PhDr. Jan Kefer
(1906-1941)
Český spisovateľ, člen spoločnosti českých hermetikov Universalie,
redaktor a rektor na Slobodnej škole vied hermetických

Syntetická magie

Definicie magického,
Mágie její podstata a problémy

Časť druhá - Okultizmus a mágia

(...vydalo nakladateľstvo Trigon v Prahe 1991, vydanie druhé...)"

..."pod  povrchem  plynulých dějů  svých  dní  a  nocí,  tušíme  nezměnitelnou skutečnost,  pod  příkrovem  událostí  svých  životů  a  svých  smrtí  tušíme nezměnitelnou  pravdu. Vnímáme svět a věříme, že mu rozumíme,  avšak naše životní  zkušenost  se  podobá  víře  divocha  v jeho  fetiš"...

 

§ 5. Okultismus

Snahy o syntézu  nemohly  zůstati  neurčitou  touhou  a  mosaikovitým poznáním. Pořádající princip lidského rozumu zasáhl i na tomto poli a tak teoretické snahy o syntézu tvoří ponenáhlu soustavu, která vědomě navazuje na tradici. Snaha vytvořiti most mezi „já“ a „nejá“ žije v každé době a jest jen zcela logické, že okultismus doby jedné navazuje na snahy doby minulé. Výměry okultismu, jako soustavy nauk „skrytého“ nebo „tajeného", procházely, jako vše, rozmanitými aspekty  lidské  inteligence. V moderních snahách o definici jeví se ve třech aspektech: s hlediska citově-mystického, suverénně-intelektuálního a objektivního.

Příkladem prvního aspektu jest definice antroposofa Liebstoeckla:

„Tajnými vědami rozumí se obecně ono poznání světa, země a lidí, které se děje „tajemným“ způsobem, ale i takové, které až do určité doby jest vědomě jako tajné udržováno.  „Tajemné  vědy“  (okultismus)  jsou  pouze  jednotlivé  větve  souborného tajeného vědění a neobsahují pouze teorie, ale i použití náhledů obvykle skrytých. Tajemství všech tajemství záleží v jádru já, člověka: toto jádro je nositel vědomí a věčná součást lidské bytnosti. Toto vědomí může býti rozšířeno z nitra na svět a zde je jádro nových  kultur. Mezi zrozením a smrtí jest říše možnosti, moře sil, pocitů a myšlenek.“

Příkladem druhého aspektu suverénně-intelektuálního jest charakteristika Elifáse Léviho:

„Okultní  vědy  dávají  jediné  jistotu,  protože  béřou  za  základy  skutečnosti  a nikoliv sny. Tyto okultní vědy jsou tři: Kabbala, Magie a Hermetismus. Kabbala,  neboli  tradiční  věda  Hebrejců,  mohla  by  se  nazývati  matematikou lidské  myšlenky.  Toť  algebra  víry.  Řeší  všechny  problémy  duše  jako rovnice, vylučujíc neznámé. Podává ideím čistotu a nezvratnou přesnost počtu; její výsledky jsou   duchu   neomylností   (relativnou   ovšem   ve   sféře lidských   vědomostí) a hlubokým mírem srdci.

Magie, neboli  věda magů, měla ve  starověku  představitele žáky a snad  mistry Zoroastrovy. Toť poznání tajných a zvláštních zákonů přírody, které působí skryté síly,  magnety,  nechť  přirozené,  nechť umělé, jež  mohou  existovati i mimo říše kovové. Jedním  slovem a abychom užili moderního výrazu: magie  jest věda všeobecného magnetismu.

Hermetismus je věda přírody, ztajená v hieroglyfech a symbolech starého světa. Toť pátrání  po  principu  života,  spojené  se  snem  (pro ty,  kteří  k tomu  nedošli) o vyvršení  velikého Díla, rozplozování ohně přírodního a božského, který tvoří a obrozuje bytosti skrze člověka.“

Dr. Eliáš  definuje  okultismus  objektivně a proto také velmi  přesně. Okultismus jest podle jeho názoru „věda utajeného, souhrn  poznatků skrytých buď ještě  v transcendentnu,  nebo  těch,  jež  se  pravidelně  vymykají posudku a důkazným prostředkům materiálních věd.“ Okultismus jest téměř vždy pokládán za nauku tradiční a také moderní okultisté vědomě navazují na odkazy starověkých civilisací. Antický okultismus dle dra Encausse byl souborem čtyř syntetických nauk:

a)  Vědy o zrození síly  (fysiogonie )  zabývající  se  studiem  všeobecné  síly v jejich životních projevech.
b)  Vědy o zrození člověka(androgonie ),  jež  studovala  onu  jedinou  sílu v lidských projevech.
c)  Vědy o zrození vesmíru  (kosmogonie ),  jež  byla  studiem  síly  v jejích projevech astrálních.
d)  Vědy o zrození boha  (theogonie ),  jež  zaměstnávala  se  studiem  síly v její bytnosti a v praktickém užití objevených principů.

Toto rozdělení můžeme stopovati v dílech jen velmi inteligentních autorů. Daleko populárnější rozdělení starověkého okultismu jest ono, jež stanoví za jeho složky:

1.  Alchymii - neboli studium sil a bytostí elementárních.
2.  Magii - čili souhrn a teoretické studium sil astrálních.
3.  Psychurgii -neboli studium skrytých sil lidských.
4.  Theurgii -neboli studium sil božských.

Taková byla dosavadní  třídění  okultismu. Poněvadž  výslovně  pokládáme okultismus za teoretický pokus o syntezu dění, zdá se nám třídění Lasenicovo  s hlediska moderního  okultismu  nejpřijatelnější. Dle tohoto třídění tvoří soubor okultismu následující odvětví:

1.  Okultní historie - jednající o syntéze světů, ras, dějin písma a jazyka.
2.  Okultní uranografie - jednající o dynamických vztazích nebeských těles a o genesi jejich emanací.
3.  Okultní  filosofie -  zahrnující  v sobě  kabbalu,  studium  Svatých  Písem, posvátných textů, démonologie a angelologie.
4.  Metapsychika -  zkoumající  stavy  ducha  a  duše  a  jejich  sensibilisace, skryté jevy v poesii, umění a estetice.
5.  Metafysika - studující skryté síly přírody, jejich lokalisace a zákony.
6.  Teoretická  nauka  o  magii -  jednající  o  dogmatu  a  rituálu  magie  a  o projekci myšlenky ve vůli a čin.

Jak  patrno,  jest  okultismus  velmi  rozsáhlý  obor  lidského  myšlení  a zasluhuje si pozornosti již proto, že jeho analogická metoda vede myšlenku k velmi  zajímavým  kombinacím  a  někdy  i  k samé  genialitě. Objektivnímu pohledu  na okultismus vadí ovšem předsudek  zaměňující okultismus s lidovým  spiritismem  a s primitivními  pozůstatky  animického  názoru světového. Nutno  doznati,  že  tento  skeptický  náhled  na  snahy  okultismu vyvolali z větší části jeho přívrženci svojí nekritičností a fantastikou, prostou jakékoliv logiky. Ve většině případů okultních prací, pokud jsou publikovány obyčejně s příchutí sensace, platí známá slova Dessoirova, že tam. kde se okultismus chlubí rozřešením, staví psychologii (a vědám vůbec) pouze otázku. Avšak i kdyby okultismus nečinil nic jiného, než předkládal vědám k řešení problémy, jest jeho existence oprávněna a pro kulturní vývoj lidstva nutna.

Zůstává tedy okultismus moderní vědě „tajnou vědou“, naukou o skrytém neznámém,   nepřístupném   obyčejné   zkušenosti,   pochybnou   vědou    o domnělých  tajemných  silách  a  jevech  v přírodě  a  lidském  duchu,  jež  chce cestou  pokusnou  vypátrati  „nadpřirozené“,  při  čemž  se  nekriticky  spojuje
s mystikou,  theosofií  a  spiritismem.  S kriticky  chápanou  filosofií  nemá ničeho  společného,  neboť  k nekritickému  přívrženectví  a  přeceňování  jeho vědeckého  významu  kloní  se  lidé,  jichž  myšlení  se  ještě  pohybuje  v rámci mytologie.  Takto  charakterisuje  okultismus  Eisler ,  a  nutno  přiznati,  že vystihuje velmi dobře názor většiny veřejnosti.

Hlavním důvodem, proč věda odmítá okultismus, jest domnělá „nemožnost“ jeho  pouček. Avšak  možnost  od  nemožnosti, jev přirozený od zázraku a fakt od  utopie  dělí  člověk  dle  svého  chápání  omezeného  věky nabytou  zkušeností.  Sv. Augustin  však  již  praví,  že  „zázrak  není  v odporu s přírodou, nýbrž s tím, co jest nám o přírodě známo“ a předpokládáme-li další rozvoj  lidského myšlení  a  uznává-li  věda  samozřejmou  možnost  dalších objevů na poli své práce, uznává logicky i existenci věcí, zákonů a jevů, které jsou až dosud mimo dosah jejího chápání, obrazně řečeno, ve sféře, do níž se jí nepodařilo dosud vniknouti. A tato sféra, tyto neznámé zákony, příčiny a jevy, které  mohou   býti poznány  a využity lidským   duchem,  nazývá hermetismus  a okultismus s k r y t ý m i   př í č i n a m i  a  jejich  využití  magií. Logický důsledek shora řečeného pak jest, že zmíněné skryté příčiny a jevy, patřící do oblasti okultismu a magie, věda uznává, ať se již oficielně jejich názvu   brání a dává těmto svým dosud neprobádaným sférám jméno jakékoliv. Až  do nedávna hypnotismus,  známý  již  před  pěti  tisíci  lety v chrámech  egyptských,  byl  podle  vědeckého  názoru  pověrou,  pomykání spiritistických stolků podvodem  a  alchymická  teorie  o  jednotnosti  hmoty absurdním  blouzněním.  Dnes se však  stávají  všechny  tyto věci  módou, uznanými fakty, jako mnoho a mnoho poznatků jiných, které byly již známy od  pradávna  a  které  po  vědecké  verifikaci  jsou  dnes  nazvány „novými objevy“.

Jest přirozeno, že jako všechny obory lidské práce a lidského vědomí, ani okultismus  nevyhnul  se  šarlatanismu.  Nemá  ho  však  více,  než  moderní věda, ale jest na něj více poukazováno  proto, že okultismus se příčí materiálním  tendencím  dneška  a  tudíž  by  se  mohl  státi  konkurenčně závažným. Proto šarlatanismus na poli okultismu je více znám než v jiném oboru, a dokonce  povstala  i  snaha  celý  okultismus  a  celou  magii  se šarlatanismem ztotožňovati. Řekli  jsme,  že věda již svou existencí  potvrzuje okultismus. Okultní znamená skrytý, tedy okultní jevy jsou skryté jevy, všeobecně  neznámé; kdyby nebylo skrytých, to jest „okultních“ jevů, byl by obrovský aparát vědy zvědné zcela zbytečným, věda dospěla by svého vrcholu a člověk stal by se bohočlověkem.  Pokud  budou  jevy  skryté,  potud  i  věda  bude  míti  svou oprávněnost.  Jinými  slovy  tato  věta  značí,  že  okultismus podmiňuje existenci vědy.

Hypnoterapické,  psychoanalytické,  chemické  a  jiné  laboratoře  dneška stávají se s hlediska hermetického částečnou, nikoliv však úplnou obměnou škol  a pracoven  chrámových.  Nejsou  však  jejich  pokračováním,  poněvadž vývoj chrámových škol antických se na úsvitu veřejné vědy, jejíž dědičkou je věda dnešní,  zastavil  a  započal  znova  od  začátku,  vycházeje  z okruhu světského a řídí se devisou popularisace vědě neznámých objevů a zákonů, jichž  znalost až  do  této  doby  byla  vyhrazena  intelektuální  aristokracii několika jednotlivců-zasvěcenců. Od této doby datuje se vznik známého rozporu vědy a náboženství a vědy a okultismu, jenž jest analogický převratům sociálním, kde jedním činitelem je dav a druhým aristokracie. Uvažujeme-li věcně  a bez   předsudků, nemůžeme přeceňovati ani nedoceňovati směr prvý, ani druhý.

Zákony a jevy starému okultismu a magii již tisíce let známé, jsou dnešní vědou znova objevovány aneb ještě na své objevení čekají. Avšak   rozdíl myšlenkového   a   etického  cítění   a   tužeb   syntetického hermetika  a  analytického  vědce  nové  doby  podmiňuje  uplatnění  poznatků na  poli  zcela  rozdílném:  o k u l t i s m u s  cílí  k  filosofickým  a  duchovním  metám, kdežto věda moderní doby podlehla směru zcela materialistickému a vybíjí svoji činnost převážně na poli techniky. Druhý směr nutno prohlásiti za bezesporně vítězící v dnešní době, byť tomu bylo jistě jen přechodně. Rozvoj  technické dokonalosti  počíná  již  dostupovati  vrcholu  nebezpečné krise  a  nerovnováha  mezi  okultismem  a  vědou  a  usměrněním  ducha  a hmoty,  aneb  lépe  řečeno,  převaha  hmotné  dokonalosti,  jež  je  na  úkor dokonalosti mravní, činí z člověka nebezpečného dravce, který, jsa vyzbrojen nad  pomyšlení dokonale,  zapomněl  na  výzbroj  a  zušlechtění  mentální. Upadá  do  nebezpečí,  že  zničí  sám  sebe  v krvežíznivé  agonii  válek,  vražd, pokrytectví a lži.

Proto  patříokultismu a magii  zítřek. Proto jest též  nesmyslným, bláhovým a omezeným činem odsuzovati okultismus a magii s jejich filosofií jedině proto, že lidstvo dovedlo zdánlivě bez nich žíti několik zlomků století a že v dnešní době skutečný okultismus a skutečná magie jsou skryty více než kdy   jindy nerozumnému davu. Objeví se po letech znovu jako vyrovnovažující filosofie souženého lidstva. Avšak  dnešní  věda  počíná  již  zvolna  otevírati  dveře proskribovanému okultismu a pohrdané magii. Činí to pod jinými jmény, avšak ať již slují tyto nové obzory xenologie, parapsychologie, parafysika či jinak, svou podstatou náležejí do oblasti nauk nesoucích jméno okultismu. Veškerý  okultismus,  všechny  staré  nauky  projdou  branami  vědy,  neboť jsou staré jako svět sám a jisty svým trváním jako on, obnovujíce se od věků do věků a přizpůsobujíce se každým podmínkám a každému prostředí. Jsou živými naukami o  životě  a  proto  budou  žíti  dále,  omlazujíce  se  smrtí perversního  ateismu  a  vzpurného  materialismu  a  zánikem  slabošských chvástalů.

 

§ 6. Magie

Pokus  o  syntézu  dění  po  stránce  praktické,  druhou  část  hermetismu, nazvali jsme magií. O magii bylo napsáno neobyčejně mnoho děl, kolovalo o ní tolik vzájemně si  protichůdných  názorů,  že  přesná  orientace  a  vystižení  její  podstaty  jest dosti nesnadné. Slovo  magie  objevuje  se  po  prvé  ve  starém  Řecku  ve  tvaru  mageia, kterýmžto názvem byla míněna věda a náboženství mágů, kněží Zoroastrových, pokud bylo Řekům známo. Slovo magie pochází asi z kořene magh,  jenž  v sanskrtu  se  jeví  jako  mahat,  v zendu  maz,  v řečtině  megas, v latině  magnus  a  znamená  ve  všech  těchto  slovech  termín  pro velikost. Podle  Eliáše  mění  se  tento  kořen  v němčině  ve  význam  mögen,  Macht  a v češtině  jsou  jeho  obdobou  slova  mohu,  moci,  mohovitý, možný,  moc.
V Persii, matce vlastního významu slova, zněl tvar: maguš. Esoterní, to jest vnitřní,  skrytý  význam  slova  jest  podle  Blavatské:  Veliký  božský  život v člověku. Obecně  se  rozumí  slovem  čarodějství,  domnělé  ovládání  skrytých  sil, většinou duchů a démonů. Tato „démonická“ magie může býti „černá“ nebo „bílá“  podle  účelu  o  němž  pracuje.  Proti  tomuto  významu  pokoušeli  se někteří  renesanční  filosofové  raziti  termín  „magie  přirozená“,  jímž  mínili technické  ovládnutí  přírodních  sil.  Obecně  je  známo,  že  mnohým  věcem připisují primitivové magické síly, se shovívavým úsměvem se konstatuje, že v magii věřili i někteří filosofové, novopythagorejci, novoplatonici, středověk a z části i renesance.

Toto domněle tajné umění, pátrající po skrytých silách přírody a snažící se je  ovládnouti,  vyplývá  z vysvětlitelného  přání  člověka,  rozšířiti  svoji  moc  a vědění. Projevuje se podle obecného názoru formulemi, obřady, kouzelnými prostředky, snaží se o vládu nad počasím, zaklíná mrtvé, očarovává slovem, pohledem  nebo  nápojem,  věští  z krve,  květin,  ohně  a  vody,  učí  proměně  a neviditelnosti,  vyrábí  zlato,  kterážto  podnikání  jsou  většinou  podvodem a šálením.

Důkladněji informovaní soudí o magii, že značí prvotně vyšší moudrost a znalost přírody s možností působiti na její projevy silou, na kterou si činili nárok kněží starých Peršanů, anebo jim alespoň byla připisována. V pozdějších  dobách  opírala  se tato nauka o domnělé síly skryté  v lidech, rostlinách a nerostech, chce ovládati přírodu, státi se vyšší částí techniky, jakousi „parafysikou“. Vědecky jest uznána oprávněnost  magie  pouze v antropologii  a  sociologii,  pokud  jedná  o  primitivech,  jichž  světový  názor jest „čistě magický“, anebo ve folkloru, jenž se zabývá sbíráním a studiem lidové pověry. Uznává se, že magické prvky byly z primitivních věr přibrány i do náboženství pokročilejších a ve filosofii sluje magickým onen názor, jenž předpokládá vnitřní dynamickou jednotu mezi subjektem a objektem. Romantismus toužící uniknouti všednosti dne a pověrčivá hrůza lidu tuší existenci  tajemné  nauky,  kterou  si  rýsuje  provázenou  půvabem  dětských pohádek:

„Této vědě není nic nemožným. Poroučí živlům, rozumí mluvě planet, řídí dráhy hvězd,  na  její  pokyn  padá  měsíc  s nebe  v krvi, mrtví  vstávají  z hrobů  a  rozdělují osudnými slovy vítr noci, jenž hvízdá v jejich lebkách. Věda, která vládne lásce a nenávisti,  která  může  dle  libosti  dáti  lidským  srdcím  ráj  anebo  peklo  na  zemi, nakládati  se  všemi  formami,  tvary  a  rozdíleti  krásu  nebo šerednost. Kirčinou hůlkou mění střídavě lidi v němou tvář a zvířata v lidi, ano, ona vládne životem i smrtí  a  může   svým  adeptům  uděliti  bohatství   pomocí   transmutace kovů a nesmrtelnost kvintesenci a elixírem, složeným ze světla a zlata.“ (Lévi)

Definice,  kterými  byla  magie  vymezována,  můžeme  rozděliti  na  základní tři druhy. Prvním druhem jsou takové výměry, které se opírají o zkušenost studující zcela vnější projevy magického, tak jak se během historických dob objevily v oblastech, jež jsou předmětem zkoumání antropologie, sociologie, historie, folkloru a filosofických dějin. Jiným druhem jsou výměry oněch autorů, kteří magii chápali jako jistou, ať již vyšší, či nižší odrůdu náboženství vylučujíce ji z řádu tohoto světa a dávajíce v ní intervenovati silám   nadpřirozeným, duchům, démonům, andělům a bohům. Magie náleží  podle  nich  do  zkušeností  náboženských, citových nebo mystických. Třetím  druhem  výměrů  jest  onen,  který  se  snaží  pochopiti  magii v její vnitřní  podstatě  pokládaje  ji  buď  za  plod  lidské vůle a určitého výcviku, anebo  za  vědu  či  nauku  s vlastním  oborem  zkoumání,  za  odvětví  lidského myšlení svého druhu. Výměry magie existující ve vědecké literatuře současné doby možno děliti na  teorie  školy  objektivní  a  subjektivní.  Objektivní  škola  pokládá  magii  za věc  samu  pro sebe,  přesně  oddělenou  od  náboženství,  jež  má  svoji  vlastní charakteristiku, kdežto subjektivní škola se  domnívá,  že  magie  a  její  kony nemají své vlastní  kvality, nýbrž, že vznikají úmyslem toho, kdo je praktikuje  a  magickými  výslovně  označuje. To, co se nazývá  magií,  jest pouhou lidovou pověrou. Magii, jakožto takové, jest přiznáváno jediné místo jako  soustavě  barbarské  vědy  primitivů  a  jako předchůdkyni  vědy,  zcela podle výměru Christianova, jenž praví,  že magie jest předmluvou k všeobecným dějinám světa.

Lexa vysvětluje  magii  tím,  že  člověk  pudem  sebezáchovy  byl  nucen reagovati  na  všechny  jevy  vnějšího  života  a  tam,  kde  nedostačují  mu  síly lidské, uchyluje se  k čarování,  jehož  účelem  jsou  potřeby  a  tužby  člověka: zdraví,  láska  a  vítězství.  Magie  existuje  pouze  pro  potřeby  pozemského života, z menší části pro potřeby života posmrtného a pro styk tohoto světa s bohy a duchy zemřelých.

Podle  Frobenia vzájemná  spojitost  jevů  vede  člověka,  aby  odvracel nebezpečí a učinil si nástroj použitím opačných vlastností vnitřního vztahu bytostí. Byl to asijský šamanismus, jenž vytvořil umění primitivů a prováděl skutečně virtuosní kousky magického umění. Tato magie jest téměř jediným pramenem, z něhož tryskají báje a tradice primitivů.

A. Wiedemann  podává tresť  staroegyptské  magie  ve  větě,  že  magie  jest vůdčí moc, která řídí vztahy mocí vyšších a poměr jejich k člověku.

Marett se domnívá, že primitivní člověk měl soustavu styků s domnělým nadpřirozenem. Z této soustavy se později vyvinula magie a na druhé straně náboženství.  Nižší  kult  jest  magie;  za  svůj vznik děkuje strachu  před nadpřirozeným, neboť„primitivu abnormální bylo supranormální, supranormální  pak  supranaturální“.  Kněz a  magik  byli  prvotně  jedno. Když však  bylo  poznáno,  že  existují  síly  vyšší  než  je  možno  člověku zvládnouti, magik se vzbouřil, kdežto kněz se sklonil v pokoře.

Podle  Tylora  jest  magie  zmatená  soustava  věr  a  praktik  spočívajících v nedostatku   znalosti   přírodních   příčin   a    účinků.   Magie   jest   nižší náboženství, nedokonalé rozumování a mylný ideál skutečnosti.

Frazer  učí,  že  magie  vzniká  tam,  kde  je  předpokládán  zákon  sympatie, jímž  všechny  věci  působí  na  sebe  skrytým  poutem,  a  to  na  základě podobnosti, nebo faktu, že byly spolu určitý čas v kontaktu, nebo, že byly částí celků. Magie je předběžné náboženství. Rozeznává magii nápodobivou, přenosnou  a  magii  spojenou  se  zaklínáním  mrtvých  a  duchů.  Magie  je primitivní víra opírající se o základní dogma: zákon přeměn.

Marillier rozeznává u primitivů magii slova a činu, magii lidské bytosti a magii  opírající  se  o  zvláštní  síly  a  tvary.  Pozůstává  z obřadů,  rituelních tanců, zabývá se přivoláváním deště, léčením, uhranutím. Prováděti může ji pouze zasvěcenec, nadaný magickou silou.

Hubert a Mauss tvrdí, že kořenem magie jsou iluse kolektivního vědomí. Magie  je  zakázaný,  pokoutní  kult;  vykonává  ho  obyčejně  jedinec.  Magie  je cizí  evropskému  duchu,  je  produktem  kultury  vysloveně  primitivní.  Má určitou              tradici   a   působí   domněle  pomocí   dynamické   síly   v prostředí rozdílném od hmotného světa.

Známý  psychoanalytik  Freud  definuje  magii  jako  návod,  jak  třeba si počínati, aby se člověk stal  pánem duchů  a duší a tím mohl ovládnouti i neživou přírodu. Není tedy  magie ničím   jiným, než  jistou technikou animismu.

Oldenburgovi počíná magie tam, kde člověk chce působiti na lidi a věci bezprostředně,  nehodlaje  jich dojíti  pomocí  boží  milosti  nebo  obvyklým řádem věcí.

Syntézu  názorů  autorů,  kteří  se  zabývali  magií  primitivů,  možno  podati výměrem,   že   pokládají   magii   za   určité   skryté   umění,   které se snaží vykonávati  vliv  na  průběh  přírodních  mentálních  jevů.  Jest  buď  zcela fiktivní, anebo se opírá o předpokládanou sílu, která se neliší mnoho od sil náboženských.  Náboženské  prvky  pokládá  v magii  za  rozhodující  i  Krejčí,  jemuž  je  magie  pozůstatkem  staršího  kultu  v kultu  pozdějším;  tam,  kde zklamává náboženství a bohové oficielní, utíká se člověk k bohům a vírám starým. Na doklad tohoto tvrzení možno citovati Lelanda , jenž vypravuje, že v Italii se kouzelnictví nazývá la vecchia religione, staré náboženství.

Definice  historiografa  čarodějství  a  pověry  dra  Alfreda  Lehmanna  zní:
„Magie jest každé jednání usilující o ovlivnění nadsmyslného nebo i smyslného světa, které však nemůže býti počítáno ani k úkonům náboženství a techniky.“ Magie jest tedy technika, jež se však vymyká hranicím jistého technického vědění,  a  magické  úkony  jsou  takové,  které  mají  domněle vykonávati  moc nad  bohy,  zatím  co  jednání,  kterými  se  míní  ovládati  pouze  nálada  bohů, nutno označiti jako náboženská. Rozhodně však podle Lehmanna je magie praktikování  pověry,  jsou  to  iluse,  předsudky,  falešné  poučky,  zapříčiněné pouze přepjatým zájmem.

Názor současné vědy na magii shrnuje český sociolog dr. Zdeněk Ulrich  následovně:

Magie je víra  v bezprostřední  a  neomylnou  účinnost  určitých  technických prostředků, předmětů, úkonů  a slov, kterými  mohou  býti  síly,  jež  společnost na určitém  stupni  kultury  považuje  za  nadpřirozené,  uvedeny  do  služeb  jednající osoby. Magie, jako   jev   společenský,   předpokládá   kolektivn víru   v existenci nadpřirozených sil a tradiční zachovávání magických praktik. Na nejnižším stupni kulturního vývoje se člověk domnívá, že svět je prostoupen silami nadpřirozenými a ježto nedovede správně odhadnouti hranic svých možností, užívá téměř ve všech oborech svého života magie, aby si tyto síly podmanil nebo se před nimi chránil. Rozlišují se kouzla trpná (amulety a talismany), jež chrání před nemocí nebo jinými nehodami,  nebo  dodávají  určité  síly,  a  činná,  jež mají  přímo  odstraniti  nemoc, usmrtiti nepřítele, zajistiti úspěch na lovu, přivoditi déšť a podobně. Kouzla činná záleží  buď  v nápodobě  (napodobuje  se  zabití  nepřítele  nebo  padání  deště)  nebo v dotyku, jímž se nadpřirozená síla přenáší s jednoho předmětu na druhý (k tomu se užívá kousků vlasů, kůže, potravy atd.).
U pokročilejších primitivů souvisí magie se ctěním fetišů, s jejichž pomocí se čaruje. Jest patrna původní souvislost magie s náboženstvím,  třebaže  se  na pokročilejším  stupni  kultury  od  něho  odděluje, sloužíc v konkrétním případě jednotlivci a mísíc se tak s denním životem. Náboženství  se naopak  stává  čím  dále  tím  více  veřejnou  věcí  celé  společenské skupiny (klanu, kmene, národa) a vytváří osobní božstva většinou přátelská, jimž se člověk podřizuje a jež si hledí nakloniti kultem a obětmi. Naproti tomu magie donucuje neosobní a velmi často i nepřátelské síly magickými úkony. Ale  i vyšší systémy náboženské podržely  prvky magické a magie, ačkoliv byla jako „kouzelnictví“  často  pronásledována  a  trestána,  udržela  se dodnes  v lidových zvycích a v lidovém lékařství. Magie byla prvním pokusem ovládnouti síly přírodní a dala namnoze i podnět k badání vědeckému.

Odvěká  rivalita  magie  a  náboženství  zrcadlí  se  v dějinách  a  možno  ji stopovati v dávnověku i u současných primitivů. Podobně jako hledal člověk v magii ukojení  svých  potřeb  intelektuálních  tam,  kde  mu  současná  věda nepostačovala, tak stává se  magie útočištěm  mnohých, kteří  se s náboženstvím své doby rozešli, aby na ni přenesli své náboženské ideály. Tuto   náboženskou   magii   lze velmi nesnadno objektivně  hodnotiti.   

Již Plinius  praví, že je to náboženství, jehož prvky spolu s principy lékařství a astrologie tvoří základní sloupy magie, která může býti božská i zločinná a Erman  praví, že „magie je divoká odnož náboženství“. Star se domnívá, že magie  je  první  náboženská,  mravní  a  politická  nauka  lidstva  a  i  samotný Agrippa,  jehož  veliké  úsilí  směřovalo  k tomu,  aby  učinil  z magie  přírodní vědu  s vyloučením  všech  prvků  nadpřirozených  a  náboženských,  utíká  se, chtěje  názorně  ukázati  na  podstatu  magie,  k ideálu  magického  kněžství. Píše:  „Býti  magikem,  jak  každý  učenec  ví,  neznamená  býti  čarodějníkem, pověrčivým,  ani  tím,  kdo  je  spojen  se  zlými  duchy,  nýbrž  býti  mudrcem, kn ě zem a prorokem..“
Náladu a představy, které hárají v podvědomí takto definujících, vystihuje Aucler , dnes již téměř zapomenutý teurg osmnáctého století, jehož  bytost soustřeďuje ohlasy starověké alexandrijské magie, těmito slovy:

Tajemství  přírody  jsou  totožná  s tajemstvími  náboženství  a  mohou  obsahovati toliko  jednu  nauku,  neboť  existuje  pouze  jeden  princip  bytostní. Vedeni  svým geniem  se  domníváme,  že  člověk  jest  zrozen  k poznávání  a  i  my  musíme  čísti povahu a vlastnosti bytostí v jejich obalech. Prvním stupněm vědy jest umění čísti tyto  charaktery.  Povahy  a  vlastnosti  bytostí  nalézají  se  však  ve  vzájemných vztazích, které rovněž musíme uměti čísti, což jest již nesnadnější. Tím dospíváme ke druhému stupni vědy. Poslední a nejvyšší stupeň vědění jest však zbaviti bytosti jejich obalů a viděti je tak, jak jsou. Pouze málokteří dosahují tohoto stupně. Kdo ho však dosáhl, jest člověkem mocným ve slovech i skutcích.

Kdo  by  v těchto  slovech  neviděl  ohlas  závratné  magicko-mystické  a náboženské  vidiny  božského  Jamblicha,  jehož  věty  tvoří  pramen  síly  všem těm, jichž touhám se zdají svatyně oficielních kultů příliš chladnými, když tvrdí:

„Existuje  jisté,  skutečné,  vroucí  a  působivé  spojení  s Bohem  a  s celým  jemu podrobeným  nebo  z něho  vyplývajícím  duchovním  světem  podřízených  božstev, andělů,  démonů,  hrdinů  a  duší,  jehož  nelze  dosáhnouti  žádným  rozumovým poznáním, nýbrž jenom jistými tajnými teurgickými úkony, obřady a slovy, které, protože  nemají  svého  základu  v poznání  rozumovém,  slují  symboly  a  magickými charaktery. Jejich znalost a používání v teurgii jest vyhrazeno jediné kněžím jako božský dar a zjevení a proto také vede teurgie  člověka mnohem výše  a dále, než veškeré poznání rozumové a filosofické.“

Tytéž sliby věnuje svým mlčícím žákům magie Pythagorova, která není ničím jiným, nežli výcvikem hrubého a vášnivého lidského těla, aby se mohlo přeměniti ve  vzdušnou  svobodu  a  člověk  se  tak  mohl  státi  polobohem. Náboženská cesta k vytvoření bohočlověka zdá se mnohým nadšencům příliš daleká  a    nejistá a proto se  utíkají  k magii, jako k náboženství dokonalejšímu, které pod rouchem podivných inkantací a  cizích  jmen,  tají zasvěcení ve věčná tajemství cest, jimiž vystupuje duše k nebesům, odkud pak sestupuje déšť milosti do vyprahlého lidského srdce. Plotin sní o magii duše,  která  je  pravdou  o věčných  věcech,  jejíž  účelem  je  poznati  zákony, jimiž duše vystoupila z Boha a jak božské sestupuje k světu. A svaté vidiny Porfyriovy  učí, že magie je vysoká a vznešená věda, božská nade všechno pomyšlení a povznešená nad všeliké věci pozemské. Je mocným lékem všech chorob těla i duše, neboť nemá původu v bytosti tělesné a v jejích vášních, ve  skladbě  těla  a  mozku,  nýbrž  vše  v ní  se  děje  silami,  které  jí  propůjčují nejvyšší bohové. Duše lidská je účastna výlevu božských sil v plnosti ničím neohraničené, duše dokonalá ve spojení s božským již zde na zemi, byť byla zajata  tělem,  je  účastna  života,  který  z tohoto  těla  nepochází.  Proti  této magii, která je božská, stojí ovšem magie lidská, ale zatím co božská magie vytváří z člověka boha, lidská činí z něho démona...

 

Časťprvá - Základy hermetizmu << Časť druhá - oklultizmus a mágia >> Časť tretia - Podstata a cieľ mágie