PhDr. Jan Kefer
(1906-1941)
Český spisovateľ, člen spoločnosti českých hermetikov Universalie,
redaktor a rektor na Slobodnej škole vied hermetických

Syntetická magie

Definicie magického,
Mágie její podstata a problémy

Časť prvá - Základy hermetizmu

(...vydalo nakladateľstvo Trigon v Prahe 1991, vydanie druhé...)"

..."pod  povrchem  plynulých dějů  svých  dní  a  nocí,  tušíme  nezměnitelnou skutečnost,  pod  příkrovem  událostí  svých  životů  a  svých  smrtí  tušíme nezměnitelnou  pravdu. Vnímáme svět a věříme, že mu rozumíme,  avšak naše životní  zkušenost  se  podobá  víře  divocha  v jeho  fetiš"...

 

§ 1. Filosofie kultury

Na  cestách,  kterými  kráčel  člověk  od  chvíle,  kdy  si  uvědomil  svoje  bytí, slunce  poznávacích  schopností  mu  vrhalo  vstříc  nádherné  obrazy  divů  a příčin A život, naplněný zázraky kroužícími kolem něho, vedl ho k využití příčin všech dějů, ať již duchovních, přírodních, hospodářských nebo sociálních a tak vytvořil nový zázrak ozařující v nesčetných změnách dějiny země, zázrak, který nazýváme kulturou . Kultura, jako souhrn vědy, umění a náboženství, vedla národy všech věků k jednomu společnému cíli, k povznesení a př iblížení člověka k metafysickému ideálu, k duši přírody. Tento  vznešený cíl lidského bytí byl  hledán  nesčíslnými  cestami.  První poutník  za  slávou  života  vykročil  již  v oné  době,  kdy  první  lidská  noha spočinula na tomto světě, kdy první ruka, zaslíbená již královskému žezlu, svírala ještě neumělý kyj. Již tehdy se zraky poutníka obracely k nebesům, k oné věčnosti, již věčně dobývati jest jeho úkolem...

Zda tušil poutník, když jeho oči kalily slzy a hruď se svírala bolestí, které mu jeho cesta přinášela, že tehdy jest svému ideálu nejblíže? Klesaje  pod  křížem bolesti  a  pije  vodu  svých  hořkých  slz,  korunoval  se poutník  diadémem  králů  a  uloupil  nebesům  dny  bez  konce,  byť  i  život unikal z jeho sevřených rtů. Pozorovací, chápající a vytvářející činnost  člověka  nerostla  geometrickou řadou.  Nové  poznatky  zatlačovaly  starší  z jeho  vědomí.  Pozorovatel  stál na obvodu  kola,  které  se  zvolna  otáčelo  v prodlevách  prostoru  a  času,  Každá doba  umožňovala  člověku  pohled  pouze  na  jeden  úsek,  pouze  na jednu výseč  onoho  obzoru  zaujímajícího  v sobě  plnost  vesmíru.  Každá  doba  má podstatně  svůj  obzor  poznání,  svoji  vlastní  moudrost  a  bohovědu. Staré neodumírá  přežitím,  nýbrž  zájmem  člověka  jiné  doby  zaostřeným  na  jiné otázky.

Ve vývoji světových dějů, neosobně poznávaném, lze chápati pokrok pouze z osobního hlediska jednotlivé doby. Následnost  dějin  možno  přirovnati  k proudu,  jenž  stále  a  stále  unáší vpřed nové a nové přívaly dějů. Avšak v hlubinách proudu, na samém dně, je  tišina,  která  pohlcuje  vždy  nové  atomy  po sobě  následujících  přívalů. Udržuje  je  v sobě,  váže  je  klidem  a  zabraňuje,  aby  je  proud  odehnal s ostatními  atomy  do  moře  věčnosti.  Každá  vlna platí  svoji  daň  těmto hlubinám. Hlubiny vod udržují věrné zrcadlo všeho, co ve vyšších polohách proběhlo proudem. Obdobně se děje i v proudu lidských osudů. Hluboko  pod přívaly  dnů, pod bouřemi  politických  a  třídních  bojů, budujících  a  ničících  kultury,  je  skryta  hlubina, ve které je obsaženo ve stavu drobnohledné analogie vše, co prošlo mozkem   lidstva.V těchto hlubinách se váží k sobě atomy a odlesky dějů obsahujících podstatu života celého lidstva.

Každá kultura dle přírodního zákona tlaku a protitlaku bojuje o své místo na  slunci.  Nový  směr  vždy  vítězí  a  jakmile  se  zmocnil  vlády  nad  dušemi, odstraňuje, nebo alespoň pozměňuje zbytky svých předchůdců. Pohlížíme-li však synteticky na vítěznou i poraženou kulturu, poznáváme, že obě se lišily od sebe pouze hlediskem. Na povrchu společenských dějů zápasí tedy pouhá hlediska zapomínající na jádro, které je stejné ve všem, neboť vykvetlo pod tímže sluncem a přijalo do sebe paprsky pouze jediného světelného zdroje. Snem člověka toužícího poznati více než duhový povrch času, snem tím palčivějším tomu, kdo nevidí ještě přístavu naplnění, jest touha po syntéze. Syntéza dění tkví však v hlubinách.

 

§ 2. Touha po syntéze

„Žijeme  uprostřed  přírody  a  přece  jsme  jí  cizí.  Ona  neustále  mluví  k nám, avšak nikdy nám neprozradí svého tajemství. Neustále na ni působíme a přece se vždy  vymyká   naší   moci.   Zdá   se,   že   směřuje   výhradně   k vytvoření individuality a přece nijak nešetří jednotlivce. Stále  buduje  a stále  ničí,  stále myslila  a  dosud  myslí,  avšak  nikoliv  jako  člověk,  nýbrž  jako  příroda.  Jest hotova, přece však nikdy není dokončena. Skrývá se pod tisíci jmény a přece jest vždy tatáž.“ (Goethe)

Pod  povrchem  plynulých  dějů  svých  dní  a  nocí,  tušíme  nezměnitelnou skutečnost,  pod  příkrovem  událostí  svých  životů  a  svých  smrtí  tušíme nezměnitelnou  pravdu.  Vnímáme  svět  a  věříme,  že  mu  rozumíme,  avšak naše  životní  zkušenost  se  podobá  víře  divocha  v jeho  fetiš.  Tato  víra  nás však zklamává ve chvílích, kdy se toho nejméně nadějeme. Bojíme se však vniknouti pochybností do sítí, které jsme upředli svému názoru. Jest  jisto,  že daleké  obzory  hvězd,  řád  a  pravidelnost  jejich  oběhů,  jsou projevem  jediné  skutečnosti,  jejíž  projevem  jest  i  život  se  svým  zrozením, květem a smrtí. Jaká jest tato skutečnost?

Jsou jevy přírody a života projevem rozumových zákonů, jsou záměrným vývojem a pokrokem, aneb jsou jen následnostmi nahodilých, slepých sil, do jejichž chvění  svojí  usuzovací  schopností  vkládáme  sebe  a  svůj  smysl  pro zákon a řád? Lidský  duch  ve  svých  nejistotách  se  utíká  k dvojí  odpovědi,  jež nemůže býti řešením, nýbrž pouze tušením, což však nebrání, aby jejich spor nebyl urputný. Veškerá  příroda  oživená  i  neoživená  jest  projevem  veliké, nadpomyslné Inteligence,  nepochopitelné  rozumu,  která  však  se  nám  zjevuje  ze  svých projevů, Inteligence nekonečné, ke které se člověk může utéci v plášti víry a dětské odevzdanosti. A tomuto názoru zní jako doprovod krásné a utěšující věštby náboženských svatyň: Vesmíry se promění v luhy, na kterých rostou květy bytí  pod paprsky boží  lásky, smrt  jest  pouze  přechodem  do  bytí jasnějšího a dokonalejšího, vše jest podřízeno harmonii a trvá také jedině jí.

Veškerá  příroda  jest  pouhým  souhrnem  sil  a  mimo  tyto  síly,  kterým z lidského  hlediska  říkáme  zákony,  neexistují  bytosti  duchové,  tím  méně jakýkoli bůh; člověk jest pouhým silovým nábojem, jenž se rve o prodloužení existence zauzlin svých nervů, které mu umožňují chápati sebe i bytí mimo něho. Život  jest  již  smrtí,  jest  nesen  neustálými  protiklady,  jeho  duše  jest pouze slepá vášeň a touha po uspokojení tělesných pudů, světová dění jsou bojem slepých sil. Osmělí-li se člověk pohlédnouti k nebesům, tu pocítí jen mrazivý  dech  mrtvých  prostorů,  aneb  výheň  sluncí  ničících  světy  a  jejich civilisace. Spor  těchto  názorů  doléhá  na  člověka  takovou  silou  a  plní  jeho  duši takovým zmatkem, že nedoufá již v pravdu, touží již jen po jistotě, která by umrtvila jeho  metafysické  vidiny.  A  rozhodne-li  se  již  pro  některý  názor, přimkne se k němu celým svým bytím, fanaticky potlačuje ohlas  druhého, který se plíží do jeho duše jako stín. Člověk se ohluší pocitem jakési jistoty, avšak pravda a skutečnost jest mu vzdálenější, než kdy jindy byla a všechny jevy světa existují dále samy o sobě, svým vlastním řádem, ať již nad nimi budujeme nadstavbu utěšující víry, či bezmocného zoufalství. Těchto  důsledků  jest  si  každý  člověk vědom,  i  když  nikoliv  zjevně,  tedy aspoň v podvědomí své duše.
Věda  tuto  otázku  odstranila  z okruhu  svého  badání.  Domnívá se ,že problém rozřešila, když ho popřela.

„Víme, že něco jest, ale nevíme p r o č to jest.“
„Víme, že člověk existuje, víme jak existuje, ale nevíme p r o č .“

Takové jest poslední slovo vědy a její filosofie. Jest  možné,  že  existují  lidé  tak  povrchní,  že  jim  toto  řešení  dostačuje. Avšak  jsou  i  lidé,  které  plní nadšením  „hvězdné  nebe  nad  námi  a  mravní zákon v nás“,skutečnost ,před   kterou se dovedl pokořiti i chladný, filosofický mozek Kantův a kteří dovedou užíti usuzovací schopnosti mozku, logiky, která také existuje. Těmto jedincům tane na hranicích názorů sen o skutečnosti, která není zakryta jevy a jejich mnohoznačnými výklady, sen o skutečnosti, kteroulze  pochopiti a tímto pochopením se jíizmocniti. Ať tento sen jest nazýván jakkoliv, již pouhou touhou tohoto snu ocitá se člověk před stopou nejaristokratičtějšího projevu lidského ducha, který není vědou, ani uměním a dokonce již nikoliv náboženstvím, který jest pokusem a snad i pochopením naprosté skutečnosti.

Tímto projevem jest kodifikována touha po syntéze,  železná  logika analogie, kterou se dle příkladu starých mudrců nebojíme nazvati magií .

 

§ 3. Hermetismus jako pokus o syntézu

Z touhy  po  syntéze,  která  proniká  z každého  srdce,  jemuž  nepostačuje současná  civilisace  a  kultura,  vzniká  v podvědomí  převládajícího  směru filosofický směr, který se pokouší překlenouti propast mezi jednotlivými jevy a  jednotným  světovým  názorem.  Tento  směr  nemohl  zůstati  záležitostí soukromou,  nýbrž  organisuje  se  jako  samostatná  nauka,  jež  se  snaží vyplniti  mezery  mezi  jevy  vědecky  prokázanými  a  zkoumanými,  zavedením doplňujících hypotéz, které pracují s jevy, vlivy a silami, které vědou nejsou dosud  uznané,  jichž  příčiny  jsou  lidským  smyslům  posud  skryty.  Jsou  to většinou  pochody  života  v přírodě  a  v lidské  duši.  Zkoumání  takovýchto skrytých sil po stránce teoretické nazýváme okultismem. Pokud člověk chce záměrně  pracovati  s těmito  silami  a  jimi  působiti  prakticky,  dává  vznik magii.  Oba  tyto  obory  budujíce  syntézu  opírají  se  o  výsledky  zkoumání vědeckého, avšak tam, kde principy jeho nestačí, zavádějí nové. Mluvíme-li tedy  o  jevech  okultních ,  to  jest  skrytých,  dosud  všeobecně  a  oficielně neznámých a neuznávaných, mluvíme o teoretické části věd hermetických. Využití těchto jevů, shrnutých v nauku teoretickou, zvanou okultismus, na poli praktickém nazýváme m a g i í . Syntézu okultismu a magie, to jest teorie a prakse, nazýváme pak hermetismem.

Dělí se nám tedy  hermetismus zahrnující okultní  teorii i praksi, jehož jméno jest odvozeno od Herma, egyptského boha měsíce Thota, legendárního tvůrce prvního pokusu o nábožensko-filosofickou syntézu tak  zvané „Smaragdové desky“, na dvě hlavní části:

a) Okultismus - čili nauku o tajném, skrytém, nezpopularisovaném, jež obsahuje  hypotézy,  názory a dogma hermetismu, získané metodou analyzy, analogie a syntézy.

b) Magii - jež jest praktickou částí hermetického systému.

Poněvadž   veškerý   hermetismus   zasahuje   do   nejzazších  sfér   lidské chápavosti,  jest  toto  jeho  základní  rozdělení  důležitým  základem,  jenž usnadňuje přehled v nekonečné spleti tézí, alegorií, obrazů, teorií a praktik, které v sobě zahrnuje. Věda, která se omezuje na zkoumání jevů, více nebo méně smyslových, úměrných chápavosti své doby, nepotřebuje analogickou metodu, která jest význačná pro hermetismus a kterou i ona sama používá, zvláště zdůrazňovati. Veškerá konstrukce hermetických věd vychází ze dvou základních zákonů obsažených již v proslulé Smaragdové desce Hermově:

l. Zákona analogie
a
2. Zákona syntézy

Zákonem  syntézy  slučuje  hermetik  jednotlivé  jevy,  účinky  a  projevová torsa sobě příbuzná v pojmový celek, aby došel k příčinné síle jedné úrovně. Dle zákona o analogiích dedukuje pak na analogický projev v úrovni druhé, ať již příčinné nebo výsledné.Na rozdíl od vědeckých metod naší doby, které vycházejí z analysy, kdežto syntéza a analogie slouží pouze  jakožto  vedlejší  metody  kontrolní,  pokládá hermetismus poslední dvě za základní a analysou pouze ověřuje svoji práci.

 

§ 4. Přehled hermetismu

Hermetické nauky zabývají se skrytými příčinami věcí a viditelných jevů, které zapřičiňují činnost zevnějších přírodních zákonů, které se snaží věda definovati  a využíti.  Možno  je  děliti,  jak  již  výše  bylo  řečeno,  na  nauky teoretické a praktické. Do teoretické oblasti   hermetismu   patří   okultní    filosofie,    dále teoreticko-filosofická část astrologie, alchymie a hermetického lékařství. Druhou  oblastí  hermetismu  jest  ona  část,  ve  které  filosoficko-okultní poznatky jsou pokusně aplikovány na praksi. Tato prakse se děje za účelem potvrzení  filosofických  názorů  hermetických,  nebo  za  účelem  působení  na přírodu samotnou  a  usměrňování  jejich  projevů  v úrovni  hmotné,  aneb k předvídání určitých událostí, jež jsou podmíněny během předem známých přírodních  pochodů.  Podle  oboru  možno  rozděliti  tuto  druhou  praktickou část  hermetismu,  kterou  jsme  synteticky  nazvali  magií,  na  magii  vlastní, astrologii a vědy divinační, alchymii a hermetické lékařství.

A.Magie a její  teurgická  část  je  v principu  působením  na  přírodu  na podkladě zákona o analogii a sice s hlediska operatérova způsobem aktivním nebo pasivním. Aktivní způsob působení jest též nazýván mnohdy teurgií , kteréžto slovo značilo ve starověku vyvolávání duchů, larev, andělů, démonů a bohů. V principu neběží o nic jiného, než o usměrnění určitých astrálních jevů  podle  vůle  operatérovy  cestou  aktivní,  aby  působily  ať  již  na  úrovni hmotné,  či  na  mentální  úrovni  nějakého  individua.  K tomuto  aktivnímu teurgicko-magickému  působení  používá  praktický  hermetismus  různých prostředků,  ať  již  síly  určitých  jmen,  jež  jsouce  uznávány  a  uctívány dlouhou dobu mnoha jedinci, nabývají podle okultních zásad určité moci a síly  v astrální  pláni  (magie  slova,  písma,  barvy  a  tónu),  nebo  využitím  tak zvaných  zpětných  odrazů.  Podle  hermetické  filosofie  zrcadlí  se  na  astrální pláni,  aneb  v astrálním  světle,  jež  bytuje  souběžně  s přírodou  viditelnou, některé  fysické  úkony  a  jsouce  působením  na  hmotné  úrovni  zapříčiněny
v astrálnu, mohou býti opět zvráceny k působení ve fysickém světě, jež jest cílem  této  zpětné  operace.  Jednou  z nejhlavnějších  partií  této  hermetické aktivní  teurgie  jest  na  příklad  magie  sexuální.  Druhý  případ,  jenž  jedná  o pasivním,  trpném  působení  magickém,  nazývá  se  m y s t i k o u .  Mystik,  dle hermetické  filosofie,  je  operatérem  receptivním,  cíle  jeho  snažení  jsou usměrněny  k jeho  vlastní  individualitě.  Základní  větou,  která  zdůvodňuje nauky mystických škol, jest ona, jež učí, že Bůh, jenž je všudypřítomný a jenž  jest  zároveň  vším,  jest  obsažen  i  v našem  těle,  jak  fysickém  tak  i duchovním a že jsme tudíž částicí tohoto Boha a v přeneseném slova smyslu bohem  samým.  Jak  vidno,  není  pasivní  cesta  mystická  ničím  jiným,  než obdobou zteoretisovaného a praktického náboženství, pomáhajíc si pojmem Boha, ovšem jen takovým, jaký jest lidskému mozku pochopitelným, kdežto aktivní  způsob  hermetické  prakse  spokojuje  se  pouze  jevem  rozumově zjistitelným  a  případně  i  subjektivním,  platícím  pouze  pro  určitý  čas  a prostor. Mystik tentýž subjektivní zážitek pokládá za zásah nadpřirozena a přisuzuje mu objektivní platnost.

B. Druhým oddílem pokusných hermetických nauk je astrologie , kterou podle účelů, jimž slouží, možno děliti na astrologii analogickou, influenční a divinační.  V principu  učí  astrologie,  že  z vesmírových  těles  (hvězd)  vyvěrají určité  speciální  vlivy  na  naši  zemi,  které  se  u  rozdílných  individuí  a  věcí projevují  různými  přesně  definovatelnými  účinky.  Druhou  základní  větou astrologickou  jest  zákon  o  makrokosmu  a  mikrokosmu,  jenž  je  v zásadě obměnou moderních  teorií molekulárních, atomických,  ionických a elektronických, aplikovaných na makrokosmos a mikrokosmos. Tento zákon dle Hermovy „Smaragdové desky“ učí, že pohyby planet a hvězd, to jest stálic a oběžnic,  jejich  dráha  a  jejich  přitažlivé  síly  jsou  v malém  opakovány  ve hmotě.  Z této nauky  astrologie  analogické  vyplývá  astrologie  influenční, která precisuje vlivy jednotlivých planet, jejich drah a pohybů, na mikrokosmos, to jest člověka a hmotu na zemi. Zákony analogické astrologie jsou  jedním  z nejdůležitějších  činitelů,  s nimiž  se  počítá  při  hermetické praksi. Vycházeje  z těchto  dvou druhů,  dospěl  astrolog  k nauce  divinační, umožňující předvídání určitých skutečností na zemi a na úrovni mentální, protože si  mohl předem propočítati pohyby těles makrokosmických v určitém  budoucím  okamžiku.  Znaje  jejich  účinky  na  zemi,  předvídá předem určité skutečnosti. Méně dokonalé jsou již ostatní nauky divinační, mezi něž patří zejména cheiromantie, geomantie, pyromantie, hydromantie.

  
C.Třetí velikou částí pokusného hermetismu je alchymie. Podle hermetické filosofie jest zdůvodněna  analogií   nejušlechtilejšího  druhu hmoty,  jako  na  pláni astrální  je  zdůvodněna  existence  Boha.  Tuto  hmotu, alchymisty zvanou pralátkou, možno vyrobiti zušlechťováním a upravováním různých  normálních přírodních  látek  za  spolupůsobení  příčin  skrytých, astrálních.  Zatím  co  se  magie  obrací  v první  řadě  k člověku,  platí  hlavní zájem alchymie neorganické hmotě, kterou chce uvésti do původního stavu prahmoty,  která  jest  schopna  zroditi  kov  nebo  látku,  kterou  si  alchymista žádá.

D. Čtvrtým  oddílem  praktického  hermetismu  je  hermetické  lékařství, které, na rozdíl od lékařství   moderního, pracuje se všemi činiteli vymezenými zákony okultními a užívá jich při léčení současně s normálními prostředky,  kterými  pracuje  lékařství  moderní.  Hermetické  lékařství  již  při diagnose zkoumá astrologické vlivy působící dobře nebo  neblaze na nemocného, definuje jeho  povahu  podle  zásad  hermetických  pouček  a volí léky,  jež  vedle  své  normální  chemické  působnosti  jsou  ještě  v souhlase  se zákony hermetickými. Hermetický lékař neváhá  užíti  k léčení analogických prostředků,  jež  daly vznik  tak  zvané  mumiální  lečbě, ba ani magie a teurgie není opomíjena.

Mimo  zmíněné  obory  patří  do  hermetismu  ještě  mnoho  jiných,  které vznikají  kombinací  několika  oborů  vyjmenovaných,  aneb  přímým  zásahem hermetických nauk do jiných odvětví lidských činností. Tak   může hermetismus zasahovati do bohosloví, astronomie, chemie, biologie, psychologie, umění a podobně. Kombinací hermetismu a jiného oboru nauk, věd  a  umění  vznikají  nové  nauky  syntetické, jež dávají podnět k novému směru badání, jenž pokud je posuzován rozumově a v duchu přísné vědecké práce, přináší velmi mnoho kladného, co jest schopno obohatiti filosofický názor na světové dění.

Časť prvá - Základy hermetizmu >> Časť druhá - oklultizmus a mágia