Éliphas Lévi
(1810-1875)
celým menom Abbé Alphonse Louis Constant, francúzsky mág 19. storočia

DEJINY MÁGIE

Časť štvrtá - Mágia a kultúra

(...:::Do češtiny preložil: Dr. JAN KEFER:::...)

..."Učencům naše objevy, kněžím pak naše touhy a víru! Běda dítěti, jež se domýšlí býti moudřejším než jeho otec, běda člověku, jenž neuznává pána, snílku, jenž myslí a prosí jen za sebe! Život je universální obecenství a v tomto obecenství se dochází k nesmrtelnosti. Ten, kdo se odlučuje, zasvěcuje se smrti a věčné odloučení by bylo věčnou smrtí!"...

 

 

Kapitola 1. Magie u barbarů

Fantastický svět čarodějů. — Divy a za prvých křesťanských století přemožené obludy. — Magická Gallie. — Tajná filosofie Druidů. — Jejich theogonie a rity. — Evokace a oběti. — Poslání a vliv eubagů. — Původ francouzského patriotismu. — Okultní lékařství.

Černá magie ustoupila světlu křesťanství, Řím stál pod znamením kříže a kouzla prchla do stínů barbarských provincií, aby tvořila nový lesk Říma. Z nesčetného množství podivných příběhů uvádíme jednu, která se stala za císaře Hadriana: V Trallesu v Asii zamilovala se mladá, vznešená Korin-ťanka Filinie, dcera Demostratova a Charitony do mladíka nižšího původu, jménem Machata. Poněvadž však Filinie, dle našeho pojnru, byla šlechtičnou, jedinou dcerou a bohatou dědičkou a Ma-chates však muž z lidu a majitel hostince (tato verse se nenachází u Flegona, nýbrž pochází od francouzských demonografů), byl sňatek vyloučen. Láska vyhnala Filinii z domu otcovského k Machatovi. Jejich nezákonný poměr trval šest měsíců. Pak byla rodiči nalezena, odvedena a přísně hlídána. Chtěli dokonce opustiti zemi a odvézti Filinii do Korinthu. Po odloučení od milence děvče však stále více a více sláblo, upadlo do plicní choroby, nesmálo se, nespalo, odmítalo potravu a nakonec zemřelo.

Rodiče neodcestovali, nýbrž koupili hrobku a v nádherných rouchách pohřbili do ní dívku. Tento hrob se nacházel na odlehlém rodinném pozemku, a nikdo jej nenavštěvoval, neboť pohané se na hrobech nemodlí.

Machates o tom ničeho nevěděl, z bázně před veřejností rodiče vše zatajili. Když Machates noc po Filinině pohřbu se chystal ulehnouti, otevřely se pomalu dveře a on poznal Filinii, která na něho hleděla nádherně oděná, avšak bledá a studená, vytřeštěnými zraky.

Machates ji strhl v náruč, zahrnul ji otázkami a polibky, v nichž strávili noc. Před svítáním opustila Filinie spícího milence a zmizela.

Dívka měla starou chůvu, která ji něžné milovala a nyní bolestně oplakávala. Možná, že věděla o poblouzení ubohé nebožky a od jejího pohřbu nezamhouřila oka, vstávala v noci a potulovala se okolo Machatova obydlí. Několik dní po tom přiblížila se stařena k domu Machatovu a viděla světlo vjednom pokoji. Přistoupila a skulinou dveří viděla Filinii, jak sedí vedle svého milence, hledí na něho beze slova a poddávajíc se jeho laskání.

Ubohá vyděšená žena spěchala ku své paní, aby ji vypravovala, co právě viděla. Matka ji zprvu měla za visionářku a šílenou, přece však se dala přemluviti a následovala ji k domu Machatovu. Když tam však přišly nalezly dům temný, klepaly na dveře a když jim nikdo neotvíral, poznaly skrze skulinu u dveří ve světnici ozářené měsíčním světlem šaty své dcery a rozeznaly ve stínu alkovny zřetelně těla dvou spících.

Zděšení zachvátilo matku. Třesouc se vrátila se domů. Neměla odvahy jíti ke hrobu své dcery a strávila zbytek noci v slzách a vzrušení.

Ráno navštívila Machata a opatrně se ho vyptávala. Mladý muž doznal, že Filinie k němu každé noci přichází.

»Proč mně ji chceš odpírati«, pravil k matce, »před bohy jsme manžely«, a ukázal jí, otevíraje truhlu, prsten a opasek její dcery. »Dala mi to poslední noci«,, pokračoval, »a přísahala mi, že vždy bude náležeti jen mně; nepokoušej se ji tudíž ode mne odloučiti, neboť vzájemný slib nás spojuje.«

»Chceš ji vyhledati v hrobě?« odpověděla matka. »Filinie jest již čtyři dny mrtva a nepochybně tě klame nějaká stryga neb čarodějnice v její podobě. Jsi ženichem mrtvoly, zítra zblednou tvoje vlasy a pozítří tě pohřbí; tak mstí bohové čest uražené rodiny«.

Machates se zachvěl a zbledl při této řeči z obavy, aby se nestal hříčkou pekelných mocností. Prosil Charito, aby večer přišli i s jejím mužem, že je skryje ve vedlejší místnosti a že jim dá znamení při objevení se ducha.

Přišli a v obvyklou hodinu vstoupila Filinie k Machatovi, jež ležel oblečen v loži a zdánlivě spal.

Dívka odložila šat a posadila se vedle něho. Machates dal znamení, Demostrates a Charito vstoupili s hořícími pochodněmi a vykřikli, když poznali svoji dceru.

Tu vztyčila Filinie hlavu, vzpřímila se na loži a zvolala strašlivým, dutým hlasem:

»Ach, otče a matko, proč jste byli žárliví na mé štěstí, proč mne pronásledujete až za hrob. Moje láska přemohla již bohy podsvětí, moc smrti byla zlomena, ještě tři dny a opět bych byla živa. Vaše strašlivá zvědavost však zničila zázrak přírody a tak jste mne po druhé zabili...«

S těmi slovy padla neživotně na lože. Okamžitě propadly se její tahy, místností zavanul zápach mrtvoly a to, co zbylo, byly jen pozůstatky před pěti dny zemřelé dívky.

Příští den uvedla zpráva o tomto divu celé město ve vzrušení. V cirku se veřejně vypravoval tento příběh. Množství lidu valilo se ke hrobce Filinie. Na místě dívky nalezl se železný prsten a zlatý pohár, který dívce Machates daroval. Mrtvá ležela v hostinci, Machates zmizel.

Věštci na radu dotázaní poručili, aby mrtvola byla pohřbena mimo město. Bylo obětováno fúriím a podzemnímu Merkuru, byli zaklínáni bohové stínu a přinesena oběť Jupiteru hospitalis.

Flegon, Hadrianův propuštěnec, vypravoval jako očitý svědek tento příběh ve zvláštním dopisu a připojil, že jen celou jeho autoritou se mu podařilo, aby vzrušené město upokojil. Svoji zprávu končí těmito slovy:

»Chceš-li, pokládaje to za správné, císaře o této věci zpraviti, sděl mi to, abych vyhledal svědky. «

Příběh jest tedy prokázán jako pravdivý. Veliký německý básník, zpracoval jej v baladě »Ne-věsta z Korinthu«, kterou všichni známe nazpaměť. Předesílá, že rodiče děvčete byli křesťany, čímž buduje silným básnickým protikladem spor lidských vášní a náboženské povinnosti. Demonogra-fové středověku neopomenuli vysvětliti zmrtvýchvstání nebo zdánlivou smrt děvčete ďábelskou posedlostí. Ze svého stanoviska vidíme tu hysterickou lethargii provázenou s jasnozřením. Rodiče usmrtili Filinii, když ji probudili a veřejné mínění přehnalo všechny okolnosti. Zemní Merkur, jemuž věštci dali obětovati, jest personifikované astrální světlo. Jest to fluidický genius Země, onen nebezpečný genius, kterého možno drážditi, ale nikoliv ovládati; jest to pramen fysického života a magnetické středisko smrti. Tato slepá síla, kterou moc křesťanství chtěla spoutati a vrhnouti do hlubin, neboli středu země, vzrostla ve svých posledních křečích a zápasech u barbarů v nesmírné výstřelky. Není téměř krajiny, ve které by hlasatelé křesťanství nebojovali se zvířaty ohyzdné postavy, se ztělesněni-nami šílené modloslužby. Draci, ještěři a obludy nejsou pouze alegoriemi. Morální zpustošení dojista vytváří fysické zplo ženiny a uskutečňuje v jistém ohledu ony strašlivé postavy, které podání propůjčuje démonům. Pocházejí fossilní kosti, na základě kterých Cuvierova věda rekonstruovala gigantické obludy, skutečně z období před naším stvořením? Jest skutečně obrovský drak, proti kterému bojoval Regulus válečnými stroji a jenž dle Tita Livia a Plinia žil na březích řeky Bragady, pouhou alegorií? Jeho kůže dlouhá 120 stop byla dopravena do Říma a tam opatrována až do času války s Numantií. Existuje starověké podání, že rozhněvaní bohové posílali na zem obludy, a toto podání jest příliš obecné, aby nebylo podloženo skutečnostmi. Takováto vypravování patří častěji do historie než do mythologie. Ve všech vzpomínkách, které se nám zachovaly od barbarů z doby jejich kultivování křesťanstvím, nacházíme mimo poslední zbytky vysokého magického, dříve téměř obecného zasvěcení také důkazy zatemnění původního zjevení a znehodnocení symbolismu v oněch dobách. Všude panují na místo mágů čarodějové, věštci a kouzelníci, a při zbožnění lidí zapomnělo se na nejvyššího Boha. Řím šel svým provinciím příkladem napřed a apotheosa Caesarova naučila svět náboženství krvavých bohů. Arminius neb Hermann, jenž nechal Augusta oplakávati legie Varovy, byl ctěn Germány pode jménem Irminsul a byly mu přinášeny lidské oběti. Gallové dali Brennovi vlastnosti Taranise a Teutata a spalovali kjeho poctě obrovské hekatomby fomanů. Všude panoval materialismus; neboť modloslužba není ničím jiným a nevěra jest ve své drzosti vždy strašlivá.

Božská prozřetelnost, chtějíc z Gallie učiniti velmi křesťanskou Francii, zapálila zde světlo božských pravd. První druidové byli pravými dětmi mágů, jejich zasvěcení pocházelo z Egypta a Chalde-je, z čistých pramenů původní kabbaly. Vzývali trojjedinost pode jmény Isis neb Ilesus, nejvyšší harmonii, Bělen neb Bel, což jest assyrský bůh odpovídající Adonai a Camul neb Camael, jméno, které v kabbale personifikuje božskou spravedlnost. Touto trojicí rozuměli božské světlo, složené opět ze tří paprsků: Teutates neb Teut, Thoth Egypťanů, slovo neboli utvářená inteligence, pak síla a krása, jichž zaměňovali s jejich symboly. Představovali konečně i sedmici posvátnou tajuplným obrazem, jenž symbolisoval pokrok dogmatu a jeho budoucí uskutečnění: byla to zahalená dívka s dítětem v náručí. Obraz zasvětili Panně, která se stane matkou. V Chartres byla nalezena druidská soška tohoto druhu s nápisem:

VIRGINIPARITURAE.

Staří druidové žili v přísné zdrželivosti, zachovávali nejhlubší mlčení o svých mystériích, studovali přírodní vědy a přijímali nové adepty jen po dlouhotrvajících zkouškách. V Autunu měli slavnou školu, jejíž zbraně dle Saint Foixe dosud se nacházejí v tomto městě: v modravém poli leží dva stříbrní hadi, přes něž je položeno jmelí a žaludy. K rozlišení dává znak jmelí žaludy, ale pouze větev dubu je nese. Jmelí jest jen příživníkem a nenese plodů jako strom, který je živí.

Druidové nestavěli chrámů, konali své náboženské obřady na dolmenech neb v hájích. Dodnes se ptáme, jakými stroji zřídili obrovské kameny ku svým oltářům, jež se zdvihají temně a tajemně pod oblačným nebem Armoriky. Staré svatyně mají svoje tajemství, jemuž nyní již nerozumíme.

Druidové učili: duše předků lnou k dětem, jejich sláva je činí šťastnými, jejich hanba jim působí muka; ochranní duchové sídlí ve stromech a kamenech své vlasti. Válečník, jenž padl za svoji zem, smířil tím svoje viny a splnil svoji úlohu, stává se geniem a vykonává moc bohů. Láska k vlasti byla u Gallů částí náboženství. Když běželo o odražení vpádu ozbrojovaly se i ženy a děti a Jeanne ďArc, Jeanne Hachette z Beauvais pokračovaly jen v tradicích těchto ušlechtilých dcer Gallie.

Magie vzpomínek lne k půdě vlasti.

Druidové byli kněžími a lékaři; léčili magnetismem a poutali jeho fluidický vliv amulety. Jmelí a hadí vejce bylo jim universálním prostředkem léčebným, poněvadž tyto substance přitahují neobyčejně astrální světlo. Slavnost, s kterou se jmelí sbíralo, přitáhla důvěru národa na tuto rostlinu a mag-netisovalo ji silnými proudy. Proto způsobovala podivuhodná léčení, když s ní bylo pracováno eubagy i k zaklínání a kouzlům.

Jednoho dne objeví nám pokrok v magnetismu absorbující vlastnosti jmelí. Bude pak poznáno tajemství těchto houbovitých výrůstků, které vstřebují neužitečnou nádheru rostlin a překypují barvou a šťávami. Houby, lanýže, halky, rozmanité odrůdy jmelí, budou používány záměrně novým lékařstvím v jejich pravěké síle. Nikdo se nebude již posmívati Paracelsovi, který sbíral usneu, houbu rostoucí na lebkách oběšenců; avšak není možno jíti rychleji než věda, která jde zpět jen proto, aby tím lépe vykročila vpřed.

 

Kapitola 2. Vliv žen

Vliv žen u Gallíí. — Panny na ostrově Sayne. — Magická Velleda. — Pradlena Bertha. — Melu-sina. — Elfové a vily. — Sv. Klotylda a sv. Jenovéfa. — Čarodějnice Fredegunde.

Prozřetelnost ukládajíc ženě tak vážnou a sladkou povinnost jako je mateřství, dala jí také právo na ochranu a úctu muže. Podřízena samou přírodou následkům své vášně, jež je jejím životem, poutá své velitele láskou. Čím více je poddána zákonům, jež ji chrání a poctívají, tím větší je její vážnost ve svatyni manželství. Pozdvihne-li se proti nim, znamená to pro ni zneuctění, a ti, kdož jí radí k emancipaci, radí jí k zneuctění a zasvěcují ji neplodnosti a hanbě.

Pouze křesťanství může emancipovati ženu, povolává-li ji k panenství a k slávě oběti. Numa vytušil toto tajemství, když zřídil Vestálky, druidové však předešli křesťanství a vyslyšeli inspiraci panen a uctívali kněžky ostrova Sayne téměř jako bohyně.

V Gallii nevládly ženy koketerií a vášní, nýbrž radou. Bez jejich rady nebylo míru ani války. Tak byly krb a rodina hájeny matkou, a národní pýcha, mírněná mateřskou láskou k vlasti, byla spravedlivá.

Chateaubriand pomlouvá Velledu, když ji nechává zachvátiti láskou k Eudorovi: Velleda žila a zemřela jako panna. Byla již starou, když Římané vpadli do Gallie. Byla Pythií svého druhu, jež věštila slavnostním způsobem, a jejíž věštby byly uctivě sbírány. Byla oblečena v dlouhé, černé roucho bez rukávů, hlava byla zahalena bílým závojem, jenž splýval až k zemi; nosila věnec z verbeny a u pasu měla zlatý srp, žezlo její mělo podobu vřetena, na pravé noze nosila druh sandálů, na levé zobá-kovitou botu. Později byly považovány její sochy za sochy Berty s velikou nohou. Velekněžka nosila insignie druidské ochranné bohyně, Herthy neb Verthy, mladé gallské Isidy, královny nebes a panny, jež měla poroditi; byla zobrazována, jak stojí jednou nohou ve vodě a druhou na zemi, neboť byla vládkyní zasvěcení a střehla universální poznání věcí. Její noha ve vodě byla obyčejně nesena mušlí neb lodicí podobnou staré bárce Isidině. Držela vřeteno sudiček, které bylo zpola černé a zpola bílé, poněvadž používá všech tvarů a symbolů při tkaní roucha ideí. Též jí byl dáván alegorický tvar sirén, položeny a poloryby, neb tvar krásné dívky, jejíž nohy byly změněny dvěma hady, což mělo vyjadřovati změnu a souvislost všech věcí a analogické spojení protikladů v projevu všech skrytých přírodních sil. V poslední podobě měla Hertha jméno Melusina neboli Melosina (hudebnice, pěvkyně), t. j. siréna, jež zjevovala harmonii. Takový jest původ obrazů, a legend o královně Bertě a víle Melu-sině. Poslední prý se zjevila v XI. století nějakému panu de Lusignan. Byla jím milována a slíbila, že jej učiní šťastným, nebude-li pátrati po tajemství jejího původu. Šlechtic souhlasil, ale žárlivost učinila jej zvědavým a věrolomným. Oklamal Melusinu a překvapil ji pn její proměně, neboť jednou týdně objevovaly se jí hadí nohy. Vykřikl a výkřik ještě zoufalejší a hroznější byl mu odpovědí. Melusina zmizela, ale občas se vrací a před úmrtím někoho z rodu Lusignanů bylo slyšeti v zámku její pláč. Tato legenda jest utvořena dle báje o Psyše a stejné jako ona se vztahuje na falešné zasvěcení neb pro-fanaci tajemství náboženství a lásky. Vypravování je vzato z podání starých bardů a vyvěrá zřejmě z učených škol druidských. XI. století ji nalezlo a učinilo ji módní. Byla známa však již dávno.

Ve Francii mívaly vnuknutí většinou ženy; Elfy a víly jsou předchůdkyněmi světic a téměř všechny francouzské světice mají ve svých legendách mnoho jim podobného. Sv. Klotilda nás po-křesťanila, sv. Jenovéfa zachovala francouzskými, když silou své ctnosti a víry odvrátila hrozící vpád Attily. Jeanne ďArc... má mnohem více z pokolení vil než z hierarchie světců. Zemřela podobně jako Hypathia, jako oběť podivuhodných darů přírody a jako mučednice svého ušlechtilého charakteru. Sv. Klotilda činí dodnes zázraky v našich provinciích. Viděli jsme v Andelys množství poutníků tlačiti se kolem rybníka, do kterého se každoročně ponořuje socha světice. První nemocný, jenž vstoupí potom do vody, jest okamžitě dle živé víry lidu uzdraven. Klotilda byla činorodá žena a veliká královna; proto byla zkoušena nejpronikavějšími bolestmi. Po křtu zemřel její prvorozený syn a jeho smrt byla vykládána jako následek kletby; druhorozený syn onemocněl a zemřel... Charakter světice nebyl zkrušen a poněvadž Sikander potřeboval více než nadlidskou odvahu, myslil na Boha Klo-tildina. Když obrátila a tak téměř znovuzaložila veliké království, jako vdova viděla, jak takřka před jejíma očima byly zardoušeny obě děti Chlodomerovi. Takovými bolestmi stávají se královny pozemské podobnými královně nebes.

Jako s ošklivým protějškem veliké a zářící postavy Klotildiny shledáváme se v dějinách s postavou těhotnou neštěstím, s Fredegundou, ženou, jejíž pohled znamená kletbu, s čarodějnicí vraždící knížata. Fredegunda obvinila úmyslně z magie svoji sokyni a dala jí zemříti trestem, jenž náležel jí samé. Chilperichovi zůstal syn po první manželce. Mladý princ zamiloval se do děvčete z lidu, jejíž matka byla pokládána za čarodějku. Matka i dcera byla obviněna, že zatemnily rozum Chlovisův a magickým očarováním, že zabily obě děti Fredegundy. Obě nešťastné ženy byly zatčeny. Klodswin-da, mladé děvče, byla bita metlami, byl jí uříznut její krásný vlas a Fredegunda sama ji přibila na dveře mladého prince. Pak byla Klodswinda postavena před soud. Její jednoduché a jisté odpovědi udivily soudce: jeden radil —jak vypravuje kronikář — aby byla podrobena zkoušce vřelé vody. Posvěcený prsten byl vhozen do mísy postavené nad ohněm a obžalovaná v bílém rouše musila po zpovědi a přijímání ponořiti ruku do pánve a vyhledati prsten. Dle nepohnuté tváře Klotildiny věřili již všichni v zázrak, ale křik prokletí a hrůzy protknul vzduch, když ubohé dítě vytáhlo svoji paži strašlivě opařenou. Poprosila o slovo a pravila ku svým soudcům:

»Jako důkazu mé neviny požadovali jste od Boha zázraku. Bůh nechce býti pokoušen a neruší přírodních zákonů dle lidských rozmarů. Těm, kteří věří v Něho, dává sílu a dnes učinil pro mne větší zázrak, než jaký vám odepřel. Tato voda mne opařila, svoji paži jsem do ní vnořila a prsten vytáhla. Nevykňklajsem, ani nezbledla, ani neomdlela strašnými mukami. Kdybych byla čarodějnice, za jakou mne máte, použila bych kouzla, abych se nespálila, jsem však křesťanka a Bůh mi prokázal milost, abych svoji stálost dokázala v mukách«.

Taková logika nebyla ničím v tak surové době. Klodswinda byla znovu odvedena do žaláře, aby vyčkala rozsudku smrti, ale Bůh měl s ní soucit a povolal ji k sobě, praví kronika, z níž jsme čerpali tyto podrobnosti. Je-li to však jen legenda, je dosti krásná, aby neupadla v zapomenutí.

Fredegunda ztratila jednu svoji oběť, ale obě pozdější jí neunikly. Matka Klodswindina byla mučena a přiznala, donucena mukami, vše, co se od ní žádalo, také i vinu své dcery a přivolení Chlo-visovo. Fredegunda na základě toho donutila divokého a hloupého Chilpericha, aby se syna zřekl. Mladý princ byl zatčen a v zalán proboden. Fredegunda rozhlásila, že chtěl uniknouti výčitkám svědomí sebevraždou. Mrtvola nešťastného Chlovise byla přivlečena před otce s dýkou v ráně. Chilperich chladně na ni pohlédl, byl zcela v moci Fredegundy, která ho sprostě klamala s palácovou stráží. Nijak si ji nezhnusil, když byl proti své vůli sám svědkem své hanby. Místo, aby královnu a spoluviníka dal na místě zabíti, odešel beze slova na hon. Možná, že se bál ztráty Fredegundy a proto snesl beze slova tuto pohanu, ale tato žena styděla se za něho, ponechala mu čest, jakoby věřila jeho hněvu, aby měla záminku k jeho zavraždění. Nasytil ji zločiny a ohavnostmi, a proto ho dala z hnusu zabíti.

Fredegunda, která dávala ženy jako čarodějnice páliti jen proto, že se jí jen znelíbily, věnovala se sama černé magii a ochraňovala ty, které pokládala za skutečné čaroděje. Aderich, biskup verdun-ský, dal zatknouti věštkyni, která vydělávala mnoho peněz nalézáním ztracených věcí a označováním zlodějů. Snad byla somnambulní. Byla exorcisována, ale když ďábel prohlásil, že z těla nevyjde, dokud bude spoután, byla věštkyně ponechána beze stráže v kostele, kde prý jistě ďábel z těla vyjde. Stalo se, jak bylo očekáváno; ale kdo zmizel, byla žena. Utekla se k Fredegundě, která ji skryla ve svém paláci a podrobila ji ďábelským zaklínáním a možná že i smrti na hranici. Tak jednala ze své lásky ke zlu tentokráte omylem dobře.

 

Kapitola 3. Salické zákony proti čarodějům

Ustanovení Salického zákona proti čarodějům. — Analogie s Talmudem. — Rozhodnutí koncilů. — Karel Martell obžalován z magie. — Kabbalista Zedechiáš. — Epidemická vidění v době Pipina Krátkého. — Vzdušné zámky a lodě. — Sylfové odsouzeni, aby se více nezjevovali.

Za francouzských králů prvého pokolení měl zločin magie za následek smrt jen u velikánů, a byli lidé, kteří si pokládali za slávu, zemříti pro zločin, který je vynášel nad všední lid a kterého se báli i samotní panovníci. Tak prohlásil vojevůdce Mummol, kterého Fredegunda dala mučiti, že netrpěl a žádal si trestů nejhroznějších, jimiž také byl zahuben protivě se svým katům, kteří zaraženi takovou vytrvalostí v jistém ohledu s ním nakládali milosrdně.

V salických zákonech, které Sigebert připisuje Faramondovi a které měly býti vyhlášeny v roce 424, nacházíme tato ustanovení:

»Kdo někoho veřejně nazve »hereburg« neb »strioport« — což je jméno toho, jenž nosí měděnou nádobu na kouzelná místa stryg — a nemůže mu nic dokázati, nechť je odsouzen k peněžité pokutě 7500 denárů neb 180 a půl sous.«

»Nazve-li kdo svobodnou ženu »strygou« neb »nevěstkou« bez důkazu své nadávky, má pykati pokutou 2500 denárů neb 62 a půl sous«.

»Snědla-li stryga člověka a dokáže-li se to, pak zaplatí 8.000 denárů neb 200 souš.«

Dle toho bylo v této době možné lidojedství a lidské maso nebylo drahé. Za pomluvu člověka platilo se 187 a půl souš, přidalo-li se 12 a půl souš bylo možno ho zardousiti a snísti, což bylo důkladnější a dokonalejší. Toto vzácné zákonodárství připomíná nám neméně pamětihodné místo Talmudu, jež slavný rabbi Jechiel vyprávěl nezvyklým způsobem nejmenované královně, kterou byla bezesporu královna Blanka; neboť rabbi Jechiel žil za času Ludvíka Svatého.

Jedná se o odpovědi na námitky pokřtěného žida, jménem Douina, jenž při křtu obdržel křestní jméno Mikuláš. Po více diskusích o textu Talmudu přišlo se k této pasáži:

»Kdo obětoval krev svých dětí Molochovi, nechť smrtí zemře«. Tak zní zákon Mojžíšův.

Talmud přidává k tomu tento komentář:

»Kdo netoliko krev, ale všechnu krev a maso svých dětí přinesl jako oběť Molochovi, nebudiž trestám dle tohoto zákona a zůstane beztrestným.«

Při čtení tohoto nepochopitelného výkladu vše hlasitě vykřiklo; jedni se útrpně usmívali, druzí se otřásli ošklivostí.

S námahou dosáhl konečně rabbi Jechiel, aby ho třebas neradi vyslechli:

»Trest smrti není u náspomstou«, tak pravil Jechiel., »nýbržpokutou a tím i smířením.«

»Všichni, kdož umírají dle zákona Izraele, umírají v míru Izraele. Smrtí dostane se jim odpuštění a odpočinou s našimi otci. Nenásleduje je do hrobu kletba, žijí nesmrtelní v domě Jakubově«.

»Smrtjest tudíž vznešenou milostí, jest léčbou otrávené rány železem; ale u nevyléčitelných nepoužíváme železa, naše právo je odmítá těm, kteří vahou svého zločinu odloučili se pro vždy od Izraele. «

»Neboť jsou mrtvi a nenáležejí nám, abychom trestem zkracovali jejich prokletí na zemi; náležejí hněvu Božímu.«

»Člověk má jen tehdy právo usmrtiti, chce-li léčiti; nevyléčitelné proto smrtí netrestáme.«

»Otec rodiny trestá jen svoje děti; před cizincem prosté uzavře dvéře.«

»Velicí hříšníci, pro které náš zákon nemá již více trestu, jsou zatraceni již svým činem a toto odsouzení jest tvrdším trestem, než sama smrt.«

Odpověď Jechielovaje podivuhodná; vane zní všechen dech patriarchálního ducha starého Izraele. Židé jsou skutečně našimi otci v poznání a kdybychom se pokusili, abysme je pochopili, místo abychom je pronásledovali, jistě by byli dnes méně vzdáleni naší víře.

Tato tradice talmudská dokazuje, jak stará je víra v nesmrtelnost duše u Židů. Co jiného jest znovupřijetí viníka v rodinu Izraele, než protest proti smrti a vznešený kon víry v trvání života? Hrabě Josef de Maistre velmi dobře rozuměl této nauce, když dnešní poslání kata povýšil na stupeň neobyčejného kněžství. Trest smrti prosí, praví tento veliký spisovatel, a prolití krve vždy jest obětí. Kdyby trest smrti nebyl nejvyšším osvobozením, byl by jen vymáháním vraždy. Člověk, jenž odpyká svůj trest, dokoná své celé pokání a smrtí vchází do nesmrtelného obecenství dětí božích.

Salické zákony byly zákony národa ještě barbarského, kde vše se jako ve válce získávalo výkupným.

Otroctví ještě kvetlo a lidský život měl hodnotu spornou a relativní. Bylo možno vše koupit a za zničení prodejného předmětu bylo nutno platiti.

Jediné silné zákonodárství měla v této době církev a tudíž usnesly se koncily na nejtěžších trestech proti strygám a travičům, kteří se nazývali čaroději. Koncil v Agdu v Bas-Languedocu, konaný roku 506, je exkomunikoval. První koncil v Orleansu roku 511 výslovně zakazuje věštění. Koncil vNarbonne r. 589 postihuje čaroděje neúprosnou exkomunikací a nařizuje, aby byli zotročeni a ve prospěch chudých prodáni. Tentýž koncil rozkazuje »milovníky ďábla« veřejně bičovati; nepochybně jsou míněni ti, kteří s ním obcovali, jeho se báli, jej vzývali a připisovali mu část božské moci. Srdečně blahopřejeme žákům hraběte Mirvilleho, že nežili v oné době.

Mezitím, co se tyto věci daly ve Francii, založil v Orientě jistý extatik náboženství a císařství. Byl Mohammed podvodník nebo halucinovaný? Mohamedánům jest ještě prorokem a učencům a znalcům arabštiny bude korán vždy dílem mistrovským.

Mohammed byl člověk neučený, prostý pastýř ovcí a stvořil nejdokonalejší pomník jazyka své vlasti. Jeho úspěchy mohly by platiti za zázračné a válečné nadšení jeho nástupců ohrožovalo na okamžik svobodu celého světa; ale všechny síly Asie měly se jednoho dne rozbíti o železnou pěst Karla Martela. Tento čilý válečník sotva se modlil, neboť musil bojovati; neměl peněz a proto je bral v klášterech a kostelích, ano i církevní obročí dával svým vojákům. Dle klerikálních názorů nemohl Bůh žehnati jeho zbraním a jeho vítězství byla připisována magii. Tento velmož pobouřil proti sobě náboženské mínění natolik, že i tak ctihodná osobnost, jakou byl sv. biskup Eucherius v Orleansu, jej viděla letěti do pekel. Sv. biskup vextasi slyšel od jednoho anděla, který jej v duchu prováděl vyššími říšemi, že svatí, jichž chrámy Karel Martel oloupil nebo znesvětil, mu zabránili ve vstupu do ráje, jeho mrtvolu vyvlekli z hrobu a uvrhli ji do hlubin propasti. Eucherius zjevil toto vidění Bonifácovi, biskupu mohučskému, a Fubradovi, arcikaplanu Pippina Krátkého. Hrobka Karla Martela byla otevřena; mrtvola zmizela, kámen byl zčernalý a jako opálený, odporný zápach se vyvalil a z hrobky vylezl obrovitý had. Bonifác zaslal Pipinu Krátkému a Karlomanovi protokol o vyzvednutí neb otevření hrobu jejich otce s napomenutím, aby si vážili svatých věcí. Stalo se však zhanobení na místo uctění hrobu hrdiny na základě snu jen proto, aby jenom peklu byla připsána tato důkladná práce tak brzy po smrti?

Za vlády Pipina Krátkého děly se podivné věci ve Francii zcela veřejně. Vzduch byl naplněn lidskými postavami, nebe zrcadlilo vidiny paláců, zahrad, bouřlivých příbojů, lodí s napjatými plachtami, vojsk v bitevní seči. Atmosféra se podobala snu. Všichni mohli viděti a rozeznávati jednotlivosti těchto fantastických obrazů. Bylo to masové onemocnění visemi nebo atmosférické poruchy, které kreslilo obrazy ve zhuštěném světle? Nebyla to snad universální halucinace, vyvolaná principem spojujícím, jenž se vzduchem šířil jako mor? Zoufalství, jež se lidu zmocnilo, činí poslednější domněnku ještě pravděpodobnější. Ve vzduchu bylo viděti čaroděje, kteří plnýma rukama rozhazovali neblahý prášek a jed. Zemi přepadla neúroda, zvířata scházela a i na lidi se rozšiřovala úmrtnost.

Byla rozšiřována báje, která pro svoji extravaganci, měla tím větší úspěch. Tehdy žil slavný kabbalista Zedechiáš, jenž měl školu okultních věd a přednášel nikoliv snad kabbalu, nýbrž přitažlivé hypothesy jimž kabbala dávala podnět a které tvoři exoterický díl této vědy, skryté vždy veřejnosti. Zedechiáš vzněcoval tedy duchy mythologií této bájeslovné kabbaly. Vyprávěl, jak Adam, první člověk stvořený na počátku ve stavu téměř zcela duchovním, sídlil nad naší atmosférou, kde světlo vytvářelo pro něho a dle jeho vůle nejkrásnější rostliny. Obsluhovaly ho bytosti nejvyšší krásy, stvořené dle vzoru muže a ženy, jako jejich živoucí zrcadlové obrazy z nejčistších podstat živlů: byli to sylfové, salamandři, undiny a gnomové. Ve stavu nevinnosti panoval Adam nad gnomy a undinami pouze prostřednictvím sylfů a salamandrů, poněvadž jen tito se mohli povznésti ke vzdušnému ráji.

Nic nevyrovnalo se štěstí původního páru, od sylfů obsluhovaného. Tito smrtelní duchové byli neuvěřitelně zruční utvářeti světlo v tisíce rozmanitých tvarů, dáti jim kvésti a rozvíjeti je způsobem, který ani nejplodnější a nejvzletnější fantasie nepochopí. Tak zvaný pozemský ráj spočíval v atmosféře země a byl jevištěm kouzelných her. Adam a Eva spali v palácích z perel a safírů, růže kvetly kolem nich a prostíraly se jako koberce pod nimi, lasturové čluny tažené labutěmi převážely je přes vody, ptáci štěbetali hudbou s nimi a květiny se k nim nakláněly v polibku. Vše ztratili pádem na zem, hříchem byli obléknuti v hmotných tělech zvířecími kožemi, o nichž mluví bible. Nazí a opuštění nacházeli se na zemi, která již více neposlouchala jejich rozmarů, zapomněli na život v Edenu a vnímali jej pouze jako sen svých snů. Nad ovzduším dosud se rozprostírají rajské kraje, obydlené sylfy a salamandry, pokládajícími se za strážce lidské říše, jako smutní služebníci zůstávají v zámku pána, v jehož návrat již více nedoufají. —

Takových podivných myšlenek byly představy plny, když se objevovala zrcadlení vzduchu na nebi a postavy lidí v mracích. Nebylo již pochyby, sylfové a salamandři Zedechiovy hledali své staré pány; sny je množily a mnozí věřili, že byli vzdušnými duchy uneseni. Mluvilo se ještě o cestách do země vzdušných duchů tak jako se dnes mluví o živém nábytku a fluidálních projevech. Nejlepší hlavy byly zachváceny touto vášní, takže konečně musila i církev zasáhnouti. Církev nemiluje zvláště nadpřirozená sdělení plašící masy, poněvadž podobné zjevy ničí úctu příslušející autoritě a nemohou býti zapříčiněny hierarchickým řetězem učení a smyslu pro pořádek a světlo.

Oblačné fantomy byly nazvány pekelnými ilusemi a lid podnikl krizovou výpravu proti čarodějům. Obecná pošetilost byla ukončena krisí šílenství. Neznámí lidé, kteří byli na venkově zachyceni, byli obžalováni, že sestoupili s nebe a nemilosrdně usmrcováni. Četní šílenci tvrdili, že byli svedeni démony neb sylfy a jiní, kteří se tím chlubili, nemohli aneb nechtěli to již zapírati; byli upalováni, házeni do vody a stěží lze uvěřiti, kolik lidí v království přišlo tímto způsobem o život, praví Garinet ve svém díle »Dějiny magie ve Francii« (1818). Tak většinou končí dramata, ve kterých první úlohu hraje nevědomost a strach.

Tyto visionářské epidemie se opakovaly za dalších vládců a všemohoucnost Karla Velikého musila uklidňovat lidové pozdvižení. Edikt obnovený Ludvíkem Zbožným zakazoval pod přísnými tresty zjevovati se sylfům, což postihlo ty, kteří se domnívali, že je viděli a tak konečně vidiny zmizely. Vzdušné lodi se vrátily do přístavu zapomenutí a nikdo již netvrdil, že cestoval v nebi. Jiné zaujetí nahradilo toto a románový lesk vlády Karla Velikého dal legendárním spisovatelům dosti látky ku věření a divuplnému vyprávění.

 

Kapitola 4. Legendy o vládě Karla Velikého

Rolandíív kouzelný meč a magický roh. — Enchiridion Lva III. — Sabbat. — Tajné fémové soudy. — Disposice kapitulám proti čarodějům. — Bludní rytíři.

Karel Veliký jest skutečný panovník kouzla a féerií, jeho vláda jest slavnou a nádhernou zastávkou mezi barbarstvím a středověkem, jest projevem velikosti a moci, oživující magickou pompu říše Šalamounovy, jest zmrtvýchvstáním a proroctvím. V ní vyvstává opět římská veleříše v celém svém lesku, přeskakujíc gallské a francké počátky; značí se však v ní jako v předobraze předtuchou vyvolaném a uskutečněném království zralé kultury, říše korunována kněžstvím a opírající svůj trůn o oltář.

Karlem Velikým počíná doba rytířství a podivuhodné epopeje románů. Kroniky této éry podobají se vyprávění o čtyřech synech Aymonových či Oberonových. Mluvící ptáci vedou zbloudilá francká vojska lesy na správnou cestu, kovoví obři zdvihají se uprostřed moře a ukazují císaři otevřené cesty do Orientu. Roland, první z paladinů, má magický meč, Durendart, pokřtěný jako křesťan. Udatný hrdina rozmlouvá se svým mečem, který se mu zdá rozuměti, a nic nemůže klásti odporu nadpřirozené zbroji. Roland vlastní též roh ze slonové kosti přeumělé práce, takže jeho nejnepatrnější hlas je slyšeti na 20 mil, otřásající horami. Když Roland u Roncesvalles podléhá, drive než přemožen klesne, pozdvihuje se ještě jednou jako obr mezi potopou stromů a řítících se skal, zaduje na svůj roh a saracéni se obrátí na útěk. Karel Veliký slyší Rolandův roh a chce spěchati na pomoc, ale Ganelonova zrada mu vtom zabrání. Když Roland vidí, že je opuštěn, obejme naposledy svůj meč Durendart a pokouší se s vynaložením všech sil rozbíti jej o skálu, aby nepadl do rukou nevěřícím. Skála se rozštěpí, ale Durendart se ani neotupí. Roland vráží si jej do prsou a umírá s tak pyšnou a sebevědomou tváří, že se Saracéni neodvažují se přiblížiti a třesouce se vrhají spousty šípů na již mrtvého hrdinu.

Karel Veliký, jenž věnoval papežství trůn a od něho opět obdržel světovou velmoc, jest nejmohutnější osobností našich dějin.

Mluvili jsme již o »Enchiridionu«, které obsahuje vedle nejkrásnějších modliteb křesťanských i nejhlubší znaky kabalistické. Podání připisuje tuto knížku Lvu III., jenž ji mel dáti Karlu Velikému jak nejvzácnější dar. Neomezený, ale ctihodný vlastník této knihy mohl by se státi pánem světa. Netřeba tradicí opovrhovati, neboť předpokládá:

1. Jsoucnost původního a universálního zjevení, jež vysvětluje všechna tajemství přírody a uvádí je v souhlas s mystériemi milosti, které smiřuje rozum s vírou, jež jsou dětmi Boha osvětlující inteligenci dvojnásobným světlem.

2. Nutnost podržovati toto zjevení v tajnosti, z bázně před zneužitím a falešným výkladem profánními, kteří staví mohutnosti rozumové proti víře a víru proti rozumu, aby mátli rozum, čemuž všední člověk nikdy dobře neporozumí.

3. Jsoucnost skryté tradice, jež velekněžím a vladařům získává znalost těchto tajemství.

4.  Trvání jistých znaků a pantaklů, jež tato tajemství vyjadřují způsobem hieroglyfickým, známým pravým adeptům.

Enchiridion jest tudíž sbírkou alegorických modliteb, obsahujících klíč k nejpodivuhodnějším kabalistickým pantaklům.

Popíšeme zde tvar nejdůležitějších pantaklů Enchiridionu.

První, úvodní, představuje trojúhelník v dvojitém kruhu. Trojúhelník nese v podobě prorockého Tau obě slova Elohim a Sabaoth, značících Boha zástupů, rovnováhu přírodních sil a harmonii číslic. Podle tri stran trojúhelníka stojí veliká jména JeHoVaH, ADoNaJ, AGLA; nad jménem Jehova stojí latinské Formatio, nad Adonaj Reformatio, nad Agla Transformatio. Jest tedy dle matematických zákonů akce, reakce a rovnováhy přiděleno stvoření Otci, vykoupení neb obnovení Synu, léčení, neb přetvoření Duchu Svatému. Jehova jest vznik neb vytvoření dogmatu základním významem čtyř písmen sv. Tetragramatu. Adonaj jest uskutečnění tohoto dogmatu ve tvaru člověka, ve viditelném pánu, jímž jest Syn boží neb dokonalý člověk. Agla vyjadřuje, jak jsme již dostatečně vysvětlili syntézu dogmatu a kabalistické moudrosti, při čemž poukazuje svými hieroglyfy tvořícími zázračné jméno na trojnásobné tajemství Velikého Díla.

Druhý pantakl jest trojnásobná hlava, tiarou korunovaná, vystupující z nádoby plné vody. Zasvěcení do tajemství Zoharu porozumí alegorii této hlavy.

Třetí jest dvojitý trojúhelník tvořící hvězdu Šalamounovu.

Čtvrtý je magický meč s nápisem: »Deo duce, comite ferro«, emblém velikého arkána a všemohoucnosti zasvěcence.

Pátý jest problém lidské bytosti Spasitelovy, kterou dlužno řešiti číslem 40, teologickým číslem sefirot, zmnožených přírodním uskutečňováním.

Šestý jest pantaklem ducha, představovaný kostmi tvořícími dvě E a dvě Tau: T.

Sedmý a nejdůležitější je veliký magický monogram vysvětlující Clavicula Salamonis, Tetra-gramm, znak labarum a nejvyšší slovo adeptů (viz Dogma a rituál vysoké magie, vysvětlení tvarů, sv. 1.). Tento znak dlužno čísti tak, aby se strany pohybovaly rotačně, čímž docházíme k výrazu Rota, Tarot neb Tóra (viz Vilém Postel: Clavis absconditorum a constitutione mundi).

Písmeno A bývá často v tomto znaku nahrazováno číslicí 1. V těchto značkách nalézáme také obraz a hodnotu čtyř hieroglyfických alegorií tarotu: hůl, hada, mečů a peněz. Tyto čtyři základní hieroglyfy nacházejí se ha všech svatých památkách Egypťanů a Homer je nakreslil v témž pořadí jako autoři Enchiridionu ve svém popise Achilleova štítu.

Kdybychom chtěli tyto vývody podpořiti potřebnými důkazy, vzdálili bychom se od našeho předmětu, neboť vyžadují zvláštní práce, kterou míníme jednou napsati a uveřejniti.

Meč neb dýka »Enchiridionu« byla asi tajný symbol fémových soudů. Meč má tvar kříže, jest skrytý a zahalený legendou. Bůh sám jej vede a usmrtí-li, nikdo není za ránu zodpověděn. Strašlivá výhrůžka, a jak strašlivé právo! Dýka fémy v temnotách dostihne viníka, jehož zločiny často jsou neznámy. Oč opírá se toto hrozné právo? V dějinách vládne stín o tomto předmětu, jejž nutno potlačiti a vyžadovati vyjasnění tradic a legend, jehož nám věda neposkytuje.

Fémoví soudci tvořili tajné sdružení, jež v zájmu pořádku a vlády potíralo skryté anarchistické a revoluční snahy.

Pověra má tuhý život a zvrhlé druidství zapustilo hluboké kořeny na divokém severu. Častá vzbouření Sasů dávají tušiti lítý fanatismus, který mravní síla nemohla potlačiti. Staré, překonané kulty, římské pohanství, germánská modloslužba, židovský vztek, vše to se spojilo proti vítěznému křesťanství. V nočních shromážděních zpečeťovali spiklenci svoje spojení krví lidských obětí. Pan-theistická modla s kozlími rohy a ohavným tělem předsedala slavnostem, jež možno nazývati »hosti-nami nenávisti«. Krátce »Sabbat« byl dosud slaven v lesích a pustinách divokých provincií. Adepti se tam scházeli neznámí v přestrojení. Shromáždění zhasínali světla a přede dnem se rozcházeli. Všude byli viníci, ale nikde jich nebylo možno dopadnouti. Karel Veliký se rozhodl zničiti je jich vlastními zbraněmi.

V této době spojili se ještě lenní tyrani se sektán proti zákonné moci. Čarodějky byly děvkami hradů a do sabatu zasvěcení bandité se dělili se šlechtici o krvavou kořist svých lupičských výprav. Lenní soudy byly prodávány nejvíce podávajícímu a veřejné daně spočívaly jako drtící břemeno pouze na slabých a chudých.

Karel Veliký poslal oddané své správce, pověřené tajným posláním do nejhorší krajiny, Vestfálska. Tito poslové dohodli se s potlačenými a spravedlnost milujícími, sdružili se přísahou a zavázali se vzájemnou kontrolou, ať pocházeli z lidu či šlechty. Odhalili pak spoluzasvěceným své císařské zmocnění a zřídili fémový soud.

Byli tajnou policií s právem života a smrti. Tajemnost těchto soudů, rychlost opatření, vše to působilo na národy ještě barbarské. Děs šířil se pn vypravování o zjevu maskovaných mužů, o výzvách, jež byly přibíjeny na dveře šlechticů takřka uprostřed jejich stráží a orgií, o vůdcích lupičů, kteří byli nalezeni mrtví, se strašnou křížovitou dýkou v prsou. Na lístku, připevněném k meči, byl napsán ortel svaté fémy.

Tento soud používal fantastických obřadů: viník obeslaný na přesně určenou křižovatku, byl uchopen černým mužem, zavázány mu oči a byl mlčky odvlečen; stávalo se to vždy k večeru, v určitou hodinu, neboť rozsudky byly vyhlašovány o půlnoci. Zločinec byl uveden do velikého podzemního sálu, kde ho vyslýchal jediný hlas. Pak byla mu páska sňata, sál byl jasné osvětlen ve svých nesmírných hlubinách a bylo viděti maskované soudce v černém oděvu. Nebylo vždy rozsudků smrti, neboť vývoj vin byl dostatečně znám, aniž by jediný ze soudců se prozradil; neboť smrt by ihned zastihla zrádce. Ve svém počtu rovnala se tato shromáždění často vojsku zkázy. Jedné noci předsedal sám císař Sigismund sv. fémě a více než tisíc svobodných soudců ho obklopovalo.

Roku 1400 bylo v Německu sto tisíc svobodných soudců. Muži se špatným svědomím báli se přátel a příbuzných. Vilém Brunšvický pravil jednou:

»Navštíví-li mne vévoda Adolf Šle svický, pak musím ho zajmouti, nechci-li býti pověšen.«

Kníže z téže rodiny Bedřich Brunšvický, jenž byl krátký čas císařem, zdráhal se nésti následky fémového pozvání. Vycházel ozbrojený až po zuby a obklopen tělesnými strážemi. Jednoho však dne vzdálil se poněkud od své družiny a musil odložiti část svého brnění. Zpátky se již nevrátil. Jeho lidé prohledali lesík, do něhož se samojediný uchýlil, a nalezli nešťastníka v posledním tažení, meč fémy v kříži, na němž visel ortel. Bylo pátráno na všech stranách a bylo viděti maskovaného muže, slavnostně se vzdalujícího... nikdo se neodvážil ho pronásledovati.

V Můllerově díle »Reichstheater« jest otištěn zákoník fémového soudu, nalezený ve starém vestfálském archivu. Titul tohoto vzácného dokumentu zní:

»Kodex a statuty sv. fémového sondu svobodných hrabat a svobodných soudů vestfálských, tak jak byly určeny roku 772 Karlem Velikým a opraveny roku 1404 králem Robertem, jenž je opatřil v četných bodech změnami a rozšířeními, jež vyžaduje právo u soudních dvorů Iluminátů, při čemž je znovu potvrdil svojí autoritou.«

Výstraha na první straně zakazuje profánnímu nahlédnouti do knihy pod trestem smrti.

Titul »osvícených«, daný řádovým bratřím soudu, odhaluje jejich poslání. Museli v temnotách pronásledovati vyznavače stínu, tajemně obkličovati ty, kteří se tajně zapřísáhli proti společnosti. Byli skrytými vojíny světla, každý zločinný komplot musili objasniti, což vyjadřovalo náhlé osvícení, jež při vynášení rozsudku soudní dvůr naplňovalo.

Veřejná, zákonná zřízení Karla Velikého autorisovalo tuto svatou válku proti tyranům noci. Z jednotlivých kapitol možno poznati tresty proti čarodějům, věštcům, černokněžníkům, zaklínačům ďábla, travičům a míchačům nápojů lásky.

Tytéž zákony zakazovaly výslovně kaliti vzduch, burcovati bouře, vyráběti znaky a talismany, pronášeti kletby, očarovávati lidi i zvířata. Kouzelníci, astrologové, věštci, černokněžníci a okultní matematikové jsou pronásledováni jako zloději, vrazi a traviči a stejně tak trestáni. Vzpomeneme-li na příšerné obřady černé magie a její oběti povražděných dětí, pak nám bude tato přísnost pochopitelnou. Při tak mnohostranném a přísném potlačování musilo nebezpečí zločinů býti velké.

Jiné zřízení pramení ze stejných pramenů jako sv. féma; byli to »bludní rytíři«. Byl to druh svobodných soudců, kteří se chápali meče proti nespravedlivostem hradních fojtů a špatnostem čarodějů proti Bohu. Byli to ozbrojení poslové víry, kteří opatřeni znakem kříže, potírali nevěřící. Tak zasluhovali si vzpomínek vznešených dam a posvětili lásku utrpením oddaného života. Jak vzdáleni jsme zde pohanským kurtisánám, jimž byli obětováni otroci a pro něž dobyvatelé světa zapalovali města. Křesťanské dámy vyžadovaly jiné oběti. Bylo nutno dáti život v sázku pro slabé a potlačené, osvobozovati zajaté a trestati znesvětitele svatých sklonů, a pak tyto krásné, bílé dámy v šatech zdobených erby, s rukama bledýma a něžnýma, tyto živé Madonny hrdé jako lilie, které s modlitbami v nikách a paternosterem na pasu, vycházely z chrámu, odhalily svůj zlatem a stříbrem tkaný závoj a daly jej jako šerpu rytíři, jenž kleče, hledě k Bohu, je uctíval.

Nechceme již vzpomínati zblouznění Eviných; jsou tisíckráte odpuštěny a napraveny nesmrtelnou grácií těchto vznešených dcer Mariiných!

 

Kapitola 5. Mágové

Exkomunikace krále Roberta. — Sv. Ludvík a rabbi Jechiel. — Magická svítilna a kouzelný hřeb. — Abertus Magnus a jeho divy. — Lidský automat. — Hůl sv. Tomáše Aquinského.

Základní dogma vysoké vědy posvěcují odvěký zákon rovnováhy, uskutečnilo se ve zřízení křesťanského světa. Papež a císař podpírají jako živé sloupy budovu kultury.

Císařství se rozštěpilo, když se vymklo slabým rukám Ludvíka Pobožného a Karla Smělého. Zemská moc vydaná náhodám výboje neb intriky, ztratila svou jednotu s Římem. Často musil papež zasáhnouti jako rozhodčí, aby na své náklady a nebezpečí potlačil rozbroje a odvahu mezi rozvaděnými knížaty.

Exkomunikace byla tehdy strašlivým trestem, neboť byla posvěcena universálním dogmatem víry a přivozovala tajemným působením tohoto magnetického řetězu prokletí zjevy, které děsily massy. Tak si přivodil tento strašlivý trest Robert Zbožný nezákonným manželstvím. Stal se otcem ohyzdného děcka s tvary démona, jak ho středověk dovedl vyjádřiti v úplné a směšné netvárnosti. Tento osudný plod neuznaného spojení dlužno přičísti výčitkám svědomí a příšerným snům matky. Robert viděl v něm však důkaz božího hněvu a podrobil se papežskému rozsudku. Zrušil manželství církví označené za krvesmilné, opustil Bertu a oženil se s Konstancií z Provence, při čemž mohl v pochybných mravech a pyšné povaze své nové choti viděti druhé pokárání nebe.

Kronikáři oněch dnů milovali patrně velmi historky o ďáblech a ukazují ve svých vyprávěních více lehkověrnosti, než vkusu. Všechna strašidla mnichů, chorobná vidění jeptišek byla pokládána za skutečná zjevení. Jsou to nechutné povídačky, hloupé výzvy, nemožné proměny, jimž chybí umělecký vzlet Callota neb Cyrana de Bergerac, aby byly zábavné. Od doby Roberta Zbožného až k době Ludvíka Zbožného není ničeho, co by bylo hodno zmínky.

Za vlády sv. Ludvíka žil slavný rabbi Jechiel, veliký kabalista a pozoruhodný fysik. Všechna vyprávění o jeho lampě a magické jehle dokazují, že vynalezl použití elektřiny, neb aspoň znal její podstatné použití; neboť v tomto vědění stejného druhu s magií nachází se klíč vysokého zasvěcení.

Za noci zářila jasná hvězda v obydlí Jechielově. Světlo bylo tak jasné, že je nebylo možno snésti bez oslepení a zářilo barvami duhy. Nikdy nesláblo, ani nehaslo, a vědělo se, že není živeno olejem, ani jinou tehdy známou hořlavinou.

Pokoušel-li se někdo vtíravě neb zvědavě vniknouti se špatným úmyslem k Jechielovi a klepal-li, dotýkaje se klepadla, tu dotkl se rabbi ve svém pokoji stiskátka a ihned vyšlehla z vrcholu hřebu i klepadla modravá jiskra, která tak otřásla postiženým, že bolestně vykřikl a myslil, že se země před ním rozestupuje. Jednoho dne valil se nepřátelský dav s křikem a hrozbami k jeho dveřím. Drželi se stranou, aby mohli odporovati otřesům a domnělému zemětřesení. Nejsmělejší mocně uchopil klepadlo. Jechiel dotkl se své jehly a vtomže okamžiku padali útočníci jeden přes druhého a s křikem prchali, jako by byli popáleni. Cítili prý jistě, jak bořili se po kolena do země a nevěděli, jak se dostati z onoho místa. Za žádnou cenu by se nevrátili klepati na dveře čaroděje. Jechiel opatřil si klid, rozšířiv kolem sebe strach.

Sv. Ludvík, veliký katolík a ne menší král, přál si poznati Jechiela osobné. Povolal ho na svůj dvůr, často s ním rozmlouval, byl jeho odpověďmi nanejvýše spokojen, ochraňoval ho před nepřáteli a pokud žil, neustával mu prokazovati úctu a dobro.

V téže době žil Albertus Magnus, jenž u lidu dodnes platí za velmistra všech magiků. Kronikáři ujišťují, že vlastnil lapis philosophorum a že po třicetileté práci rozřešil záhadu lidského automatu, to jest, že sestrojil umělého, živého, mluvícího člověka, na otázky odpovídajícího s takovou přesností a jemností, že sv. Tomáš Akvinský ve hněvu, poněvadž nemohl jej umlčeti, jej rozbil holí. Tak praví lidová pověst; vizme co vyjadřuje.

Tajemství člověkova stvoření a jeho objevení se na zemi zaměstnávalo odevždy vzácné badatele v tajemstvích přírody. Člověk objevuje se jako poslední článek ve fossilním světle a Mojžíšovy dny stvoření dokazují svým svědectvím ponenáhlého vývoje ér, že tyto dny byly dlouhými epochami. Jakým způsobem vyvinulo se lidstvo? Genese vypravuje, že Bůh utvořil prvního člověka ze zemského bahna a vdechl mu život. Nepochybujeme ani okamžik o pravdě tohoto tvrzení. Vzdáleni jsme kacířské a anthropologické myšlenky Boha svýma rukama hlínu hnětoucího. Bůh nemá rukou, jest čistý duch a vyvolává svá tvorstva stejnými silami, jaké poskytuje příroda. Vyvodil-li Pán Adama z hlíny země, pak nutno tomu rozuměti tak, že člověk vlivem božím zcela přirozeným způsobem vyšel ze země. Jméno Adam znamená v hebrejštině červenou zemi. Co to znamená? Alchymisté ji hledali v Kameni mudrců, který jim byl jako prostředek k proměně kovů zcela vedlejší proti jeho universálnímu tajemství života. Hledali střední bod přeměny, ve kterém světlo se stává látkou a zhušťuje se v zemi, obsahující v sobě princip pohybu a života, všeobecnost jevů, která krev zbarvuje rudě tvořením kuliček magnetických jako země a živoucích jako zvířata. Učedníkům Hermovým byly kovy krví země, která jako lidská krev přechází působením světla z bílé barvy do černé, a z černé do červené. První stupeň práce mudrců bylo přivésti toto fluidum teplem k pohybu, a dodati mu elektricitou barvivé plodnosti světla. Konec však byl obtížnější a vznešenější, neboť znamenal adamskou zemi, jež jest vyteklou krví země a byla vznešeným snem filosofů, dokonání díla Prométheova, napodobení díla božího, to jest díla, ve kterém je dáno, aby člověk vzešel z vědění jako dítě, tak jako Adam byl dítětem božské všemohoucnosti. Tento sen byl snad šílený, byl však krásný. Černá magie zaměstnávala se ve svém neustálém opičení se po magii světla, kterou stále překrucovala, také s lidským automatem, který měl jí býti nástrojem jejích vášní a věštírnou pekla. K tomu musila býti použita příroda a druh houby zcela naplněné zhuštěnou lidskou špatností, obsahující živoucí uskutečnění všech zločinů. Tak byly hledány kořeny alrauny pod šibenicemi pověšených, které vytahoval pes, ocasem přivázaný ke kořenu, jemuž zasazena smrtelná rána. Byla to práce jeho zápasu se smrtí, duše psova vstoupila do rostliny a přitáhla celou duši pověšeného. Dosti však hrůzy a ohyzdnosti! Ti, kdož touží po takovéto moudrosti, nechť otáží se čarodějné knihy, známé na venkově pode jménem »Malý Albert«. Naleznou tam, jak možno alraunu vyrobiti v podobě kohouta s lidskou hlavou. Hloupost těchto předpisů závodí s nestydatostí a přírodu nelze hanobiti bez opuštění rozumu.

Albertus Veliký nebyl ani vrahem dětí, ani bohovrahem a nedopustil se zločinu Prométheova ani Tantalova, nýbrž nejdokonaleji promyslil a vyzbrojil čistě scholastickou logiku rozumového soudu, spočívající na teologii Aristotelových »Kategorií« a »Sentencích« Petra Lombarda, která místo k promyšleným důkazům vede k odpovědím na všechny otázky pomocí hry slova. Nebyla to teologie, nýbrž filosofické automatářství, jež odpovídalo pérem a rojilo své tese jako stroj. Nebyla to lidská pravda, byl to jednotvárný křik stroje, neživotné slovo lidského automatu, osudná přesnost mechanicky na místě volného použití rozumových principů. Sv. Tomáš Akvinský rozbil ranou naveskrz toto nářadí nepřetržitě za sebou chrlených slov a prohlásil odvěké panství rozumu vznešenou větou, tak často již citovanou:

»Věc není správná, že jí Bůh chce, ale Bůh ji chce proto, protože je správná.«

A nejbližší důsledek tohoto výroku byla věta:

»Věc není správná proto, že to řekl Aristoteles, ale Aristoteles mluví rozumně jen potud, pokud mluví pravdu. Hledejte tedy nejdříve pravdu a spravedlnost a moudrost Aristotelova vám bude přidána. «

Aristoteles, uměle oživený scholastikou, byl pravým lidským automatem Alberta Velikého a učitelská hůl sv. Tomáše Akvinského byly nauky jeho díla: »Summa theologica«, mistrovského díla síly a rozumu, jež musí býti ještě studováno v našich teologických školách, když je chceme vrátiti ke studiím zdravým a silným.

Přenesením kamene mudrců ze sv. Dominika na Alberta Velikého, a od něho na sv. Tomáše Akvinského může býti rozuměna jedině filosofická a náboženská základna oné doby. Kdyby sv. Dominik dovedl dokonati Veliké Dílo, koupil by Římu světovládu, kterou tolik církvi přál a použil by ohně, jenž spálil tolik kacířů, k rozpálení svého tavícího kotlíku. Sv. Tomáš Akvinský proměnil vše, čeho se dotekl ve zlato, rozumíme-li zlatem obraz pravdy. Při této příležitosti zmíníme se ještě o »hermetické vědě«, jež od prvních křesťanských počátků byla pěstována Ostáném, Romariem, královnou Kleopatrou, Araby Geberem, Alfarabim a Salmanem, Morienem Artefiem a Aristeem.

Pojmeme-li toto umění obecně, pak jest uskutečněnou kabbalou a magií činu. Jsou tři stupně uskutečnění: »náboženské«, »filosofické« a »fysické«. Náboženská realisace je trvalé založení vlády a kněžstva, filosofická založení absolutní nauky a hierarchického učení, fysická pak odkrytí a použití tvůrčích zákonů v mikrokosmu, neboli malém světě, jež věčně zalidňuje veliké universum. Tento zákon jest pohyb spojený s podstatou, pevného splynulým, vlhkého se suchým. Tento pohyb má svůj prapůvod v božském impulsu a jeho nástroj je universální světlo, eterické v nekonečnu, astrální ve hvězdách a planetách, kovové, specifické neb rtuťovité v kovech, vegetabilní v rostlinách, vitální ve zvířatech, magnetické neb osobité v člověku.

Toto světlo je Quinta essentia Paracelsova, jež se nachází ve všech stvořených podstatách v klidném a zářivém stavu. Tato Quinta essentia jest pravý životní elixír, jehož možno dobýti zpracováním ze země, zhmotněním, čistěním, zvýšením a synthézou z kovů, destilací a vařením z rostlin, absorpcí ze zvířat, plozením z člověka, vdechováním ze vzduchu. To oprávnilo Aristea, aby řekl, že nutno vzíti vzduch ze vzduchu, Khunratha, že nutno vzíti živoucí rtuť z dokonalého člověka utvořeného androgynem a ostatní, že nutno extrahovati z kovů kovový lék a tento lék, v základě pro všechny obory stejný, jest odstupňován a odlišen dle forem a druhů. Použití tohoto léku je trojnásobné: sympatií, odpuzením a rovnováhou. Odstupňovaná quintesence byla pomocným prostředkem jen silným. Lék každého oboru musí býti vzat z něho samého s použitím v něm vládnoucího zemního neb metalického principu a životní syntetické rtuti neb lidského magnetismu.

Tím krátce a rychle jsme shrnuli pojmy nauky daleké a hluboké jako kabbala, tajemné jako magie, skutečné jako přesná věda, které však často zklamanou dychtivostí falešných adeptů a temnotou, jež zahalovala pravdivou moudrost její teorie a prakse, stala se vykřičenou vědou.

 

Kapitola 6. Slavné procesy

Tři slavné procesy. — Templáři, Jeanne ďArc a Gilles de Lával, pán de Raiz.

Společnost starého světa zanikla materialistickým, egoismem kast, neboť svojí nehybností a ztr-nulostí ponechávala masy v beznadějném prokletí moci vložené v ruce málo vyvolených tohoto kruhovitého pohybu, jenž jest základem pokroku vývoje a života. Moc bez rovnováhy, spor a následkem toho nekontrolovatelnost stala se kněžským královstvím osudnou; na druhé straně zahynuly opět republiky, jež byly jen tyraniemi, bez hierarchické povinnosti a sankciované moci, svými rozbroji. Aby vyrovnali tyto protivy přišli křesťanští hierofanti na myšlenku vytvořiti obecenství posvěcené slavnostní přísahou odříkání a ochraňované přísnými předpisy, jež vrcholilo zasvěcením a jež mělo vytvořiti jako jediné ochránce velikých náboženských a sociálních tajemství kněze a krále, jež by nebyli vydáni ve zkázu své moci. To bylo tajemství království Ježíše Krista, jež nejsouc z tohoto světa, mělo ovládati velikány.

Tato idea vedla pn zakládání náboženských řádů často ku sporu s prastarými duchovními neb občanskými autoritami. Uskutečnění její bylo také snem odtržených gnostických sekt neb iluminátů, kteří svoji víru dle svých tvrzení zakládali na původních tradicích křesťanství svatojánského. Staly se konečně nebezpečím pro církev a společnost, když jeden bohatý a uzavřený řád zasvěcený v tajemné nauky kabalistické se počal bouřiti proti právoplatné autoritě církev uchovávajících principů hierarchických a hrozil celému světu nesmírnou revolucí.

Templáři, jichž dějiny jsou tak málo známé, byli tímto strašlivým spiklencem a jest již na čase zrušiti tajemství jejich pádu a ospravedlniti památku Klementa V. a Filipa Krásného.

Roku 1118 zasvětilo se devět křižáků, mezi nimi Geoffroi de Saint-Omer a Hugues de Pa-yens, náboženství a složili přísahu do rukou cařihradského patriarchy, jenž od Fotia vždy byl Římu tajně či veřejně nepřátelský. Veřejně známý cíl templářů byla ochrana návštěvníků svatých míst, tajným cílem byla obnova šalamounského chrámu dle prorockého obrazu Ezechielova.

Tato obnova předpovídaná židovskými mystiky prvních století byla tajným snem východních patriarchů. Znovuzřízený a katolickému kultu zasvěcený šalamounský chrám měl se státi metropolí světa. Východ měl zvítěziti nad západem a patriarchové cařihradští měli se zmocniti papežství.

K vysvětlení jména »Templáři« tvrdí historikové, že Baudoin II., král jerusalémský, věnoval tomuto vojenskému řádu dům poblíže šalamounského chrámu. Zde však provinili se hrubým anachro-nismem; neboť v oné době nebylo již šalamounského chrámu a také ze druhého Zorobabelem na zříceninách prvního postaveného chrámu nezůstal kámen na kameni, takže bylo nesnadné, místo přesně označiti. Z toho vzniká závěr, že dům Baudoinem templářům darovaný nebyl položen u chrámu Šalamounova, nýbrž že byl základem, na kterém chtěli tajní, ozbrojení poslové východního patriarchy vzbudovati chrám nový.

Biblickým předobrazem byli templářům váleční zedníci Zorobabelovi, kteří v jedné ruce měli meč a v druhé zednickou lžíci, kterou pracovali. Meč a lžíce byli proto odznaky templářů, kteří se později —jak uslyšíme — skryli pod jménem »svobodných zednářů«. Zednická lžíce templářů jest čtverhranná a tnrohá, ve tvaru kříže, takže tvoří kabalistický pantakl, známý pod jménem »Kříž orientu«.

Tajnou myšlenku Huguesa de Payens pn založení řádu nebylo jistě sloužiti ctižádosti východního patriarchy. V oné době existovala na Východě sekta křesťanských Johanitů, kteří tvrdili, že pouze oni jsou zasvěceni do pravých mystérií náboženství Vykupitelova. Chlubili se, že znají skutečný životopis Ježíše Krista a s částečným použitím židovských tradicí a talmudského podání učili, že v evangeliích vyprávěné příběhy jsou pouze alegoriemi, k nimž dává klíč sv. Jan slovy:

»Bylo by nutno vyplniti celý svět knihami, kdyby se měly vypsati řeči a činy Ježíše Krista«, což jest pouze směšnou nadsázkou, kdyby se nejednalo pouze o alegorie a legendy, které možno rozpřádati a měniti do nekonečna.

O historických a skutečných faktech vyprávěli Johanité:

Mladá nazaretská dívka, jménem Mirjam, nevěsta mladého muže ze svého kmene Jochana-na, byla znásilněna jistým Pandirou či Pantherem, jenž v šatech a pode jménem jejího ženicha vnikl do jejího obydlí. Jochanan ustoupil u vědomí své hanby od ní, aniž by se jí však zřekl, neboť vlastně byla nevinna. Děvče porodilo syna a nazvalo ho Jošuah neboli Ježíš.

Tento hoch byl rabbim Josefem přijat za syna a poslán do Egypta. Tam byl zasvěcen do skrytých věd a kněží Osiridovi, kteří v něm poznali skutečné vtělení Horovo, ode dávna adeptům přislíbené, posvětili ho k velekněžství universálního náboženství.

Jošuah čili Ježíš vrátil se do Judeje, kde moudrost a ctnost mladého muže brzy vzbudila závist a nenávist kněžstva, které mu jednoho dne vyčítali jeho ilegitimní původ. Jošuah, jenž svoji matku miloval a ctil, otázal se svých učitelů a zvěděl o zločinu Pandirově a neštěstí Mirjamy. Jeho první vzrušení vedlo jej ktomu, že pn jedné svatební slavnosti matku veřejné obvinil, pn čemž pravil:

»Co mi je po tobě, ženo!«

Když však nahlédl, že žena nemůže pykati za to, čemu nemohla zabrániti, zvolal:

»Moje matka je beze hříchu a neztratila svoji nevinnost, pannou a matkou je, dvakráte budiž ctěna! Nemám otce na zemi. Jsem synem božím a synem člověka!«

Nebudeme pokračovati v dalším vyprávění, tak zarmucujícím křesťanská srdce, dosti na tom, že Johanité šli tak daleko, že činili za toto líčení zodpovědným svatého evangelistu Jana a připisovali mu založení své tajné církve.

Veleknězi této sekty přijímali titul »Kristus« a tvrdili, že dědí svoji moc nepřetržitě od sv. Jana. Za času založení templářského řádu byl vlastníkem těchto domnělých privilegií jistý Theoklet. Znal Huguese de Payens a zasvětil ho do tajemství a nadějí své církve. Strhl ho myšlenkou neomylného kněžství a vznešeného království a konečně ho určil za svého nástupce.

Tak byl řád Templářů od svého založení určen schismatu a spiknutí proti králům.

Tyto snahy byly zahaleny hlubokým tajemstvím a řád navenek se hlásil k nejpřísnější pravověr-nosti. Pouze vůdcové znali cestu, ostatní následovali bez nedůvěry. Cíl a prostředek převzatý zasvěcenými bratry bylo získati vliv a bohatství, pak intrikovati a když třeba, tak bojovati pro rozšíření johanitského dogmatu. Říkalo se jim:

»Vizte jak se dnes smlouvá o papežství a řevnící monarchie, jak se navzájem kupují a popichují a zítra možná, že se navzájem zničí. Vše to bude dědictvím chrámu, brzy nás svět bude prositi o krále a papeže. Budeme rovnováhou vesmíru a rozhodčími pánů světa.«

Templáři měli dvě nauky, jednu skrytou vyhrazenou mistrům, j ohanitskou a druhou veřejnou »římsko-katolickou«. Tak klamali své odpůrce, kteří je chtěli potlačiti. Johanitství adeptů vedlo brzy k mystickému panteismu a konečné k modlářství přírody a ke každé zjevené dogma nenávidějící kabbale gnostiků. Aby rychleji pokračovali a získali přívrženců oddali se smutku pro zapomenutý a naději pro budoucí kult, slibujíce všem svobodu svědomí a novou pravověrnost, souhrn to všech pronásledovaných věr. Došli až k pnklonění se k panteistickému symbolismu a k černomagickému velmistru a k usnadnění svého odpadlictví od církve, jež je již předem odsoudila, prokazovali příšerné modle Bafometu božskou poctu, stejně jako dříve nevěrní kmenové vyzývali zlatá telata Dana a Be-thela. Před nedávném odkryté památky a vzácné dokumenty sahající až do XIII. století dokazují více než dosti naše vývody. Další důkazy jsou skryty v análech a symbolech okultního zednářství.

Postižen k smrti ve svém vlastním anarchistickém, poněvadž kacířském principu, vysnil templářský řád veliké dílo, které nemohl dokončiti poněvadž neměl pokory a osobní zdrželivosti. Templáři nedovedli ve své nevědomosti a spoléhání na sílu meče spoutati a říditi onu královnu světa, jež zove se mínění. Huguesu de Payens chyběl ostrovtip onoho pozdějšího vojenského zakladatele milice, ne méně nebezpečné králům. Templářům se nepodařilo totéž, co jesuitům.

Jejich devisou bylo získati bohatství k zakoupení světa. Získali je a v roce 1312 měli v Evropě na devět tisíc feudálních statků. Bohatství bylo však jejich zkázou; stali se nestydatými a dali průchod svému pohrdání náboženskými a sociálními institucemi, které chtěli zničiti. Je znám výrok Richarda Lvího Srdce ku knězi, jemuž dovoloval značnou důvěrnost a jenž mu kdysi pravil:

»Sire, máte tři velmi drahé dcery, které vás snaží se zničiti: ctižádost, lakomství a nemravnost.«

— Král odvětil: »Pravda, tedy je provdáme. Ctižádost dám templářům, lakomství mnichům a nemrav-nost biskupům. Souhlasem všech jsem si jist.«

Ctižádost zahubila templáře. Jejich záměry byly jasnější a jasnější a proto bylo jim čeleno. Papež Klement V. a král Filip Krásný dali pokyn Evropě a templáři chyceni v jemných sítích byli zajati, odzbrojeni a vrženi do žalářů. Nikdy nebyl státní zásah jednotnější. Svět užasl a čekalo se na odhalení procesu, jenž měl v historii nalézti takový ohlas.

Nebylo možné objasniti lidu plán templářského spiknutí, neboť by bylo nutno zasvětiti masu do tajemství mistrů. Byla vypracována žaloba z magie, udavačů a svědků bylo dosti: templáři pn svém přijetí plivali po kříži, popírali Boha, dávali velmistru nemravné polibky, vzývali měděnou hlavu s očima karbunkulovýma obcovali s černou kočkou a pářili se s ďáblicemi. Bez bázně byly tyto věci vloženy do obžalovacích spisů. Víme, jaký byl konec tohoto dramatu, je známo upálení Jaquesa de Molais a jeho druhů. Před svou smrtí organisoval a ustavil náčelník templářů »okultní zednářství«. Z hlubin svého žaláře založil velmistr čtyři velelože, v Neapoli pro východ, v Edinburgu pro západ, ve Stockholmu pro sever a v Paříži pro jih. Papež a král zemřeli brzy potom za pozoruhodných a nečekaných okolností. Squin de Florian, hlavní pomluvač řádu byl zavražděn. Ze zlomeného meče byla zhotovena dýka, a prokleté lžíce stále ještě zdily, ale jen klenutí hrobů.

Zanechme je temnotách, kam se pomsty chtivě skryli. Přichází velká revoluce, takže poznáme ještě jejich znaky a díla.

Největší magický proces v dějinách po templářích byl veden proti panně, ba téměř světici. Vytýká se církvi, že v tomto procesu sloužila nízkým citům pomsty poražené strany a bojácně se vznáší otázka, jaké klatbě sv. Stolice propadli vrazi Jeanny d'Arc. Sdělíme nejdříve těm, kteří toho nevědí, že Pierre Cauchon, nehodný biskup z Beauvais, zemřel náhle rukou Boží a že byl po smrti papežem Kalixtem IV. exkomunikován, jeho kosti byly vyhrabány z posvěcené půdy a hozeny na smetiště. Tedy nikoliv církev odsoudila a proklela Pannu Orleánskou, nýbrž špatný a odpadlý kněz.

Karel VII., jenž tuto šlechetnou dívku dal na pospas svým katům, byl od té chvíle pronásledován rukou trestající Prozřetelnosti. Zemřel hladem z bázně, aby nebyl otráven svým jediným synem. Bázeň je trestem bezectných.

Tento král žil pro kurtisánu a zadlužil k vůli ní království, jež mu zachránila panna. Našimi básníky byla opěvována kurtisána i panna, Jeanne d'Arc Voltairem, Agněs Sorel Berangerem. —

Jeanne zemřela nevinně, ale zákony proti magii postihly a potrestaly později velikého zločince. Byl to jeden z nejudatnějších pánů Karla VII., ale jeho zásluhy o stát nemohly vyrovnati počet a tíži jeho zločinů.

Vypravování o lidojedech a zlodějích dětí byly uskutečněny činy tohoto fantastického zločince a jeho historie zůstala v paměti dětí jako pohádka o Modrovousovi.

Dle portrétu v maršálském sále Versaillského musea měl Gilles de Lával, Seigneur de Raiz skutečně vous tak černý, že přecházel do modra. Byl maršálem Bretagne, udatný, poněvadž byl Francouzem, pyšný, poněvadž byl bohatým a čarodějem, poněvadž byl šílencem.

Rozpad duševních sil pána de Raiz projevil se nejprve zálibou v přepychové zbožnosti a pře-mrštěnosti. Šel jen za křižem či vlajkou, jeho kaplani byli pokryti zlatem stejně jako preláti, zástup malých, vždy bohatě oděných pážat neb chórových chlapců ho obklopoval. Denně byl jeden z těchto hochů povolán k maršálovi, ale jeho kamarádi neviděli nikdy nikoho se vraceti. Nově přibylý nahradil zmizelého, a hochům byla přísně zapovězena každá otázka po osudu zmizelého neb o něm vůbec mluviti. Maršál dal tyto hochy uzmouti chudým rodičům, které oslepil sliby a oni musili slíbiti, že se nebudou již starati o své děti, jimž pán —jak řekl — připraví skvělou budoucnost.

Ale to jest, co následovalo:

Zbožnost byla jen maskou a zástěrou odporných činů.

Šíleným přepychem zničený markýz chtěl se za každou cenu obohatiti. Alchymie vyčerpala všechny jeho poslední prameny; brzo mu chyběly půjčky lichvářů; chtěl zkusiti poslední pokusy černé magie a prostřednictvím pekla získati zlato.

Odpadlý kněz diecése Saint-Malo, Florenťan Preláti a jeho správce Sille byli jeho důvěrníky a spoluviníky.

Oženil se s mladým děvčetem ze vznešeného rodu a držel ji na svém zámku Machecoulu vlastně zajatou. Zámek měl zazděnou vížku. Řekl, že hrozí zřícením a proto se k ní nikdo nepřibližoval.

Poněvadž paní de Raiz v noci často byla svým chotěm nechána o samotě, viděla, jak červená světla vstupují a opouštějí věž.

Ze strachu před zvláštním a temným charakterem svého chotě, neodvážila se ho na to ptáti.

Na Velikonoce roku 1440 po slavnostním přijímání ve své kapli, rozloučil se maršál se zámeckou paní na Machecoulu a zvěstoval jí svůj odjezd do Svaté země. Ubohá, několik měsíců již těhotná paní neptala se na nic, tak velmi se ho obávala. Maršál jí dovolil, aby si pozvala svoji sestru, aby měla za jeho nepřítomnosti družku. Paní de Raiz použila tohoto dovolení a poslala pro ni. Gilles de Lával vsedl na koně a odejel. Paní de Raiz svěřila sestře svůj neklid a strach. Co se dělo v zámku? Proč byl pán de Raiz tak ponurý? Jaký účel měla jeho častá nepřítomnost? Co se děje s denně mizejícími chlapci? Co znamenají noční světla v zazděné věži? Tyto otázky vzbudily zvědavost obou žen nejvyšší měrou.

Však co podniknouti? Maršál výslovně zakázal, aby se kdo přibližoval k nebezpečné věži a před svým odjezdem zákaz jasně opakoval. Věž měla jisté tajné dvéře. Paní de Raiz a její sestra Anna prohledaly všechny dolejší sály, kout za koutem, kámen po kameni. Konečně v kapli za oltářem mezi směsí skulptur skrytý měděný knoflík povolil stisku ruky, kámen ustoupil a obě zvědavé mohly spatřiti první stupně schodiště.

Toto schodiště dovedlo obě ženy do zakázané věže.

V prvním patře nalezly kapli určitého druhu s obráceným křížem a černými svícemi. Na oltáři stála hrůzná socha, představující nepochybně nějakého démona.

Ve druhém patře byly kamna, retorty, palice, uhlí a dmuchadlo. Ve třetím byl temný pokoj. Bylo cítit mdlý, zapáchající vzduch, jenž přiměl obě mladé návštěvnice k návratu. Paní de Raiz shodila nějakou nádobu a cítila, že má nohy a šat vlhký těžkou, neznámou tekutinou. Na světle poznala, že je potřísněna krví.

Její sestra Anna chtěla utéci, ale zvědavost paní de Raiz byla silnější než bázeň a hrůza. Sestoupila, vzala svítilnu z pekelné kaple a vystoupila znovu do třetího poschodí: strašlivý obraz se jí otevřel. Podle stěn stály měděné nádoby opatřené daty, naplněné krví a uprostřed místnosti na černém mramorovém stole ležela mrtvola nedávno zavražděného hocha.

O jednu nádobu paní de Raiz zavadila a černá krev se vylila na červotočivou, bídnou podlahu.

Obě ženy byly polomrtvé leknutím a paní de Raiz chtěla odstraniti svědectví své nediskretnosti. Přinesla vodu a houbu, aby podlahu umyla, ale skvrna stala se jen větší a přecházela z barvy černé do červené. Najednou nastal v zámku shon, vše volá paní de Raiz a je slyšeti zřetelně strašlivá slova: »Pán se vrací!« Obě ženy se řítily se schodů, ale slyšely již v pekelné kapli hluk kroků a hlasů. Sestra Anna uprchlá na cimbuří věže, paní de Raiz sestoupila, třesouc se a viděla svého chotě ve společnosti odpadlého kněze a Prelatiho.

Gilles de Lával uchopil svoji ženu za paži a vtáhl ji beze slova do ďáblovy kaple; hned na to řekl Preláti k maršálovi:

»Vidíte, ze jest to nutné; oběť sama přišla.« — »Budiž,« odvětil maršál, »nechť započne černá mše!«

Odpadlý kněz obrací se k oltáři, pan de Raiz otevírá zásuvku skrytou v oltáři, vytahuje veliký nůž a klade je vedle téměř omdlelé své paní, jež leží na lavici při zdi kaple. Bezbožný úkon počíná.

Pan de Raiz nepodnikl totiž cesty do Jerusalema, nýbrž do Nantes, kde žil Preláti. Počínal si u tohoto lumpa jako šílenec a snažil se ho donutiti, aby mu prozradil prostředek, jakým by mohl dojíti u ďábla splnění svého dávného přání. Preláti, chtěje získati lhůty, vylíčil mu hrůzu absolutního se oddání ďáblu řka, že maršál musí mu obětovati své poslední dítě, jež násilím musí býti vyrváno z života matčina. Gilles de Lával neodpověděl, vrátil se okamžitě s florentským čarodějem a s knězem, svým důvěrníkem, na Machecoul a nalezl svoji ženu v zazděné věži. Ostatní je známo.

Na sestru Annu na cimbuří věže se zatím zapomnělo. Neodvažovala se sestoupiti, rozpustila svůj závoj a na zdař bůh jím dávala znamení zoufalství, na něž odpověděli dva rytíři, kteří s několika ozbrojenci se blížili k hradu. Byli to její dva bratří, kteří zvěděvše o domnělém odjezdu pána de Lával do Palestiny, jeli potěšiti svoji sestru. S hlukem vjeli na nádvoří; Gilles de Lával přerušil hrůzný obřad a pravil ku své paní:

»Madame, dávám vám milost; poslechnete-li mých rozkazů, nebudeme již o této věci mluviti.«

»Jděte do svých komnat, převlékněte se a půjdete se mnou do rytířské síně, kde uvítám vaše bratry. Reknete-li však slova, neb vzbudíte-li jen podezření, vrátíme se po jejich odchodu sem a budeme v černé mši pokračovati, kde jsme přestali. To znamená, že zemřete jako oběť.«

Pak se zdvihl, dovedl svou ženu ku dveřím její komnaty a šel uvítati do rytířské síně šlechtice a jejich družinu. Omluvil svou ženu, která se chystá k pozdravení svých bratrů.

Za okamžik objevila se paní de Raiz, bledá jako smrt. Gilles de Lával pohlédl na ni pánovitě.

»Nejste nemocná, sestro?« — »Nikoliv, jsou to jen následky těhotenství..« A tiše dodala: »Chce mne zabíti, zachraňte mne.«

V tom okamžiku vpadla do síně její sestra Anna, které se podařilo dostati se z věže, a volala:

»Vezměte nás sebou, zachraňte nás; tento muž jest vrah!« a ukázala na Gillesa de Lával.

Maršál svolal své lidi na pomoc, družina obou bratří kryla ženy a sáhla k meči. Poněvadž však lidé pana de Raiz viděli jeho šílenství, místo aby uposlechli, odzbrojili ho. Mezitím dosáhli paní de Raiz, její sestra a bratří visutého mostu a opustili hrad.

Druhého dne dal vévoda Jean V. oblehnouti Machecoul a Gilles de Lával, jenž nemohl se na své lidi spolehnouti, vzdal se bez odporu. Parlament Bretagne vydal na něho zatykač, označiv ho vrahem. Soudcové církve chtěli ho souditi jako kacíře, sodomitu a čaroděje. Hlasy, jež z bázně dlouho mlčely, staly se se všech stran hlasitými a žádaly zpět zmizelých dětí. Smutek a nářek panoval v provincii. Zámky Machecoul a Chantocé byly prohledány a bylo nalezeno více než dvě stě dětských koster, ostatní byly spáleny a úplně zničeny.

Gilles de Lával objevil se velmi vzpurně před svými soudci a odpověděl na formální otázku kdo je:

»Jsem Gilles de Lával, maršál Bretagne, pán de Raiz, de Machecoul, de Chantocé a mnoha jiných míst. A vy, tazatelé, kdo vy jste?« — »Jsme vašimi soudci, správci církve.« — »Vy, moji soudcové! Znám vás, pánové, svatokupci a rozkošníci, prodávající za ďábelské rozkoše svého boha. Nemluvte o soudu nade mnou; neboť jsem-li vinen, pak vy jste moji našeptávači a spoluviníky, vy, kteří jste mi dávali dobrý příklad.« — »Zanechte svých urážek a odpovídejte!« — »Raději býti pověšen, než vám odpovídati. Divím se, že vám president Bretagne dovolí, abyste něco takového znali. Jste ovšem zvědavi na poučení, abyste mohli býti obratnější, než posavad.«

Při hrozbě mučidly prchla však tato nestydatá pýcha. Před biskupem ze Saint-Brieuc a presidentem Pierrem de 1'Hópital doznal své vraždy a rouhání. Jako důvod ke krvavým lázním dětí, udal, že mu působilo úžasnou rozkoš, kterou cítil, když tato ubohá stvoření umírala. President pochyboval o pravdě těchto slov a znovu se maršála, který odvětil:

»Ach, trápíte sebe i mne touto věcí zcela zbytečně.« — »Nijak vás netrápím«, odpověděl president, »vaše vysvětlení mi nepostačuje, rád bych zvěděl čistou pravdu.« Maršál odvětil: »Neměl jsem jiného důvodu či úmyslu, než ten, který jsem udal; co chcete více? — Což jsem nedoznal dosti, aby deset tisíc lidí bylo možno pro to dáti popraviti?«

Gilles de Raiz nechtěl říci, že hledal v krvi podřezaných dětí kámen mudrců. Žádost ho hnala k těmto neslýchaným ohavnostem. Věřil nekromantům, že universálně působící životní síla bude dobyta ze spojeného působení a protipůsobení prznění přírody a vraždy. Sbíral potom blanky, které se tvořily na chladné krvi, podrobil je několika fermentacím a zkoumal výsledek ve filosofickém vejci athanoru ve spojení se solí, sírou a rtutí. Nepochybně nalezl recept v jedné staré, židovské čarodějné knize, která kdyby byla známa, postačila by k vyhubení židů na celém světe. Židovští čaroději věřili, že lidský akt plodnosti vývinem sympatie na lidský magnetismus oddané osoby přitahuje a koaguluje astrální světlo. Touto vírou byli hnáni k těmto výstřednostem, což jim Filon vytýká, dle jednoho místa z astrologa Gaffarela. Dávali své stromy štěpovati ženami, které zaváděly štěp, zatím co muž na nich se oddával nepřirozeným úkonům. Vždy setkáváme se ze stejnými ohavnostmi, kdykoli se jedná o černou magii, a duch temnoty je pramálo vynalézavý.

Gilles de Lával byl zaživa upálen na Magdalenské louce u Nantes. Směl jíti na smrt s celým svým přepychem, jakoby nádhera a přepych, které ho tak zneuctily a zničily, mohly zakrýti hanbu jeho smrti.

 

Kapitola 7. Pověra ďábla

Zjevy. — Posedlost. — Procesy proti halucinovaným. — Lidové hlupství a krutost. — O zdánlivě nevysvětlitelných zjevech.

Řekli jsme jak Církev střídmě posuzuje vše vztahující se na genia zla; učí své děti, aby se ho nebáli a doporučuje se s ním nezaměstnávati, aniž vyslovovati jeho jména. V temných dobách středověku dodal sklon chorobných představ slabomyslných hlav nesmírnou důležitost a hrozivý tvar této bytosti hodné jen zapomenutí, neboť věčně zneuznává světlo a pravdu.

Toto zdánlivé ztělesnění přízraku perversity bylo zároveň ztělesněním lidské hlouposti. Ďábel stal se strašidlem klášterů, lidská mysl se potácela strachem a zdánlivě rozumní lidé se lekali výplodů svých vlastních mozků. Zdálo se, že černá, netvárná obluda roztáhla svá netopýří křídla, aby zabránila mládí a životu zabránila přilnouti k příslibům slunce a k pokojnému záření hvězd. Tato harpyje pověry zpustošila vše svým dechem, a vše nakazila, čeho se dotkla; nebylo možno ani jísti ani píti bez obavy požití zmijích vajec, nebylo možno pohlédnouti na krásu, vždyť snad by mohla býti přeludem této příšery, zazněl-li smích, pak jako strašlivou ozvěnu byl slyšán zdánlivý chechtot tohoto věčného trýznitele, a sténal-li pláč, pak lidé slyšeli jeho výsměch slzám. Lidem se zdálo, že ďábel chová v zajetí Boha na nebesích, aby rozprostřel nad zemí rouhání a zoufalství.

Pověra spěje rychle k nejapnostem a šílenství. Nic není ubožejšího a nudnějšího než série historek o zjevech ďábla, kterými populární kronikáři magie přeplnili svoje kompilace. Petrus Venerabilis viděl ďábla nabodnouti na záchodě hlavu, jiný kronikář ho poznal v podobě kočky, jež se podobala psu a tančila jako opice, nějakému panu de Corasse posluhoval zase kobold jménem Orthon, jenž se mu zjevoval v podobě neobyčejně štíhlé a hubené svině. Mistr Guillaume Edeline, převor ze Saint-Germain des Pres, popisuje, že ho viděl »v podobě a vzezření ovce, a že se mu zdálo, že ji líbal silně pod ocas na znamení úcty a vážnosti«.

Nešťastné staré ženy na sebe žalovaly, že okusily jeho objetí. Maršál Trivulce zemřel strachem, když bojoval s ďábly, kteří prý vnikli do jeho komnaty. Na sta ubohých idiotů a šílenců, kteří doznali, že se stýkali se zloduchem, bylo upáleno a mluvilo se jen o inkubech a sukubách. Soudcové starostlivě sbírali odhalení, jež měla býti postoupena lékařům, veřejné mínění vykonávalo na ně nepřekonatelný vliv a ohled na čaroděje by vybičoval všechnu zuřivost lidu. Pronásledování šílenců učinilo šílenství nakažlivé a vášnivci se pobíjeli navzájem. Bojovalo se až k smrti, odsouzenci byli páleni pomalým a malým ohněm, nešťastníci obžalováni veřejným pobouřením z magie byli ponořováni do zmrzlé vody, aby vyzradili svoje kouzlo a spravedlnost zasahovala jen proto, aby dílo počaté slepou zuřivostí lidu dokonala hranicí.

Výpisem příběhu Gillesa de Lával dostatečně jsme ukázali, že černá magie je dokonalý a snad nejtěžší zločin. Neštěstím oné doby však bylo, že zaměňovala nemocné zločince a že trestala ty, o které se mělo starostlivé a bedlivě pečovati.

Kdy počíná a kde končí lidská zodpovědnost? Tento problém měl by zaměstnávati ctnostné vykladače lidské spravedlnosti. Caligula, syn Germanicův, zdědil všechny ctnosti svého otce. Jed, který mu byl podložen, zatemnil jeho mysl a učinil ho postrachem světa. Byl vskutku vinen, anebo jsou za jeho zločiny odpovědni oni ničemní Římané, kteří ho poslouchali, místo, aby ho uzavřeli?

Již zmíněný pater Hilarion Tissot jde ještě dále než my a vysvětluje každé svolení ku zločinu šílenstvím; bohužel vysvětluje šílenství vždy posednutím zlým duchem. Mohli bychom se však zeptati dobrého mnicha, co by řekl otci rodiny, jenž by ničemu schopného každého bídáctví vykázal z domu, při čemž by však trpěl a dokonce ho oprávnil, aby navštěvoval jeho malé děti, jim radil, je obsedával a otci odcizoval. Připustíme raději jako dobři křesťané., že ďábel — ať již je cokoliv — trýzní jen ty, kdož se mu dobrovolně oddají, a tito jsou také zodpovědní za všechny jeho možné vlivy, tak jako je opilec odpovědný za všechny spousty, které natropí ve svém opilství.

Opilství je chvilkové šílenství a šílenství je trvalé opilství, příčinou obou jest nedostatek fosforu v mozkových nervech, který ničí naši světelnou rovnováhu a olupuje duši o přesnost jejího nástroje. Duchovní i osobní duše podobá se pak Mojžíši, jenž v plénkách a v kolébce z proutí byl přenechán vodám Nilu; jest odnesena fluidickou i hmotnou světovou duší, tajuplnými vodami nad kterými se vznášel dech Elohimů, než božské slovo proneslo ona zářivá slova: »Budiž světlo!«

Duše světa jest silou vždy směřující k rovnováze. Vůle musí překonati sílu, aneb síla překoná vůli. Každý nedokonalý život svíjí se jako obludnost a jest vždy nucen ssáti do sebe plody intelektuel-ních potratů. Proto pociťují šílenci a halucinovaní neodolatelný pud po zničení a smrti. Zničení zdá se jím hodnotou a nechtějí zemříti sami, byli by šťastni, kdyby viděli i ostatní umírati. Cítí, že život uniká, svědomí pálí a že jsou hnáni k zoufalství. Jejich existence není ničím než předtucha smrti a trýzeň pekelná.

Jeden slyší pánovitý hlas rozkazující mu usmrtiti svého synka v kolébce, bojuje, pláče, sténá, ale konečně vezme sekyru a dítě zabije. Jiný — a stalo se to nedávno —jest pronásledován hlasy, žádajícími si srdce, zabíjí své rodiče, trhá jim prsa a hryže jejich vyňatá srdce. Kdo oddává se špatnému jednání, platí závdavek zničení a nepředvídá k jakým koncům ho tento nebezpečný obchod dovede.

Bytí jest podstata a život. Život se projevuje a trvá rovnováhou; rovnováha jest tudíž zákonem nesmrtelnosti. Svědomí jest citem rovnováhy a rovnováha jest důsledností a spravedlností. Každý výstřelek — není-li smrtelným — se opravuje výstřelkem opačným. To jest odvěký zákon zpětného působení; vybočí-li však výstřelek z každé rovnováhy, pak se ztrácí v nejzazších temnotách a stává se věčnou smrtí.

Duše světa strhává vše, co jí neodporuje smyslem a důvodem vyrovnaných sil, závratí astrálního pohybu. Kdekoliv se projeví, nedokonalý a netvárný život dává přikvačiti svým silám, aby ho zničily, stejně jako životní síly snaží se odstraniti neduh. Odtud atmosférické poruchy při jistých nemocech, odtud kolotání nábytku, vznášení se, házení kamením, napjetí vzduchu, jež ve vzdálenosti dává vznikati hmatatelným obrazům rukou neb nohou. Jest to příroda, spěchající zničiti rakovinu, uzavříti otevřenou ránu, dokonati smrt vampyrovou, aby mu dala znovu život.

Spontánní pohyby nepohyblivých věcí mohou býti pouze silami, které magnetisují zemi. Duch, to jest myšlenka, nezdvihne ničeho bez páky. Kdyby tomu bylo jinak, pak téměř nekonečná práce přírody k vytvoření a zdokonalení orgánů by byla bezpředmětnou. Kdyby mohl duch oproštěný od smyslů donutiti hmotu dle libosti k poslušnosti, pak by se nám velicí mrtví zjevovali aspoň pohyby harmonickými a pravidelnými. Místo toho vidíme vždy jen pohyby nesouvislé a horečnaté, vznikající kolem nemocných, inteligentních a rozmanitých bytostí. Tyto bytosti jsou zkaženými magnety dávající těkati duši země. Nachází-li se duše země následkem výbuchu takovýchto bytostí v horečném šílenství, pak trpí sama krisí v prudkých otřesech.

Jistí lidé chtějící působiti vážně mají v sobě velmi mnoho dětského. Tak připisuje ku příkladu Markýz de Mirville ďáblu všechny nevysvětlitelné jevy. Ale, milý pane, kdyby měl ďábel moc, zvrátiti přirozený řád, zdaž by nezvrátil vše najednou? Pn charakteru, jaký mu připisujete jistě by se příliš nezdráhal. — Oh! odpovíte, moc boží mu klade odpor! — Zvolna: moc boží klade mu odpor, neb nikoliv. Činí-li tak, pak je ďábel bezmocný, ne-li, pak ďábel jest vládcem. Pan de Mirville nám řekne, že Bůh to jen mírně dopouští. Stačí to již, aby ubozí lidé byli klamáni, stačí to, aby se pomátly jejich mozky, které jak známo, jsou dosti solidní. Pak jest to ďábel, jenž jest pánem a Bůh byl by... Avšak nedomyslíme konec věty; pokračovati by bylo rouháním.

Nelze porozuměti harmonii bytí, jež se dělí na řady, jak řekl tak případně onen slavný šílenec Fournierův. Slovem působí duch na duchy. Hmota přijímá vjemy ducha a spojuje se s ním prostřednictvím dokonalého organismu. Harmonie tvarů souhlasí s harmonií ideí, společný prostředník jest světlo, světlo, které jest duch a život, souhrn barev, souzvuk stínů, harmonie tvarů, světlo, jehož, vibrace jsou živou matematikou. Temnota však a její fantastická zrcadlení, fosforeskující přízraky spánku, ztracená slova horečnatých záchvatů, to vše ničeho netvoři, ničeho neuskutečňuje, zkrátka to vůbec nemá existence; jsou to předpeklí života, výpary astrální opilosti, jsou to nervosní mžitky unavených očí. Následovati takových zdání jest jíti slepou uličkou, věřiti v tyto vidiny, znamená vzývati smrt. Příroda sama toto hlásá!

»Točící stolky« píší nesouvislosti a urážky, jsou nejnižšími ozvěnami myšlenek, nejabsurd-nější a nejanarchističtějšími sny, slovy, jichž používá nejnižší chátra k vyjádření svého pohrdání. Právě jsme dočetli knihu barona von Guldenstubbeho, jenž tvrdí, že se stýká písemně s druhým světem.

 

3. Tvorenie a uskutočnenie dogiem << 4. Mágia a kultúra