Dr. Oldřich Eliáš

Byl zakládajícím členem Universalie a rovněž navštěvoval Společnost pro psychická studia, pražskou martinistickou lóži a Rotary klub. Později vstoupil i do Lasenicova Horev-klubu. Ovládal dokonale hebrejštinu a četl jako jeden z mála kabalistické spisy v originále, z čehož pramení i jeho vynikající teoretické znalosti.

Úvod do mágie

Časť prvá - Mágia, astrológia, alchýmia, psychurgia

(prevzaté zo zborníku LOGOS 1934-1940 vydaného nakl. Trigon v Praze roku 1995)

KAPITOLA I.

MAGIE - POJEM
Okkultismus, již podle názvu occultus: latinsky: skrytý jest souhrn tajných theoretických nauk a praktických návodů k poznání a ovládnutí světa kolem nás. S okkultismem jest souznačný Hermetismus, nazvaný tak podle jména legendárního egyptského adepta, jehož znali Řekové jako Herma Trismegista (Herma Třikrát Největšího) a Egypťané sami stotožňovali s Thótem, bohem Měsíce. Okkultní vědy (vědy hermetické) jsou tudíž vědy tajné, nebo lépe vědy skrytého, utajeného. Název „okkultismus“ ve smyslu právě uvedené definice jest však původu teprve novodobého. Klassická literatura hermetická užívala názvu „okkultní“ nejvýše jako přívlastku; tak Agrippa z Nettesheymu dal svému stěžejnímu dílu název Philosophia occulta Okkultní filosofie. Chtějí-li však zasvěcenci shrnouti synthesu Hermetismu jedním vhodným názvem, pak mluví o Magii. Etymologicky značí tento název, považovaný obecně za slovo perské, tolik jako „mocný, veliký“. Srovnej v sanskrtu slovo „maha“, v řečtině „megas“, v latině „magnus“, v řečích slovanských, hlavně češtině: „mohu, moci, mohovitý, možný, moc“, v němčině „mögen, Macht“. Ve slově Magie jest tudíž utajen pojem moci, síly, aktivního působení, stejně však souhrn theoretického vědění o Moci a Silách, odvozených sice z přírody, ale přesahujících svým původem a formou použití oblast sil přírodních v určité době známých. Síly magické jsou sily vyššího řádu, hodí se tudíž pro ně název sil nadpřirozených, to jest sil, řídících se zákony, nadřízenými zákonům nižší přirozenosti. V tom směru dlužno tudíž nahraditi klassickou thesi novodobých hermetiků francouzských: „Náhoda neexistuje, nadpřirozené neexistuje“ vhodnějším výrazem, alespoň v češtině: „N-e-přirozeno neexistuje“, neboť zajisté vše, co se děje v Universu, v lůně všeobsáhlé přírody, jest přirozené a nemůže se vymknouti jejím zákonům, byť známým tohoto času jen zasvěcencům, ale může býti zároveň nadpřirozené, hledíc k určité názorové soustavě. Mezník mezi věděním nadpřirozeným Magií a vědami obecně užitými nebýval určitý a stálý. Souběžně s postupující civilisací stávaly se vždy nové zkušenosti z oblasti přírodní vědy majetkem obecným; přešly z tajemného šera esoterismu, z rukou kněží a mágů, do exoterního světa lidí. Tak všední nyní úkon, jakým jest rozdělávání ohně, byl kdysi okkultním uměním, známým jen zasvěcencům. U Římanů byl na př. na paměť oné dávné kulturní epochy až do konce pohanství udržován řád kněžek-vestálek, jako ochránkyň ohně, a dodnes ještě žijí v paměti lidu četné pranostiky a obyčeje, odvozené z prastarých kultů kněží ohně. Podobně vážnost kovářů na venkově jest dědictvím dob, kdy práce s kovem byly jakýmsi skrytým uměním magickým. Viz význam Tubalkainův v bibli a v zednářské tradici! Vývoj pokračoval: obecné vědění zabíralo pro sebe vždy další oblasti Hermetismu. Mnohé zkušenosti staré alchymie převzala chemie novodobá, tak zv. magia naturalis převážně hermetická medicina přednášená kdysi na universitách v Salamance a v Krakově jako učení esoterní, dávno již přestala býti doménou jedině Hermetismu, a posléze od dob Mesmerových přes Braida, Charcota a Janeta až k moderním metapsychikům, pronikl kriticismus a pokusná methodika oficielní vědy hluboko do tajemna úkazů Hermetismu, jako vědy dříve skryté. Naskýtá se otázka, zastaví-li se jednou tento ústup okkultních nauk, a kde najdeme bezpečné, obecně ustálené dělítko mezi oblastí fenomenů skutečně magických, t. j. nadpřirozených ve smyslu udaném výše, a mezi empirickými vědami přírodními, jež jsou volně přístupny studiu všech. Lze míti za to, že na tuto otázku bude možno již záhy odpověděti kladně, neboť jest již v dohledu onen osudový práh, na němž se nutně zastaví nevěrecká oficielní parapsychologie.

DEFINICE MAGIE
V předcházející stati byl učiněn pokus vystihnouti pojem okkultismu, Hermetismu a Magie v nejširším slova smyslu. Pro úplné objasnění tohoto pojmu bude prospěšno vytknouti některé definice Magie a pokusiti se případně o definici novou, jež by pojem Magie nejlépe vyčerpala. Nejznámější definice Magie jsou obyčejně jednostranné, neboť vyzdvihují často jen podřadný její aspekt na úkor aspektů druhých.
Stůjtež zde některé hlavní definice!
1. „Magie jest věda o příčinách veškerého Bytí.“„Nauka učící, jak lze libovolně měniti příčiny Bytí.“ Tato definice hodila by se snad jen pro Magii theoretickou. Vědou o příčinách veškerého Bytí může býti také filosofie nebo v užším smyslu i biologie. Vytýkání účelu Magie podle této definice „měniti libovolně příčiny Bytí“ svádělo by k nesprávnému úsudku, že Magie může působiti proti zákonům Universa, tudíž nepřirozeně, vpravdě však může Magie působiti nejvýš jen nadpřirozeně, t.j. zákonem vyššího řádu.
Jiná definice:
2. „Magie uvolňuje a napomáhá účelům Bytí“ jest příliš neurčitá.
3. „Magie jest věda o pravdě a světle.“ Také tato ethicko esthetická definice nevystihuje podstatu Magie ani po stránce theoretické,
tím méně praktické.
Blíže pravdě byla by již definice:
4. „Magie jest nejvyšší naukou o silách,“ hodila by se však nejspíše jen pro theoretickou stránku Magie. Jiná hluboká definice:
5. „Magie jest svatou Vědou, prýštící z duchovního sebepoznání Božského Člověka“ vysvětluje jen původ nejvyšší formy Magie a spolu napovídá, že pro dokonale probuzeného Adepta jest magické konání čímsi spontánním, samozřejmým, tak jako jest dosud neprobuzenému lidstvu činnost normálních funkcí lidského organismu. Poměrně nejdokonaleji vystihl podstatu Magie Papus ve svých „Základech praktické magie“ vydaných v češtině souborně pod názvem: „Praktická magie“, v nichž praví:
6. „Magie jest užití dynamisované vůle lidské k rychlejšímu vývinu živoucích sil přírody.“ Tato definice budiž východiskem definice naší. Definice Papusova přihlíží ovšem především k praktické stránce Magie, opomíjejíc neméně důležitou její stránku theoretickou. Papus omezuje též pojem Magie na Magii lidskou. Působiti magicky mohou však také bytosti jiného, než jen lidského řádu, od bytostí elementárních až k vysokým Inteligencím světa božského. Naproti tomu pojem „dynamisované vůle“ výborně vystihuje v Papusové definici odlišnost magického volního působení od obvyklých projevů vůle nedynamisované. Dynamisací, to jest impregnací vůle podle určitých zákonů soustředěné, k činnosti zamířené a vyslané, odlišuje se právě Vůle Mágova od vůle obyčejné bytosti, ať již jest v takovém případě Mágovo usilování spontánní nebo záměrně chtěné. Rovněž úmysl dynamisované vůle, nesoucí se podle Papusovy definice k „rychlejšímu vývinu živoučích sil Přírody“ dobře vyjadřuje nadpřirozený charakter magického působení jehož účelem jest dosáhnouti zrychleného výsledku, k němuž by bylo jinak možno dospěti působením zákonů a sil nižší přirozenosti až po delší, poměrům přiměřené době. Tuto rozdílnost působení osvětlí nejlépe tento známý příklad: Jogín, působě magicky, používá své dynamisované vůle k tomu, aby zaseté jím zrno urychleně vzklíčilo, vyrostlo a uzrálo, k čemuž by za normálních poměrů bylo zapotřebí doby několika týdnů. Toliko přívlastek „živoucí“, jejž Papus ve své definici přikládá přírodním silám posuzuje jinak zcela správně veškeré síly jako přírodní, t. j. činné vždy jen v rámci Přírody, bylo by nejlépe pominouti, neboť míří k podrobnému výkladu o povaze oněch sil, jenž se do všeobecné definice dobře nehodí. Podle tohoto rozboru zněla by pak nejširší, abstraktní definice Magie takto:
I. „Magie jest souhrn vědění a prostředků, umožňujících dynamisované vůli působiti na rychlejší vývin přírodních sil.“ Ježto však konkrétně lze mluviti toliko o Magii v daném prostoru a čase v rámci tohoto nyní existujícího světa a o Magii lidské, bylo by II. konkrétní definici Magie přizpůsobiti tak, že by se týkala toliko „Dynamisované vůle lidské.“*) Vychází-li se při bližším určení pole působnosti Magie od rozdělení světa na svět mimotný, to jest dosud v člověku neprobuzený a neprojevený svět Božský, zaujímající podle sedminásobné theosofické dispartice poslední dvě sféry (Budhi a Atman), a na svět fenomenální, určený prostorem a časem v němž jest promítnuto ostatních pět sfér vědomí od úrovně hrubohmotné až k úrovni Manasu, možno dále mluviti též: o III. „Magii v užším slova smyslu, jakožto takové, jež působí jen v tomto fenomenálním světě.“ Konečně z důvodů hlavně historických lze někdy ve shodě s klassiky Hermetismu mluviti též: o IV. „Magii v nejužším slova smyslu, jako protikladu t. zv. Kabbaly, t. j. o Magii omezující se ve svém aktivním projevu toliko na působení v pláni astrální a nižším mentálnu, a na odrazy těchto působení do světa fysického.“ *) "Vůlí" jest zde rozuměti jednak "vůli" v užším, vlastním slova smyslu, jednak tak zv. "víru", jako jistý druh vůle neaktivní. V tom smyslu nazýváme také lidové čaroděje, zaklínače a kouzelníky nižšího stupně Mágy, na rozdíl od Mistrů Magie a Kabbaly a Adeptů. Tyto čtyři definice Magie, odlišující se vespolek jen postupným: omezením působnosti Magie universální, možno nazvati definicemi essentiálními. Pojem a výraz Magie nevyžaduje při nich zvl.. přídavku, resp. přívlastku. V hermetickém názvosloví vyskytují se však také termíny, v nichž název Magie jest blíže specifikován∙určitým přívlastkem. Celek vystihuje pak vždy jen některý aspekt nebo obor působnosti Magie universální. Tak se mluví o:
1. Magii theoretické a praktické:
Výklad podávají již tyto názvy samy. Magie theoretická jest souhrn magického vědění, a Magie praktická souhrn příslušných návodů a popis prostředků a technických pochodů, jimiž se toto vědění uvádí ve skutek.
2. Magii zvědné a činné:
Obě jsou větvemi Magie praktické, při čemž Magie zvědná (divinační) snaží se magickými prostředky nabýti pouze povědomost o nějak věci, odlehlé buď prostorově, nebo časově v minulosti či budoucnosti, kdežto Magie činná jako taková usiluje rovněž magickými prostředky o změny ve vůkolním světě, v němž působí.
3. Magii bílé a černé:
Bílou Magií rozumí se magickými prostředky podepřená činnost nesobecká, t. j. subjektivně dobrá, nebo usilující působiti dobro objektu této činnosti, případně jeho okolí (objektivní dobro). Magie černá jest vědomé použití magických prostředků ke škodě, nebo dokonce záhubě druhého. Podle jiných stačí, je-li motiv přísl. magického činu jakkoliv sobecký, bez přímého úmyslu škoditi druhému. Někteří velicí Mistři jdou ve své přísnosti ještě dále, a nazývají Magií černou každé magické zasahování do vůkolního světa, ať již se tak děje s úmyslem jakýmkoliv, a za Magii bílou uznávají jen cestu mystickou, to jest snažení, jehož jediným účelem jest přiblížiti mága co nejvíce k jeho Bohu.
4. Magie mentální:
Tento pojem náleží teprve době moderní. Přichází většinou jen v terminologii magických společností. Zpopularisoval jej teprve Atkinson ve svém díle „Mentální magie“. Magií mentální jest rozuměti takovou činnost magickou, jež se ve výběru technických pochodů a pomůcek omezuje na síly a prostředky vlastní psychické osobnosti operatérovy. Příkladem mentální Magie jest hypnotický fenomén, používající toliko fascinace a slovní suggesce. Jiným magickým úkonem mentálním jest očarování, provedené na myšlenkově evokovaném fantomu oběti. Někdy ovšem i mentální Magie používá vnějších pomůcek (na př. fixačních), tyto jsou však vždy jen pomůckami v pravém slova smyslu a nikoliv samostatnými zdroji magických sil.
5. Magie vůle:
Pojmově totožná s Magií mentální.
6. Magie sexuální:
Polem a cílem její působnosti jest sexuální sféra lidská neb zvířecí; podle jejich biologických zákonů řídí se pak výběr cest a prostředků tohoto odvětví Magie. Vedle právě uvedených šesti hlavních druhů Magie, určených pojmově zvláštním přívlastkem, jmenují se v okkultní literatuře ještě: Magie theurgická, totožná s theurgií, tak zv. Magie božská, jež odpovídá Mystice, Astromagie, související s astrologií obecnou, Kabbalistická magie jako odvětví Kabbaly, a jiné. Pojmem i názvem samostatnými odvětvími Magie buď theoretické, nebo praktické, častěji však obojí, jsou tyto vědy a magické umění:

 

KAPITOLA II.

ASTROLOGIE
Astrologie vyhledává, srovnává a vysvětluje vztažnosti mezi ději tohoto fysického světa, a zjevy hvězdnatého nebe. Tyto zjevy jsou podmíněny pohyby, polohami a vlivy planet, stálic a celých souhvězdí, odpozorovanými zkušeností. Astrologie v obecném slova smyslu je z věd hermetických nejblíže vědám profánním, a pokud se omezí na oblast pouhé divinace, má největší naději státi se jednou vědou exaktní. Astrologie jako věda převážně empirická, nevyžaduje zvláštních supranormálních schopností svých žáků, a po své stránce theoretické jest v základě všem přístupná a naučitelná. Ježto však ani tisíciletá empirie nezbadala dosud všechny jemné odstíny komplikovaných vztahů hvězd ke světu pozemskému, jest třeba vedle naučené znalosti k dobré astrologické divinaci ještě něčeho více: intuice, jež jediná mnohdy umožní překlenouti propast zdánlivých protismyslů a uvážiti intensitu rozličných hvězdných vlivů. Také v astrologii platí proto, že dokonalým Mistrem se člověk již narodí. Astrologie jest tudíž nejen vědou, nýbrž i uměním. Astrologii se mezi Mágy připisuje zvláštní význam a v magických společnostech při výchově žáků bývá obyčejně abecedou věd hermetických. Astrologie jest pro vlastní Magii nejdůležitější vědou pomocnou, neboť určujíc nejvhodnější čas a někdy též směr magických úkonů, šetří sil Mágových, čímž se hlavně začátečníkům v praktickém hermetismu stává prospěšnou. Astrologie není však v magické praxi nezbytně rozhodující. Třeba uvážiti, že dosavadní její vývoj jako vědy hlavně jen poznávací, nedospěl ještě k absolutní přesnosti a jistotě. Rovněž nutno bráti v úvahu ne vždy bezpečnou zkušenost Mágovu v astrologii, jeho znalost konkrétních dat, potřebných v určitém případě pro astrologické dedukce, a konečně též schopnost zvážiti často v době nejkratší hodnoty navzájem působících hvězdných vlivů. Čím větší síly jest schopen Mág použíti a čím výše stojí úroveň jeho magického působení v daném případě, tím spíše může nedbati zákonů astrologických. To platí v praxi hlavně tam, kde realisace určitého magického zásahu nemusí býti nutně okamžitá. V takových případech dostačí již vyslání uzavřeného silového náboje, jenž se pak automaticky vybije ve vhodný čas, t. j., až nastane hvězdná
konstelace, pro daný účel nejpříznivější. Astrologie učí znáti a používati toliko vlivů nebe hvězdného. Tam, kde přestává determinující vliv astrální přírody, počíná úroveň Kausální (sféra prvotních příčin v nejvyšším Manasu), v níž pozbývá astrologie praktického významu a na její místo nastupuje Kabbala, jako nauka o Prapříčinách. Principy, jimiž se řídí astrologie jsou více méně dokonalým promítnutím oněch Prapříčin do viditelného přírodního světa, tak jako jsou vlivy hvězdného nebe toliko druhotným zrcadlením zákonů kausálních. Tím však není popírána absolutnost zákonů astrologických, a nevymyká se jejich platnosti ani působení kabbalistické, nebo výhradně magické; jde snad jen cestami, jež nejsou toho času astrologii známy. Astrologie jest, jak výše řečeno, obvyklou průvodkyní a pomocnou vědou Magie v užším slova smyslu, hlavně však Magie v nejužším slova smyslu, jejímž výhradním působištěm jest úroveň astrální. Vedle čistě divinační astrologie, zabývající se zkoumáním osudů člověka, spolupůsobí astrologie, určující časové a vztahové podmínky magického úkonu, na př. též při hermetické medicině. Tu mluvíme právem o astrologické medicině jako o zvláštním odvětví astrologie všeobecné. ASTROLOGICKÁ MEDICINA byla postupem času vybudována v ucelený systém. Podstatou jeho jest posuzování magických vlastností léků přírodních, hlavně rostlinných a jejich kombinování podle hvězdných signatur vzhledem k člověku neb zvířeti a jejich tělesným orgánům, pro něž jsou ony léky určeny. Spojení principů a zásad astrologie s principy a arkány vysoké Magie vznikla v novější době v lůně některých tajných řádů samostatná nauka, zvaná ASTROMAGIE, pýcha těchto řádů a pečlivé střežené jejich tajemství, z něhož na veřejnost, zejména do okkultní literatury neproniklo dosud ničeho. Obor Astromagie jest bohatý a stále se rozšiřuje. Učí se v něm na př. zdánlivé nemožnosti: vítěziti nad osudovými vlivy hvězd a to i v nižší, fysické a astrální přirozenosti člověka. K tomu cíli vytvoří se složitým magickým obřadem nový horoskop, hlavně nová počáteční konstelace (radix), jako by došlo k novému zrození, ale v témže fysickém těle a za téhož života. Toto astromagicky vykonstruované nové zrození jest pak branou do nového života, předem připraveného, s podmínkami co nejpříznivějšími a libovolně dlouhého. Astromagický systém obsahuje též nejdokonalejší návody k tvoření t. zv. subtrahentních bytostí (geniů, služebných duchů a golemů), a to s nejmenším možným risikem pro jejich tvůrce. Ovládati bezpečně tato vysoká umění astromagická jest možno toliko dokonalým mistrům Magie, jimž však též Astromagie sama otvírá prameny k tomu potřebných mocných sil, učíc je spojovati se zvláštními obřady s hvězdami a bezprostředně od nich přijímati vlny jejich nesmírných kosmických energií.

 

KAPITOLA III.

ALCHYMIE
Alchymie v užším slova smyslu jest po astrologii ze všech odvětví hermetické vědy nejblíže vědám obecným, uplatňujícím se v dílně fysické Přírody. Pro Alchymii by se proto právem hodil i název Parafysiky a Metachemie. Historická a nejlépe známá forma alchymie snaží se poznati principielní zákony původu a skladby hmoty, uvésti hmotu zpětným způsobem na materii prazákladní (prima materia) a z této opět dáti vznikati novým hmotám a prvkům. Cílem alchymie v době jejího nejznámějšího rozkvětu koncem středověku a v době renaissanční byla transmutace kovů neušlechtilých v ušlechtilé: zlato a stříbro. Hlavním pomocníkem a činitelem při těchto přeměnách byl tak zv. Lapis philosophorum Kámen mudrců, zvaný též Červený lev, Universální rozpouštěč. Kámen mudrců byl v alchymistově athanoru vyrobeným hmotným zhuštěním t. zv. Páté essence (Quinta essentia), čili Duše hmoty. Tento kámen byl dále sám, nebo ve spojení s jinými látkami universálním všelékem (Panaceum), hojícím všechny nemoce, udržujícím věčné mládí a prodlužujícím život na libovolnou dobu. Úkolem alchymie bylo též vyrábění jiných, ne tak absolutně působících léků proti nemocem specificky určeným, a sestrojování fysikálně chemických divů, jakými byly na př. věčné, t. j. po staletí hořící lampy. Alchymie symbolická nepracuje s hmotami v přírodě mimo člověka. Jejím athanorem jest tělo lidské samo, a jejím cílem přeměniti nedokonalou přirozenost smrtelného člověka (Starý Adam), v přirozenost božskou, nepodléhají fysické smrti (Adam Kadmon). V tomto usilování jest symbolická alchymie spíše mystikou, v jejíž soustavě tvoří samostatnou skupinu, charakterisovanou zvláštní symbolikou, názvoslovím a líčením stavů postupného vnitřního přerodu člověka.

 

KAPITOLA IV.

PSYCHURGIE
Psychurgie jest magické umění vcházeti ve styk s duchovými bytostmi s výjimkou vysokých Inteligencí řádu božského, a užívati jejich pomoci radou i skutkem. Takovými bytostmi jsou jednak odtělené duše lidí, nejčastěji již zemřelých, také však ještě žijících, ale spících (to jest v Magii případ násilného vymístění dvojníka druhé osoby), jednak démonických bytostí nelidského, ale nižšího řádu. Jsou to hlavně duchové živlů (elementálové) a obyvatelé astrální pláně. Evokovanými dušemi zemřelých lidí jsou obyčejně již jen jejich larvy, trosky těl astrálních, opuštěných definitivně duchem, jako nositelem vyšší inteligence Ega. Obřad, jehož Psychurgie k splnění svého cíle používá, nazývá se evokací v povšechném smyslu. Psychugie jest nejstarší formou chtěných i spontánních styků člověka se světem duchů a netělesných bytostí kolem nás. Vznikla z Manismu (kultu předků) a rozvinula se nepochybně již zcela v následující epoše magicko-theologického světového názoru, jejž zveme Animismem. Psychurgie jest tudíž vedle očarování, jehož podstatou je Fetišismus, nejstarší formou praktické Magie. Všechny primitivní Magie jako africký Démonismus a asijsko-americký Šamanismus, jsou typickou psychurgií. Dokladem toho, čím byla člověku odevždy psychurgie a co znamenala pro něho svými názorovými důsledky a praktickými možnostmi, jest skutečnost, že nemohla býti vymýcena ani ethicky a sociologicky nejdokonalejšími formami náboženství, jež psychurgii ve většině případů potírala jako druh zakázaného čarodějství. Největším triumfem psychurgie jest její oživnutí a přímo massové rozšíření po celém světě v oblastech křesťanství, pod názvem spiritismus.

 

::1:: >> 2. Spiritizmus