vidoucích; nechce býti popularisátorem, chce obnoviti moudrost. Proto mohla jeho filosofie později dobře připravenými theoriemi oživiti dogmata mladého křesťanství.

Vším způsobem byl Platon, nadaný harmonickými výrazy a nadaný podivuhodnými hypothe-sami, více básníkem než mathematikem, přes svoje theoremata na mathematice založená. Aristoteles, genius výslovně vypočítavý, musil ve školách vše postaviti v otázku a vše podříditi zkouškám číselného vývoje a logické kalkulaci. Aristoteles, vycházeje z platonické víry, chce vše dokázati a podříditi svým kategoriím. Trojici rozumí jako syllogismu a dvojici jako enthymenu. Řetěz bytostí jest mu so-ritem. Chce vše vyabstrahovati, vše podložiti rozumem.

Bytí samo jest mu jen pouhou abstrakcí, ztracenou v hypothesách ontologie. Platon inspiroval církevní Otce, Aristoteles byl mistrem středověké scholastiky a Bůh ví, kolik temnoty se navěsilo na tuto logiku, která v nic nevěří a která si troufá vše vysvětlovati. Druhý Babylon se připravuje a zmatení jazyků není daleko.

Bytí je Bytí, důvod Bytí jest v bytí. Na počátku jest Slovo a slovo (logos) jest logika formulovaná slovy, vyslovený rozum; Slovo jest v Bohu a Slovo je Bůh sám, projevující se v rozumu. Tyto věty stojí nade všemi filosofiemi. Dlužno jim věřiti pod trestem ničeho nikdy nevěděti a zřítiti se do šílené skepse Pyrrhonovy. Kněžství opatřující víru stojí pevně na tomto základu vědy a v jeho naukách dlužno ctíti božský původ Věčného Slova.

 

Kapitola 2. Mysticismus

Původ a výsledky mysticismu. — Jeho zhmotnění symbolů pod záminkou oduševnění hmoty. — Jeho schvalování všech vášní, pronásledování mudrců, jeho nakažlivost. — Jeho projevy, pekelné divy. — Fanatism sektářů. — Černá magie provozovaná neznámými slovy a znameními. — Hysterické nemoce. — Theorie halucinací.

Zákonitost božského práva jest tak těsně spojena s kněžstvím, takže bez ní neexistuje pravého kněžstva. Zasvěcení a posvěcení jest pravým dědictvím. Svatyně jest nezranítelná profánními a nemůže býti zničena sektářstvím. Tak rozšiřuje se světlo božského zjevení se vznešeným rozumem, poněvadž přichází k nám s řádem a souladem. Bůh neosvětluje svět meteory a blesky, nýbrž nechává veškeré světy pokojně kroužiti kolem svých sluncí.

Tato harmonie pobuřuje určité duše, které zapomněly na povinnost, a přicházejí i takoví, kteří nemohou srovnati své vášně se zjevením a hrají si na reformátory. »Mluvil-li Bůh«, tak říkají s Rousseauem, »proč jsem jej neslyšel?« A brzy připojují: »0n mluvil, avšak skrze mne«. Něco se jim zdálo a oni na konec tomu věří. Tak počínají sektáři, tito svůdci k náboženské anarchii, kterým sice nepřejeme hranice, ale které je nutno dobře pozorovati, jako nemocné nakažlivou chorobou.

Tak vznikají profanující, mystické školy vědy. Viděli jsme, jak fakiři v Indii mocným napjetím nervů a návaly krve do mozku docházejí svého »nestvořeného světla«. Také Egypt měl své čarodějníky a kouzelníky a Thessalie v Řecku byla plna zaklínání a očarování. Stýkati se přímo s démony a bohy, znamená pohrdati kněžstvem, otřásati základy trůnu; to anarchistický pud těchto domnělých osvícenců dobře věděl. Vyhlídkou na bezuzdnost doufali získati žáky a přívržence, dávali rozhřešení již napřed ze všech ohavností proti mravům a spokojovali se s přísností v odboji a se silným opovržením vůči kněžské legitimitě.

Bakchantky, které Orfea roztrhaly, domnívaly se, že jsou naplněny bohem a obětovaly velkého zasvěcence své zbožněné šílenosti. Orgie Bakchovy byly mystickým vybičováním a sektáři hlouposti vyznačovali se vždy nepravidelnými pohyby, frenetickým vzplanutím a ohavnými konvulsemi. Od ženských kněžek Bakchových až ku Gnosi, od tancujících dervišů až po epileptiky na hrobě diákona Parise, jest charakter pověrečné a fanatické přepjatosti vždy stejný.

Mystikové všech dob pod záminkou očištění dogmatu a ve jménu přehnaného spiritualismu vždy zhmotňovali symboly kultu. Se znesvěcovateli magického vědění jest tomu tak stejně; neboť nezapomeňme, že vysoká magie jest původně kněžské umění. Zavrhuje vše mimo legitimní hierarchie, nesouhlasí sice s trestem smrti, poutá však čaroděje a sekretáře.

Úmyslně stavíme obé vedle sebe, neboť všichni sektáři byli zaklinači duchů a fantomů, které vydávali světu za bohy, lichotíce si, že pomocí jejich lží konají zázraky. Tak byli všichni přívrženci čarodějství a provozovali skutečně černou magii.

Anarchie, původ a charakter mysticismu nikdy nesouhlasí, náboženská shodnost je nemožná mezi sekretáři, v jednom hledisku se však setkávají: v nenávisti proti zákonné a hierarchické autoritě. To jest jediné pouto, které je spojuje, to jest jejich skutečné náboženství: zločin Chámův, nevážnost k rodině, hanba činěná otci, jehož opojení odpadlíci veřejně vyhlašují, ukazujíce se svatokrádežným posměchem na jeho nahotu a spánek.

Všichni mystičtí vzbouřenci zaměňují intelektuální světlo se světlem astrálním; vzývají hada, který jim mate hlavu, na místě poslušné a čisté moudrosti. Tak opíjejí se závratí a řítí se beze smyslu do propasti šílenství.

Všichni tito šílenci jsou jasnovidci a považují se často za divotvorce, neboť halucinace je nakažlivá a dopouští, aby se děly neb aby se domele daly pozoruhodné věci. Mimo to mají zjevy přivábeného a zrcadlujícího astrálního světla něco do sebe, co polovzdělance mate. Zhustí-li se v tělo, propůjčuje mu při mocném napjetí molekul onu ohebnost, že kosti se mohou ohýbati a svaly nemírně rozpínati. V utvořených mlhách a vírech astrálního světla i nejtěžší věci létají ve vzduchu a vznášejí se vněm nějakou dobu, která jest odvislá od vyzařující síly. Nemocné přepadá pak pocit, že pukají, čemuž chtějí uniknouti tisknutím a nárazy. Napjetím fluid vyrovnávané silné rány a úporná tisknutí zapříčiňují pohmoždění a zranění a přinášejí nemocnému spíše utlumení než ulehčení.

Šílence pojímá hrůza před lékaři a halucinující mystik má odpor vůči moudrému, před kterým nejdříve prchá a kterého později slepě a fanaticky pronásleduje; je-li mírný a trpělivý, pak to činí jen z pouhé přetvářky a duch, podřízený autoritě, jeví se mu nesmiřitelným odpůrcem. Mluví-li se o podřízení se a hierarchii, pak stávají se i ti nejjemnější sektáři zuřivými a nenávistnými. Vždy zapříčinili kacíři zmatky. Nezničíte-li špatného proroka, pak musí zabíjeti. Pro sebe s lomozem žádají snášelivost, avšak chrání se, aby ji poskytovali i jiným. Protestantismus vznesl svůj protest proti římským hranicím v téže době, kdy Kalvín ve své privilegované autoritě dal upáliti Michala Serveta.

Zločiny donatistů, flagelantů, circumcellionistů a mnohých jiných donutily katolické principy k přísnosti a Církev dokonce k tomu, aby se zřekla viníků. Což pak mohla Valdenské, Albigenské a Husity pokládati za nevinné beránky, slyšíc vzdechy neznabožství? Byli snad oni zachmuřilí skotští a angličtí puritáni nevinní, když kázali zničení katolíkům, držíce v jedné ruce meč a v druhé bibli? Jedna jediná církev zachovala si vždy v tolika pronásledováních a hrůzách princip odporu proti krvi: hierarchická a zákonná církev. Církev uznává, připouštějíc možnost a existenci ďábelských divů, existenci přirozené síly, kterou možno použíti ke zlému i k dobrému. Odtud plyne také její moudré rozhodnutí: má-li zázrak dokazovati svatost nauky, pak nikdy nemůže zázrak způsobiti novou doktrínu.

Učení, že Bůh, jehož zákony jsou dokonalé a nikdy neodporují samy sobě, vyvolává přirozenými prostředky jevy zdánlivě nadpřirozené, znamená potvrzovati neochvějnou moc Boží a ještě zesilovati naši myšlenku o Jeho Prozřetelnosti, znamená nepopírati Jeho pomoc při divech napomáhají cích pravdě, což by si měli upřímní katolíci uvědomiti.

Falešné divy, navoděné astrálním strnutím, mají vždy tendenci bunčskou a nemravnou, poněvadž nelad může způsobiti zase jen nepořádek. Proto jsou bohové a duchové sekt krvelační a slibují svoji ochranu obyčejně za cenu vraždy. Modloslužebníci Sýrie a Judeie činili si věštírny z dětských hlav, které trhali z těl ubohých, malých tvorů. Byly-li tyto hlavy usušeny a pod jejich jazyk vložen zlatý plátek popsaný neznámými pí směnami, a byly-li ukládány do výdutě stěn, kdež jim bylo zhotoveno jakési tělo z magických rostlin, a byly-li před těmito strašlivými modlami zapalovány svíce, by-lo-li jim obětováno kundly, byly dotazovány náboženskou formou o radu. Věřili, že tato hlava, jejíž poslední smrtelné výkřiky nesporně popletly jejich obraznost, odpovídá. O přitahování larev pomocí krve jsme již mluvili. Pn dřívějších ďábelských obětech naplňovali staří vykopané hroby teplou, kouřící se krví a viděli pak choré a bledé stíny vystupovati a sbíhati se z dutin země a z hloubek nocí. Okrvavenou špicí meče opisovali čarodějný kruh, zapalovali na oltářích ověnčených asfodelem a sporýšem oheň z dřev vavřínu, cedru a cypřiše; pak zdála se noc temnější a chladnější, měsíc klesl do mraků, bylo slyšeti slabý šelest strašidel doléhajících kol kruhu — a psi žalostně vyli do noci.

Vše moci, znamená všeho se odvážiti, a to právě byl základ zaklínání a jejich hrůz. Falešné mágy spojoval zločin; domnívali se, že děsí ostatní, když se sami poddali hrůze. J^ity černé magie zůstaly stejně hrozné jako bezbožné kulty, které se vyskytovaly stejně u zločinců spiklých proti staré kultuře, jako u barbarských národů. Vždy jest to tatáž touha po temnotě, jsou to tatáž znesvěcení, tytéž krvavé předpisy. Bunčská magie jest kultem mrtvých. Čaroděj se oddá fatalismu, odřekne se svého rozumu, vzdává se naděje na nesmrtelnost a jako oběti přináší děti. Zříká se zákonného manželství a libuje si v neplodných výstřednostech. Tak prožívá plnost svého šílenství, okouzluje svojí špatností, věn v její všemohoucnost a v skutečnost svých halucinací. Věří, že svými zaklínáními dle libosti může otevříti hrob aneb peklo.

Barbarská slova, neznámé a nic neznamenající značky hodí se nejlépe pro černou magii. Lépe řečeno, člověk se halucinuje směšnými cvičeními a pitomými zaklínáními jako s rity a formulemi, které mají inteligenci udržeti bdělou. Pan Du Potet tvrdí, že vyzkoušel moc jistých znamení na člověku nacházejícím se ve stavu extase a tato znamení opatrně a tajuplně tradovaná odpovídají domnělým podpisům ďábla ve starých vydáních velkých čarodějných děl, nejsou-li dokonce s nimi shodná. Stejné příčiny mají vždy stejnou působnost a pod měsícem čarodějníků existuje stejně tak málo něco nového, jako pod sluncem moudrých.

Stav trvalé halucinace jest obdobný smrti nebo ztrátě vědomí, čímž je dána otevřená cesta všem rozmarům snu. Každá vzpomínka vytváří zrcadlový obraz, každé špatné přání představu, každá úzkostsvědomí vyvolává upíra. Život připodobňuje se životu temného a mučeného zvířete. Neexistuje již vědomí času neb morálky. Skutečnosti mizí a vše víří v šílených myšlenkách. Často se zdá, že se hodiny mění v staletí a roky mohou míjeti jako hodiny.

Náš mozek světélkující astrálním světlem jest naplněn přečetnými obrazy a zrcadleními. Často se nám zdá při přivření oka, ze za našimi víčky se rozvíjí brzy jasné, brzy temné panorama. Často horečkami trápený nemocný nezavře v noci oka, tak ho oslepuje nesnesitelný jas. Náš nervový systém, úplný to elektrický stroj, shromažďuje světlo v mozku do svého záporného pólu, aneb žene je údy, které mají naše vitální fluidum přiváděti do oběhu, na venek. Pojme-li do sebe mozek násilně řadu obrazů, které se rovnají zlu ničícímu rovnováhu stroje, pak ustává výměna světla, astrální dýchání je zastaveno a uvolněné světlo shromáždí se v mozku. Odtud mají halucinovaní nejfalešnější a nejper-versnější pocity. Jedněm činí potěšení vyřezávati si kůži jako řeménky nebo se pomalu oloupávati, druzí požívají a používají jako potravy věci nejméně vhodné. Lékař Brierre de Boismont ve své znamenité knize »Traite des hallucinations« (Brierre de Boismont: Des hallutination ou histoire raison-née des apparitions, des vistions, des songes, de 1'extase, ou magnetisme et du somnambulisme, 2. vyd. Paris 1852, I. sv. 8.) sebral mnoho sérií zajímavých pozorování; veškeré výstřednosti života, ať již vznikly z neporozumění dobré věci, či z neodporování zlu, vzrušují mozek a vyvolávají v něm stagnaci světla. Přepjaté vášně, pyšné snažení po svatosti, osamělost plná malicherností a žádostí, ohavné ukoj ování vášně proti neustálým varováním svědomí: to vše vede k bezmocnosti rozumu, chorobné extasi, hysterii a šílenství. Učený lékař poznamenává, že člověk není šílený protože má vidění, nýbrž proto, poněvadž jim věří více než zdravému lidskému rozumu. Pouze poslušnost a autorita mohou zachrániti mystiky; mají-li však v sobě tvrdohlavou sebedůvěru, pak není již pomoci; vyvrženi rozumem i vírou jsou blázny universální lásky k bližnímu. Domnívají se, že jsou moudřejší než společnost; věří, že tvoří náboženství a jsou zcela osamoceni; myslí, že uchvátili pro svoji osobu tajemné klíče života, ale jejich, inteligence jest již zasvěcena smrti.

 

Kapitola 3. Zasvěcení a zkoušky

Skrytá nauka Platonova. — Theosofie a theurgie. — Jeskyně Trofoniova. — Původ bájí o Ache-ronu a podsvětí. — Symbolický obraz Cebesův. — Nadsmyslné nauky Faidona. — Pohřbívání mrtvých. — Smírné oběti mánům.

Pod názvem »Velikého Díla« nerozuměli adepti pouze proměnu kovů, nýbrž také universální lék proti všem zlům a smrti.

Prostředek k utvoření universálního léku jest morální znovuzrození člověka. O tomto znovuzrození mluvil Spasitel se zákoníkem Nikodémem. Neporozuměl a Ježíš mu pravil: »Jsi učitelem v Izraeli a neznáš tohoto tajemstvu, jako by mu chtěl naznačiti, že zde běží o základní zákon náboženského poznání, který učitel bezvýhradně musí znáti.

Veliké mystérium života a jeho zkoušek jest znázorněno v nebeské sféře a v ročních cyklech. Čtyři postavy sfingy odpovídají čtyřem živlům a čtyřem ročním počasím. Postavy na štítu Achillově u Homéra mají stejný význam jako dvanáct prací Herkulových. Po ovládnutí živlů a boji proti bohům Achilles i Herakles musí umříti. Herakles zvítězí nade všemi zločiny zničitelné obludy a pouze jeden okamžik podlehne nejnebezpečnější — lásce; strhne však konečně ze svých prsou žhoucí roucho Dej-anidy i s kusy masa, opouští provinilou a vítězí; umírá svobodný a nesmrtelný.

Každý člověk, jenž myslí, musí jako Oidipos hádanku sfingy buď rozluštiti anebo zemříti. Každý zasvěcenec musí jako Herakles dokončiti okruh velikého pracovního roku, až pak obětí srdce a života zaslouží si korunu nesmrtelnosti. Teprve po střídavém nalezení a ztracení Eurydiky stává se Orfeus králem varyta a oběti. Omfalé a Dejanida jsou žárlivé na Herakla: jedna chce jej zneuctíti, druhá pak na radu zbabělé soupeřky chce otráviti osvoboditele světa. Uzdraví jej však od následku zcela jiného strašlivého jedu, který je láska nehodná jeho. Její černé srdce očisťuje plamen hranice. V plné své síle umírá Herakles a zaslouží si místo na trůnu vedle Dia.

Teprve po svém, noc trvajícím boji s andělem, stal se Jakob velikým patriarchou Izraele.

Zkouška jest veliké slovo života; život jest hadem, který se neustále vytváří a požírá, a jehož objetí nutno ujíti a jemuž dlužno položiti patu na hlavu; Hermes ho zdvojnásobil, postavil oba proti sobě a věčným vyrovnáním utvořil z nich talisman své moci a slávu svojí berly.

Utváření králů a kněží bylo cílem velikých zkoušek Memfidy a Eleusiny, poněvadž dávaly poznání rozhodným a silným mužům. Připuštění k těmto zkouškám vyžadovalo zasvěcení těla i duše kněžství a zřeknutí se svého vlastního života. Pak vstupovalo se do temných, podzemních síní, musilo se jíti skrze ohnivá dřeva a hluboké, divoké řeky, po kolísavých mostech přes propasti, aniž by světlo, které zkoušený třímal, zhaslo, nebo upadlo. Slabý neb bázlivý nespatřil nikdy již světla, ale ten kdo statečně překonal všechny překážky, stal se my stou a byl zasvěcen do malých mystérií. Nyní byla vyzkoušena jeho věrnost a mlčenlivost a teprve po mnohých letech stal se epoptem, adeptem. Také filosofie, soupeřka kněžství, podrobovala své učedníky pn zasvěcení zkouškám. Pět let předpisoval Pythagoras mlčení a zdrženlivost. Plato přijímal do své školy pouze mathematiky a musiky. Část své nauky podržel jen pro zasvěcené a jeho filosofie obsahovala mystéria. Svět dle něho utvořili démoni a všechna zvířata povstala od člověka. Démoni Platonovi nejsou ničím jiným než Elohimy Mojžíšovými, to jest silami, z jichž sporu a harmonie byl stvořen nejvyšší zákon. S povstáním zvířat z lidí mínil, že zvířata jsou analysou živoucí formy, jejíž synthesou jest člověk. Platon první prohlásil božskost slova, to jest vysloveného, tvůrčího slova a zdá se, že tušil jeho blížící se vtělení na zem. Zvěstoval utrpení a mučednickou smrt dokonalého a spravedlivého, přivedenou nepravostmi světa.

Tato vznešená filosofie slova jeví se býti čistou kabbalou a Plato ji nevynalezl. Nepřevzal ji však také odjinud nýbrž jasně učí, že žádná věda nemůže nikdy v sebe obsáhnouti, co by odporovalo věčné pravdě a zjevení Boha. Dacier, z kterého jsme vzali tento citát, podotýká ktomu: »Věčnými pravdami rozumí Plato staré podání a tvrdí, že první lidé obdrželi je od Boha a zůstavili je svým potomkům«. (Dacier: La Doctrine de Platon. Bibliothěque des anciens philosophes, sv. III. str. 81). Jistě, čím méně kdo nazývá kabbalu positivní, tím jasněji musí věděti. Zde stojí definice na místě jména: jest zároveň přesnější než jméno samo.

»Nejsou to knihy«, praví ještě Plato, »které dávají tato vysoká poznání; hlubokou meditací nutno jich sám získati a hledati svatý plamen ve vlastním zdroji... Proto jsem nikdy ničeho o těchto zjeveních nenapsal a nikdy o nich nebudu mluviti. Každý člověk, který by se pokusil je popularisovati, činil by tak zcela zbytečné a plod jeho práce by byl, že mimo malý hlouček Bohem omilostněných, kteří tyto pravdy mohou v sobě poznati, by vzbudil v jedněch pohrdání, v druhých pak marnivost a domnění, že vědí podivuhodné věci, kterým však nerozumu.

Dionysovi Mladšímu píše:

»Musím Archidemovi ještě vysvětliti mnoho vzácného a božského, po čemž velmi toužíš, neboť je přímo tebou poslán. Dle toho, co mi řekl, nepokládáš moje vysvětlení nejvyššího principu za dostatečné, ale musím ti psáti jen v hádankách, aby, kdyby moje psaní bylo na zemi. neb moři zadrženo, nemohl len, kdo by je četl, rozuměti. Všechny věci jsou kolem svého krále, jen jím existují a on sám je příčina všech dobrých věcí, druhý pro druhé a třetí pro třetí.«

V těchto několika slovech jest obsaženo, dokonalé shrnutí nauk o Sefirotech. Ensof jest král, nejvyšší a absolutní bytost. Vše vyzařuje z tohoto všudypřítomného středu, jejž my však vnímáme ve třech formách a ve třech rozličných sférách: ve světě božském, sféře první příčiny, jest jednotný a první. Ve světě vědění, ve sféře druhé příčiny uplatňuje se vliv základního principu, který možno poznati jen jako první ze druhotných příčin; projevuje se dvojností, passivně tvůrčím principem. Konečně ve třetím světě forem, zjevuje se jako dokonalá forma, ztělesněné slovo, nejvyšší krása a nejvyšší dobro a stvořená dokonalost; tímto způsobem jest zároveň prvním, druhým a třetím, jelikož jest vším ve všem a příčinou všeho. Nechceme se zde obdivovati geniu Platonovu, nýbrž uznáváme zde jen přesnou vědu zasvěcencovu.

Směšné jest tvrzení, že svatý Jan vypůjčil si počátek svého evangelia z filosofie Platonovy. Jest to naopak Platon, který čerpal ze stejných pramenů jako svatý Jan, ale neměl dar ducha, který oživuje. Filosofie největšího ze zasvěcenců lidských mohla pouze toužiti po slově tělem učiněném: ale pouze Evangelium mohlo je dáti světu.

Kabbala Rekům Platonem přinesená obdržela pak jméno theosofie a obsáhla později celé magické dogma. Na tuto soustavu skrytých nauk navazovaly později všechny výsledky badání. Z theorie měla vzejíti prakse, ze slova čin; nebezpečnými pokusy naučila se věda obejíti se bez kněžstva, svatyně byla zrazena a lidé nepovolaní se obávali nechat mluviti bohy. Tak sdílela theurgie kletbu, černé magie a poněvadž se nemohla brániti, povstalo podezření, že nápodobí její zločiny a sdílí její bezbožnost. Beztrestně nelze odhaliti závoj Isidin a zvědavost v božských věcech jest hříchem proti víře. »Blahoslovení ti, kteří věří, ačkoliv neviděli«, praví veliký Zjevovatel.

Pokusy theurgické a nekromantické jsou neblahé každému, kdo se jim oddá. Kdo položí svoji nohu na práh jiného světa, zmírá podivnou a strašlivou smrtí. Závratí počíná, ztrnutím a šílenstvím končí. Jest jisto, že v přítomnosti určitých osob a po řadě opojných úkonů tvoří se vzdušný vír, dřevěné pažení praská, dveře se chvějí a sténají. Bizarní, často krvavé značky objevují se samy od sebe na plátně neb panenském pergamenu.

Tyto značky jsou vždy stejné a mágové je nazývají »ďábelským místema. Pouhý pohled na ně působí, že osoby nacházející se v transu, upadají vkonvulsi nebo extasi; věn, že vidí duchy a Satan, genius omylů, se jim zjevuje jako anděl světla. Tito domnělí duchové vyžadují ku svému projevení jim sympatické vášně, navozené stykem pohlaví; jest nutno položiti ruce na ruce, nohy na nohy, je třeba foukati si vzájemně do obličeje a často následují nemravné extase. Zasvěcení tímto způsobem lpí vášnivě na tomto druhu opojení, pokládají se za vyvolence boží a tlumočníky nebes a fanaticky pohrdají poslušností vůči hierarchii. Jsou to následovníci indické Kainovy rasy. Jsou to hačichimové a fakirové. Varování jich neosvítí a hynou, poněvadž si dobrovolně přejí zemříti.

Řečtí kněží používali k vyléčení takovýchto nemocných jistého způsobu homeopathie; léčívali je stupňováním zla v jedinečnou krisi a spánkem v jeskyni Trofoniově. Na tento spánek bylo nutno se připraviti posty, očistnými obětmi a bděním. Pak sestoupilo se dolů do jeskyně, ve které bylo nutno zůstati sám a beze světla. Opojné plyny tam proudily, podobně jako v Psí jeskyni u Neapole a strhly k zemi visionáře; prožíval strašlivé sny, zapříčiněné počátkem zdánlivé smrti; v pravý čas byl zachráněn, a odnesen chvějící se, bledý a se zježenými vlasy na třínožku, kde prorokoval až do úplného procitnutí. Tyto zkoušky způsobily u osoby v transu se nacházející takové otřesení nervů, že jen z hrůzou vzpomínaly prožitého a neodvažovaly se již nikdy více mluviti o zaklínání a viděních. Mnohé nemohly se již potom nikdy více smáti a se radovati a jejich smutný pohled stal se příslovečným; o osobách, majících zamračený obličej se říkávalo: »Spal v jeskyni Trofoniově«.

Stopy moudrosti nutno hledati nikoliv ve filosofických dílech, nýbrž v náboženském symbolismu starých a znovuobjeviti jejich mystéria. Egyptští kněží věděli více než my o tajemstvích života a vědy. Dovedli i pochody reakcí mírniti neb zesilovati a snadno předvídali následky jimi navozených příčin. Sloupy Sethovy, Hermetovy, Salomonovy, Heraklovy v magických podáních byly symboliso-vány universálním zákonem rovnováhy a poznání této vedlo zasvěcence k poznání universálního pohybu a středu života, tepla a světla. Proto byl ve svatém egyptském kalendáři, ve kterém každý měsíc stál pod ochranou tn děkanátů neboli geniů deseti dnů, první děkanát znamení Lva zobrazován lidskou hlavou se sedmi paprsky, velkým ohonem Štíra a znamením Střelce pod bradou. Nad touto hlavou tkví nápis IAO; tento obraz byl zván khnubis, což je slovo egyptské, znamenající zlato a světlo. Ve svatyních Egypta dozvěděli se Thales a Pythagoras, že se země točí kolem slunce, ale nerozšiřovali tohoto učení, poněvadž by musili prozraditi veliké chrámové tajemství dvojnásobného zákona o přitažlivosti a vyzařování, pevnosti a pohybu, které jsou základem stvoření a hybnou pákou života. Proto si takový křesťanský spisovatel Lactantius, když slyšel mluviti o tomto magickém podání a o působení bez příčin, tropí šašky ze zasněných theurgů, kteří dávali zemi se otáčeti a připouštěli protinožce, o kterých on měl za to, že by musili choditi s hlavou dole a s nohama nahoře, poněvadž my přece nosíme hlavu zpříma. A nadto, pokračuje Lactantius se svojí naivní logikou dítěte a nevědomce, nemohli by se tito lidé udržeti na zemi, nýbrž musili by nejprve hlavou padnouti do dolejšího nebe. Takové byly soudy filosofů, zatím, co kněží, — aniž by sebe méně odporovali neb aspoň se usmívali takovým omylům, — zapisovali do tvůrčích hieroglyfů veškerá dogmata, poesii a tajemství pravdy.

Ve své alegorii pekla skryli řečtí hierofanti veliká tajemství magie. Jsou tam čtyři proudy stejně jako v zemském ráji, mezi kterými se sedmkrát vine pátý: Kokytos, řeka vzdechů a bolesti, Lethe, řeka zapomnění, mající nemilosrdně prudký proud, který vše pohlcuje a žene sebou a mění se v protisměrný tok ohně. Tyto obě tajuplné řeky, Acheron a Flegeton, negativní a positivní fluidum, věčně se střídají. Flegeton pálí a nechává šuměti studené, černé příboje Acherontu a tyto pokrývají tekoucí plameny Flegetonu hustými závoji mlh. Z těchto par povstávají tisíce larev a lemurů, zdánlivá těla, která žila a ještě nežila; ale ať již pila z řeky bolesti či nikoliv, všechna se valí k proudu zapomnění, jehož uspávající vody jim navrátí mládí a krásu. Pouze moudři nechtějí zapomenouti; neboť jejich vzpomínky jsou odměnou. Jsou nesmrtelní sami sebou, poněvadž si uvědomili svoji nesmrtelnost.

Útrapy podsvětí jsou vpravdě božskými líčeními neřestí a jejich věčného pokání. Žádostivost Tantalova, slávy chtivost Sysifova nikdy nezemřou, poněvadž nikdy nebudou uspokojeny. Tantalos žízní ve vodě, Sysifos valí na vrchol hory balvan, který mu má sloužiti jako sedadlo, avšak znovu na něj padá a strhává jej sebou do propasti. Bezuzdně zamilovaný Ixion, který chtěl znásilniti královnu nebes, je bičován fúriemi. Nemůže se těšiti ze svého zločinu, neboť jeho paže objímaly fantom. Možná, že se mu zdálo, že tento fantom opětuje jeho vášeň, avšak poněvadž se kochal svatokrádeží, změnila se mu láska v nenávist.

Mystéria smrti nutno hledati nikoliv v hrobě, nýbrž v životě. Požehnání a kletba projevují se zde na zemi — také svět má své nebe a svoje peklo. Zde dole jest ctnost a neřest ihned odměněna a trestána. Zdá se, že bohatství, nástroj dobra i zla, jest dáno slepě nehodnému, takže by se mohlo věřiti na jeho beztrestnost. Avšak běda nespravedlivým, kteří vlastní zlaté klíče! Otevrou si jimi bránu ke hrobu a k peklu.

Všichni skutečně moudři poznali nekonečný užitek práce a bolesti. Bolest, praví německý básník, jest pastýřským psem pastýře lidí. Nauč se trpěti a zemříti, to jest veliký úkol pro věčnost, to jest noviciát nesmrtelnosti. Takový je morální význam Dantovy »Božské komedie«, jenž byl alegorován za doby Platonovy obrazem Cebesovým. Tento obraz, jehož popis se nám zachoval a jejž rekonstruovali četní malin středověku, jest památníkem stejně filosofickým jako magickým. Jest nejdokonalejší synthesou a nejsmělejším zobrazením velikého arkána, které kdyby bylo odhaleno, zvrátilo by nebe i zemi. Čtenář jistě od nás neočekává vysvětlení. Kdo je nalezne, ten ví, že je ve své podstatě nevysvětlitelné a že přináší smrt tomu, kdo je rozluští nebo odhalí.

Toto tajemství jest království mudrců, koruna zasvěcenců, kteří v obrazu Cebesově dostupují vrcholu zkoušek. Toto tajemství činí je pány zlata a světla, které jsou v základě totéž, jím rozluští kvadraturu kruhu, jím řídí neustálý pohyb a jím vlastní kámen mudrců. Adepti mi porozumí. Neexistuje přerušení v práci přírody, ani mezery v jejím díle. Nebeské harmonie odpovídají pozemským a život věčnosti dokonává svoje evoluce dle týchž zákonů jako život jednoho dne. Bůh uspořádal vše dle míry, počtu a váhy, učí bible, a tuto jasnou nauku zvěstuje i Plato. Ve »Faidonu« dává Sokratovi mluviti o určení duše způsobem zcela odpovídajícím kabbalistické tradici. Zkouškami zjasnění duchové osvobozují se od zákonů tíže a tím i od ovzduší slz, zatím co druzí plazí se v temnotách a zjevují se tak slabochům a zločincům. Neboť ten, kdo se osvobodil od bídy hmotného života, již se nevrací, aby viděl hřích a blud, neb aby se jich zúčastnil: postačí úplně, že se tak stalo jednou. Starost o pohřbení mrtvých u starých národů mluví jasně proti nekromantii a vždy ti, kdož znesvěcovali klid hrobů, pokládáni byli za bezbožníky. Přivolávati mrtvé na zem znamená nechati je dvakráte umříti; bázeň před nepohřbeným byla u zbožných lidí starých kultů veliká, neboť mrtvoly mohlo býti použito k čaroděj ství a mohla býti strygami znesvěcena. Po smrti náleží duše Bohu a tělo matce zemi. Běda tomu, kdo hanobí tato útočiště! Hluboký obyčej velel, aby, byl-li hrob znesvěcen, byly přinášeny rozhněvaným duchům oběti. Bylo-li někdy skutečné člověku dovoleno, aby přilákal k sobě duchy bažící v temnotách po světle, pak tvořil si pohrobky a děti, kráčející vývojem nazpět, které musil živiti svoji krví a svoj í duší. Nekromanté tvoří vampyry a nemůžeme litovati, j estliže umíraj í, j souce ztráveni mrtvými!

 

Kapitola 4. Magie veřejného kultu

Pověra. — Magická orthodoxie. — Rozkol laiků. — Zjevy a ztělesnění bohů. — Teiresias a Kal-chas. — Mágové Homérovi. — Sybilly a verše jim připisované. — Původ magie a věštění z karet.

Idee vytvářejí formy a naopak formy mění se v idee a produkují je. City pomocí associace stupňují se ve spojení se stejně naladěnými, takže na konec všichni zúčastnění jsou ovládnuti nadšením. Klame-li se snad ten který muž z lidu o podstatě spravedlnosti a krásy, pak massa lidu tleská tomu, co je vznešené s nadšením neméně vznešeným.

Oba veliké zákony přírodní starými mágy pozorované dovolují porozuměti nutnosti veřejného kultu, jednotného, závazného, hierarchického a symbolického jako náboženství, zářícího jako pravda, bohatého a rozmanitého jako příroda, posetého hvězdami jako obloha, vonného jako země, tohoto kultu pradávno založeného Mojžíšem, Salomonem realisovaného v celé jeho nádheře a který ještě jednou proměněn sídlí dnes v mohutné metropoli Svatého Petra v Římě.

Vždy mělo lidstvo pouze jedno náboženství a jediný kult. Toto universální světlo má neurčité obrazy, omylné odlesky a stíny, avšak po nocích omylu vidíme je vždy opět jednotné, čisté a zářící jako slunce.

Velkolepost kultu je životem náboženství a chtěl-li Kristus míti chudými své zástupce, rozhodně nechce míti pro svoje vznešené božství chudobné oltáře. Protestante neporozuměli kultu jako poučce, že nelze dáti představám mass chudobného a nuzného boha. Zdaž tyto modlitebny podobající se radnicím a tito kazatelé vypadající jako soudní sluhové a komisaři, nenakládají s náboženstvím jinak, než jako s formalitou a s Bohem jako se smírčím soudcem? Neměli by se Angličané, kteří tolik zlata promarnili ve svých soukromých domech a tolik milují bibli, rozpomenouti na neslýchanou nádheru Šalamounova chrámu a nalézti své chrámy chladnými a pustými? Pustota jejich srdcí nechala jejich kult tak zpustnouti. A jak chcete tento kult bez magie, bez oslnění, bez slz a jejich srdce znovu probuditi k životu?

Orthodoxie jest absolutním znakem vysoké magie. Když přišla pravda na svět, tu obdrželi mágové zvěst od hvězdy moudrosti a spěchali vzývati božské dítě budoucnosti. Zasvěcení se dosahuje úctou k hierarchii, poslušností a pravý zasvěcenec nebude nikdy sektářem.

Orthodoxní tradice přinesl Abraham z Chaldeje, orthodoxní tradice panovaly za času Josefova s poznáním pravého Boha v Egyptě. Kung Tse chtěl je zavésti do Číny, ale pitomý indický mysticis-mus převládl v této veliké říši pod rouškou modloslužebného kultu Fo-a. Mojžíš přinesl pravověrnost z Egypta, jako Abraham z Chaldeje a tajemné tradice kabbaly obsahují dokonalou theologii, jednotnou, podobnou naší a stejně vznešenou jako ona, kterou vykládají Otcové a doktoři Církve, avšak v takové jednotě a v takovém bohatství osvícení, že ji svět nemůže ještě dnes pochopiti! Zohar, největší ze svatých knih otevírá veškeré hlubiny a zjasňuje všechny temnoty starých mythologií a poznání, skrytých původně ve svatyních. Nutno znáti tajemství tohoto klíče, aby bylo možno jej použíti, jinak i pro nejbystřejší, avšak do tajemství nezasvěcené duchy, jest Zohar nesrozumitelnou, ba nečitelnou knihou.

Doufáme, že mnozí z našich pozorných čtenářů toto tajemství magie naleznou sami od sebe, a potom budou moci čísti a rozluštiti tuto knihu, objasňující tolik mystérií.

Poněvadž je zasvěcení nutným následkem hierarchie a základním principem magického díla, profánní lidé, kteří marně se pokoušeli vniknouti do svatyně, rozhodli se postaviti oltář proti oltáři a šířiti schisma, aby unikli úmyslnému mlčení pravověrnosti. Strašlivé soudy stíhaly magiky: čarodějníci a strygy sváděli na ně zodpovědnost za své zločiny, prý pili krev a pojídali malé děti. Pomsta temné nevědomosti proti mlčelivé moudrosti měla v každé době úspěch, který se stal obvyklým. Tak ku přikladu dal nějaký nestyda, nevím již ve kterém pamfletu, vytisknouti, že slyšel na vlastní uši autora tohoto díla vykládati, že krev bohatých bude podávána v jelitech, aby vyživovala hladový lid. Čím větší je pomluva, tím silněj ší je její vliv na hlupáky.

Ti, kteří žalují na mágy, páchají sami zločiny jimi obžalovaných a oddávají se v bezmezné zuřivosti nejčernějšímu čarodějství. Bohové sami by měli sestoupiti ve viditelných tvarech, aby autoriso-vali tyto orgie! Šílené kroužky těchto domnělých osvícenců vyrovnají se šílenství bakchantek, které zavraždily Orfea. Mystický a přepychový pantheismus rozmnožil od té doby všechny fanatické a tajné kruhy, ve kterých se směšovaly nepřirozené vášně a vražda s extasí a modlitbou. O osudných následcích tohoto buřičského a ničícího dogmatu vypravuje jedna z nejkrásnějších řeckých bájí. Tyrhenští piráti překvapili spícího Bakcha a dopravili jej na svoji loď. Poněvadž však zadrželi boha inspirace jako svého otroka, proměnila se náhle na otevřeném moři jejich loď, stožáry změnily se v pně révy, lanoví v hrozny, odevšad přicházeli tančící satyrové s rysy a panthery, a závrať se zmocnila mužstva, které se změnilo v kozly, kteří naskákali do moře. Bakchos přistál v Boiotii a kráčel do Théb, města zasvěcení, kde nalezl Panthea, který uchvátil moc. Pantheus chtěl Bakcha zajmouti, ale vězení se otevřelo a zajatec zazářil jako vítěz. Pantheus zešílel a v bakchantky změněné dcery Kadmovy jej roztrhaly na kusy v domnění, že jest to býk určený k oběti.

Pantheismus nemůže se státi synthesou a musí býti rozsápán dcerami Kadma, které ztělesňují vědění.

Po Orfeovi, Kadmovi, Oidipovi a Amfiarovi jsou velikými, mythickými postavami magického kněžství v Řecku Teiresias a Kalchas, avšak Teiresias jest nerozumným aneb nevěrným zasvěcencem. Jednou nalezl dva hady do sebe spletené a domnívaje se, že spolu zápasí, oddělil je od sebe ranami holí: neporozuměl symbolu hole, chtěl odděliti od sebe síly přírody, vědění a víry, inteligenci od lásky, muže od ženy. Viděl je jen jako spolu zápasící, pokládal je za soupeře, a chtěje je odděliti, poranil je, čímž ztratil svoji vlastní rovnováhu: chvíli byl mužem, chvíli ženou, nikdy nejsa dokonalý a manželství bylo mu zapovězeno. Zde jsou zjevena veškerá tajemství universální rovnováhy a zákona stvoření. Lidský androgyn dokazuje, že muž a žena oddělení od sebe jsou neplodní stejně, jako náboženství oddělené od vědy, inteligence bez lásky, mírnost bez síly, milosrdenství bez spravedlnosti a obráceně. Harmonie roste analogií protikladů; nutno je odlišiti, aby mohly býti spojeny, nesmí se však odděliti, aby byla umožněna volba mezi nimi. Říká se, že člověk kolísá neustále mezi bílým a černým a klame se vždy. Musí tomu tak býti, neboť viditelná, skutečná postava vzniká ve spojení, nikoliv ze smíšení černě a běli. Tak spojují se všechny protiklady přírody a kdo je chce odděliti, propadá témuž trestu jako Teiresias. Jiní praví, že oslepnul, poněvadž překvapil nahou Athénu, což znamená, že znesvětil mystérie: jest to jen jiná alegorie pro tentýž symbol.

Jistě jen pro tuto profanaci nechává Homer stín Teiresiův blouditi v kimmerických temnotách a ukazuje nám ho spolu s larvami a nešťastnými stíny, které chtějí uhasiti svůj hlad po krvi, zatím co Odysseus se ptá duchů o radu, zcela jinými strašlivými magickými obřady než jsou grimasy našich medií a nevinné papírky našich nekromantů.

Kněžstvo jest u Homera téměř němo. Kalchas není ani vládnoucí pontifex, ani mocný hierofant. Patrně ve službách králů bojí se jejich hněvu a odvažuje se Agamemnovi říci nepříjemnou pravdu, když si byl vyprosil ochranu Achilleovu. Nese spor mezi vůdce a zapříčiňuje zahynutí vojska. Homer chce upozorniti Řecko na tyto hluboké nauky a na důležitost nezávislosti služebníků božích od pozemských vlivů. Kněžství může býti závislé jen na nejvyšším pontifikátu, a velekněz, kterému chybí jen jediná koruna na jeho tiaře, jest bezmocný; jako pozemský král musí míti stejná práva s panovníky země, jsa král inteligencí, moudrostí a svým božským posláním. Moudrý Homer chce říci, dokud takového kněžstva nebude, bude chyběti článek v rovnováze říše.

Prorokující Theoklimenes v Odyssei hraje pouze úlohu parasita, splácí nápadníkům Penelopy jejich málo blahovolnou pohostinnost zbytečným varováním, aby se pak chytře v nastalém zmatku vytratil.

Od úlohy tohoto hadače dobrého či zlého osudu jest daleká cesta k oněm Sybillám, obývajícím svatyně, kde byly neviditelné, a k nimž se člověk přibližoval pouze s chvěním. Nové Kirky ustoupí jen odvaze; chytrostí nebo silou nutno vniknouti do jejich ústraní, uchopiti je za vlasy, ohroziti mečem a dovléci je k osudné třínožce. Pak střídavě zrudnou a zblednou, chvějí se, vlasy se jim zježí, načež vydávají ze sebe nesouvislá slova, unikají jako šílené, píší na listech stromů slova, která sestavená mají tvořiti prorocké verše, vrhají listy do větru a pak se uzavrou opět do svého ústraní a již neodpovídají, jsou-li znovu vyvolávány.

Věštba měla přesně tolik rozmanitých významů, kolik je možných složenin listů. Kdyby listy nesly hieroglyfy, počet výkladů by se zvětšil, a osud mohl by býti dotazován jen tehdy, byly-li listy náhodou šťastně vytaženy. Totéž činili také geomanti, kteří z číslic a z náhodně sestavených geometrických tvarů věštili. Dnešní adepti vykládání karet nečiní ničeho jiného, i když používají veliké magické abecedy tarotu, jehož cenu neznají. Při takovémto postupu pouze náhoda vyhledává značky, které mají vykladače inspirovati a bez jasnozření a schopnosti zvláštní intuice nelze vhodně věštiti z vět, vzniklých sestavením posvátných písmen a ze souhlasu vysvětlení s udanými obrazy. Avšak sestavení ničeho neznamená, dlužno uměti čísti. Dobře pochopená kartomantie jest skutečné dotazování se duchů bez černého umění a obětí: k úkonu je třeba přibrati dobré medium, avšak praxe je dosti nebezpečná, takže nikomu ktomu neradíme. Zdaž není vzpomínka na naše neštěstí pro přítomné utrpení dosti obtížná? Jest nutno se obtěžovati ještě ničícím strachem před budoucností a po všechny dny předem snášeti katastrofy, kterým stejně neujdeme?

 

Kapitola 5. Mystéria panenství

Hellenismus v Římě. — Numíív řád. — Vestálky. — Alegorie posvátného ohně.-----Náboženský

dosah tragedie Lukreciiny. — Mystéria Dobré bohyně. — Kult krbu a vlasti. — Kolegia flaminů a augurů. — Věštby. — Bludná mínění Fontenellova a Kircherova. — Nástin magického kalendáře římského.

Římská říše byla jen přetvořením říše řecké. Itálie byla Velikým Řeckem a když hellenismus dokonal svoje dogmata a mystéria, bylo nutno pomýšleti na výchovu dětí vlčice; Řím byl již tehdy na světě.

Zvláště charakteristické jest zasvěcení, které Římanům věnoval Numa, poněvadž dle vzoru egyptského, které ctilo nejvyšší božstvo pode jménem Isis, byl dán ženě typický vliv.

U Řeků bůh zasvěcení byl Jakchos, vítěz nad Indií, zářící androgyn s rohy Ammona, Pantheos, který třímal obětní misky a plnil je vínem universálního života, Jakchos, syn blesku a krotitel tygrů a lvů, jehož mystéria byla však zprofanována na tolik, že Bakchantky roztrhaly Orfea na kusy; Jakchos, v Římě přezvaný na Bakcha, nebyl ničím více než bohem opilství a Numa vyprosil svoji inspiraci u moudré a mlčivé Egerie, bohyně tajemství a osamělosti. Bylo nutno dáti matku těmto divokým nale-zencům, kteří se mohli státi manžely pouze únosem žen. Budoucnost Říma musila býti zajištěna otči-nou a rodinou. To dobře věděl Numa a naučil se od Egerie úctě k božské matce. Vystavěl jí sférický chrám, jehož klenba ochraňovala oheň, který nikdy neměl uhasnouti. Tento oheň byl udržován čtyřmi pannami, Vestálkami, které požívaly neobyčejné úcty, když byly věrné, ale byly také neobyčejně tvrdě trestány, pozbyly-li svojí důstojnosti. Úcta k panenství jest vlastně úcta k mateřství a rodina má své oprávnění pouze tam, kde je dána možnost této úcty a její ušlechtilosti. Zde bylo zrušeno antické rab-ství a orientální otroctví ženino; žena se stává domácím božstvem, ochraňovatelkou ohně, ctí otce a manžela. Řím se stal svatyní mravnosti a tím i vládcem národů.

Magické tradice všech dob dodávají panenství něco božského a nadpřirozeného. Prorocké nadání vyžaduje panen a nenávist vůči nevinnosti a panenství žene čarodějství k dětským obětem, neboť černá magie připisovala dětské krvi moc posvěcující a smiřující sílu. Bojovati proti svádění pohlaví jest cvičení se v přemáhání smrti a nejvyšší cudnost jest planoucí koruna hierofanta.

Vyplňovati svůj život lidskými objetími znamená sázeti kořínky k hrobu. Cudnost jest květem, který nemá své kořeny v zemi, květem jenž dychtivě následuje zvoucích polibků slunečních, takže vzlétá jako pták.

Posvátný plamen Vestálek byl symbolem víry a cudné lásky, byl znamením universálního agens, jehož elektrickou a blesky tvořící vlastnost Numa dovedl vyvolati a říditi. Pouze slunce nebo blesk směl znovu zanítiti oheň, když vyhasl trestuhodnou nedbalostí Vestálek. Pn počátku každého nového roku byl obnovován a znovu posvěcován, zvyk, jehož používáme dodnes v předvečer Velikonoc. Neprávem je křesťanství obviňováno, že převzalo to nejkrásnější ze starých kultů. Křesťanství, tato poslední forma universální pravověrnosti, podrželo jen svoje právoplatné vlastnictví a odvrhlo nebezpečné úkony a bludnou pověru.

Posvátný oheň byl symbolem lásky k vlasti a náboženství krbu. Tomuto náboženství a nedotknutelnosti manželské svatyně se obětovala Lukrecie. Zosobňuje celou mohutnost starého Říma; kdyby byla zapomněla na zneuctění, mohla se nepochybně vyhnouti urážkám, ale vysoká je úroveň ušlechtilosti, která zavazuje. Ve věcech cti jest pohoršení trapnější než sama chyba. Lukrecia pozvedla svoji ženskou čest až k výši kněžství, ve kterém podlehnuvši útoku, opět jej smířila a potrestala.

Na památku této slavné Římanky bylo vysoké zasvěcení kultu vlasti a krbu svěřováno výlučné ženám. Zde se měly naučiti, že plod pravé lásky jest hrdinské sebeobětování. Jako pravá krása muže bylo jim ukazováno hrdinství a velikost a bylo učeno, že žena schopná opustiti neb zraditi svého manžela, obětuje najednou svoji minulost i budoucnost a pokrývá své čelo hanbou, která se ještě stupňuje křivou přísahou. Upustiti od lásky toho, který obdržel květ jejího mládí, má býti pro čestnou ženu hrozným neštěstím; veřejné přiznání se k tomu, rovná se popření dřívější nevinnosti, útěku od počestnosti srdce a čistoty cti, a jest nejtěžší a nenapravitelnou hanbou.

Takové bylo náboženství Říma; jest to magie takovéto morálky, které děkuje za svoji velikost. S koncem posvátného manželství nastává také jeho zánik. Je-li pravdou, že za času Juvenala mystéria Dobré Bohyně byly mystériemi necudnosti, pak musí býti dovoleno o tom poněkud pochybovati, neboť pouze ženy byly připuštěny k těmto předstíraným orgiím, a jest možno, že by se byly samy obžalovaly? Avšak připusťme, že tomu tak bylo, neboť po vládě Neronově a Domitianově vše bylo možné, zdaž nemůžeme z konce mravního panství Matky Bohů souditi na jeho změnu v lidovější, universál-nější a čistší kult Marie, Matky Boží?

Numa, jenž byl zasvěcen do magických zákonů a znal magnetické vlivy společného života, vytvořil kolegia kněží a augurů a dal jim pravidla; byla to první představa klášterů, těchto velmocí náboženství. Již dávno tvořili židovští proroci sympatické kruhy ku cvičení společné meditace a společné modlitby. Zdá se, že tradice Judska byly Numovi známy; flaminové a saliové přiváděli se do nadšení pohyby a tancem, stejně jako David před archou. Numa nezaložil nových věštíren schopných býti rivaly Delfám, ale vyučil své kněze umění augurskému, to jest dal jim jisté theorie tušení a jasnozření podmíněného skrytými přírodními zákony. My dnes pohrdáme uměním haruspiků a augurů, poněvadž jsme ztratili hluboké vědění o světle a vesmírných analogiích a jejich zrcadlení. Voltaire ve své rozkošné povídce »Zadig« hravě kreslí divinační vědu velmi přirozenou, avšak neméně podivuhodnou, neboť podává celou řadu neobyčejných pozorování a důsledků, které unikají omezené logice všedního člověka. O Parmenidovi, učiteli Pythagora, se vypravuje, že předpověděl po požití pramenité vody blízké zemětřesení; to není nijak podivné, neboť sirnatá chuť prozradila filosofovi práci zemského nitra. Také jest možné, že voda se pouze neobyčejně pohybovala. Tímto způsobem i my předpovídáme strohost zimy z letu tažných ptáků a určité atmosférické vlivy mohou býti okamžitě pociťovány trávicími neb dýchacími orgány zvířat. Často mají fysikální poruchy atmosféry morální příčiny. Revoluce zrcadlí se v mocných bouřích a dech národů pohybuje nebem. Výsledek následuje elektrické proudy a barvy živoucího světla zrcadlí pohyb blesku. »Jest něco ve vzduchu«, praví prorocký pud lidu. Haru-spex a augur učili se rozuměti znakům, které světlo všude sebou nese, a úkazům astrálního proudění a přeměn. Věděli, proč ptáci letí jednotlivě neb v hejnu, a za jakých vlivů letí k severu, jihu, východu či západu. My, kteří se augurům smějeme, nevíme o těchto věcech ničeho. Jest vždy velmi snadné se posmívati, těžší již jest dobře pozorovati. Poněvadž popíráme a snižujeme vše, co neznáme, psali o starých věštírnách velmi ukvapeně i tak duchaplní lidé jako Fontenelle a učenci jako Kircher. Vše jest podvod v očích těchto velikých lidí. Nacházeli strojové sochy, skryté mluvící roury, echa vestavěná do zákoutí chrámů. Proč vždy jest nutno zapírati posvátné? Což mezi kněžstvem byli vždy podvodníci? Nemohli hierofanti Cerery neb Apollona býti také čestnými a věřícími muži? Klamal snad jeden jako druhý? Kdo však dokáže klamati po staletí, aniž by se prozradil? Vždyť podvodníci nejsou nesmrtelní. Pokusy dokázaly, že myšlenky se přenášejí, že se vtělují v písmo a vrývají silou astrálního světla. Stále ještě píší tajemné ruce na naše zdi jako pn hostině Belsazarově. Pamatujeme se jistě na moudrý výrok jednoho učence, kterého jistě nikdo nebude podezřívati z fanatismu nebo z lehkověrnosti. Arago pravil: Kdo mimo čistou mathematiku vysloví slovo »nemožné«, tomu chybí inteligence.

Náboženský kalendář Numův odpovídá zcela magickému; skládá se z řady svátků a mystérií, které udělují zasvěcenému celou skrytou nauku a přizpůsobují veřejný kult universálním zákonům přírody. Rozdělení dnů a měsíců zůstalo totéž, když byl kalendář převzat křesťany. Tak jako Numovi Římané, slavíme i my posty památku dní zasvěcení narození a smrti; avšak den Venušin jest nám posvěcen smírnou obětí na hoře Kalvárii. Temný den Saturnův jest onen, ve kterém bůh v našem těle odpočívá v hrobě, ale on vstane z mrtvých a život, který nám přislíbil, zhasne pochodeň Kronovu. Měsíc, který Římané zasvětili Maie, nymfě mládí a květin, matce usmívající se na prvorozence roku, jest námi zasvěcen Marii, mystické růži, lilii čistoty, nebeské Matce Vykupitele. Naše náboženské zvyky jsou staré jako svět, naše svátky jsou shodné se svátky našich otců a Spasitel křesťanů nepřišel, aby potlačil symbolické a náboženské krásy starých zasvěcení; přišel, jak sám praví, když běželo o biblický zákon Izraelitů, aby vše uskutečnil a vše naplnil.

 

Kapitola 6. Pověra

Její vznik a trvání. — Pověra magie. — Řecká a římská pověra. — Předpovědi, sny, očarování, fascinace. —Zlý pohled. — Čarodějnictví. —Posedlost.

Pověra jest náboženská forma, která přežívá ztracenou ideu. Vše má jakožto podmínku své existence nějakou pravdu, dnes již neznámou nebo změněnou. Její latinské jméno »superstes« značí to, co přežívá; pověra jest hmotným zbytkem starého vědění neb mínění.

Množství, které jedná více instinktivně než s rozumem, a s rozvahou, jest připoutáno formami na ideích a nesnadno jim odvyká. Boj proti pověře zdá se lidu býti bojem proti náboženství. Proto zakázal sv. Řehoř, jeden z největších papežů, každé potlačování lidových zvyků. »Očisťte chrámy«, píše svým misionářům, »ale neničte jich; neboť dokud lid bude viděti, že jeho stará místa k modlení jsou zachována, ze zvyku k nim bude putovati, a vy jej získáte snadněji kultu pravého Boha«.

»Bretonci«, praví sv. papež dále, »obětují na jisté sváteční dny, ponechte jim jejich svátky, ne-potlačujte jejich obětí; ponechte jim radost z jejich svátků, ale ponenáhlu a opatrně čiňte je z pohanských křesťanskými«.

Náboženství podržuje téměř vždy stejná jména zbožných zvyků, které nahrazovalo svatými mystériemi. Tak slavili stan každoročně svátek charistie, k nimž zvali duše zemřelých a zvěstovali tak svoji víru v neustálý a nesmrtelný život. Eucharistie, to jest charistie v nejvyšším slova smyslu, nahradila charistii a o velikonocích spojujeme se se všemi svými přáteli na zemi i na nebi. Vzdáleno toho, aby podobným zřízením posilovalo starou pověru, dalo křesťanství nesmrtelnou značku universální víře duše a života. Magie tak blízká náboženství, tato věda přírody, zasvěcuje lidi do tajemství božství. Žije ještě neporušená v hieroglyfických znameních a částečně i v živoucích podáních pověry, jež se opozdila.

Tak jest ku přikladu všímání si čísel a dnů podvědomá připomínka původně magického dogmatu, neboť Venuši zasvěcený pátek u starých pro svoji připomínku na zrození a smrt, přinášel nehodu. U Židů nic nebylo počínáno tento den, nýbrž práce celého týdne se zakončovala, poněvadž následoval sabbat, den přikázaného klidu. Třináctka, následující dokonalý cyklus dvanácti, symbolisuje smrt po dokonaných pracech života. Článek židovského vyznání vztahující se na smrt jest třináctý. Následkem rozdělení se rodiny Josefovy ve dva kmeny bylo na prvních velikonocích v zaslíbené zemi Izraele třináctero hostí; to jest třináct kmenů k rozdělení žně Kanaanu. Benjaminův, tedy nejmladší kmen, byl vyhuben, z čehož vzniklo podání o brzké smrti nejmladšího, když třináct osob sedí u stolu.

Mágové odpírali si maso jistých zvířat a nejedli krve. Mojžíš učinil z tohoto předpisu zákon a stran krve pravil, že duše zvířat je s ní spojena, a proto není dovoleno živiti se dušemi živočichů. Tato zvířecí duše zůstávající v krvi jest jako fosfor vyteklého a zničeného astrálního světla a může způsobiti četné choroby. Krev zadušených zvířat se špatně tráví a působí mrtvici a bolest hlavy. Maso masožravých zvířat jest nezdravé pro dravé pudy, kterými bylo oživeno a pro rozklad a hnití, které nadešlo.

Porfyros praví: »Duše zvířecí násilím od svého těla odtržena, nevzdaluje se od něho, ale zůstává poblíže tělu, stejně jako duše člověka, který násilně skončil. Když tedy někdo usmrtí zvíře, pak zdržuje se duše ráda nedaleko těla, které musi lajen násilím opustiti. Nic, ji nemůže vzdálili, jest na místě vázána sympathií. Často byly viděny, jak hořekují u svých. těl. Také lidské duše zdržují se poblíž svých ještě nepohřbených těl. Toho využívali mágové pro svoje operace a nutili je kposlušnosti, byli-li zcela neb i jen z části pány mrtvého těla. Theosofové, kteří jsou spraveni o těchto tajemstvích, znají sympa-thie zvířecí duše pro oddělené tělo a její potěšení při přiblížení se k němu a proto také právem zakázali používání určitých mas, abychom cizími dušemi nebyli znečištěni«.

Porfyrios dodává ktomu: požíváním srdce havrana, krtka a krahujce možno se státi prorokem. Zde propadá alexandrijský theurg receptům »Malého Alberta«; avšak jenom špatná cesta mohla jej tak rychle přivésti k pověře, neboť východisko jest věda. K vysvětlení tajemných vlastností zvířat vypravovali staří, že bohové ve svém boji s obry brávali na se rozmanité podoby, aby se skryli a ze zábavy vraceli se do nich často opět, tak přeměňuje se Diana ve vlčici, Slunce v býka, lva, draka a krahujce, Mekáte v koně, vlčici neb fenu. Dle mnohých theosofů byla Proserpina nazvána Phaerebate, poněvadž se živila křepelkami. Holubice byly obvykle obětovány kněžkami Máji, Proserpině země, dceři plavé Cerery, matky pokolení lidského. Zasvěcenci Eleusiny musili se zdržovati domácích ptáků, ryb, bobů, broskví a jablek, nesměli se dotknouti ženy v šestinedělí nebo v těhotenství. Porfyrios, z něhož jsme vzali tyto jednotlivosti, připojuje k tomu ještě následující věty: »Kdokoliv studoval vědu vidění, ví, že dlužno se zdržeti všech ptáků tomu, kdo chce býti osvobozen z propasti pozemského a nalézti místo u bohů na nebi«. Důvod pro toto tvrzení zamlčuje. Dle Euripida zdržovali se zasvěcenci tajeného kultu Diova všeho masa. Tak obrací se sbor knězi ku králi Minovi:

»Synu Tyrintu, Feničane, potomku Europy a velikého Dia, králi Kréty, slavné, mnohoměstné, před tebe předstupujeme, opustivše bohů chrám, vystavěný ze dřeva dubů a cypřišů, spojeného těžkým železem. Žijeme čistým životem. — Od té doby, co jsem knězem Dia, odmítám noční hostiny Bakchovy, krvavé maso neslouží mi za pokrm, jen svíčky zasvěcuji Matce bohů, kuretou jsem, bíle oblečeným; vzdaluji se lidské kolébky i hrobu. Nic mi neslouží za pokrm, čím hýbe dech života«.

Rybí maso je fosforeskující a proto afrodisiakum. Boby rozpalují a zapříčiňují plyny. Tak v nejpodivuhodnější opuštěnosti jest skryt hluboký smysl bez každé pověry. Určité sestavování jídel odpovídá harmonii přírody. »Nevař kůzle v mléce jeho matky«, praví Mojžíš. Jako alegorie povznášející, se vztahem na hygienu jistě moudrý předpis!

Řekové věřili neméně na věštby, než Římané: zmije, které okusily obětních darů, byly jim dobrým znamením. Hřmělo-li z pravé neb z levé strany, bylo to znamení příznivé či nepříznivé. Kýchnutí bylo znamením, avšak i jiné, hřmotné, přirozené, avšak méně slušné projevy než kýchnutí, byly pozorovány. V hymnu na Herma vypravuje Homer, že Apollo, ku kterému přišel bůh krádeže jako malé dítě, aby mu uloupil stáda, uchopil hocha a zatřásl s ním, aby se přiznal ke krádeži:

Hermes, uvědomiv si vzácný div,

dal zazníti věštbě ze svého rozzlobeného lůna,

až k velikému, Apollonovi pára vystupovala.

S hněvivými sloví/ odhodil dítě na zem.

A poněvadž měl v úmyslu skončiti svou cestu,

obrátil se a proslovil tuto řeč:

Statný ty synu Maye krásné

a velikého Dia, synovce v plénkách,

jistě bych byl našel dobrodružně

stopu mých býků, následovav této věštby,

ale ty mne budeš zatím stále doprovázeti.

(Hymny Homerovy, překlad dle Salomona Certona, str. 50.)

U Římanů vše bylo věštbou: kamének, o který noha zakopla, zpěv skřivánkův, vytí psa, rozbitá nádoba, stará žena, kterou jste spatřili nejdrive, zvíře, které jste potkali. Tato nicotná bázeň měla za svůj základ veliké magické vědění věšteb, které nezanedbává žádné značky a které se váže na řadu příčin, ve výsledku lidmi nepozorovaném. Tak se ku příkladu ví, že atmosférické vlivy, které psa nutí k vytí, jsou pro určité nemocné smrtelnými, že přítomnost a kroužení krkavců ukazuje na nepohřbenou mrtvolu: To vše má vždy určitý temný význam. Havrani navštěvují nejraději místa vraždy; a poprav. Tažení určitých ptáků ukazuje na tvrdou zimu. Jiní zase zvěstují zmateným křikem bouři na moři. Co věda odlišuje, to nevědomost zevšeobecní. První nalézá vždy užitečná varování, druhá vším je zneklidněna a bičuje se sama sebe bázní.

Římané byli také velcí vykladači snů; toto umění souvisí se znalostí vitálního světla a s pohledem do jeho směru a zrcadlení. Znalí transcendentální mathematiky přesně vědí, že neexistuje obrazu beze světla, ať již se zrcadlí přímo či lomeně. Ze směru paprsku, jehož odlesk vždy poznají dle lomu, naleznou přesným výpočtem zřídlo světla, jehož universální či relativní sílu hodnotí. Mohou také stanoviti zdravý či chorobný stav zrakového ústroje, ať již jest uvnitř či vně, kterému připisují netvárnost nebo zdánlivou správnost obrazů. Pro tyto jsou sny zjevením. Sen jest zdání nesmrtelnosti v této smrti všech nocí, kterou nazýváme spánkem. Ve snu žijeme universálním životem bez vědomí dobra či zla, času či prostoru. Létáme nad stromy, tančíme nad vodou, dýchneme na žaláře a ony se otevřou, nebo zase jsme těžcí, smutní, pronásledovaní, spoutáni, zcela dle stavu našeho zdraví neb našeho svědomí. Bez námitky jest takové pozorování užitečné, avšak co se z něho mohou dozvěděti ti, kteří ničeho nevědí a učiti se nechtějí?

Všemohoucí činnost harmonie zachvacovati duše a učiniti ji pánem smyslů byla starým mudrcům velmi dobře známa, ale to co jim sloužilo k uklidnění, to sloužilo čarodějníkům k vzrušení a opojení. Čarodějky Thessalie a Říma byly přesvědčeny, že měsíc bude jejich barbarskými verši stržen a bledý a krvácející padne na zem. Jednotvárnost jejich recitování, čáry kouzelnou hůlkou, jejich otáčení kolem knihuje magnetisovaly, vydražďovaly a ponenáhlu je vedly k šílenství, k extasi a katalep-sii. Pak snily v plném bdění, viděly, jak se hroby otevírají, jak se vzduch plní stíny démonů a měsíc padá s nebe.

Astrální světlo je živoucí duší země, duší hmotnou a osudnou ve svém působení a pohybech řízených věčnými zákony rovnováhy. Toto světlo obklopující a pronikající všechna tělesa může zrušiti jejich tíží a nechati je otáčeti kolem je pohlcujícího středu. Tyto dosud nezcela prozkoumané, avšak stále se opakující jevy potvrzují pravdivost této theorie. Tímto přírodním zákonem dlužno vysvětliti magický vír, do jehož středu se čarodějníci stavěli. Jest to tajemství působení některých plazů na ptáky a fascinací působených negativně a podmanivě na sensitivní povahy. Media j sou všeobecně nemocné bytosti, ve kterých se tvoří prázdnota a které přitahují světlo jako propastný vír vodu. Tímto způsobem mohou vyzdvihovány býti nejtěžší předměty a proudem kolovati ve výši. Tyto záporné a špatné vyrovnané povahy, jichž fluidární tělo jest netvárné, vrhají svoji přitažlivost do dálky a tvoří ve vzduchu doplňující se a fantastické údy. Když slavné medium Home dává zjevovati kolem sebe tělesným rukám, jsou jeho vlastní ruce studené jako led a mrtvé. Media možno pokládati za skvělé bytosti, ve kterých viditelně bojuje smrt proti životu. Stejného druhu jsou mistři fascinace, vykladači osudů, lidé se zlým pohledem a čarodějníci. Existují dobrovolní a nedobrovolní vampyrové; přitahují k sobě život, který jim schází a tím porušují rovnováhu světla. Činí-li to úmyslně pak jsou to trestuhodní zločinci, či-ní-li tak neúmyslně, pak jsou to nebezpeční churavci, kterých se musí varovati osoby nervosní a vnímavé.

Následující vypravuje Porfyrios ze života Plotinova:

»Mezi filosofy z povolání byl jeden z Alexandrie, jménem Olympios. Nějaký čas byl žákem Am-monia a pohrdal Plotinem, poněvadž chtěl býti slavnějším než on. Konal magická cvičení, aby mu škodil, ale vše se k němu vracelo zpět; tuto věc vysvětloval svým žákům tak, že Plotin má asi velmi silnou duši, poněvadž může poslati na své nepřátely jejich vlastní špatné úmysly. Plotin pociťoval nepřátelské počiny Olympiovy a častokráte říkal: »Již opět má Olympios křeče«. Když tento několikráte poznal, že utrpení vysílaná naPlotina musí sám trpěti, přestal Plotina pronásledovati«.

Rovnováha jest nejvyšším zákonem vitálního světla: odvrhneme-li je prudce od sebe, tu bude bytostmi vyrovnanějšími než jsme my sami vrženo zpět a dopadne na nás stejně silně. Běda tomu, kdo zneužívá sil přírody! Příroda jest spravedlivá a její odrazy jsou strašlivé.

 

Kapitola 7. Magické pomníky

Pyramidy. — Sedm divů. — Theby a jejich sedm bran. — Štít Achilleův. — Sloupy Herkulovy.

Nazvali jsme Egypt pantaklem, avšak totéž možno říci o celém starém světě. Čím starostlivěji uvažovali hierofanti o skrytí svého absolutního vědění, tím větší a mnohotvárnější byly jejich symboly. Pyramidy s trojúhelníkovou neb čtvercovitou základnou ztělesňovaly jejich metafysiku spočívající na znalosti přírody. Hlavním symbolem tohoto poznání přírody byla veliká Sfinga, která střehouc tajemství u pat pyramidy, vykopala si hluboké lože v písku. Sedm obrovitých staveb, divů světa, byly mocným doprovodem sedmi přímek, z nichž se skládají pyramidy a sedmi bran Théb. Na Rhodu stál pantakl Slunce. Zde stál bůh Světla a slunce v lidské postavě oděné v zlato a ve své pravici třímal pochodeň inteligence, v levici drže šíp pohybu a činu. Jeho nohy spočívaly na hradbách, které symboli-sovaly přírodou věčně vyrovnané síly: nutnost a svobodu, činnost a trpnost, pevné a tekuté, sloupy Herkulovy.

V Efesu stál pantakl Luny, chrám Diany. Tento chrám byl symbolem universa, dóm vystavěný nad křížem s kvadratickým sloupovím a kruhovými ambity jako štít Achilleův.

Náhrobek Mausolův byl pantaklem cudné a manželství chránící Afrodity. Měl formu lingamu. Jeho orámování bylo kruhovité, stavba sama kvadratická. Uprostřed čtverce zdvihala se tupá pyramida, nesoucí vůz, do něhož byli zapraženi ve formě křižovité čtyři oři.

Pyramidy byly pantaklem Herma, neboli Merkura.

Olympijský Zeus byl pantaklem Jupitera. Hradby Babylonu a pevnost Semiramidina byly pantaklem Marta.

Chrám Šalamounův, tento universální a absolutní pantakl, který měl v sobě spojovati ostatní, byl pohanstvu strašlivým pantaklem Saturna.

Sedmistupňová filosofie zasvěcení starověku může býti souborně pojata následovně:

Tři základní věty zněly:

1. BYTÍ JEST BYTÍ.

Ve filosofii: jednota idee a Bytí neboli pravda; v náboženství: Nejvyšší princip, Otec.

2. BYTÍ JEST SKUTEČNOSTÍ.

Ve filosofii: jednota vědění a Bytí, neboli skutečnost; v náboženství: LOGOS Platonův, Demi-urgos, Slovo.

3. BYTÍ JEST LOGICKÉ.

Ve filosofii: jednota rozumu a skutečnosti; v náboženství: Prozřetelnost, božská činnost uskutečňování dobra; vzájemná láska pravdy a dobra, totéž, co nazýváme v křesťanství Duchem Svatým.

Čtyři základní formy byly výrazem dvou základních zákonů: odolnosti a pohybu; nečinnosti, která tkví — neboli pevnosti, života, který proudí — neboli plynulosti; všeobecněji vyjádřeno: látky a ducha; hmota jest nicotou vpassivním potvrzování; duch jest princip absolutní nutnosti vpravdě. Špatný princip jest negativní působení hmoty na ducha; dobrý princip jest positivní působení ducha na nicotu plností stvoření a světla. Těmto dvěma pojmům odpovídá na jedné straně lidstvo, na druhé straně život rozumového vykupitele lidstva upadlého svým hmotným původem ve hřích, to jest v nicotu.

Taková byla nauka tajného zasvěcení. Jest to podivuhodná synthesa, kterou křesťanství přišlo oživiti svým dechem, ozářiti leskem, božsky upevniti její dogmata, uskutečniti její svátosti.

Synthesa, která jest skryta závoji ji střehoucími, a kterou lidstvo opět v pravý čas nalezne v celé její původní kráse a mateřské plodnosti.

 

2. Vznik mágie << 3. Tvorenie a uskutočnenie dogiem >> 4. Mágia a kultúra