Dr. Oldřich Eliáš

Byl zakládajícím členem Universalie a rovněž navštěvoval Společnost pro psychická studia, pražskou martinistickou lóži a Rotary klub. Později vstoupil i do Lasenicova Horev-klubu. Ovládal dokonale hebrejštinu a četl jako jeden z mála kabalistické spisy v originále, z čehož pramení i jeho vynikající teoretické znalosti.

Úvod do mágie

Časťdruhá - Spiritizmus

(prevzaté zo zborníku LOGOS 1934-1940 vydaného nakl. Trigon v Praze roku 1995)

KAPITOLA V.

SPIRITISMUS

Spiritismus  v užším  slova  smyslu  jest  víra  ve  svébytnou  existenci  lidských  duchů  neb  duší, přežívajících smrt  fysického  těla,  a  zároveň  víra v možnost  styků  těchto  duchů  s lidmi,  žijícími  na fysické úrovni. Spiritismus podle této definice jako část všeobecné psychurgie, nevyčerpává zcela pojmový její obsah, neboť usiluje vědomě o styk toliko s duchy lidskými a opomíjí ostatní řády, třídy a hierarchie netělesných bytostí, obývajících zásvětí. Jako psychurgie sama jest i spiritismus nejen theoretickou naukou,  nýbrž  i  praktickým uměním,  pokud  dává  návody  a popisuje  prostředky  k dosažení  svého pojmového účelu: vejíti ve styk s oddělenými lidskými duchy. V počátečním období svého vývoje, také však nyní ještě, pojímal spiritismus do sebe, byť zprvu neúmyslné, též jiné obory všeobecné Magie vedle vlastní psychurgie. Na př. všechny zjevy tak zv. personismu, léčení osobním magnetismem, jasnovidectví a telepatii. Proto lze též mluviti hlavně po stránce praktické o spiritismu v užším slova smyslu jako o dočasné formě magického názoru. Spiritismus se ovšem zrodil teprve v době moderní jako důsledný vývojový zjev v kultuře lidstva.

Po celý středověk až do konce 17. století byla všestranná Magie formou i lidového Hermetismu jak v Evropě, tak  i  v ostatních  zemích  převážně evropského  vlivu  (Amerika  severní  i  latinská).  Ani křesťanské církve, s církví  katolickou v čele, nečinily v tom výjimku,  stihajíce  dokonce klatbou  ty, kteří  by  se  odvážili  magické fenomény  zneuznávati,  jak  dosvědčuje  známá  these: „Haeresis  est maxima opera maleficarum non credere“. V této kulturní epoše Satan, jako nejvyšší Mistr kouzel byl uznáván  církví  katolickou takřka  veřejně za  mocnost,  faktickým významem  rovnocennou  Bohu, alespoň  ve  světě  pozemském  a  v záhrobí    v pekle.  Byl  to ideovýnázor  o  dualismu  dobra  a  zla, domyšlený do všech důsledků.V polovici století 18., na úsvitě t. zv. doby osvícenské, došlo k převratu. Tehdejší vládnoucí třída společenská, šlechta, počala šmahem propadati agnostickému rationalismu. Atheismus a posmívání se všemu  nadpřirozenému   stává   se   takřka  modou.   Rozmach   rodících  se   přírodních   věd   oslňuje nekritické  duchy.  Také  většina  inteligence, tehdy ostatně  nečetné,  a  střední  vrstvy  měšťanské následují  jako vždy  příkladu  šlechty.  A  církev?  Po krátkém kolísání  podrobuje  se všeobecnému názorovému proudění a pozměňuje rychle dosavadní své stanovisko k esoterismu. Tak zv. rozsudkem kempským roku 1775 končí období veřejného pronásledování čarodějnictví, praktikované ostatně již po více než sto let před tím ve formě daleko mírnější ve srovnání s drastickým postupem ve století16., za doby největšího významu a moci církevní inkvisice.

 

Tento nápadný ústup oficielních církví, především však církve katolické lze si vysvětliti jednak povšechným tehdejším úpadkem světské moci církví (zrušení  jesuitského  řádu),  jednak  ztrátou  posice  na  kulturním poli  v oboru  výchovy.  Také klerus mravně upadá, hlavně ve Francii demoralisujícím vlivem šlechty a dvora. A lid? Věk renesance, tohoto nádherného vzkypění smyslné radosti ze života jako reakce na tížící kulturní temno středověku, náležel již minulosti. Orgie sabbathu, tak nepřemožitelně svůdné kdysi, byly  znenáhla zapomenuty.  Inkubát  a  sukkubát  byl skoro  již  legendou.  Z renesanční  psychurgie, takřka démonismu, jenž byl sám sobě účelem, zbylo po 80leté válce jen dětinské donucování duchů při hledání pokladů. Nadešel soumrak Hermetismu. Jeho nejvyšší nauky, stranící se ostatně vždy širší veřejnosti, uchýlily se  tehdy definitivně do lůna tajných  řádů  a  magických  společností,  jimž v této době nastává zlatý věk. Také praktikování psychurgie, ceremonielní i prosté, stává se v těch dobách tajemstvím a úkolem tajných společností, jak o tom zajímavě vypráví románek „Hrabě de Gabalis“ abbého   de   Montfaucon   de   Villars-e.   Rozšířené  dříve „Faustiády“,   tyto   až   příliš   podrobné psychurgické  rituály,  tradují  se  odtud  jen  jako  ložové manuskripty a  v novější době  jako  kurriosní soukromé tisky.

Také lidový Hermetismus upadl, proslulí kdysi a obávaní čarodějové a čarodějnice, černokněžníci a kůzlíři ustupují do pověstí a pohádek, a na jejich místo, jako ubozí dědici jejich umění přicházejí ovčáci, kořenářky a rasové. Mezi  inteligencí udržuje  se  v té  době  tradice  magická  jen  pod rouškou  mesmerismu,  dlouho přijímaná s rozpaky a nedůvěrou, mění později několikrát svůj název a zakotvuje posléze pod jménem hypnotismu, jako podružný zjev a experimentální methoda v psychologii a medicině. Tento obecný úpadek Hermetismu trval v nejsilnější své fázi asi 80 let. A tak, když došlo posléze v hydeswillských událostech roku 1847 k znovuzrozent lidového Hermetismu, stačila ona úpadková epocha,  trvající  před  tím po  tři  generace, aby  novému  okkultnímu  sméru,  nazývanému  odtud spiritismus, vtisknuty byly tyto nové znaky: Především oproštění od hermetické tradice dřívějška, budování zdánlivě zcela nového okkultního systému, pracné experimentování a tápání v neznalosti magických zákonů, nové názvosloví a rozpory v základních otázkách, dávno před tím tradičním Hermetismem rozluštěných.

Davové rozšíření přineslo však spiritismu druhý charakteristický rys: Spiritismus se stává jakýmsi novým náboženstvím s početnou obcí věřících a s jakousi kastou kněží a kněžek, jimiž jsou nejčastěji ženská media. Ve  Spojených  Státech  severoamerických,  kde  spiritismus  vznikl,  byl  jeho rozvoj  podporován hlavně svobodou  náboženskou.  Zde  se  staví  dokonce  spiritismu  chrámy.  V Evropě,  v zemích  se státním náboženstvím, hlavně v bývalém mocnářství rakouském, střetl se spiritismus záhy s odporem oficielních  církví, především  církve  katolické.  Došlo  dokonce  v jedné  době  i  k pronásledování spiritismu veřejnou mocí z návodu církevních kruhů. Po světové válce tento odpor církví pozbyl se zánikem jejich privilegovaného postavení významu, jeho dědictvím jest však nyní již skoro tradiční animosita  spiritistů  vůči  církvím,  státem uznávaným, projevující se  v hromadném  vystupování z jejich  středu,  živě  čas  od  času  propagovaném. Přesto  však  v Evropě,  hlavně  střední,  nevzal spiritismus  na sebe  nikdy  výlučný  ráz  náboženský  a spokojil  se  organisováním  v rámci  veřejných spolků. Jsou však tu a tam menší isolované kroužky spiritistů, v nichž hraje medium významnou roli ne  nepodobnou  postavení  jakéhosi  kněze  nebo  kněžky.  Spiritismus spolkově organisovaný  tyto výstřelky potírá, sám však projevuje tendenci upravovati morální život i celkovou životosprávu svých členů autorativním způsobem, vlastním všem církvím se snahou po universalismu. Odtud pocházejí ony horlivě v kruzích spiritických hlásané snahy abstinentní, vegetarianismus a pod.

Spiritismus,  jako  soudobý  projev  lidového  magismu,  byl  dříve  v nedostatku  přístupné  okkultní literatury branou pro  vstup  do  Hermetismu vůbec.  Jeho  chvályhodnou  vlastností,  pramenící  ovšem hlavně  z nedostatečné  informovanosti  ve  vědách  okkultních,  bylo  hned  s počátku,  že se  neuzavíral jiným  směrům hermetickým,  i  když  přesahovaly  rámec  oné  formy  psychurgie,  jež  se  stala  jeho základní naukou. Dokud tudíž stačil pojmouti tyto odlišné směry ve svůj universální spiritický rámec, a pokud stačil vysvětliti je hypothesou spiritickou, propagoval spiritismus i tyto směry.

První   ránu   těmto   universálním   tendencím   spiritismu   zasadil   proslulý   onen   spor   v letech osmdesátých  století  devatenáctého,  jenž  se nazývá  sporem  mezi  Animismem  a  Spiritismem.  Třeba podotknouti,  že  název  „animismus“  (také  psychodynamismus  a  mediumismus)  jest zde  vlastně nevhodný. Mělo jím býti řečeno, že původ spiritických fenomenů nutno hledati v animě (duši, lépe řečeno  v podvědomí) spiritických subjektů:  medií  a  jejich  okolí,  v protikladu  s názorem  čistě spiritickým, jenž za původce spiritických fenomenů považuje duchy (duše) zemřelých lidí. Avšak pod pojmem  „animismu“,  jako  ustáleného termínu  srovnávací  vědy  náboženské,  rozumíme  nyní  právě totéž, co se skrývá pod názvem „spiritismus“, t. j. víra v (lidské) duchy. Místo názvu animismus byl by   proto   vhodnější   moderní   parapsychologií  zavedený   termín:  Personismus,   jako   souhrn supranormálních zjevů, pramenících z neznámých zdrojů lidské osobnosti (persony).

V důsledku tohoto významného konfliktu odvrátila se oficielní věda s původcem sporu německým filosofem Eduardem  von  Hartmannem  tím  více od  vzmáhajícího  se  spiritismu.  Jejich  příkladu následovala  i skupina  skutečných  Hermetiků  a  Magiků,  jež  do  té  doby  se  spiritismem  dosti sympatisovala: byla to škola velikého historika středověké Magie Kiesewettera. Jediným prospěchem onoho  slavného  sporu  pro spiritismus  bylo sepsání  klassické  knihy  Aksakovovy,  jež  přes  svou poněkud jednostrannou tendenci zůstane dlouho nepřekonaným základním dílem o spiritismu vůbec. Druhou ranou pro spiritismus stalo se pronikání theosofického hnutí krátce před tím založeného. Zásluhou   theosofie   otevřely   se  okkultnímu západu   poprvé   nesmírné   poklady   Hermetismu orientálního,  hlavně  indického.  Theosofie dala  také  podnět  k rozmachu moderního  okkultního písemnictví,  jímž  se  zejména  ony  dříve  neznámé poklady  magického  orientu  staly  přístupnými okkultistům západu. Není  proto  divu,  že  v dosahu  těchto bohatých  pramenů  dal  vzdělaný  spiritista přednost novým okkultním směrům před pouhým spiritismem.
A  třetí  ranou  pro  spiritismus  stalo  se  počátkem  tohoto  století  založení  samostatného  směru parapsychologického.V důsledku  tohoto  vývoje postrádá  nynější  spiritismus  téměř  úplně  inteligence, zvláště  oněch jedinců, zajímajících se od počátku o vědy hermetické, jimž primitivní spiritismus nemůže postačiti. Úkol  brány  k naukám  okkultním,  zejména  vyšším,  převzala  tudíž  hlavně  theosofie.  Po nedávném jejím úpadku*)  nebude však nutno, aby se začátečníci ve vědách okkultních vraceli opět k spiritismu, jako k průchodní etapě dalšího hermetického vývoje, neboť stále ještě tu jest, i dále vzrůstá dědictví theosofie: obsáhlá a všestranná okkultní literatura.

Odchodem  inteligence  polevila  též  universalující  tendence  spiritismu.  Obor  jeho  působnosti omezuje  se nyní  na  příslušné  odvětví  vlastní psychurgie,  a  z ostatních  hermetických  oborů  se odvažuje  toliko  na ony problémy  osobního  magismu,  jehož  fenomény  může  hypothesa spiritická vysvětlovati  prozatím  se stejným  oprávněním,  jako  parapsychologie  zásahem  podvědomí  a  vlastní Magie třeba démonismem. V poslední době hlavně v Americe a v Anglii ujímají se mezi spiritisty tak zvané Ligy úspěchu. Vznikly ovšem již dříve působením americké Nové myšlenky, a největšího rozšíření a použití nalezly za  světové  války.  Jest  to hromadná  koncentrace  a  vysílání  určitých  manter  hesel,  průpovědí   obyčejně  obsahu  morálního,  nebo duševně  hygienického.  Tato  operace  koná  se  v určitý,  předem smluvený den a hodinu, pokud možno velkým počtem účastníků, třebas místně vzdálených. Při takové hromadné akci nemůže býti ovšem dbáno zákonů mentální Magie, ani zvláštních pravidel hromadné společenské   koncentrace   a   společného  rytmického   vysílání   myšlenek,   neboť   znalost   těchto   a podobných jemných fines magického umění při nichž podmínkou zdaru bývá také předběžný osobní výcvik,  nelze  předpokládati  u  prostých  spiritistů. Také obsah hesel  bývá  málo  konkrétní  a  jejich realisace v určitém místě a čase těžko dokázatelná. Lze proto říci, že činnost Ligy úspěchu nemůže míti zvláštních  výsledků,  jež  by  v daném  případě  překročily  počet pravděpodobnosti.  To  dokázaly ostatně  zvláštní  kontrolované  pokusy s přenášením myšlenek,  provedené nedávno  za  vedení  anglo- francouzských parapsychologů pomocí rozhlasu a značného počtu účastníků. Také zde bylo pečlivou kontrolou výsledků matematicky zjištěno, že nepřekročují počet pravděpodobnosti, takže po stránce magické zklamaly vlastně úplně. Vedle toho pěstuje spiritismus místy, hlavně v Československu, s dosti značným úspěchem také astrologii, o jejíž popularisaci si získal takto velkou zásluhu.

V celku  možno  říci,  že  spiritismus  se  stal  pro  lid  po  stránce  duchovní  tím,  čím  jest  pro  jeho sociální  pudy   na   př.   baráčnictví.   I  spiritismus   jest   jakýmsi   osvíceným   baráčnictvím   a   má nepopíratelný význam pro záchranu duchovního idealismu a vyšší morálky lidu tam, kde dosavadní uznaná náboženstvídávno již nepostačují. V tom dlužno také  spatřovati  jeho  nejdůležitější  poslání alespoň pro dobu nynější. Třeba nyní posouditi spiritické fenomény se stanoviska magického. Pro vznik, rozšíření a zvláštní ráz spiritismu byly hned od počátku rozhodnými dvě skutečnosti: Nezávislost na hermetické tradici a sociální prostředí, v němž spiritismus vznikl a se rozmohl. Objevitelé  spiritických  úkazů  a  jejich první  propagátoři  nebyli  si vědomi, že  konají  něco magického, něco, co tu již v podstatě dávno bylo, dokonce ve velmi příbuzné formě. Úpadek lidového Hermetismu  ve  století  18.  a  19.,  trvající  po  dobu  nejméně  tří  generací,  může  ovšem tuto okolnost vysvětliti. Jinak jest nepochybno, že mluvící média znal již starověk;  příklad: čarodějnice z Endor, věštící  Saulovi,  žáci  prorockých  škol  židovských,  pokud  nebyli skutečnými  Mágy,  jako  Eliáš  a Eliseus. Tak zvaný přímý hlas mluvil již k Abrahamovi, hotovícímu se obětovati Isáka, a k chlapci Samuelovi. Tak zvaným direktním písmem byl nepochybně črtán v síni Belsasarově onen pověstný nápis:  mené,  mené, tekel, ufarsin.  Světelné  úkazy  spiritického rázu  manifestovaly  se  nad  hlavami apoštolů,  shromážděných po smrti Ježíšově  o  letnicích  v Jerusalémě.  Promlouvání  apoštolů  cizími, jim nepovědomými  jazyky,  jež potom následovalo,  jest  typický  zjev  xenoglossie  našich  médií v transu.  Také  zvláštní  život  alchymistů Keley-e a Dee-a  jeví  přímo  frapantní  prvky  spiritické. Chráněnka Komenského Poniatowská byla médiem úplně spiritického ražení. Úkazy, provázející po několik let život slavné jasnovidky prevortské na počátku 19. století, byly spiritické, jak jen možno. A konečně v roce 1842 vydal proslulý americký jasnovidec J. Davis dílo, inspirované podle vlastního jeho  přiznání  záhrobními  bytostmi.  Jest  proto  téměř  podivné,  že  si Prozřetelnost  zvolila teprve prostý případ v Hydeswillu v roce 1847, aby se stal zrodem mocného hnutí spiritismu, jako novodobé psychurgie.

Druhou skutečností, pro vývoj  spiritismu rozhodnou, bylo prostředí, v němž vznikl a se rozšířil. Byl  to primitivní  a  málo  vzdělaný  svět  prostých amerických  farmářů  a  později  v Evropě  jemu podobná společenská  vrstva  malých  lidí v Čechách  na  př.  chudých  podkrkonošských tkalců  a domkářů.  Od  lidí této  úrovně  nebylo  možno  očekávati  hlubší  pochopení  podstaty  spiritických fenoménů.   Byly  jimi přijímány  nekriticky  a  naivně   vysvětlovány.   Davové   a   celkem   zprvu neorganisované  šíření spiritismu  rovněž  nedovolovalo  zvláštní  osobní  magický výcvik alespoň vybraných jedinců. Aktivní prvek magický, jenž by spiritismus přiblížil skutečné magické psychurgii, scházel  zde  úplně.  Pasivní prvek magický mediumita  nabyla  hned  od  počátku  převahy  a vtiskuje  od  té  doby  spiritismu  jemu  vlastní charakteristický  ráz.  S magickou pasivností  spiritismu souvisí i neovládatelnost výsledků jeho experimentů. Zřídka kdy se při spiritických pracích realisuje v plném rozsahu to, co bylo účastníky předem chtěno. Většinou jest tu dán jen jakýsi vnější rámec, jehož podrobnosti se realisují nezávisle na přání účastníků.

Z nedostatku tradice a z neznalosti zásad magického konání vyplynul další typický rys spiritismu: nedostatek určitého   rituálu,   tápavé  pokusnictví, někdy   povážlivá   improvisace   a   primitivismus s hlediska přísně magického často i nebezpečný. Hlavní  znaky  spiritických  úkazů možno  rozděliti  ve  dvě  skupiny:  Jsou  to především  úkony, provozované  ve  společnosti  nejméně  tří účastníků,  včetně  média,  jež  jsou nejznámější.  Do  druhé skupiny náležely by méně typické zjevy personismu, odvislého toliko od jedné osoby: média, často zároveň   jediného  svědka   příslušného   fenoménu.   Sem   dlužno   zařaditi  kreslící a píšící  média samostatná.  Při  spiritických séancích,  k nimž  dochází  ve společnosti,  jsou  podmínky akce  celkem jednoduché.  Žádá.se  obyčejně  isolovaná,  nebo  aspoň  nerušená místnost,  světlo  co nejmenší. Počet účastníků  není  zvláštně  omezen.  Magický  kruh  ochranný,  tak  nezbytný  při  magických úkonech evokačních,  jest  při  spiritických  séancích pouze  naznačen  kruhem  všech,  nebo  jen  některých účastníků,  spojených  navzájem  prostým podáním  rukou,  nebo  dotykem  prstů  na  desce stolu. Ochranný význam takového kruhu jest minimální, takže účastníci séancí jsou odkázáni většinou na milost  a  dobrou  vůli sil,  manifestujících  se prostřednictvím  média.  Na  účastníky  séance  nejsou kladeny zvláštní požadavky. Toliko vyložení nevěrci a skeptikové působí někdy rušivě již stavem své mysli na zdar fenoménů. Někdy si médium samo určuje rozsazení účastníků, hlavně těch z nich, kteří tvoří  vnitřní  kruh.  

Vedoucím  séance  bývá  na  počátku  jeden  z účastníků,  v další.m  průběhu  séance přejímá  obyčejně vedení  duchovní  bytost,  projevující  se prostřednictvím  média,  zvláště  tak  zv. „kontrolní  duch“.  Magický rituál  před  séancí  nahrazuje  u  prostých  spiritistů  modlitba,  jinak  jen vhodný  proslov  s vysloveným přáním.  V počáteční  fási  séance  doporučuje  se  účastníkům  volná zábava, lehká, vážná hudba, nebo zpěv. Tento zvláštní a typický požadavek spiritických obřadů, jenž tak  kontrastuje  s naprostým  mlčením, předepsaným   mimo  vedoucího  Mága  účastníkům psychurgických  nebo  theurgických  evokací,  má  zde určitý  význam.  Mechanické  zaneprázdnění myslícího aparátu účastníku lehkou konversací podporuje totiž pasivní koncentraci média a umožňuje mu  též  nepozorovaně  čerpati  potřebné  síly  z těl  účastníků,  kteří pak  tento  proces  pociťují  jako intensivní mrazení, nebo závan studeného větru.

Z nářadí  a  pomůcek,  používaných  při  séanci,  nepřicházejí  s hlediska  magického  v úvahu  pouhé pomůcky kontroly média, a pak různé předměty (zvonky, mandoliny), sloužící médiu a duchům za nástroj projevu. Vlastní pomůckou významu magického jest při séanci toliko známý stůl neb stoleček. Také  tento slouží  sice  klepáním  a  praskotem  za  nástroj  projevu  manifestujících  se  inteligencí,  má však vedle  toho význam ještě  jiný:  jest  kondensátorem  a  svodem  sil  médijních,  jakýmsi  hmotným střediskem, kol něhož se kupí médijní zjevy. Má býti pokud možno celý ze dřeva, s vyloučením kovů. Spiritický  stoleček  v této podobě  není  rovněž  novinkou.  V Číně  na  př.  bylo  užíváno  dřevěných
stolků k magickým účelům věštebným již v dobách nejstarších. Číňané již dokonce také připevňovali k jedné noze stolečku štětec, nebo jakési pisátko, takže by byli podle toho vynálezci dnešní spiritické planšety. Rovněž na  západě  bylo  tak  zv.  pomykání  stolků  jež  ve  starověku známou  věcí.  Sofista Philostratos jenž žil ke konci druhého století po Kristu, zaznamenal, že Apollonios z Tyany, žijící sto let  před ním, poznal v Indii tak zv.  mluvící  stolky,  a  připomíná  k tomu,  že  jejich  užívání  k tomuto účelu bylo v Indii známo již od pradávna. Známost těchto indických stolků rozšířila se pak od dob Apolloniových a nepochybně jeho přičiněním, na západ do Evropy, neboť Tertullian se zmiňuje před římským   senátem   o   věštění   pomocí  stolků   v Italii   jako   o   skutečnosti   všestranné   známé.   Se spiritickými stolečky jsou určením a povahou v nejednom směru podobné též známé dřevěné magické bubny afrických čarodějů.

Osou spiritických fenoménů jest médium, nejčastěji žena. Tím, že vůle účastníků jest skoro vždy zatlačena do pozadí a že zdar séancí jest přímo odvislý od osobnosti a vlastností média, uplatňuje se nejvíce charakteristický rys pasivity u spiritistických zjevů, jenž je tak nápadně odlišuje od záměrně chtěných  a Mágovou  vůlí  řízených  evokací  vlastní  psychurgie.  Účelem  evokace  psychurgické  jest donucení  duchových inteligencí  k vykonání  určitého  činu,  podání  zprávy,  nebo  navázání  déle trvajícího  spojení.  Účelem spiritické  séance  bývají  nejčastěji  jen  důkazy  o existenci  duchů,  jako takových. Proto také různé známky existence duchů při séancích a kontrola jejich věrohodnosti bývá hlavním  účelem  séance. Důraz,  kladený více na  způsob  manifestace  duchů,  než  na  obsah  jejich projevů,  jest  vodítkem pro  rozlišování  různých typických  druhů spiritických  fenoménů,  jež  mohou býti rozděleny na:
1. Slovný přednes rozmanitého obsahu buď ústy média, nebo i přímým hlasem ducha,
2. automatické písmo média, nebo i písmo direktní bez aktivní spolupomoci těla média,
3. fenomény světelné a hybné (kinetické), pohyby předmětů na dálku bez nejmenšího tělesného doteku (telekinese), levitace média, účastníků nebo předmětů na místě séance, nejčastěji stolku,
4. materialisace duchů částečné neb úplné.

Otázka  původu  a  podstaty  spiritických  zjevů  jest  sporná.  Hypothesa  p e r s o n i s t i c k á  (chybně animistická) bude pro výklad zjevů na místě tam, kde se jedná o médijní projevy uměleckého rázu (u médií kreslících),  dále  o  projevy  slovné,  jejichž  obsah,  byť  i  momentálně zapomenutý,  jest,  nebo může býti znám podvědomí média, nebo ostatních účastníků séance. Parapsychologie jde ovšem ještě dále  a předpokládá i  existenci  jakési  objektivní,  neosobní  nádrže  veškerého  vědění,  tak  zvané „světové  duše“, z níž  prý  podvědomí  média  podle  okolností čerpá,  a  používá  této  hypothesy v případech, kde předchozí, i zapomenutou podvědomou znalost určité věci, nelze u média nebo jeho okolí bezpečně prokázati. Avšak ani personistická (animistická) hypothesa nemůže tvrditi více, než že původ určitého spiritického zjevu dlužno hledati v osobnosti (hlavně podvědomé) média. I za zjevy personistickými může státi individuelní bytost, tudíž duch ve smyslu spiritickém stvořená podle zásad jednoho  z nejdůležitějších  principů praktické  magie  o  tvoření  tak  zv.  géniů.  Podle  tohoto zákona  totiž  každá  dosti  soustředěná  a usměrněná  myšlenka  (představa),  jež  se  vymkla  z kontroly bdělého vědomí tím, že zapadla do podvědomí, může se osamostatniti a učiniti neodvislou na svém, třebas bezděčném tvůrci. Takto se individualisuje a zároveň personifikuje, to jest nabývá samostatné vnější podoby nejčastěji podle obrazu svého zploditele, také však podle charakteru svého mentálního obsahu,  nebo  dodatečně  přidružené  citové  či pudové  náplně,  jíž se bytost  odívá,  rozšiřujíc  svou působivou mohutnost z pláně mentální i na úroveň astrálu.

Charakter  projevu  takové  bytosti,  jako  vůbec  celý  její  rozumový  a  citový  život,  jsou  určovány složitostí původní  představy  a  silou eventuelně  přidruženého  vášnivého  aspektu  v jejím  astrálním těle. Individuálnost  těchto  bytostí,  jež  jsou  pravými,  byť  bezděčně  stvořenými magickými  génii, projevuje se na venek zvláštním jménem, jež si bytost nejčastěji sama přisvojuje. Osobní jméno, jako v obecném  životě, jest  i  v Magii  nejvýraznějším  znakem  samostatné  volní  personality.  Odtud  ona podivná  jména,  jimiž  se domnělí  duchové lidí  podpisují  na  výtvory kreslících  a  malujících  médií, nebo na jejich písemné projevy. Z právě uvedeného jest zřejmo, že ani hypothesa personistická nevylučuje působení tak zv. duchů v medijních manifestacích.  Čistě  personistický  výklad  o  zásahu  podvědomí  medií  hodil  by  se za těchto předpokladů toliko na telepathické, jasnozřivé a vůbec věštebné manifestace, při nichž médium mluví  a  jedná  samo  za sebe, nezdůrazňujíc  přitom  jiný,  z vnějška přicházející  zdroj  těchto  svých projevů. Hypothesa  spiritick á oficielní  parapsychologií  neprávem  šmahem  zamítaná,  učí,  že  zdrojem spiritických zjevů jsou „d u c h o v é “, jimiž prostý, nekritický spiritismus míní jen duchy zemřelých a to v takovém stavu bytí a vědomí, jenž se od existenční formy dosud ve fysickém světě žijících lidí odlišuje jen nedostatkem fysického těla.

Vpravdě ovšem, jak každý Magik ví jest původ duchových zjevů spiritických složitý a rozmanitý, někdy do té míry, že nelze tvrditi o jejich původu něco zcela jistého a nepochybného. Tak  mohou  býti  původci  hlavně typického  klepání  při  séancích  a  u  jiných,  obyčejné  málo rozumových zjevů (i světelných a pohybových) elementární duchové. Jejich činnost jest tu však většinou asi nevědomá a reflexivní a jen výjimkou rozumná (různá rafinovaná škádlení). V projevech vyššího  druhu  přicházejí  k platnosti  nejčastěji  tak  zvané  larvy, čili astrální  mrtvoly  lidí  i  zvířat, dočasně přitažené do magnetického pole séance a dynamisované, to jest v rozmanitém stupni oživené a  působností  nadané  bezděčnými  popudy, vycházejícími  z média  a  okolí. Tyto popudy,  jež  jsou zbarveny  přáním  a  vědomostmi  svých  původců  vracejí  se  pak  jako  bezduchá ozvěna v projevech oněch astrálních mrtvol (slovo „larva“ jest zde ve smyslu: škraboška, maska) někdy prolnuté i zbytky  ulpělých  představ  a  affektů oněch  původních  individuí,  z jejichž  astrálního  těla  ona  larva vznikla.

 

Nelze ovšem vyloučiti možnost projevu i skutečných zemřelých, jejichž ještě předsmrtné vědomí udržuje dosud pohromadě ducha s duší prvek manasický s tělem astrálním. Přechod ze života do smrti při plném vědomí jest u většiny lidí tak vzácný, jako vědomý přechod z bdění do spánku u lidí, žijících  na  fysické úrovni.  Přesto  však  zkušenost  učí,  že  přísmrtný  stav  oblouzení  bývá  někdy  u zemřelých  alespoň  na kratší  dobu  po smrti  přetržen,  takže  jejich  pozemské  vědomí  se  obnovuje, nejčastěji  pod  tlakem nějakého  nesplněného  přání,  strachu,  lásky  a  jiných mocných   činitelů. V takovém případě lze jednati se zemřelými skoro jako s lidmi, dosud žijícími v těle, vždy však nutno počítati  s jistou  zmateností, jakou  u nepřipravených  zemřelých  vzbuzuje  vzezření  obklopujícího  je astrálního  světa,  do  něhož často  přišli takřka  náhle.  Zřídka  však  trvá toto  dilucidum  intervallum  u zemřelých déle. Ve většině případů totiž brzy potlačuje zbytky vědomí pozemského vědomí astrální a mentální, jež jest obdobno našemu vědomí snovému. V takovém stavu vědomí bývá pak těžko přiměti zemřelé  k rozhovoru  rozumnému  a  nezmatenému,  tak  jako jest  těžko  dorozuměti  se  s normálně spícími.   Zde   by   již   nestačila   methoda   pouze  spiritická, a  byla   by   na   místě   spíše   evokace nekromantická, jež zná vhodnými kuřidly a hlavně čerstvou krví znovu probuditi bývalou pozemskou paměť  zemřelých,  jak  jest  líčeno  již  v popisu  nekromantického rituálu  v XI. zpěvu  Homerovy Odysseie.

Projevy   zemřelých   nutno   přijímati   s velikou   opatrností,   zvláště   domnělé   projevy   duchů kazatelského  a  moralisujícího  obsahu,  jež  u většiny  naších  médií  převládají  jako  dědictví  psychy oněch náboženských blouznivců a písmáků jejichž novodobými následovníky naši spiritisté mnohdy jsou.  O nevěrohodnosti  duchů  měli  zkušenosti  již  babylonští  Mágové,  kteří  nazývali  jednu  třídu duchů významným jménem „maškimé“ to jest „klamači“. Se stanoviska démonologického nebude to však zvláštní třída duchových bytostí, nýbrž podle okolností stejně elementálové, zemřelí, jejich larvy  i  domácí  obyvatelé astrální  pláně.  Rovněž  lze  míti  za  to,  že  ne  vždy  tyto  bytosti  klamou účastníky  séancí vědomě  a zlomyslně,  neboť  mohou  podléhati  bezděčně  komplexům  představ, vnucených tázajícími se, nebo vůbec účastníky séance. Také zde bývá, třebas jen podvědomé přání zdrojem odpovědi. Lhou tudíž, hlavně rozumově chudé a pasivní larvy zemřelých právě tak bezděčně jako  my sami  ve  snu  bona  fide  mluvíme  a konáme  věci,  na  jejichž  nesmyslnost  a  nepravdivost  se rozpomínáme teprve dodatečně po probuzení. Samostatnou skupinou bytostí, projevujících se prostřednictvím média, jsou tak zvaní K o n t r o l n í d u c h o v é  (Spirit control). Projevují se u zvláště nadaných médií a vystupují jako jejich ochránci a řídiči jejich projevu. Předpisují vnější podmínky séance, prostředkují styk médií s ostatními duchy, pomáhají  těmto  při  projevech a  podávají  k těmto  projevům  vysvětlení.  Pečují  o  média  též  mimo séance, dávají jim rady, týkající se životosprávy a varují je i před osudovými kroky v jejich životě občanském  a  přede  vším,  co  by  snad mohlo jejich  médijní  schopnosti  ohroziti. Dávají  si  zvláštní jména, většinou pseudonymy, naznačující jejich úkol na př. Imperator, Rector a pod. Někdy se halí v incognito  a  celkem řídčeji uvádějí  přesnější  data  o své domnělé  pozemské  existenci.  Věděním  o poměrech záhrobního života, ovládáním jeho zákonů a nebezpečí, povšechnou rozvahou a inteligencí vynikají  Kontrolní  duchové  značně  nad  obvyklý  průměr bytostí, usilujících  vejíti  prostřednictvím média ve styk se světem žijících lidí.

Spiritisté považují tyto inteligence za duchy zvláště pokročilých a dokonalých lidí, jimž byl pro tuto jejich vyspělost svěřen v záhrobí úkol jakýchsi vůdců. Parapsychologie spatřuje v nich ovšem pouze personifikace podvědomí médií, zcela ve shodě se svými názory animistickými a personistickými, a nepřipouští oprávněnost výkladu spiritického. Jakési  světlo  do  této  sporné  otázky vrhly  pokusy  parapsychologa  Carringtona, ředitele  nedávno založeného  psychického  ústavu  v New  Yorku  („American  psychikal  institut“).  Carrington provedl v roce 1932 a 1933 dvě řady pokusů s proslulým americkým médiem Eileen Garrettovou, a podal o nich zprávu v prvé publikaci uvedeného ústavu, vydané koncem roku 1933.*) Kontrolním duchem jmenovaného média jest jakýsi Uvani domněle Arab z Basory, žijící prý před sto  lety.  Podstata  pokusů, majících  za úkol  zjistiti  původ  tohoto  Kontrolního  ducha,  spočívala v použití psychoanalytické asociační techniky, vypracované C. G. Jungem. Tato methoda, jak známo, záleží  v tom  že  subjekt  odpovídá  bez rozmyšlení  na  řadu  předříkaných,  zvláště  sestavených  slov.

Z povahy těchto odpovědí, plynoucích z asociovaných představ, a z délky tak zv. reakční doby mezi otázkou a odpovědí, jakož i z citových reakcí, projevujících se při tom u subjektu, uhaduje se duševní rozpoložení zkoušené  osoby  a  její  podvědomé  komplexy.  Všechny  tyto  resultáty  jsou pro  každé individuum  zcela jiné  a  pro  ně  charakteristické.  Carrington  správně  předpokládal,  že  Jungův asociační pokus vykáže u média i u Kontrolního ducha stejný výsledek, pakliže jest Kontrolní duch pouze  personifikací podvědomímédia.  Aby  své  pokusy  ještě  více  pojistil, použil  při  nich  též D’Arsonvalova   galvanometru,  jenž   zapisuje   změny   intensity   slabého   elektrického   proudu, procházejícího během pokusu tělem média. Tato intensita se totiž sesiluje citovým podrážděním nebo vzrušením  subjektu,  jež  nepodléhají  vůli. D’Arsonvalův  přístroj bývá  proto  nazýván  neomylným detektorem lhářů a podvodníků.

 

A tyto komplikované a důmyslné methody Carringtonovy dokázaly k všeobecnému překvapení, že médium i Kontrolní duch Uvani jsou osobnosti naprosto různé, neboť reagovaly zcela odlišně během pokusů. V jiných případech psychopathických, při rozštěpení vědomí, ukazují naopak výše uvedené pokusné  methody  vnitřní, z podvědomí  pramenící  identitu  duševně  chorých  a  jejich  morálních dvojníků.  Carrington  ovšem doporučuje  sečkati  ještě  s konečným  úsudkem,  a  hlavně  provésti obdobné pokusy ještě s jinými médii, resp. s jejich Kontrolními duchy. Spiritisté mají však oprávněný důvod k jásotu, neboť jejich spiritický výklad původu Kontrolních duchů ukázal se opodstatněný. Než, jak se věci mají s hlediska magického? Především třeba poukázati, že identita Kontrolního ducha E. Carrettové s jakýmsi Arabem zdá se býti pochybnou již ze samotného jména tohoto ducha, neboť jméno Uvani, ač-li se tak vyslovuje, zní velmi málo arabsky. Také magická eschatologie staví se proti možnosti, že by odtělená bytost setrvala bez zvláště důležité příčiny sto let v záhrobí, a nepodlehla mezitím astrální a mentální smrti a nevtělila se již dávno znovu do fysického světa.

I  když  tedy  není  theoreticky  vyloučeno,  že  Kontrolní  duchové  mohou  býti  skutečně  duchy zemřelých  ve smyslu  spiritickém,  byl  by  v ostatních  případech  podobných  na  snadě  jediný  možný výklad,  a  to,  že Kontrolní  duchové  jsou  zvláště  dokonalé  mentální  larvy,  opuštěná manasická  těla vysoce  vyvinutých jedinců  lidského  původu.  Jejich  značná  mentální  úroveň,  přirozená  harmonie jejich mentálních složek a vyrovnaná složitost jejich rozumového organismu, propůjčují jim značnou odolnost  proti  rozkladu,  a umožňují  jim  udržeti  si  v úrovni  manasické a  nepochybně  i  ve  vyšším astrálu  svébytnou  existenci  i  po dobu  poměrně  dlouhou.  Není  vyloučeno,  že  k těmto  ušlechtilým larvám přidruží se někdy i inteligence jiného lidského, ale vyššího řádu, jež tímto způsobem plní snad určité poslání v nižších světech. Ježto pak ani dosud žijící lidé nedosahují vždy tak vysoké rozumové úrovně, vynikají tyto mentální larvy nad lidmi v nejednom směru. Čím vyšší jest inteligence média, tím snáze se médium spojuje s touto vysokou individualitou. Není divu, že Kontrolní duch toho druhu zaujímá pak vůči médiu a jeho okolí a ostatním, méně dokonalým duchům, postavení vůdčí a ve všem dominující. Jest pochybno, vytváří-li Kontrolní duch v takových případech dodatečně též své vlastní astrální tělo,  spíše  se  zdá,  že  tak  nečiní  a  že  se  spokojuje  s příležitostným  použitím  astrálního  těla  média, které  pak,  dík  své  inteligentní mohutnosti  a  následkem přirozené  pasivity  média,  ovládne  velmi snadno.  U  média  vzniká  tím  tudíž  jakási  mentální  posedlost, ovšem  rázu dobrodějného  a  médiu přátelského.

Zvláštní  jest  charakter  jmen,  jež  si  Kontrolní  bytosti  s oblibou  přikládají.  Připomíná  techniku umělého tvoření subtrahentních  bytostí,  čili magických  géniů  vyššího  řádu.  Tito  géniové  mají  míti vedle jména základního, totožného s kabbalistickým jménem zvláštní Inteligence planety, pod jejímž vlivem byly stvořeny, ještě jméno druhé, tak zvaný „p ř ídom ek  úk olu“. Také jména Kontrolních duchů  jako  výše  uvedená (Imperator,  Rector),  jsou  vlastně  takové  přídomky  úkolu.  Tato  nápadná shoda by svědčila o objektivnosti zákonů vyšší Magie, jež mají platnost absolutní a nebyly tudíž snad vymyšleny lidmi. S hlediska magického měl by rovněž výše popsaný Carringtonův pokus nepochybný význam pro důkaz samostatného, od podvědomí média odlišného původu tak zvaných duchů.

Každé vyšší tělo opět znovu zmírající lidské bytosti uchovává v sobě zárodečné stopy odvrženého těla nižšího. Tyto stopy mají se k tělu původnímu, jako žalud k dubu, na němž vyrostl. Také v žaludu jest  do  všech podrobností  obsažen  plán  celého  stromu,  jenž  z něho  může  vyrůsti.  Ony zárodečné stopy, nebo lépe plány nižších těl, obsažené v těle vyšším, tedy na př. plán odumřelého těla fysického v těle  astrálním,  plán těla  tohoto opět  v těle  mentálním,    jsou  tudíž  tak  řečenými  nižšími  těly kausálními, (pravým tělem kausálním nazýváme poslední, z mentálního těla zbylou slupku, do níž se  halí  jiskra  lidského  Ega  po poslední  smrti  mentální  a  před  novou  inkarnací).  Význam  těchto nižších  kausálních  těl  spočívá v tom, že je-li  to,  co  vůbec  zbývá  toho  času  z člověka  po  všech posmrtných  odtělení,  přitaženo  ve  spiritické séanci  k projevu,  přicházejí v takovém  případě  k plné platnosti a obnovují ze sebe a podle sebe příslušné tělo, z něhož vznikly. Toto obnovování jest zcela zvláštní a neodvislé od média, jež k němu propůjčuje jen neosobní, necharakteristické silové složky svého  manasu  a  astrálu.  Zejména  nic  z podvědomí  média nezbarvuje  přitom  takto  obnovovanou bytost, jak by Carringtonův pokus potvrzoval.

Tento  předpoklad  platil  by  však  jen  k oné  spodní  hranici,  jež  od  sebe  odděluje  nejnižší  tělo astrální (fluidické)  a  tělo  fysické.  Při dokonalé  materialisaci  ducha,  jež  se  svým  významem  rovná zrození z těla lidské matky, neboť médium jest zde takřka matkou ztělesňujícího se ducha, platí biologický zákon, že tělo fysické vytvářejí u dítěte rodiče sami, že tudíž i děti naprosto rozdílných citových i rozumových individualit, ale ze stejných rodičů, nesou ve svém těle hlavně ve fysiognomii společné rodové i rasové znaky svých rodičů. Tento zákon třeba míti proto na paměti v případě, kdy materialisovaný duch, na př. při vytváření známých parafinových a sádrových odlitků ruky, obličeje, vykazoval  někdy  v těchto odlitcích  jakousi  podobnost  se svým  médiem,  což  bylo  parapsychology zcela neprávem považováno za důkaz, že projevivší se bytost jest jen personifikací podvědomí média.

Ke  konci  nutno  ještě  připomenouti,  že  lidový  spiritismus  nesmí  býti  zaměňován  s nekromantií, třebas že účel obou těchto psychurgických umění bývá stejný. Spiritismus, jak bylo již zdůrazněno výše, nedbá tak přísně zákonů magického konání. Nezbytným zdrojem  jeho  fenoménů  jsou pasivní  síly  média,  nebo účastníků  séance  jako  bezděčných  médií pomocných. Nekromant naproti tomu jest pravým Mágem, přemáhá, donucuje ducha k projevu,  jest  aktivně, dekretoricky   činný.   Někdy   ovšem   v sobě  spojuje  aktivní   prvek   magický   s prvkem   pasivním: mediumitou  určitého  stupně,  řádně  ovšem  usměrněnou, jako  jest  tomu  na  příklad  u kouzelníků šamanských.   Používá-li nekromant živého média,   činí   tak jen zřídka.   Spíše   médium  nahradí neosobními zdroji pasivních sil: krví oběti, materialisačními kuřidly a médii rostlinnými.

1. Mágia, astrológia,.. << ::2:: >> 3. Parapsychologie, theurgie